Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2256/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - insolvenční správce, úpadce: POLA DE SIERO, a. s.
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2256.17.1
Datum podání21.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

137/2010 Sb.

180/2005 Sb.

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2256/17 ze dne 21. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Františka Bureše, insolvenčního správce úpadce - společnosti POLA DE SIERO, a.s., se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č.j. 30 Cdo 3800/2016-110 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2016 č.j. 15 Co 529/2015-94, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze a Ministerstva financí, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 9. 2015 č.j. 18 C 91/2013-68 zamítl požadavek stěžovatele jako žalobce proti žalované České republice (Ministerstvu finance), jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na zaplacení částky 46 150 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel, správce konkursní podstaty, se uvedené částky domáhal jako náhrady škody za legislativní činnost žalované České republiky. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2016 č.j. 15 Co 529/2015-94 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 26. 4. 2017 č.j. 30 Cdo 3800/2016-110 odmítl i stěžovatelovo dovolání.

2. V ústavní stížnosti je zejména uvedeno, že se předmětné finanční částky domáhal na státu za zmařenou investici do projektu a výstavby solární elektrárny v Oseku u Rokycan, věc se prý netýkala zavedení srážkové daně, související s výrobou elektřiny. Obvodní soud pro Prahu 1 se podle stěžovatele nezabýval podstatou podané žaloby a na jediném jednání, konaném dne 24. 9. 2015, jen přečetl listiny, uvedené v protokolu z jednání. Městský soud v Praze pak označil odvolání za nedůvodné a Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že legislativní činnost žalovaného nelze považovat za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí a že se to vztahuje i na podzákonné právní akty, kterými je cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, na jehož základě došlo ke snížení výkupních cen. Stěžovatel zdůraznil, že stěžejním důvodem podané žaloby nebyla otázka zavedení srážkové daně, ale skutečnost, že nebyly dodrženy zákonné (legislativní) garance ze strany státu, především pokud jde o garantovanou výkupní cenu elektřiny, vyrobené z obnovitelných zdrojů s využitím slunečního záření. Tím došlo k úpadku společnosti, který je řešený v rámci insolvenčního řízení prohlášením konkurzu na její majetek. Podle stěžovatele je zřejmé, že prostředí pro tento druh podnikání vytvořil legislativně stat, který následně změnil pravidla v neprospěch investorů a nyní za to odmítá převzít zodpovědnost.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté.

5. V daném případě dospěly soudy k závěru, že volba zákonných opatření, směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření za podmínek zachování garancí je v rukou zákonodárce. Činnost Parlamentu České republiky při hlasování o návrhu zákona není úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu podle tohoto zákona je zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní. V podmínkách české zastupitelské demokracie se rozhoduje hlasováním poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona a chybí tedy základní podmínka pro vznik odpovědnosti žalované, a to existence nesprávného úředního postupu nebo vydání nezákonného rozhodnutí.

6. Tyto své závěry soud prvního stupně opřel mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kde bylo deklarováno, že změnou zákona nebylo zasaženo do práv vlastníků fotovoltaických elektráren a že volba zákonných opatření, směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření, je, za podmínek zachování garancí, v rukou zákonodárce, když princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy. Ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud pak nad rámec věci samé dodal, že s ohledem na individuální rozměry každého případu nemůže vyloučit svůj eventuální zásah, když by v jednotlivém případě měla napadená právní úprava tzv. "rdousící efekt", tedy zasáhla samotnou majetkovou podstatu výrobce elektřiny. V projednávané věci navíc dle obecných soudů nastala situace, kdy zavedení solárního odvodu do majetkové sféry žalobce nedopadlo, neboť úpadce nezačal vůbec elektřinu vyrábět. Soud prvního stupně ani neshledal příčinnou souvislost se zavedením solárního odvodu a skutečností, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a to zvláště za situace, kdy statutární orgány úpadce výslovně potvrdily, že prostředky k provozování fotovoltaické elektrárny mají zajištěny z vlastních zdrojů. V tomto posuzovaném případě tedy nenastal "rdousící efekt", jak jej má na mysli shora citovaný nález Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení doplnil k námitce, že v případě úpadce došlo v důsledku změny legislativních garancí pro stanovení výkupních cen elektřiny k protiústavnímu zásahu do jeho majetku, že odvolací soud správně vycházel z toho, že legislativní činnost žalované, v poměrech projednávané věci představovaná přijetím zákona č. 137/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), nelze považovat za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, a není tak dán jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Tyto právní závěry jsou akceptovatelné i z ústavněprávního hlediska. V výkladu aplikovaných právních předpisů obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru