Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2251/19 #1Usnesení ÚS ze dne 23.07.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Promlčení
důkaz/volné hodnocení
Bezdůvodné obohacení
Nebytové prostory
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.2251.19.1
Datum podání10.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 127


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2251/19 ze dne 23. 7. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 271/4a, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4780/2018-330 ze dne 11. 4. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 187/2018-294 ze dne 29. 8. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 57/2011-247 ze dne 26. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1 080 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 18. 5. 2011 do zaplacení. Vyhověl tak v plném rozsahu žalobě podané z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nebytového prostoru (jako pobočky advokátní kanceláře) a bytu v domě stěžovatelem bez právního důvodu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Změnil je ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že původní výši žalobci přiznaných nákladů řízení 480 929,60 Kč snížil na 395 128,50 Kč. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že obvodní soud nepřipustil jeho návrhy důkazů a rozhodl pouze na základě tvrzení žalobce, který sám důkazy nenavrhl. Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že neprojednal námitku promlčení nových žalobcových tvrzení a v odůvodnění rozsudku ji zcela pominul. Stěžovatel dále namítl, že ve věci byl proveden důkaz znaleckým posudkem, který stanovil nájemné neexistujícího prostoru v budově. Stěžovatel uvedl, že vstupoval do nemovitosti a předmětných prostor v dobré víře, že právním důvodem je naplňování dohody mezi ním a původní žalobkyní o dodržování posledního stavu jejich společného užívání nemovitosti i po dobu probíhajícího předchozího sporu o určení vlastnictví, což soudy nevzaly patřičným způsobem v úvahu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud se s týmiž argumenty stěžovatele, které nyní uvádí v ústavní stížnosti, dostatečně vypořádal. V napadeném usnesení dovolací soud poukázal na to, že již nalézací soud se vypořádal s důkazními návrhy, kterým nevyhověl, přičemž odvolací soud vyložil důvody správnosti tohoto postupu, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu. Konkrétně obvodní soud neprovedl výslech dvou svědků k otázce užívání advokátní kanceláře a bydlení stěžovatele pro nadbytečnost a nehospodárnost, neboť k ní již provedl důkaz listinami i svědeckými výpověďmi šesti svědků (viz bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Námitkou promlčení vznesenou stěžovatelem se soudy nemusely zabývat, poněvadž ve skutečnosti nedošlo ke změně žaloby, od níž stěžovatel námitku promlčení odvozoval (srov. blíže str. 6 - 7 napadeného usnesení dovolacího soudu). Odvolací soud dostatečně obšírně vysvětlil, proč označení prostor se ve znaleckém posudku lišilo, v podrobnostech lze na toto odůvodnění odkázat (srov. bod 11 rozsudku městského soudu). Konečně ani výhradám stěžovatele stran nepřihlédnutí k jím tvrzenému naplňování dohody mezi ním a původní žalobkyní nelze přisvědčit. Tuto svoji námitku stěžovatel odvíjí od tvrzení, že sama původní žalobkyně mu měla předat klíče k používání prostor. Odvolací soud ale v tomto směru podotkl, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení přichází v úvahu i tehdy, kdy prostory dosud užívané z titulu vlastnického práva nebyly po jeho zániku odevzdány výlučnému vlastníkovi. V podrobnostech lze odkázat na závěry vyslovené v bodu 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Z výše řečeného plyne, že soudy se předmětným sporem podrobně zabývaly a z provedeného dokazování vyvodily přesvědčivé skutkové i právní závěry. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru