Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2269/10 #1Nález ÚS ze dne 23.02.2011Základ pro výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický ... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
výkon rozhodnutí/srážkami ze mzdy
exekutor
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 23/60 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2269.10.1
Datum vyhlášení23.02.2011
Datum podání05.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 120/2001 Sb.; o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů; § 88/4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.4, § 88 odst.3, § 88 odst.4

330/2001 Sb., § 13 odst.1, § 14


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pro exekuci (nucený výkon rozhodnutí) platí princip proporcionality omezení základního práva povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Exekuce na majetek povinného může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení včetně adekvátní (přiměřené) odměny exekutora.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. B. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 23. 2. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č.j. 51 Nc 4246/2004-107. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl jako opodstatněné v důsledku porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004 č.j. 51 Nc 4246/2004-8 byla nařízena vůči stěžovateli exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor. Na základě toho exekutor zpracoval mj. protokol o úkonu v exekuční věci a o předání listin povinnému ze dne 25. 5. 2005; na něm bylo uvedeno předtištěným textem, že došlo k doručení (stěžovateli-povinnému) usnesení okresního soudu o nařízení exekuce (bez data a čísla jednacího). Exekutor však až 22. 1. 2007 předložil okresnímu soudu žádost o vyznačení právní moci na citovaném usnesení. Okresní soud následně vícekrát vyzval exekutora k předložení zpátečních lístků o doručení citovaného usnesení o nařízení exekuce za účelem vyznačení právě právní moci; ten teprve 5. 12. 2007 zaslal okresnímu soudu (další) stěžovatelem podepsaný protokol o úkonu v exekuční věci ze dne 5. 12. 2007, ve kterém bylo již mj. vyznačeno datum a číslo jednací doručeného usnesení okresního soudu o nařízení exekuce. Je však zřejmé, že stěžovatel oprávněnému dlužnou částku uhradil dne 7. 7. 2005, což oprávněný exekutorovi sdělil 22. 7. 2005. Okresní soud následně usnesením ze dne 18. 7. 2008 exekuci ohledně pohledávky oprávněného zastavil, neboť to bylo právě zjištění soudu (na základě podání oprávněného z 14. 1. 2008), že pohledávka byla uhrazena 7. 7. 2005. Za této situace považoval stěžovatel za porušení svých ústavních práv, pokud mu bylo uloženo uhradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 9.044,- Kč. K účinnému doručení usnesení o nařízení exekuce totiž došlo až 5. 12. 2007 a exekutor tak k vymožení pohledávky nikterak nepřispěl, jelikož povinný plnil dobrovolně.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že to byl především postup soudního exekutora, který (v důsledku vlastního nedůsledného přístupu k doručení usnesení okresního soudu ze dne 8. 3. 2004, jímž byla nařízena vůči stěžovateli exekuce, a následné liknavosti k výzvám a žádostem okresního soudu o předložení podkladu pro vyznačení právní moci citovaného usnesení) vedl k prodlevám v řízení v souzené věci. Exekutor ostatně ze sdělení oprávněného věděl nejméně od 22. 7. 2005, že stěžovatel oprávněnému uhradil dlužnou částku již dne 7. 7. 2005.

Ústavní soud nepřisvědčil ani okresnímu soudu, který v napadeném usnesení nepovažoval námitku stěžovatele, že plnil oprávněnému dobrovolně, za důvodnou proto, že stěžovateli byl dne 25. 5. 2005 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce a exekuční příkaz a že tedy stěžovatel nemůže namítat, že o exekuci nevěděl a že hradil dobrovolně. Ústavní soud pokládá tuto argumentaci okresního soudu za zavádějící; nelze totiž vycházet z toho, že usnesení o nařízení exekuce nebylo platně doručeno (a nezpůsobuje zamýšlené právní účinky) a současně dovozovat, že pokud se stěžovatel choval tak, že dlužnou částku dobrovolně uhradil, nemůže být jeho postup akceptován, neboť o exekuci věděl. Ústavní soud se domnívá, že tato argumentace okresního soudu v Olomouci trpí přílišným formalismem.

Ústavní soud rovněž připomenul svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 z 1. 3. 2007 a v něm připomenutý princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), kterou je třeba respektovat při aplikaci práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň „dobrovolnosti“ ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud tedy i nyní považuje za ekvivalent odměnu exekutora ve sníženém (resp. odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Tento přístup vztahuje Ústavní soud především na samotný postup orgánů veřejné moci, jenž musí být v tomto ohledu předvídatelný, jasný, prostý nejen omylů, ale také liknavosti a nedůslednosti. Ústavní soud je přesvědčen - vzhledem k výše uvedenému - že v souzené věci právě v důsledku omylu, liknavosti a nedůslednosti soudního exekutora k takovému uplatnění zásady proporcionality (přinejmenším v rovině principu způsobilosti naplnění účelu a použití přiměřenosti v užším slova smyslu) a spravedlnosti v kontextu „dobrovolného“ splnění vymáhané povinnosti (již ke dni 7. 7. 2005) nedošlo a nebyla tak naplněna ani předpokládaná preventivní funkce exekuce.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti jako opodstatněné v důsledku porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny vyhověl a napadené usnesení okresního soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2269/10 ze dne 23. 2. 2011

N 23/60 SbNU 245

Základ pro výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 23. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2269/10 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107, jímž byla stěžovateli uložena povinnost hradit náklady exekuce, spojené s návrhem na zrušení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

Výrok

I. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

III. Náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí jednou polovinou stát, a to ve výši 3 600 Kč.

Odůvodnění:

I.

Okresní soud v Olomouci (dále též "okresní soud") napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107 zrušil co do částky 654,50 Kč příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 11. 2009 č. j. 057 EX 523/04-131, který byl vydán soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc (dále jen "soudní exekutor"). Okresní soud uvedl, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004-8 byla k návrhu oprávněného Statutárního města Olomouce nařízena proti povinnému (stěžovateli) exekuce podle vykonatelného bloku na pokutu č. A 0624 005 vydaného Městskou policií Olomouc dne 14. 2. 2003, č. j. KD 0188/03, série DA/1997, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 500 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a současně byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 12. 2007. Soudní exekutor vydal dne 3. 11. 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 057 EX 523/04-131 na celkovou částku 9 698,50 Kč. Náklady tvořila odměna soudního exekutora ve výši 3 570 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4 165 Kč, náhrady za ztrátu času ve výši 476 Kč a náhrady za doručení písemností ve výši 1 487,50 Kč.

Podle uvedeného usnesení podal stěžovatel dne 3. 2. 2010 osobně u soudního exekutora námitky proti citovanému příkazu s tím, že pohledávka byla oprávněnému uhrazena dobrovolně dne 7. 7. 2005, aniž by stěžovatel - povinný věděl o zahájení exekuce. Soudní exekutor včas uplatněným námitkám nevyhověl v plném rozsahu, a proto byla věc v souladu s § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, postoupena Okresnímu soudu v Olomouci. Okresní soud konstatoval, že zákonné náležitosti byly v napadeném příkazu splněny; po přezkoumání spisového materiálu (a zejména podrobného písemného vyjádření soudního exekutora) dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou důvodné jen zčásti. Okresní soud nepřiznal soudnímu exekutorovi částku 150 Kč + 28,50 Kč DPH jako náhradu za doručení písemností, neboť tyto nebyly soudním exekutorem prokázány předložením listin; dále mu nepřiznal částku 400 Kč + 76 Kč DPH jako náhradu za ztrátu času, což doložil protokoly ze dne 9. 5. 2005, kdy byla prováděna mobiliární exekuce na adrese X, a protokolem ze dne 5. 12. 2007, neboť soudní exekutor prováděl úkon v Y. Dle § 14 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, náhrada za promeškaný čas náleží exekutorovi při úkonech exekuční činnosti vykonávané v místě, které není sídlem jeho úřadu, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Vzhledem k tomu, že šetření bylo konáno v sídle exekutorského úřadu, nemá soudní exekutor nárok na náhradu za ztrátu času tak, jak ve vyúčtování požadoval. Soudnímu exekutorovi tedy náleží náhrady nákladů řízení v celkové výši 9 044 Kč. Okresní soud konečně uvedl, že námitka stěžovatele, že plnil oprávněnému dobrovolně, není důvodná, neboť mu plnil až dne 7. 7. 2005; exekuce byla nařízena dne 8. 3. 2004, stěžovateli byl dne 25. 5. 2005 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 57 EX 523/04-16 a exekuční příkaz na mobiliární exekuci č. j. 57 EX 523/04-15. Povinný tedy nemůže namítat, že o exekuci nevěděl a že hradil dobrovolně.

II.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-10 a navrhuje zrušit ustanovení § 88 odst. 4 exekučního řádu. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel v podstatě uvedl, že usnesení o nařízení exekuce ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004-8 mu bylo účinně doručeno teprve dne 5. 12. 2007. Na základě tohoto usnesení vydal soudní exekutor dne 22. 4. 2005 exekuční příkaz k prodeji movitých věcí a příkaz k úhradě nákladů exekuce, které v té době stanovil na částku 6 374,50 Kč. Stěžovatel následně dne 7. 7. 2005 zaplatil oprávněnému vymáhanou pohledávku ve výši 500 Kč, a to prostřednictvím tehdejšího zaměstnavatele V. L. K tomuto úkonu došlo dříve, než soudní exekutor vydal dne 26. 8. 2005 další exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy u tohoto plátce mzdy. Stěžovatel zdůraznil, že k zaplacení částky 500 Kč nedošlo nuceným provedením exekuce, neboť tato částka byla oprávněnému zaplacena dobrovolně, bez nutnosti další exekuce. Oprávněný již dne 22. 7. 2005 oznámil soudnímu exekutorovi, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena. Soudní exekutor s touto informací nijak nenaložil a teprve z podnětu stěžovatele, poté co stěžovateli bylo dne 5. 12. 2007 doručeno usnesení o nařízení exekuce, došlo k zastavení exekuce pro částku 500 Kč. Stěžovatel trvá na tom, že soudní exekutor měl následně (tedy bezprostředně poté, co se dověděl o zaplacení jistiny) na tuto skutečnost reagovat a měl vystavit v souladu s § 87 odst. 4 exekučního řádu příkaz k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor toto neučinil, exekuce byla vedena dále a od této chvíle byly zbytečně navyšovány náklady soudního exekutora na provedení exekuce. Soudní exekutor totiž až exekučním příkazem k provedení exekuce srážkami ze mzdy ze dne 24. 3. 2009 začal provádět exekuci; tento exekuční příkaz nabyl právní moci dne 16. 6. 2009, ale soudní exekutor o tom vyrozuměl plátce mzdy teprve po dotazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2009, kterým soud zjišťoval, v jaké fázi se exekuce nachází a zda již soudní exekutor vymohl náklady exekuce. Stěžovatel proto vyslovil otázku, jak dlouho by tedy bez kontrolní činnosti okresního soudu trvala blokace stěžovatelovy mzdy a jak dlouho by stěžovatelův plátce mzdy čekal na vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. Dne 11. 9. 2009 zaslal plátce mzdy na základě oznámení o právní moci exekučního příkazu do té doby sraženou mzdu ve výši 9 936,50 Kč a soudní exekutor teprve poté - v rozporu se zákonem - vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které vyčíslil na částku 9 698,50 Kč, v němž účtoval paušální částku za hotové výdaje dle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3 500 Kč + DPH. Stěžovatel tu podotkl, že na tuto paušální částku je nárok až od 1. 8. 2006, kdy došlo k novelizaci citovaného ustanovení vyhláškou č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., zatímco příkaz k úhradě nákladů exekuce mohl a měl exekutor vydat již dne 22. 7. 2005, kdy se dozvěděl o úhradě jistiny, tj. rok před účinností uvedené novelizace.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že na postup soudního exekutora podal stížnost Ministerstvu spravedlnosti, které ve vyrozumění ze dne 5. 10. 2009 konstatovalo, že soudní exekutor měl v souladu s § 87 odst. 4 exekutorského řádu nejdříve vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a tyto teprve na základě tohoto příkazu vymáhat některým ze způsobů pro provedení exekuce; ministerstvo soudnímu exekutorovi tuto vadu vytklo.

Stěžovatel uvedl, že se Okresní soud v Olomouci v usnesení napadeném ústavní stížností nevypořádal především s námitkou, že stěžovatel vymáhanou pohledávku v podobě jistiny ve výši 500 Kč zaplatil sám a dobrovolně, bez nutnosti provést exekuci. Okresní soud naopak v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelova námitka o dobrovolnosti zaplacení jistiny není důvodná, neboť stěžovatel částku 500 Kč zaplatil až poté, co byla exekuce nařízena jeho usnesením ze dne 8. 3. 2004. Stěžovatel se proto domnívá, že obecný soud nerespektoval názor Ústavního soudu opakovaně vyslovovaný a uvedený zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není správné, aby se do základu odměny soudního exekutora zahrnovala i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce; vyhláška č. 330/2001 Sb. nedokáže "ocenit" fakt, že povinný splní povinnost sám, bez přímé účasti exekutora, byť v poslední možné chvíli. Ustanovení vyhlášky sice naznačuje, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak pouze tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž dle exekučního řádu se tak stane ve chvíli, kdy jsou uhrazeny i náklady exekuce; Ústavní osud označil tuto situaci za "pohyb v kruhu". Exekuce může dle názoru Ústavního soudu sloužit pouze k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora; nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Dle Ústavního soudu je na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s těmito principy. To však podle stěžovatele Okresní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí nerespektoval.

Stěžovatel konečně namítl protiústavnost ustanovení § 88 odst. 4 exekučního řádu, které stanoví, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, aby napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107 zrušil a aby dále zrušil ustanovení § 88 odst. 4 exekučního řádu pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky.

Dne 22. 2. 2011 došel Ústavnímu soudu návrh stěžovatele na zaplacení nákladů na zastoupení advokátkou ve výši 7 200 Kč podle § 83 zákona o Ústavním soudu. Poukázal na to, že je v evidenci uchazečů o zaměstnání a že nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti. O tom předložil příslušné doklady.

Stěžovatel vyslovil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem nesouhlasí.

III.

Okresní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti a k dotazu Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nevyjádřil; Ústavní soud proto vychází z presumovaného souhlasu okresního soudu, který vyplývá z poučení uvedeného v doručené žádosti Ústavního soudu o vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2010.

Vedlejší účastník (soudní exekutor) ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2010, doplněném dne 13. 3. 2011, poukázal na průběh exekučního řízení. Uvedl zejména, že dne 25. 5. 2005 "doručil nařizovací usnesení" stěžovateli osobně prostřednictvím vykonavatele při úkonu, avšak "kvůli technické chybě bylo v protokolu o předání listin povinnému nedostatečně označeno předávané usnesení, proto Okresní soud v Olomouci označil toto doručení za neúčinné". Soudní exekutor dodal, že uvedené usnesení se po několika marných pokusech podařilo stěžovateli doručit osobně dne 5. 12. 2007. Soudní exekutor zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že jistinu zaplatil dobrovolně bez nutnosti provedení exekuce, se proto nezakládá na pravdě, neboť tak učinil až v době, kdy byly exekuční úkony provedeny a stěžovatel o nich prokazatelně věděl. Soudní exekutor poukázal také na to, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 11. 2009, na jehož pozdní vydání si stěžovatel stěžuje, nemohl vydat dříve, neboť nemohl s přesností vyčíslit náklady neustále se protahujícího exekučního řízení. Soudní exekutor však současně uvedl, že pokud by byl stěžovatel projevil zájem tyto náklady uhradit, "bylo by účelné vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce". Stěžovatel však odmítl jakékoliv náklady exekuce platit, a dalo se tedy očekávat, že se exekuce bude protahovat.

Vedlejší účastník se dále vyjádřil k otázce včasnosti vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. V prvé řadě poukázal na to, zákon nestanoví, ve které fázi exekučního řízení má soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce vydat. Soudní exekutor uvedl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal v okamžiku, kdy byla úhrada dluhu uskutečněna a kdy mohl přesně a odpovědně náklady exekuce vyčíslit. Tvrdil, že výtka Ministerstva spravedlnosti, že příkaz nevydal před prováděním exekuce, je zcela neoprávněná, neboť takový postup není ani zákonně podložený ani logický a ve svém důsledku by znamenal nemožnost ukončení exekuce. Soudní exekutor s napadeným rozhodnutím okresního soudu sice nesouhlasí, ale respektuje jej.

Soudní exekutor se domnívá, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti; současně vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.

IV.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je posouzení toho, zda soudní exekutor, stejně jako Okresní soud v Olomouci postupovali a rozhodovali v souzené věci ústavně konformně. Ústavní soud při svém rozhodování vycházel v prvé řadě z toho, že při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nelze pominout soudní spis a sled souvislostí v něm uvedených. Z obsahu soudního spisu jasně a nepochybně vyplývá následující sled skutečností. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004, kterým byla nařízena vůči stěžovateli exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor, bylo důvodem ke zpracování protokolu o úkonu v exekuční věci a o předání listin povinnému ze dne 25. 5. 2005 č. j. 57 EX 523/04 (č. l. 10); na něm bylo uvedeno předtištěným textem, že došlo k doručení (stěžovateli - povinnému) usnesení Okresního soudu v Olomouci o nařízení exekuce (avšak bez vyznačeného data a čísla jednacího), dále příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 57 EX 523/04-16 ze dne 22. 4. 2005 a exekučního příkazu na mobiliární exekuci č. j. 57 EX 523/04-15 ze dne 12. 4. 2005; dále je na uvedeném protokolu vyznačeno, že si stěžovatel ponechává lhůtu "k námitkám nebo odvolání", a celý protokol je podepsán stěžovatelem i pracovníkem soudního exekutora. Soudní exekutor však až 22. 1. 2007 (tedy po uplynutí více než jednoho a půl roku) předložil Okresnímu soudu v Olomouci žádost o vyznačení právní moci na citovaném usnesení (č. l. 9). Okresní soud v Olomouci následně vícekrát vyzval soudního exekutora k předložení zpátečních lístků o doručení citovaného usnesení o nařízení exekuce za účelem vyznačení právě právní moci [(včetně usnesení ze dne 24. 10. 2007 č. j. 51 Nc 4246/2004-18); srov. č. l. 13, 15, 17, 20]; soudní exekutor teprve dne 5. 12. 2007 zaslal Okresnímu soudu v Olomouci (další) stěžovatelem podepsaný protokol o úkonu v exekuční věci ze dne 5. 12. 2007, ve kterém bylo již mimo jiné vyznačeno datum a číslo jednací doručeného usnesení Okresního soudu v Olomouci o nařízení exekuce (č. l. 22).

Z obsahu spisu je dále zřejmé (č. l. 23 a především č. l. 26, 32 a 50), že stěžovatel oprávněnému dlužnou částku ve výši 500 Kč uhradil dne 7. 7. 2005; to ostatně oprávněný soudnímu exekutorovi sdělil (již) dne 22. 7. 2005. Okresní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 18. 7. 2008 č. j. 51 Nc 4246/2004-50 exekuci ohledně pohledávky oprávněného ve výši 500 Kč zastavil, neboť (jak z odůvodnění vyplývá) to bylo právě zjištění soudu (na základě podání oprávněného ze dne 14. 1. 2008), že pohledávka byla uhrazena dne 7. 7. 2005.

Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že to byl především postup soudního exekutora, který v důsledku vlastního nedůsledného přístupu k doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004, jímž byla nařízena vůči stěžovateli exekuce, a následné liknavosti k výzvám a žádostem Okresního soudu v Olomouci o předložení podkladu pro vyznačení právní moci citovaného usnesení vedl k prodlevám v řízení v souzené věci. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani nepřesvědčivý odkaz soudního exekutora na následné potíže s doručováním citovaného usnesení stěžovateli. Soudní exekutor ostatně ze sdělení oprávněného věděl nejméně již od 22. 7. 2005, že stěžovatel oprávněnému uhradil dlužnou částku ve výši 500 Kč již dne 7. 7. 2005.

Ústavní soud usuzuje, že soudní exekutor nemůže vycházet z toho, že usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004 stěžovateli doručeno bylo; ta okolnost, že se soudní exekutor původně domníval, že tak bylo učiněno (jak vyplývá z jeho žádosti o vyznačení právní moci ze dne 22. 1. 2007), není rozhodná. To platí zvláště tehdy, jestliže stěžovatel oprávněnému dlužnou částku ve výši 500 Kč uhradil dne 7. 7. 2005. Za povrchní (a účelový) lze proto považovat postup soudního exekutora za situace, která nastala po účinném doručení citovaného usnesení dne 5. 12. 2007, kdy soudní exekutor mimo jiné vydal dne 3. 11. 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 057 EX 523/04-131 na celkovou částku 9 698,50 Kč a kdy již vycházel z právního stavu po 1. 8. 2006 (např. ve věci paušálních částek za hotové výdaje). Ústavní soud je proto přesvědčen o účelovém přístupu soudního exekutora k souzené věci; to platí navíc proto, že soudní exekutor vlastní nedůsledností zásadně ke stávající situaci přispěl.

Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit nejen soudnímu exekutorovi, ale ani Okresnímu soudu v Olomouci, který v napadeném usnesení nepovažoval námitku stěžovatele, že plnil oprávněnému dobrovolně, za důvodnou proto, že stěžovateli byl dne 25. 5. 2005 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce a exekuční příkaz a že tedy stěžovatel nemůže namítat, že o exekuci nevěděl a že hradil dobrovolně. Ústavní soud pokládá tuto argumentaci okresního soudu právě ve světle výše uvedeného za zavádějící; nelze totiž vycházet z toho, že usnesení o nařízení exekuce nebylo platně doručeno (a nezpůsobuje zamýšlené právní účinky) a současně dovozovat, že pokud se stěžovatel choval tak, že dlužnou částku dobrovolně uhradil, nemůže být jeho postup akceptován, neboť o exekuci věděl. Ústavní soud se domnívá, že tato argumentace Okresního soudu v Olomouci trpí přílišným formalismem. To platí navíc za situace, kdy stěžovateli vytýkanou vědomost o exekuci lze považovat za projev nedůslednosti v přístupu soudního exekutora k plnění jeho zákonné povinnosti týkající se doručování písemnosti v exekučním řízení (§ 56 exekučního řádu); soudní exekutor sice stěžovateli doručil příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 57 EX 523/04-16 ze dne 22. 4. 2005 a exekuční příkaz na mobiliární exekuci č. j. 57 EX 523/04-15 ze dne 12. 4. 2005 (a tím jej úředně měl zpravit o exekuci), avšak samo doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004, kterým byla nařízena vůči stěžovateli exekuce a jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor, ani uvedený soud za řádné doručení nepovažoval.

Ústavnísoud připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a v něm připomenutý princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jako moderních ústavních pravidel, která se mají nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také v rámci aplikace práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud tedy i nyní považuje za ekvivalent odměnu exekutora ve sníženém (odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Tento přístup vztahuje Ústavní soud především na samotný postup orgánů veřejné moci, jenž musí být v tomto ohledu předvídatelný, jasný, prostý nejen omylů, ale také liknavosti a nedůslednosti. Ústavní soud je vzhledem k výše uvedenému přesvědčen, že v souzené věci právě v důsledku omylu, liknavosti a nedůslednosti soudního exekutora k takovému uplatnění zásady proporcionality (přinejmenším v rovině principu způsobilosti naplnění účelu a použití přiměřenosti v užším slova smyslu) a spravedlnosti v kontextu "dobrovolného" splnění vymáhané povinnosti (již ke dni 7. 7. 2005) nedošlo, a nebyla tak naplněna ani předpokládaná preventivní funkce exekuce.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti jako opodstatněné v důsledku porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny v celém rozsahu vyhověl a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004 zrušil.

Ústavnísoud odmítl návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 exekučního řádu, neboť jeho uplatněním nenastala skutečnost, která byla předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu), a důvody, pro které Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, nelze spatřovat ve stěžovatelově dále nerozvedeném tvrzení, které se ostatně týká pouze § 88 odst. 4 věty druhé exekučního řádu.

Ústavnísoud dále rozhodl, že podle výsledku řízení zaplatí náklady stěžovatele jednou polovinou stát, a to ve výši 3 600 Kč.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru