Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2266/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí... více
Věcný rejstříkDobré mravy
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
byt/vyklizení
byt/výpověď
vlastnické právo/ochrana
byt/náhrada
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2266.11.1
Datum podání02.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711, § 703 odst.1, § 40, § 3 odst.1, § 676 odst.2, § 712

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132, § 2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2266/11 ze dne 17. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. arch. P. K., zast. Mgr. Alenou Tichou, advokátkou, sídlem ul. 28. října 14, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2011, č.j. 26 Cdo 2168/2010-68, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8.10.2009, č.j. 36 Co 111/2009-52, a proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22.1.2009, č.j. 11 C 49/2007-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadl podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud"). V jejím úvodu informoval, že je vlastníkem konkrétní bytové jednotky v Jablonci nad Nisou, kterou pronajal vedlejším účastníkům (v původní řízení "žalovaným"), a to na dobu určitou do 31.4.2004. Protože vedlejší účastníci předmětný byt nevyklidili, podal stěžovatel žalobu na vyklizení. Okresní soud žalobu zamítl, protože shledal nájemní smlouvu za absolutně neplatnou a zároveň konstatoval, že nebyla splněna povinnosti společnosti Kopal a syn, s.r.o., v souvislosti s přivolením k nájmu bytu v ul. Pražská 18 v Jablonci nad Nisou vůči žalovaným (ve skutečnosti však jen vůči prvnímu žalovanému, který se později oženil s druhou vedlejší účastnicí) tím, že nebyl zajištěn náhradní byt. Z této skutečnosti soud dovodil to, že vedlejší účastníci užívají byt ve vlastnictví stěžovatele bez jakékoliv smlouvy, je zcela v pořádku, protože se jedná o užívání tzv. právem bydlení do zajištění náhradního bytu pravděpodobně společností Kopal a syn, s.r.o., i když tuto věc blíže nespecifikoval. Stěžovatelovo jednání hodnotil okresní soud jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku, ačkoliv v odůvodnění rozsudku není uvedeno, v čem soud porušení dobrým mravů spatřuje. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž se ztotožnil s jeho důvody, zejména s tím, že stěžovatelovo jednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Dále stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutím obecných soudů podává ústavní stížnost, protože soudy porušily jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je garantováno, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Posléze zrekapituloval výsledek řízení o přivolení k výpovědi společnosti Kopal a syn, s.r.o., z nájmu bytu prvnímu vedlejšímu účastníkovi a zdůraznil, že po uzavření sňatku s druhou vedlejší účastnicí uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou s ním, jakožto s fyzickou osobou a s vlastníkem uvedeného bytu. Podle jeho názoru obecné soudy svými rozsudky v rozporu s konstantní judikaturou upřednostnily výklad zakládající neplatnost smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy nezakládá, protože nájemní smlouva mohla být posouzena tak, že nájemní vztah vznikl pouze mezi účastníky, kteří ji nesporně podepsali, tedy mezi ním a druhou vedlejší účastnicí s tím, že podle § 703 odst. 1 obč. zákoníku vznikl společný nájem bytu oběma manželům. Ti se do bytu v Mánesově ulici nastěhovali zcela dobrovolně, čímž ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi došlo k zániku závazku splněním; touto skutečností se však soudy nezabývaly. Poté stěžovatel namítá, že na něj nelze přenášet závazky, které tížily, příp. tíží společnost Kopal a syn, s.r.o., byť je v ní společníkem. Nesouhlasí proto se závěrem, že je na jeho straně rozpor s dobrými mravy, když jeho jednání spočívalo v tom, že v dobré víře uzavřel minimálně s druhou vedlejší účastnicí nájemní smlouvy za nájemné výrazně nižší, než činí obvyklé nájemné za srovnatelný byt. On sám nemůže své vlastnictví užívat, nemůže byt pronajmout za výhodnějších podmínek, ani prodat, ani podat novou žalobu na vyklizení bytu. Tento protiprávní stav je nucen trpět na neurčitou dobu, zřejmě do doby úmrtí obou vedlejších účastníků, kterým tento stav vyhovuje, a nejsou nuceni na něm nic měnit. K rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že dovolací soud nepostupoval při výkladu podmínek připuštění dovolání tak, aby byla naplněna stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy ČR, dále jen "Ústava"), ale postupoval zcela mechanicky a formalisticky. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 4 Ústavy:

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 11 odst. 4 Listiny:

Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou u okresního soudu po vedlejších účastnicích domáhal vyklizení bytu ve svém vlastnictví s tvrzením, že oba užívají tento byt bez právního důvodu. Byt jim pronajal na dobu určitou, podle § 676 odst. 2 obč. zákoníku se sjednaný nájem prodlužoval, po změně právní úpravy toto ustanovení nebylo možné použít. Dále uvedl, že se smlouvou k tomuto bytu byla uzavřena i dohoda o odstupném v částce 160 000,- Kč, která byla vázána na vyklizení uvedeného bytu do 31.3.2004 (tudíž vedlejší účastníci nemohli odstupné nárokovat). Okresní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl. V průběhu dokazování soud zjistil, že podpis prvního vedlejšího účastníka na nájemní smlouvě se stěžovatelem nebyl jeho pravým podpisem, tudíž smlouvu hodnotil jako nicotný právní úkon. Dále konstatoval, že nebyla splněna povinnost původního žalobce (společnosti Kopal a syn, s.r.o.) přidělit náhradní byt, a že stěžovatelovo jednání je navíc v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel řádným opravným prostředkem argumentujícím údajnými nesprávnými právními závěry a setrvávajícím na názoru, že vedlejší účastníci užívají jeho byt bez právního důvodu. Krajský soud shledal, že odvolání není důvodné a prvostupňový rozsudek potvrdil. Připomenul, že okresní soud vycházel ze skutkového stavu, který účastníci svojí aktivitou určili, že před soudem proběhlo řádné dokazování, okresní soud vycházel z důkazů navržených účastníky a veškeré důkazy řádně provedl a dospěl ke správným skutkovým zjištěním (proto odvolací soud vycházel z takto zjištěného skutkového stavu a odkázal na něj). Výslovně zdůraznil, že prvnímu vedlejšímu účastníkovi svědilo právo nájmu k bytu v Pražské 18, v Jablonci nad Nisou, které skončilo přivolením soudu k výpovědi z nájmu ve prospěch společnosti Kopal a syn, s.r.o., přičemž vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění náhradního bytu (zde upozornil, že šlo o nesprávné rozhodnutí o bytové náhradě, neboť nájemci náležel přiměřený náhradní byt) a uzavřel, že k přidělení náhradního bytu na dobu neurčitou dosud nedošlo. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu připomenul, že ochrana, které nájemce požíval za trvání nájemního vztahu k vyklizovanému bytu, by mu měla být poskytnuta i ve vztahu k bytu náhradnímu, tudíž by bylo v rozporu s účelem a smyslem úpravy bytových náhrad, jestliže by za zásadně rovnocenný mohl být považován byt zajištění pouze na dobu určitou. Posléze krajský soud hodnotil zvolené řešení potřeby uvolnění bytu v Pražské ulici uzavřením dvou smluv s vedlejšími účastníky a ztotožnil se s názorem, že dokument nazvaný "Smlouva o nájmu" je z důvodu absence pravého podpisu prvního vedlejšího účastníka neexistujícím právním úkonem a stěžovateli vysvětlit, proč nemůže být tato smlouva považována za relativně neplatnou. Krajský soud přisvědčil stěžovateli, že vedlejší účastníci užívají jeho byt bez právního důvodu, ale že jim svědčí nadále právo užívat byt v Pražské ulici, a to až do zajištění nájmu na dobu neurčitou. V návaznosti na tento závěr se odvolací soud ztotožnil s aplikací § 3 obč. zákoníku, a konkretizoval, že stěžovatel, který je osobně provázán se společností Kopal a syn, s.r.o., se snažil obejít povinnost k zajištění náhradního bytu poskytnutím nájmu na dobu určitou; tudíž jeho postup hodnotil jednak jako obcházení zákona o povinnosti zajistit náhradní byt na dobu neurčitou i jako výkon práva uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění uvedl, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu. Dále odkázal na vlastní judikaturu, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia a konstatoval, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu ve shodě se soudem I. stupně dovodil, že vyklizení vedlejších účastníků z předmětného bytu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví a porušení povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, přičemž konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelova představa o právním posouzení jeho věci (žaloby na vyklizení bytu v jeho vlastnictví) obecnými soudy. Jak vyplývá z bodu II. odůvodnění, byla jeho věc posouzena v řádném dvojinstančním procesu, v němž soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něj i adekvátní a správné právní závěry; jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 obč. soudního řádu), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Také v této věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti; rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání je v souladu s vlastní konstantní judikaturou a také s judikatorními závěry Ústavního soudu (nemohlo proto dojít ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 4 Ústavy Nejvyšším soudem). Nutno ještě připomenout, že omezení vlastnického práv k jednotce ve vlastnictví stěžovatele dochází, ale nejde o situaci, na kterou by dopadal čl. 11 odst. 4 Listiny. Jak správně konstatoval krajský soud, vedlejší účastníci užívají tento byt bez právního důvodu, ale společnost Kopal a syn, s.r.o., se kterou je stěžovatel osobně provázán, dosud nesplnila svoji povinnost poskytnout vedlejšímu účastníkovi náhradní byt, tudíž jeho požadavku na vyklizení bytu (v kontextu s dalšími skutkovými zjištěními obecných soudů, zejména v důsledku snahy o uvolnění původního bytu) neposkytly (důvodně) právní ochranu.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tento závěr nebylo ani třeba posuzovat stěžovatelův návrh na postup Ústavního soudu podle § 39 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru