Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2279/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkZnalecký posudek
řízení/zastavení
Náklady řízení
žaloba/na plnění
škoda/odpovědnost za škodu
Cena
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2279.11.1
Datum podání02.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

151/1997 Sb.

279/1997 Sb.

40/1964 Sb., § 415, § 420

99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 150, § 148, § 142 odst.3, § 146 odst.2, § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2279/11 ze dne 21. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, č. j. 10 C 395/2008-235, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 957/2009-255, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č. j. 7 C 9/2004-157, uložil žalovanému (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti) 100.696,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 94.931,- Kč od 20. 9. 2003 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 5.765,- Kč od 22. 7. 2004 do zaplacení, řízení ohledně částky 118.475,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 20. 9. 2003 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu stěžovatelky a jejího bývalého manžela K. G., vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 108/2000, byl žalovaný soudem ustanoven znalcem a v posudku č. 1317/5/02 ze dne 28. 2. 2002 stanovil obvyklou cenu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Domažlice v daném místě a čase na 373.188,- Kč, zatímco krátce poté bývalý manžel členství v družstvu "prodal" za 800.000,- Kč; tomu odpovídaly i závěry znaleckých posudků, které si nechala vypracovat následně stěžovatelka. Vzhledem k těmto rozdílům nařídil soud provedení revizního znaleckého posudku, a to znaleckým ústavem SRM-CONSULT Plzeň, s. r. o., který cenu určil částkou 563.050,- Kč; vyložil, že žalovaný (znalec) užil správnou metodu, vycházel však z nesprávných výměr jednotlivých místností, nepřesně započítal lodžii a sklepní kóji, nesprávně zařadil svislé konstrukce, krov a střechu z hlediska koeficientu K4, a dospěl tak k neodpovídající výsledné částce obvyklé ceny. Soud proto dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 a § 415 obč. zák., neboť při zpracování znaleckého posudku porušil vyhlášku Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Pokud by k uvedeným nedostatkům nedošlo, soud by při svém rozhodování o vypořádání členských práv a povinností vycházel z jiné výsledné ceny a tato skutečnost by se pak projevila ve zvětšení majetku na straně stěžovatelky o 94.931,- Kč. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu ohledně částky 118.475,- Kč zpět, soud proto řízení v této části se souhlasem žalovaného zastavil.

Rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 14 Co 559/2005-199, změnil Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 100.696,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 25 Cdo 883/2006-224, s výjimkou části výroku týkající se částky 5.765,- Kč s příslušenstvím, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal nesprávným právní posouzení vztahu příčinné souvislosti odvolacím soudem, který za příčinu tvrzené škody označil soudní rozhodnutí, nikoliv porušení právní povinnosti žalovaného soudního znalce. S poukazem na teorii tzv. adekvátnosti kausálního nexu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ohledně příčinné souvislosti mezi chybně vypracovaným znaleckým posudkem mimo soudní řízení a škodou spočívající v tom, že prodávající z kupní smlouvy obdržel v důsledku vady posudku nižší kupní cenu) dovodil Nejvyšší soud, že jde o srovnatelný případ, kdy posudek znalce ustanoveného soudem posloužil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí, stanovícího právo žalobkyně na zaplacení peněžité částky vůči protistraně ve sporu. Je tedy zřejmé, že i když byl znalecký posudek především podkladem pro vydání rozhodnutí, byl zároveň jeho obsah důležitou, podstatnou a značnou (byť ne jedinou) příčinou vzniku majetkové újmy, čímž je dán vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti na straně znalce a škodou, která vznikla žalobkyni.

Krajský soud v Plzni změnil napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 66.100,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení, žalobu na zaplacení 28.831,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 20. 9. 2003 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 66.100,- Kč od 20. 9. 2003 do 30. 9. 2003 zamítl. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vázán právním názorem dovolacího soudu dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že žalovaný stanovil cenu za převod členských práv a povinností k předmětnému bytu částkou 430.850,- Kč (nikoliv 373.188,- jak ji chybně vypočetl soud prvního stupně), činí rozdíl oproti ceně stanovené správným posudkem 132.200,- Kč, takže žalobkyně byla tím zkrácena jen o 66.100,- Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud tak, že: "Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 14.342,- Kč... Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů prvního odvolacího, dále dovolacího a druhého odvolacího řízení ve výši 19.301,- Kč... Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích náklady řízení placené státem ve výši 14.675,- Kč... Žalovaný je povinen zaplatit České republice- Okresnímu soudu v Domažlicích náklady řízení placené státem ve výši 6.289,- Kč...". O náhradě nákladů účastníků řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle míry úspěchu účastníků v řízení. Konkrétně pak odvolací soud především uvedl: "Žalobkyně se v řízení před soudem I. stupně domáhala částky 219.171,- Kč, přiznána jí byla částka 66.100,- Kč (přičemž z této původně požadované bylo řízení do částky 118.475,-Kč zastaveno, zastavení řízení z procesního hlediska zavinila žalobkyně). Úspěch žalobkyně byl z 30%, žalovaného ze 70%, takže byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení z 40%... Podle úspěchu ve věci pak bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů státu ve výši 20.964,- Kč za podaný znalecký posudek (§ 148 odst. i o.s.ř.)...".

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka již dříve ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 319/09, odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, protože v téže věci běželo dovolací řízení. Totiž, proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání; to bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011 odmítnuto zčásti podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou, zčásti podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti deklaruje, že jejím jádrem je námitka vztahující se k "nesprávnému vyhodnocení otázky nákladů řízení ze strany Krajského soudu v Plzni".

Tuto deklarovanou "nesprávnost" stěžovatelka konkretizuje následovně.

Odvolací soud prý vycházel nesprávně při posouzení problematiky práva na náhradu nákladu řízení z původně žalované částky 219.171,- Kč. Předmětem dovolacího řízení a též následného odvolacího řízení (pozn. po zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2005, č. j. 7 C 9/2004, Nejvyšším soudem) bylo zaplacení částky 100.696 Kč, která vycházela z vypracovaného revizního znaleckého posudku, na jehož základě byla před soudem prvého stupně upřesněna výše žalobního nároku stěžovatelky a posléze došlo k částečnému zpětvzetí žaloby. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její žaloba byla co do základu nároku podána důvodně; původní výše žalované částky se pak odvíjela od dvou znaleckých posudků zpracovaných pro účely podání žaloby. Lze rovněž akcentovat, že stěžovatelka postupovala při určení výše svého oprávněného nároku seriózně a obezřetně. Vzhledem k těmto okolnostem pak není naopak na místě učinit závěr, že by stěžovatelka zavinila částečné zpětvzetí žaloby, potažmo částečné zastavení řízení. Tudíž, pokud krajský soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 66.100,- Kč, a předmětem řízení bylo zaplacení částky 100.696,-Kč, pak měla stěžovatelka nesporně úspěch nad 50 % a není za tohoto stavu důvodné, aby jí byla uložena částečná náhrada nákladů řízení ve prospěch žalovaného. I kdyby se Ústavní soud neztotožnil s touto argumentací stěžovatelky a přikláněl se k tomu, že předmětem řízení je částka 219.171,- Kč, je třeba konstatovat, že na rozhodování o nákladech řízení měl odvolací soud aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., případně ustanovení § 150 o. s. ř. Stěžovatelka by sice tedy měla ve věci úspěch pouze částečný, avšak je zřejmé, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Tedy, žaloba stěžovatelky byla podána co do základu důvodně a teprve na základě znaleckého - posudku č. 863-024/2005, který byl zadán v průběhu prvoinstančního řízení, byla výše nároku stěžovatelky upřesněna. Shora označený znalecký posudek se zabýval výší nároku stěžovatelky, nikoliv pak existencí příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou, o níž nebyly od počátku řízení pochybnosti. Stěžovatelce by tedy - dle jejího názoru - měla být vůči žalovanému přiznána plná náhrada nákladů řízení, a to ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. V krajním případě má stěžovatelka za to, že by mohlo být na daný případ aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv či svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům či svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem libovůle či svévole.

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy či svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelčina ústavní stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná. To plyne i z toho, že stěžovatelka opakovaně v ústavní stížnosti namítá pouhou "nesprávnost" posouzení odvolacím soudem, nepředkládá konkrétní argumentaci na podporu závěru o libovůli či svévoli v posouzení odvolacím soudem, dokonce ani libovůli či svévoli netvrdí (omezuje se jen na nesprávnost).

Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně dány nejsou; stěžovatelka patrně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení proto, že zde již jiného opravného prostředku (dovolání) není.

IV.

Toliko nad rámec těchto důvodů lze dodat následující.

a) Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že zavinila částečné zastavení řízení (z důvodu zpětvzetí ústavní stížnosti).

Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelka opomíjí klíčové sousloví, které odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil, tedy že zastavení řízení stěžovatelka zavinila "z procesního hlediska" (odstavec poslední na str. 5).

Tím odvolací soud zjevně aplikoval § 146 odst. 2 o.s.ř., dle kterého platí: "Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).". Judikatura obecných soudů, která je podle judikatury Ústavního soudu ústavně konformní a stala se již ustálenou (srov. včetně judikatury "nálezové" - srov. kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 1386/07), dovodila následující závěry. O nezaviněné zastavení řízení žalobcem (v případě zpětvzetí jeho návrhu) jde za situace, že se žalovaný po zahájení řízení zachoval v intencích žalobního návrhu, tedy jestliže žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil žalobci vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Koneckonců, téhož názoru je ustálená a uznávaná komentářová literatura (srov. veškeré díly komentáře k občanskému soudnímu řádu, např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv; Občanský soudní řád, Komentář, L díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 662). Důvodnost podání návrhu je zde tudíž uvažována procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Z tohoto pohledu odvolací soud nikoli excesivně reflektoval skutečnost, že stěžovatelka nevzala zpět svůj návrh (resp. jeho část) pro uspokojení svého původně požadovaného nároku ze strany žalovaného. Proto odvolací soud právem dovodil - což plyne ze shora uvedeného - že stěžovatelka zastavení řízení procesně zavinila.

b) Stěžovatelka dále namítla, že odvolací soud měl aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a že na jeho podkladě jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení.

I s touto námitkou odvolacího soudu se však odvolací soud dostatečně vypořádal, čímž se ústavně právní přezkum dané námitky vyčerpává. Pro stručnost lze příslušnou pasáž napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 5 předposlední odstavec) citovat: "...podle tohoto ustanovení nelze postupovat tehdy, jestliže znalecký posudek (jak tomu bylo v předmětné věci) byl proveden k doložení základu nároku. Plnou náhradu nákladů lze přiznat jen, měl-li účastník co do základu věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že jí na počátku sporu přesně neznal a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku. Tak tomu v přezkoumávané věci není, a proto odvolací soud postupoval při rozhodování o nákladech účastníků řízení podle úspěchu ve věci.". Ústavní soud k tomu konstatuje, že odvolací soud takto postupoval plně v souladu i s uznávanou komentářovou literaturou (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv; Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2009, komentář k § 142 odst. 3 o. s. ř.); lze proto stěží argumentovat kupř. překvapivou libovůlí apod.

V této souvislosti lze ještě podotknout, že též z rozsudku nalézacího soudu i z následujících rozhodnutí plyne, že znalecký posudek byl proveden (i) k doložení základu nároku, takže bez znaleckého posudku by nebylo možné existenci nároku stěžovatelky (tedy ani jeho základu) vůbec tvrdit. To plyne např. již z reprodukce rozhodovacích důvodů okresního soudu, obsažené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu (na str. 1): "...nařídil soud provedení revizního znaleckého posudku, a to znaleckým ústavem SRM-CONSULT Plzeň, s. r. o., který cenu určil částkou 563.050,- Kč, a vyložil, že žalovaný užil správnou metodu, vycházel však z nesprávných výměr jednotlivých místností, nepřesně započítal lodžii a sklepní kóji a nesprávně zařadil svislé konstrukce, krov a střechu z hlediska koeficientu K4, a dospěl tak k neodpovídající výsledné částce obvyklé ceny. Soud proto dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 a § 415 obč. zák., neboť při zpracování znaleckého posudku porušil vyhlášku Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku).". V rozporu s tím však stěžovatelka neadekvátně dovozovala význam znaleckého posudku jen na prokázání výše nároku, neboť v ústavní stížnosti kupříkladu tvrdila: "žaloba stěžovatelky byla podána co do základu důvodně a teprve na základě znaleckého - posudku č. 863-024/2005, který byl zadán v průběhu prvoinstančního řízení, byla upřesněna výše nároku stěžovatelky.".

c) Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolací soud měl aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

Tu Ústavní soud dovozuje, že výše uvedené závěry o omezení přezkumu problematiky nákladů řízení Ústavním soudem platí o to více pro revizi rozhodování obecných soudů podle § 150 o. s. ř. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu; proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Je tedy zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Vymezení obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou dány důvody aplikace ustanovení (§ 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Pokud však obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. zcela či zčásti přiznat - což je případ nyní posuzované věci - není jeho povinností zevrubně vysvětlovat, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil. Jak konstatoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 270/09, v případě, že obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatuje, že podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal, nepředstavuje tato okolnost sama o sobě zásah do práva na spravedlivý proces. Z uvedeného plyne, že neaplikací výjimečné normy zakotvené v § 150 o. s. ř. na případ stěžovatelky odvolací soud základní práva stěžovatelky porušit zjevně nemohl.

d) Stěžovatelka též namítla, že odvolací soud neměl při úvaze v nákladech řízení vycházet z původně žalované částky 219.171,- Kč, ale z částky 100.696,- Kč, protože předmětem dovolacího řízení a též následného odvolacího řízení bylo zaplacení částky 100.696,- Kč.

Ani zde Ústavní soud excesívní vybočení v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal. Tu poznamenává, že odvolací soud rozlišuje předmět řízení v té které fázi řízení (srov. odstavec poslední na str. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Sluší se jen dodat, že odvolací soud rozhodoval též o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jehož předmětem částka 219.171,- Kč byla; z této původně požadované částky bylo pak řízení do částky 118.475,- Kč zastaveno.

e) Stěžovatelka konečně namítla, že odvolací soud v napadeném rozsudku "ponížil" na základě své úvahy částku, kterou stěžovatelce přiznal nalézací soud. Má za to, že takový postup krajského soudu nebyl opodstatněný. Žalovaný jako znalec specifikoval ve svém znaleckém posudku kromě jiného i hodnotu povinností připínajících se ke členským právům k družstevnímu bytu; v této souvislosti lze pak konstatovat, že se žalovaný odchýlil, respektive překročil zadání úkolu znaleckého posudku. Za této situace však musel okresní soud vycházet z částky ocenění členských práv spojených s družstevním bytem, a to právě po odečtení stanovené hodnoty povinností. Soud prvního stupně tedy vycházel při svém rozhodování o nároku stěžovatelky ze závěrů znaleckého posudku žalovaného a výhradně na jeho základě v souladu s ním vyčíslil způsobenou škodu stěžovatelce. Z tohoto důvodu se pak prý jeví jako nesprávné snížení nároku stěžovatelky v tom směru, jak to učinil odvolací soud.

I s touto námitkou se však odvolací soud - nikoli excesivně - vypořádal (srov. str. 4 dole rozsudku odvolacího soudu), čímž se možnost ústavně právního přezkumu vyčerpává. Ostatně, sama stěžovatelka snížení svého nároku označuje pouze za "nesprávné" a omezuje se tak na argumentaci v rovině podústavního práva; to však pro ústavněprávní přezkum relevantní není.

V této souvislosti lze jen zopakovat obecně známou a ustálenou tezi, že sám fakt, že stěžovatelka s názorem odvolacího soudu nesouhlasí, ještě nečiní z věci záležitost ústavněprávního charakteru. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), nelze totiž považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí soudů obecných.

Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka ani nic nenamítala a prohlásila, že s ním souhlasí, byť je "z formálně procesních důvodů" ústavní stížností rovněž napadla.

V.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru