Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2245/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Příbram
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účast... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
Pracovní úraz
soudce/podjatost
důchod/invalidní
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2245.15.1
Datum podání24.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

154/2002 Sb.

218/2000 Sb.

219/2000 Sb., § 14 odst.1

262/2006 Sb., § 371 odst.1, § 390 odst.1

99/1963 Sb., § 15a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2245/15 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Maška, zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou, se sídlem Střelecká 26, Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 8 C 156/2013-142 ze dne 21. 7. 2014, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 418/2014-203 ze dne 25. 11. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1332/2015-293 ze dne 4. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl zaměstnán u státního podniku DIAMO (dále také "žalovaný") jako horník - lamač. V rámci výkonu tohoto povolání utrpěl dne 25. 3. 1983 pracovní úraz, jehož následky byly odškodněny včetně pracovní neschopnosti, avšak bez trvalých následků. Stěžovatel byl následně převeden z podzemí na povrch, důvodem však nebyl pracovní úraz, nýbrž obecná nemoc zhoršující se vlivem pracovního prostředí. Žalobu stěžovatele na určení, že důvodem převedení byly následky pracovního úrazu, okresní soud zamítl a krajský soud rozsudek potvrdil. Žalovaný mu však začal vyplácet náhradu za ztrátu výdělku dobrovolně, jelikož byl stěžovateli přiznán plný invalidní úrazový důchod.

V souladu s pokynem Ministerstva průmyslu a obchodu čj. 17848/11/03100 obdržel stěžovatel na podzim 2011 od žalovaného jako státního podniku výzvu k předložení Ročního zdravotního osvědčení příjemce náhrady za ztrátu na výdělku, které však jeho ošetřující lékařka odmítla vyplnit. Žalovaný proto stěžovatele odkázal na vyžádání znaleckého posudku. Posudkem znalce MUDr. Milana Richtera byl zjištěn zdravotní stav stěžovatele, přičemž žalovaný byl obeznámen s kardiovaskulární chorobou stěžovatele, jež vyvolala potřebu provedení bypassu v červnu 2006. V doplnění posudku znalec uvedl, že přes tento zákrok by byl stěžovatel schopen práce lamače, kdyby nebylo pracovního úrazu. Poté žalovaný stěžovateli vyplatil 148 351 Kč. Od dubna 2012 mu však náhrada opět přestala být vyplácena.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení náhrady za ztrátu výdělku od dubna 2012 do prosince 2013. Ke svému závěru dospěl soud především na základě důkazu znaleckým posudkem Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, vyžádaného na návrh žalovaného. Dle tohoto posudku je existence koronárního bypassu sama o sobě absolutní kontraindikací pro výkon hornické práce lamače. Tuto svou hypotézu znalec konzultoval i s dalšími odborníky v oboru. K předchozímu posudku se následně vyjádřil tak, že MUDr. Richter nemá potřebnou kvalifikaci a jeho závěry nejsou správné. Pro následnou obecnou chorobu tedy není od roku 2006 dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou na výdělku a pracovním úrazem. Jelikož závěry posudku byly dle soudu jednoznačné a žádný z účastníků nepožadoval výslech, nebyl mu znalec podroben.

Po zpracování posudku vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudkyně JUDr. Zuzany Masnerové a znalce Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, který dle něj jednal nestandardně, když posudek vypracoval bez kompletní zdravotní dokumentace stěžovatele a bez jeho osobní prohlídky. Soud však rozhodl, že znalec vyloučen není. Důvody podjatosti soudkyně měly spočívat v tom, že dříve pracovala pro žalovaného, a také ve skutečnosti, že její otec, také zde zaměstnaný, byl ze své funkce odpovědný za technologický postup pro užití stroje, který způsobil úraz stěžovatele, resp., dle názoru stěžovatele, za absenci tohoto postupu. Námitka byla odmítnuta jako nedůvodná, jelikož byla vznesena až po zpracování negativního znaleckého posudku, soudkyně není v kontaktu s bývalým zaměstnavatelem a nebyla si vědoma přesné pracovní náplně svého otce.

Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Při posouzení podjatosti soudkyně vycházel odvolací soud z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11), přičemž uzavřel, že nerozhodovala vyloučená soudkyně a důvod k jejímu vyloučení zde nebyl. Obdobně se přiklonil k závěru okresního soudu v případě podjatosti znalce. Odvolací soud následně odvodil, že závěr prvního znaleckého posudku o možnosti vykonávat práci lamače je nepřesvědčivý a odporující běžným zkušenostem. Doplnil pak, že znalec označil za kontraindikaci nejen samotný bypass, ale také výsledky ergometrického vyšetření a koronarografický nález, z čehož vyplývá, že zde není dána příčinná souvislost zmíněná již okresním soudem.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

II. Argumentace stran

Stěžovatel namítal porušení svého práva na rovné postavení v řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces, které spatřoval ve skutečnosti, že žalovanému jako státnímu podniku platí náklady řízení stát, zatímco stěžovatel je nese sám a zároveň by měl hradit i náklady dosud úspěšné protistraně. Nerovnost zacházení spatřoval i v tom, že tzv. "potvrzení o zdravotním stavu poživatele náhrady za ztrátu na výdělku" jsou povinni předkládat pouze horníci. Současně většina z nich náhradu pobírá pouze na základě "razítka a podpisu praktického lékaře," u stěžovatele nestačil ani znalecký posudek. Soudy dle stěžovatele nedodržely ústavněprávní požadavky na spravedlivý proces ani v případě námitky podjatosti soudkyně, jelikož se s ní řádně nevypořádaly. Stěžovatel také zopakoval svoji námitku podjatosti znalce. Dále uvedl námitky proti jednotlivým výrokům obsaženým ve znaleckém posudku.

Argumentace stěžovatele směřovala také proti údajnému "manipulativnímu" jednání právní zástupkyně žalovaného, jež mimo protokol soudkyni nabídla zajištění zdravotní dokumentace stěžovatele. Stěžovatel v tomto jednání spatřuje pokus o předložení žalovaným "vytříděné" dokumentace, přičemž do spisu vedeného u žalovaného stěžovatel přístup nemá a poskytovatel zdravotních služeb mu sdělil, že jeho zdravotní dokumentace byla skartována. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud také s žádostí o posouzení postupu poskytovatele zdravotních služeb, jež likviduje dokumentaci stále žijících pacientů.

Obecné soudy se dle názoru stěžovatele nevypořádaly s existencí dvou znaleckých posudků s protichůdnými závěry, a vyhnuly se posouzení skutečnosti, že onemocnění srdce u stěžovatele vzniklo a rozvíjelo se před jeho pracovním úrazem, nikoliv poté a může se tedy jednat o poškození zdraví způsobené vlivy pracovního prostředí. Nezohlednily ani fakt, že žalovaný vyplatil stěžovateli dne 8. 11. 2013 bez určení částku pěti měsíčních splátek náhrady za ztrátu výdělku, čímž nárok stěžovatele uznal.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale náleží mu pozice orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel namítal porušení zásady rovného postavení v řízení. K tomu Ústavní soud pouze poukazuje na skutečnost, že státní podnik jako zaměstnavatel je v tomto řízení účastníkem soukromoprávního sporu a proto se na něj vztahují stejné principy, jako na ostatní zaměstnavatele v obdobném postavení. Skutečnost, že stát platí náklady řízení, jelikož je vlastníkem podniku, je pouze důsledkem tohoto pravidla. Pokud jde o námitku nerovnosti mezi zaměstnáním horníka a jinými profesemi, nejedná se o procesní nerovnost, ale spíše o tvrzenou diskriminační povahu dané právní úpravy.

K posouzení diskriminačního zacházení dochází na základě testu diskriminace, jak je popsán v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.). V daném případě se jedná o nerovné zacházení se zaměstnanci po pracovním úrazu, skupina, která je dle stěžovatele znevýhodněna, však není odlišena na základě žádného ze zakázaných důvodů uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny. Pro tento případ je proto nutné použít čl. 1 Listiny spočívající ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu však plyne, že rovnost v čl. 1 Listiny je porušena pouze v extrémních případech, případně pokud schází jakýkoliv účel a smysl odlišného zacházení a jedná se tak o libovůli [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. O takové porušení se v případě stěžovatele nejedná.

Především je třeba poukázat na skutečnost, že zaměstnavatelé mají ze zákona právo domáhat se změny v úpravě svých práv, pokud dojde ke změně poměrů na straně poškozeného. Z toho vyplývá i jejich oprávnění tyto poměry zjišťovat. Obvykle k tomu dochází na základě znaleckého posudku vypracovaného pro zaměstnavatele, jiný způsob zjišťování zdravotního stavu u hornické profese je dán specifiky zaměstnání stěžovatele. V odvětví hornictví je totiž náhrada za ztrátu výdělku specifickou dávkou poskytovanou na základě zákona č. 154/2002 Sb., o přechodném financování některých sociálně zdravotních dávek horníků, který tyto dávky zařazuje mezi mandatorní výdaje státu. Poskytovatelem těchto mandatorních dávek je Ministerstvo průmyslu a obchodu, které z titulu správce rozpočtových prostředků odpovídá v souladu § 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích a se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), za účelné a hospodárné využití majetku státu, tedy i za správnost a opodstatněnost těchto dávek. Odlišení hornické profese v postupu zjišťování zdravotního stavu po úrazu tedy stojí na racionálním základě a je logicky odůvodnitelné. Nezakládá tudíž porušení principu rovnosti.

Vzhledem k odůvodnění usnesení o podjatosti soudkyně a znalce považuje Ústavní soud reakci obecných soudů na námitky stěžovatele za dostatečné. Dle výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01 je vyloučení soudce třeba teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci dosahuje takové povahy a intenzity, že přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Posouzení obecných soudů není z tohoto hlediska co vytknout.

Stěžovatel poukazoval také na "manipulativní" chování právní zástupkyně žalovaného a na zamezení přístupu ke své zdravotní dokumentaci. Tyto námitky však uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. Jedná se tak o nové tvrzení (tzv. nova), jímž se soudy v předchozím řízení nemohly zabývat. S ohledem na princip subsidiarity, ovládající řízení o ústavních stížnostech, nelze tato tzv. nova v řízení před Ústavním soudem uplatňovat. Těmito námitkami se tedy Ústavní soud nemůže zabývat, ani z nich dovodit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Další argumentace stěžovatele směřovala proti způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly se znaleckými posudky vypracovanými k posouzení jeho zdravotní způsobilosti vykonávat původní hornickou činnost. K tomu Ústavní soud podotýká, že je ochráncem ústavnosti, a proto se nemůže zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud nezjistí, že před nimi nebyla porušena ústavní práva procesního charakteru. Zároveň z jeho ustálené judikatury vyplývá nemožnost přehodnocovat důkazy v řízení před Ústavním soudem, pokud nejsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. V případě stěžovatele takovýto extrémní nesoulad nenastal. Ústavní soud uznává, že znalecké posudky v daném případě vyznívají protichůdně. Z rozsudků obecných soudů však jasně vyplývají důvody, na jejichž základě se přiklonily pouze k jednomu z nich, bez nutnosti konfrontace.

Pokud jde o samotný fakt, že srdeční choroba by mohla být způsobena právě pracovním prostředím již před pracovním úrazem, jedná se opět o požadavek přezkumu hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud bude znovu hodnotit skutečnosti daného případu a dojde k odlišnému závěru než soudy v předchozím řízení. Jak bylo již shora uvedeno, Ústavní soud nemá takovou pravomoc. Tato námitka stěžovatele proto není relevantní.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru