Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2244/07 #1Nález ÚS ze dne 19.02.2008K povinnosti vazebního soudu vypořádat se s otázkou, kdy došlo k zadržení obviněného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /z... více
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
lhůta
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 38/48 SbNU 465
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2244.07.1
Datum vyhlášení19.03.2008
Datum podání28.08.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c, čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 76 odst.1, § 76 odst.4, § 67, § 71 odst.8


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je-li dán rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty ohledně skutečnosti, kdy došlo k zadržení obviněného, je obecný soud rozhodující o vzetí do vazby povinen dostatečně se vypořádat s otázkou, od kdy byla osobní svoboda obviněného fakticky omezena. Jiný postup by vedl k porušení práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky H. T. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. února 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. května 2007 sp. zn. 0 Nt 4324/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2007 sp. zn. 44 To 340/2007.

Narativní část

Usnesením ze dne 7. května 2007 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1 trestního zákona. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 odst. c) trestního řádu. V usnesení bylo uvedeno, že se vazba započítává dnem a hodinou zadržení, tedy ode dne 14. května 2007 v 16:15 h. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení stížnost, v níž mj. tvrdila, že při rozhodování o vazbě nebyly dodrženy zákonné lhůty, což její právní zástupce namítal již před soudem prvního stupně. Podle jejího názoru byla její svoboda omezena již dne 7. května 2007 ve 4 h, kdy byla zadržena policejním orgánem, což plyne i z úředního záznamu ze dne 7. května 2007. V období do dne 16. května 2007 byla stěžovatelka podle svého tvrzení pod neustálým dohledem policejního orgánu. V důsledku tohoto postupu mělo dojít k vzetí do vazby po uplynutí příslušné zákonné lhůty.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Základem posouzení ze strany Ústavního soudu byla otázka, odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatelky v dané věci zákonné. Ačkoliv je ve vyšetřovacím spisu založen protokol o zadržení stěžovatelky ze dne 14. května 2007 v 16:15 h, nelze z něho prima facie dovozovat, že stěžovatelka byla zadržena právě v tomto okamžiku. Ve vyšetřovacím spisu je totiž rovněž založen úřední záznam ze dne 7. května 2007, z něhož plyne, že stěžovatelka byla zadržena dne 7. května 2007 ve 4 h podle § 76 odst. 1 trestního řádu. Součástí spisu přitom není žádný dokument, ve kterém by bylo uvedeno, že by stěžovatelka byla z uvedeného zadržení propuštěna. Rovněž lze ve vyšetřovacím spisu nalézt záznam, podle něhož bylo zajištěno střežení stěžovatelky, jakož i o tom, že některé osoby, jež byly zadrženy společně se stěžovatelkou dne 7. května 2007, byly propuštěny. Uvedená zjištění korespondují s tvrzením stěžovatelky, že přítomnost policejního orgánu v nemocnici u stěžovatelky znamenala pokračovaní jejího zadržení. Z uvedeného tedy plynou dvě možné verze právní kvalifikace postupu policejního orgánu, tedy že stěžovatelka byla zadržena dne 7. května 2007 ve 4 h nebo dne 14. května 2007 v 16:15 h. Obecné soudy v dané věci neobjasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty. Obvodní soud se uvedený rozpor nepokusil vůbec objasnit. Stížnostní soud zase pouze přisvědčil vyžádanému vyjádření policejního orgánu, podle něhož bylo uvedení stěžovatelky v úředním záznamu ze dne 7. května 2007 jako zadržené toliko „nepřesností“. Ústavní soud rovněž uznal za nepřesvědčivý závěr, že se zadržení jevilo nadbytečným vzhledem k nutné hospitalizaci a totální imobilitě v důsledku skoku stěžovatelky z okna bytu při neúspěšném pokusu o útěk předcházejícímu údajnému zadržení ze dne 7. května 2007. Podle jeho názoru není dána logická souvztažnost této argumentace k institutu zadržení, neboť není především vyloučena existence některého z vazebních důvodů podle § 67 trestního řádu. Tím, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou, kdy došlo k zadržení stěžovatelky, porušily její ústavně garantované právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2244/07 ze dne 19. 2. 2008

N 38/48 SbNU 465

K povinnosti vazebního soudu vypořádat se s otázkou, kdy došlo k zadržení obviněného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 19. února 2008 sp. zn. I. ÚS 2244/07 ve věci ústavní stížnosti H. T. K. S. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. května 2007 sp. zn. 0 Nt 4324/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2007 sp. zn. 44 To 340/2007, jimiž bylo rozhodnuto ve věci vzetí stěžovatelky do vazby.

Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 0 Nt 4324/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 44 To 340/2007 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jejich postupem byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), a navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 4324/2007 a příslušný vyšetřovací spis. Z nich zjistil následující skutečnosti.

Proti stěžovatelce bylo zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 7. 5. 2007 (str. 1 vyšetřovacího spisu) pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že v době od 1. 5. 2007 do 7. 5. 2007 měla v nejméně sedmi případech prodat drogu heroin M. H. a dále měla v době od roku 2002 do 7. 5. 2007 prodat v přesně nezjištěných případech drogu heroin dalším osobám, vždy za částku 800 Kč za jeden gram. Trestní stíhání bylo v průběhu řízení rozšířeno podle § 160 odst. 1 a 5 trestního řádu usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, ORIV 11198/TČ-71-2007 ze dne 14. 6. 2007 (str. 4-5 vyšetřovacího spisu) pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 trestního zákona, jehož se stěžovatelka měla dopustit tím, že dne 7. 5. 2007 měla přechovávat ve větším množství látky, v nichž byla následnou expertizou zjištěna přítomnost heroinu, přičemž tyto látky byly zajištěny při domovní prohlídce.

Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") (str. 9-10 soudního spisu) byla stěžovatelka podle § 68 odst. 1 trestního řádu vzata do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Ve výroku bylo rovněž konstatováno, že se vazba stěžovatelky započítává dnem a hodinou zadržení, tj. ode dne 14. 5. 2007 v 16:15 hodin. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, v níž mimo jiné tvrdila, že při rozhodování o vazbě nebyly dodrženy zákonné lhůty (podle § 76 odst. 4 trestního řádu), což její právní zástupce namítal již před soudem prvního stupně (to plyne i z protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 na str. 5-6 soudního spisu). Stížnost byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná (str. 31 soudního spisu).

Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností. V ní namítla - stejně jako již před obecnými soudy - že při rozhodování o vazbě nebyla dodržena zákonná lhůta 48 hodin (podle § 76 odst. 4 trestního řádu). Je přesvědčena, že postupem obou uvedených soudů bylo dotčeno její právo na osobní svobodu. Tvrdí, že její svoboda byla omezena již dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny, kdy byla zadržena policejním orgánem, což plyne i z úředního záznamu ze dne 7. 5. 2007. Dle tohoto záznamu byly všechny tam uvedené osoby zadrženy, tj. včetně stěžovatelky. Z těchto osob pak byly některé osoby propuštěny, nicméně z obsahu spisu plyne, že stěžovatelka mezi nimi nefiguruje. Stěžovatelka pak byla naopak za doprovodu policejního orgánu převezena do nemocnice. S ohledem na to, že dle sdělení stěžovatelky i pracovníků nemocnice byla pod neustálým dohledem policejního orgánu až do dne 16. 5. 2007, kdy byla převezena do vazební věznice, lze dovozovat, že byla již ode dne 7. 5. 2007 v režimu zadržení podle § 76 odst. 1 trestního řádu. Pokud tedy bylo o návrhu na vzetí do vazby stěžovatelky rozhodováno "po dni 9. 5. 2007 a přesné hodině zadržení", jednalo se o rozhodnutí nezákonné, stejně jako bylo nezákonné i pokračující zadržení stěžovatelky. Na této skutečnosti nemůže prý nic změnit ani protokol o zadržení, který byl zcela účelově vyhotoven až dne 14. 5. 2007, stejně jako na tento protokol navazující návrh státního zástupce na vzetí do vazby ze dne 15. 5. 2007. Z logiky věci je zřejmé, že se jedná o úkony čistě formální, které neodpovídají skutečnosti a které byly vyhotoveny s jasným cílem zhojit předchozí pochybení orgánů činných v trestním řízení. Pokud bylo rozhodováno o vazbě více než 9 dnů od zadržení, jednalo se o rozhodnutí v rozporu s § 76 odst. 4 trestního řádu. Tuto argumentaci stěžovatelka uplatnila již při výslechu v souvislosti se vzetím do vazby dne 16. 5. 2007, ovšem obvodní soud se s ní nevyrovnal. Totéž namítala ve stížnosti proti tomuto usnesení obvodního soudu. Dále vysvětlila, proč shledává vyjádření policejního orgánu ze dne 19. 6. 2007, vyžádané stížnostním soudem, za jednoznačně účelové a nepravdivé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že námitkou uplatněnou stěžovatelkou v ústavní stížnosti se stížnostní soud zabýval a za tím účelem si vyžádal vyjádření policejního orgánu. Toto vyjádření pak uvedl ve svém odůvodnění a dospěl k závěru, že k porušení § 76 odst. 4 trestního řádu nedošlo. Stížnostní soud nemá důvod pochybovat o věrohodnosti tohoto vyjádření, neboť nic nesvědčí o tom, že vyjádření policie bylo vypracováno s cílem zastřít nesprávný úřední postup policejního orgánu. Stěžovatelka byla po svém zranění převezena do nemocnice a k jejímu zadržení došlo až dne 14. 5. 2007. Protože tedy nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, navrhl městský soud ústavní stížnost odmítnout. Závěrem městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Obvodní soud pro Prahu 4 se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. Nereagoval ani na dotaz, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání obsahující poučení, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude mít Ústavní soud za to, že s tím souhlasí.

Stěžovatelka s upuštěním od ústního jednání vyslovila souhlas.

Vzhledem k tomu, že nebylo možné od ústního jednání očekávat další objasnění věci, Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, od ústního jednání se souhlasem účastníků upustil.

II.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Proto pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně Ústavní soud připustil, že jestliže obecné soudy nezohlední právně relevantní skutečnosti a vyvodí tak právní závěry z neúplně zjištěného skutkového stavu, mohou tím v konkrétním případě některé ústavně zaručené základní právo porušit. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva stěžovatelky - jak bude dále uvedeno - v projednávaném případě také došlo.

1. Ústavní soud nejprve posoudil otázku, podle jakých právních předpisů lze lhůtu pro omezení osobní svobody v daném případě vymezit. Podle ustanovení § 76 odst. 1 trestního řádu osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li tu některý z důvodů vazby, policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán, který zadržení provedl, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno, nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci potřebné podklady k tomu, aby ten mohl případně podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán bez odkladu, aby mohla být zadržená osoba odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu (§ 76 odst. 4 trestního řádu). Podle ustanovení § 77 odst. 1 trestního řádu, nenařídí-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. Ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny, které je přímo aplikovatelné, stanoví, že obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.

Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Takovými závazky jsou i ty, které upravuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu. Soudy jsou jí vázány (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Úmluva ve svém čl. 5 odst. 1 písm. c) připouští zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení Úmluvy každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody podle odstavce 1 písm. c), musí být ihned předveden před soudce nebo jinou osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva implikuje výraz "zákonné" zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby (použitý v citovaném článku Úmluvy) povinnost respektovat ustanovení vnitrostátního práva i požadavek slučitelnosti zbavení svobody s cílem čl. 5 Úmluvy, jímž je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům do jeho osobní svobody (srov. Steel a další proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, 1999). Omezení osobní svobody přitom počíná okamžikem faktického omezení úkonem příslušného orgánu, nikoli momentem jakéhokoli pozdějšího rozhodnutí o zadržení nebo o vazbě (srov. Brogan a spol. proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, 1988, Thomasi proti Francii, 1992, Toth proti Rakousku, 1991). V opačném případě by totiž bylo možné posunem doby sepsání protokolu o zadržení podezřelého - bez ohledu na skutečné omezení na jeho osobní svobodě, k němuž došlo dříve - fakticky prodlužovat dobu tohoto omezení nad ústavně a zákonně nepřekročitelný limit (48 hodin).

Ve smyslu citovaných ustanovení bylo nutné postavit na jisto otázku, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatelky, resp. odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatelky v dané věci zákonné.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k právním závěrům, které nelze z jimi zjištěného skutkového stavu bez provedení dalšího dokazování dovodit. Nevypořádaly se totiž dostatečně s primární otázkou, od kdy byla osobní svoboda stěžovatelky fakticky omezena.

2. Ve vyšetřovacím spise je založen protokol o zadržení stěžovatelky ze dne 14. 5. 2007 v 16:15 hodin (str. 59). Z toho by bylo možné prima facie dovozovat, že stěžovatelka byla zadržena právě v tam uvedený okamžik. To však platí jen na první pohled.

3. Součástí vyšetřovacího spisu je totiž rovněž úřední záznam ze dne 7. 5. 2007, ze kterého jednoznačně plyne, že stěžovatelka (a další osoby, srov. str. 14: "Výše uvedení byli zadrženi v 04:00 hod ...") byla zadržena již dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny podle § 76 odst. 1 trestního řádu pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona. O tom svědčí i obsah dalšího úředního záznamu ze dne 7. 5. 2007 (na str. 12 vyšetřovacího spisu), ve kterém se praví, že "Rovněž byly zadrženy podle § 76/1 Tr. ř. osoby, které se pokusily o útěk skokem z okna bytu."; mezi těmito osobami je uvedena též stěžovatelka. Ostatně, pokud by byla stěžovatelka zadržena již v citovanou dobu - jak sama uvádí - mohlo by to odpovídat jisté logice věci, neboť zadržení coby nucené omezení osobní svobody stěžovatelky by se jevilo jako konsekvence jejího neúspěšně podniknutého útěku před policejním orgánem. Citované dva úřední záznamy ohledně zadržení stěžovatelky by proto mohly odpovídat povaze tehdejší situace (srov. též § 76 odst. 1 trestního řádu in fine).

Součástí spisu přitom není žádný dokument, ve kterém by bylo uvedeno, že by stěžovatelka byla z uvedeného zadržení propuštěna. Naopak, pokud jde o osoby, které se zranily při výskoku z okna a mezi něž patřila i stěžovatelka, policejní orgán uvedl, že "K osobám, které byly převezeny do nemocnic, bylo prostřednictvím DS OHS zajištěno střežení hlídkami OHS ...". To by mohlo korespondovat právě tvrzení stěžovatelky, že ani po jejím převezení do nemocnice nebyla ze zadržení propuštěna, tedy její osobní svoboda nepřestala být fakticky (nikdy, neboť byla dle svého tvrzení pod neustálým dohledem policejního orgánu až do dne 16. 5. 2007, kdy byla převezena do Vazební věznice Praha-Pankrác) omezena. To podporuje v jistém směru i úřední záznam ze dne 7. 5. 2007 (na str. 13 vyšetřovacího spisu), ve kterém je uvedeno, že "Některé osoby byly po ztotožnění a následném provedení úkonů propuštěny, viz protokoly o zadržení osob podezřelých."; vzhledem k tomu, že nelze nalézt dokument o propuštění stěžovatelky, bylo by možné dovozovat, že mezi propuštěné "některé osoby" stěžovatelka nepatřila a že ve vztahu k ní režim zadržení následně pokračoval v podobě jejího "střežení" policejním orgánem v nemocnici.

Všechny tyto údaje tak korespondují tvrzení stěžovatelky, že byla zadržena již dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny a že propuštěna nebyla. To znamená, že přítomnost policejního orgánu v nemocnici u stěžovatelky znamenala její pokračující zadržení, takže její osobní svoboda byla fakticky omezena.

4. Z obsahu spisu tedy plynou dvě možné verze právní kvalifikace postupu policejního orgánu, pokud jde o zadržení stěžovatelky, tj. že byla zadržena buď již dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny nebo až dne 14. 5. 2007 v 16:15 hodin. Bylo tak na soudech, aby rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty náležitě objasnily.

Soud prvního stupně však uvedený rozpor ignoroval a nijak se jej objasnit nepokusil. Stížnostní soud byl sice v tomto směru aktivnější, nicméně - v podstatě - toliko formálně. Při řešení této otázky totiž pouze reprodukoval vyžádané vyjádření policejního orgánu - k námitce stěžovatelky o jejím skutečném zadržení dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny (str. 24 soudního spisu) - a veškerá jeho tvrzení vzal automaticky za prokázaná. Jinými slovy, přisvědčil vyjádření policejního orgánu, aniž by k němu a k tvrzením v něm obsaženým prováděl jakékoliv dokazování, které by potvrdilo jeho správnost. Základní zásadou jakéhokoliv soudního procesu však je, že pokud není tvrzení jedné strany řízení důkazem prokázáno, zůstává zpravidla toliko v rovině tvrzení a nemůže být soudem bráno za skutkové zjištění. Opačný přístup by značil i porušování principu rovnosti stran řízení; to platí tím spíše v trestním řízení, kde jde často o osobní svobodu obviněného a kde pouhé převzetí tvrzení orgánu činného v trestním řízení (policejního orgánu) může mít intenzivnější negativní důsledky.

Je namístě dodat, že pouhé převzetí (a contrario "prokázání") "vysvětlení" policejního orgánu a v něm uvedených tvrzení stížnostním soudem se jeví být stěží pochopitelné, neboť nebylo možné a priori vyloučit eventualitu, že policejní orgán konstrukcí o "nepřesnosti" ve vyšetřovacím spisu a o "ochraně" stěžovatelky účelově ex post usiloval o zhojení eventuálního pochybení, že vůči stěžovatelce nebylo postupováno po uplynutí 48 hodin od zadržení podle § 76 odst. 4 trestního řádu. Tomu by dokonce v jistém směru mohl nasvědčovat obsah tohoto "vysvětlení" policejního orgánu, a to již z následujících důvodů.

5. Ve svém vyjádření ke stížnosti stěžovatelky proti napadenému usnesení soudu prvního stupně (str. 24 soudního spisu) totiž policejní orgán vysvětlil uvedení stěžovatelky v úředním záznamu ze dne 7. 5. 2007 (v seznamu osob zadržených) toliko "nepřesností". Podle názoru Ústavního soudu se toto vyjádření mělo jevit stížnostnímu soudu jako nepřesvědčivé; to již s ohledem na to, že závěr o zadržení neplyne pouze z jednoho úředního záznamu (jak prezentuje policejní orgán v uvedeném vyjádření), ale (minimálně) z úředních záznamů dvou (srov. úřední záznam na str. 12 vyšetřovacího spisu, tj. bod 3 tohoto nálezu). Tedy - z logiky věci - fakt, že se policejní orgán zmýlil nikoli jednou, ale již dvakrát, vyvolává pochybnost, zda se policejní orgán zmýlil skutečně. Dokonce nebylo by zřejmě možné hovořit o pouhé dvojí nepřesnosti, nýbrž v podstatě o nepřesnosti víceré, neboť i z úředních záznamů, kde je uváděno "střežení" hospitalizovaných osob (tedy i stěžovatelky), by bylo možné vyvodit, že šlo o zadržení (realizované právě "střežením" policejním orgánem).

Policejní orgán pak argumentoval na podporu svého závěru [tj. že stěžovatelka byla zadržena (až) dne 14. 5. 2007 v 16:15 hodin] tak, že "Zadržena nebyla, jelikož se vzhledem k nutné hospitalizaci a totální imobilitě a neschopnosti jmenované účastnit se jakýchkoli úkonů v trestním řízení zadržení jevilo nadbytečným.". K tomu je však třeba uvést, že k zadržení stěžovatelky (a dalších osob) mohlo dojít bezprostředně po neúspěšném útěku z bytu (jak v podstatě tvrdila stěžovatelka; viz i úřední záznamy shora citované), tj. před tím, než policejní orgán vůbec mohl reflektovat jako důvod eventuálního "nezadržení" stěžovatelky její hospitalizaci, neschopnost účastnit se jakýchkoli úkonů v trestním řízení a "totální imobilitu". Takto odůvodněné nezadržení stěžovatelky (ve srovnání s jinými zadrženými osobami) se proto jeví být nelogické. Uvedené odůvodnění o "nadbytečnosti" zadržení stěžovatelky by tak zřejmě mohlo mít (teoreticky) relevanci nikoli ve vztahu k samotnému zadržení, nýbrž maximálně k eventuálnímu propuštění ze zadržení, tedy poté, co by policejní orgán mohl dospět k závěru o hospitalizaci stěžovatelky a o její neschopnosti účastnit se jakýchkoli úkonů v trestním řízení; tedy (až) po jejím převezení do nemocnice, po její hospitalizaci, po provedení lékařských úkonů (ze kterých by bylo možné dovozovat její eventuální "totální imobilitu") a po marném pokusu policejního orgánu o účast stěžovatelky na úkonech v trestním řízení. V obsahu spisu však žádný takový dokument o propuštění stěžovatelky ze zadržení není a ani policejní orgán netvrdí, že by byla poté ze zadržení propuštěna (neboť dle něj nebyla zadržena před 14. 5. 2007 v 16:15 hodin). I to ukazuje na to, že citované vysvětlení policejního orgánu z 19. 6. 2007 není přesvědčivé.

Navíc i pokud by policejní orgán argumentoval tím, že pokračování v zadržení (nikoli samotné zadržení předtím) stěžovatelky v nemocnici by bylo nadbytečné, jeví se to jako nepřesvědčivé, neboť není dána logická souvztažnost této argumentace k institutu zadržení; hospitalizace stěžovatelky, její neschopnost účastnit se jakýchkoli úkonů v trestním řízení a "totální imobilita" totiž samy o sobě nevylučují možnost naplnění předpokladů zadržení podle § 76 odst. 1 trestního řádu, kterým je především existence důvodu vazby podle § 67 trestního řádu. V tomto směru se naopak mohl vytvářet jistý argumentační prostor policejního orgánu svědčící pokračování zadržení stěžovatelky i v nemocnici (pod režimem "střežení"), a to s ohledem kupř. na vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu, jelikož jeho překážkou by nemusela nutně být skutečnost "totální imobility" stěžovatelky, která by mohla - neomezena na osobní svobodě - přijímat návštěvy a prostřednictvím jich případně mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Rovněž nemuselo být i přes eventuální "totální imobilitu" stěžovatelky a priori vylučováno naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu (opakování trestné činnosti v podobě distribuování omamných látek pomocí návštěv v nemocnici, např. dodavatelů a "klientů"). Toto vše potvrzuje právě následný postup policejního orgánu v rámci podnětu k návrhu na vzetí stěžovatelky do vazby ze dne 15. 5. 2007 (str. 17 vyšetřovacího spisu), dle něhož jsou u stěžovatelky - nacházející se v té době stále ve stejné nemocnici (k tomu srov. text níže) - dány též vazební důvody podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu.

Uvedená argumentace nadbytečností eventuálního zadržení stěžovatelky před dnem 14. 5. 2007 v 16:15 hodin policejním orgánem se přitom jeví být o to více nepřesvědčivá právě s ohledem na (údajné) samotné zadržení stěžovatelky dne 14. 5. 2007 v 16:15 hodin. Z obsahu spisu totiž nelze dovodit, že by se něco podstatného mohlo změnit ohledně důvodů zadržení stěžovatelky ke dni 14. 5. 2007 oproti dni 7. 5. 2007. V době policejním orgánem a soudy tvrzeného zadržení (tj. 14. 5. 2007 v 16:15 hodin) byla totiž stěžovatelka stále hospitalizována a hospitalizována měla být i nadále (srov. str. 10 vyšetřovacího spisu). Vyvstává tak nutně logická otázka, proč by důvody nadbytečnosti zadržení stěžovatelky, tj. její hospitalizace, neschopnost účastnit se jakýchkoli úkonů v trestním řízení a "totální imobilita" neexistovaly i dne 14. 5. 2007. Přitom, jak plyne z obsahu spisu, režim zadržení měl stejnou podobu jako předchozí přítomnost policejního orgánu v nemocnici z důvodu "ochrany" stěžovatelky (srov. např. protokol o zadržení stěžovatelky ze dne 14. 5. 2007 na str. 59 vyšetřovacího spisu ve srovnání s úředním záznamem ze dne 7. 5. 2007).

Pokud potom jde o přítomnost policejního orgánu u stěžovatelky, bylo ve vyjádření policejního orgánu k její námitce (ve stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně) argumentováno, že "Přítomnost policistů ve FTN po dobu hospitalizace paní K. S. H. T. souvisela s operativní cestou získaným poznatkem, že nezjištění příslušníci vietnamské komunity by mohli mít zájem, aby paní K. S. H. T. nevypovídala před orgány Police České republiky, tudíž existovalo podezření, že by se někdo mohl jmenované pokusit ublížit.". Stížnostní soud vzal tvrzení policejního orgánu o přítomnosti policejního orgánu toliko z důvodu ochrany stěžovatelky za prokázané (a contrario z důvodu omezení její osobní svobody), a to přesto, že policejní orgán nepředložil žádný dokument, ze kterého by plynulo, že operativní cestou byl skutečně takový poznatek zjištěn. Citované tvrzení policejního orgánu nemá přitom oporu ani v obsahu vyšetřovacího spisu. Nebylo tak žádného logického důvodu pokládat pouhé tvrzení policejního orgánu za dostatečně podložené.

6. Z uvedeného rozboru věci tudíž plyne, že za současné situace není zřejmé, zda k zadržení stěžovatelky došlo již dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny, což tvrdila stěžovatelka, nebo až dne 14. 5. 2007 v 16:15 hodin, jak uvedl policejní orgán a následně obecné soudy. Klíčová tak byla otázka, zda osobní svoboda stěžovatelky byla fakticky omezena již od 7. 5. 2007 ve 4 hodiny a stěžovatelka již poté propuštěna nebyla (tj. ve skutečnosti v nemocnici nesetrvávala dobrovolně, nemohla se z ní svobodně vzdálit apod.). Obecné soudy nevedly při posouzení toho, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty, pokud jde o právní hodnocení policejního postupu ve věci stěžovatelky. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatelky o jejím zadržení již dne 7. 5. 2007 ve 4 hodiny nelze přisvědčit. Nemohly tak tedy vyřešit ani zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována.

III.

Za tohoto stavu Ústavnísoud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecné soudy po doplnění dokazování dospěly, dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelčina ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). Proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Za tohoto stavu se Ústavnísoud nemohl zabývat otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla případně dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelky garantující ochranu její osobní svobody (podle čl. 8 Listiny), neboť skutkový stav v dané věci nebyl obecnými soudy náležitě objasněn.

Pro úplnost Ústavnísoud poukazuje na význam určení okamžiku počátku omezení osobní svobody stěžovatelky, a to již vzhledem k § 71 odst. 8 trestního řádu, který stanoví pravidlo, jakou celkovou dobu vazba v trestním řízení nesmí přesáhnout.

Ústavnísoud dodává, že v obdobných případech postupoval ve své judikatuře analogicky [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 630/02 ze dne 5. 11. 2003 (N 127/31 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 631/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 147/31 SbNU 311), nález sp. zn. II. ÚS 530/06 ze dne 11. 1. 2007 (N 6/44 SbNU 63)].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru