Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2263/09 #1Usnesení ÚS ze dne 22.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
procesní ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2263.09.1
Datum podání25.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2263/09 ze dne 22. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Liborem Morávkem, advokátem, Křižovnické náměstí 193/2 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. října 2008, č. j. 22 C 181/2006-62, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2009, č. j. 53 Co 151/2009-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudu. Opírá jí zejména o následující důvody:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2002, č. j. 32 C 51/99-56, byl stěžovatel (tehdy žalovaný) odsouzen k zaplacení částky 10.655,- Kč spolu s částkou 6.850,- Kč na nákladech řízení. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.12. 2002, č. j. 21 Co 396/2002-80. Rozsudek Městského soudu v Praze však nebyl opatřen otiskem úředního razítka soudu v rozporu s ustanovením § 22 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

Dle názoru stěžovatele absence otisku úředního razítka soudu je tak zásadní vadou rozsudku, že se vůbec o rozsudek nejedná. Přesto byla podle tohoto rozsudku provedena exekuce vůči stěžovateli na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2003, č. j. 13 Nc 15674/2003-6, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, č. j. 58 Co 186/2004-21, a to celkem pro částku 26.880,60 Kč.

Stěžovatele dodal, že shora popsaná exekuce "představuje škodu", za jejíž způsobení odpovídá žalovaná. Proto podal žalobu proti České republice, která však byla v záhlaví citovanými rozhodnutími zamítnuta. Stěžovatel má zato, že provedením exekuce na základě neexistujícího rozsudku byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) garantovaná mu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 181/2006. Zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele s návrhem na uložení povinnosti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení o ústavní stížností vedlejší účastnice, dále jen "vedlejší účastnice") zaplatit mu částku 26.880,- Kč jako náhradu škody (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Podle odůvodnění tohoto rozsudku šlo o částku, která byla vůči stěžovateli vymožena v důsledku nařízení exekuce dle rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 32C 55/99, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2002, č. j. 21 Co 596/2002-80, který jej potvrzoval, a kterým byla žalobci uložena platební povinnost v celkové výši 17.505,- Kč, včetně náhrady nákladů řízení. Právě citované rozsudky považoval stěžovatel za neplatné, neboť postrádaly otisk kulatého razítka soudu; proto dle nich neplnil a došlo tak k nařízení exekuce s náklady exekučního řízení ve výši 9.375,- Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodní soud zejména konstatoval, že k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, musí být ve smyslu ustanovení § 7 zák. č. 82/1998 Sb. splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Dále musí být splněna podmínka stanovená v § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tedy zrušení nezákonného rozhodnutí, a to právě pro nezákonnost. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nařízení exekuce, které mohlo stěžovateli způsobit tvrzenou škodu, nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno, je podle soudu zřejmé, že nárok stěžovatele vzhledem k neexistenci nezákonného rozhodnutí, není dán.

K odvolání stěžovatele byl rozsudek prvostupňového soudu v záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu potvrzen (výrok I); výrokem II bylo dále stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud se plně ztotožnil s obvodním soudem. Dodal, že jak usnesení o nařízení exekuce na majetek žalobce, tak exekuční tituly, na jejichž základě byla exekuce nařízena, jsou rozhodnutími pravomocnými a existenci jakéhokoli rozhodnutí, kterým by byla následně pro nezákonnost zrušena, stěžovatel netvrdil ani neprokázal. Je tedy správný závěr, že takovými rozhodnutími nemohla být stěžovateli škoda způsobena.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Řízení o dovolání však bylo usnesením Nejvyššího soudu z 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5205/2009, zastaveno, neboť stěžovatel - přes poučení - nebyl v tomto řízení v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř. právně zastoupen; stěžovatelova žádost o ustanovení právního zástupce byla Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuta a stěžovatel byl zároveň vyzván, aby si k podání dovolání zvolil právního zástupce.

III.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla mj. představuje ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Z části II tohoto usnesení mj. vyplývá, že se stěžovatel na obranu svých práv rozhodl podat dovolání, jež by bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by tak Nejvyšší soud uznal. Při podání dovolání však nesplňoval podmínku povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1, první věta o. s. ř.). Tento nedostatek neodstranil, ani přes výzvu soudu, byť byl poučen o tom, jaké důsledky neodstranění tohoto nedostatku bude mít. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel si zvolil určitou procesní taktiku, v rámci níž však řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje; to proto, že procesní úkon (dovolání), který použil, neučinil perfektním. V právě projednávané věci není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona (k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387)].

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že i obsahově by ústavní stížnost ztěží obstála; stěžovatel mohl být se svojí žalobou před obecnými soudy těžko úspěšný, neprokázal-li podmínku stanovenou § 8 zákona č. 82/1998 Sb., jejíž splnění je pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nutné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2010

Vojen Güttler v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru