Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2238/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDovolání
Náklady řízení
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.2238.11.1
Datum podání01.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 153 odst.1, § 265i odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2238/11 ze dne 7. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 44, 615 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 90 T 37/2010, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2011, a dále doplněnou podáními doručenými 5. 8. 2011 a 6. 10. 2011, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 90 T 37/2010 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je podle § 153 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), povinen nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou ve výši 10.000 Kč, a to v souvislosti s odmítnutím jeho dovolání Nejvyšším soudem.

Stěžovatel uznává, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 457/05), nicméně otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastane v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. A právě k takto extrémnímu pochybení dle stěžovatele došlo.

Městský soud dovodil, že stěžovatel je povinen uhradit náklady trestního řízení toliko z jediného důvodu, totiž že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 80/2011 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu") bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel připouští, že dle § 153 odst. 1 trestního řádu je povinen nahradit státu náklady řízení ten, kdo podal zcela bezvýsledně dovolání, avšak shledává rozdíl mezi zcela bezvýsledným dovoláním a odmítnutým dovoláním. Trestní řád neobsahuje definici toho, co se rozumí pojmem "zcela bezvýsledné dovolání", avšak soudní judikatura např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 203/2004, definuje, že neoprávněnost a bezdůvodnost řízení musí být spojována s vědomím subjektu, který návrh podává, že tak činí, aniž má pro tento postup oporu v zákoně. Předmětný § 153 odst. 1 trestního řádu tedy dopadá pouze na případy, kdy dovolatel věděl, nebo vzhledem k okolnostem musel vědět, že jím podané dovolání nemá šanci na úspěch, tedy bude zcela bezvýsledné. Takovýto výklad dle stěžovatele podporuje i značná výše předepsané částky, totiž 2,5 krát vyšší než za celé dlouhé předchozí trestní řízení. Náhrada funguje jako sankce mající odradit jen ty případné dovolatele, kteří by podávali dovolání, o jejichž bezúspěšnosti jsou přesvědčeni. Jinak by stát vydělával na skutečnosti, že dovolatel pouze využívá svého ústavně zaručeného práva na svobodný přístup k soudu.

Dle stěžovatele, pokud by městský soud takto zkoumal, zda podané dovolání bylo zcela bezvýsledné či nikoliv, musel by dospět k závěru, že nebylo. Stěžovatel zdůrazňuje, že věřil v úspěch podaného dovolaní, kdy namítal např. právní posouzení, extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními názory, extrémní a svévolnou neaplikaci § 212 trestního řádu, nedodržení zásady totožnosti skutku, nedodržení zásady subsidiarity trestní represe či nepřiměřenou výši trestu. Ostatně i samo usnesení Nejvyššího soudu v některých námitkách dává stěžovatelovi za pravdu (Nejvyšší soud např. dospěl na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že aplikace § 212 trestního řádu není vyloučena.). Dle stěžovatelova názoru je třeba osoby, jimž Nejvyšší soud vyhověl ve smyslu kasačního výroku, a osoby, kterým sice Nejvyšší soud nezrušil napadená rozhodnutí, ale dal jim za pravdu v názoru, klást na roveň.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel nesouhlasí s užitým výkladem § 153 odst. 1 trestního řádu, nicméně Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně pojmů užívaných trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Způsob, kterým městský soud vyložil pojem "zcela bezvýsledné dovolání", nevypovídá o nějakém extrémním pochybení. Právě naopak, městský soud postupoval způsobem, který je přísně logický a je zcela v souladu s ustálenou praxí, která ostatně nikdy nebyla zpochybněna ani v rozhodovací praxi Ústavního soudu. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 86/06, ve kterém Ústavní soud výslovně uvedl, že za zcela bezvýsledné podání dovolání je na místě považovat takové dovolání, které bylo pravomocně odmítnuto z některého z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 nebo zamítnuto podle § 265j trestního řádu. Též srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2763/10 (obě usnesení in http://nalus.usoud.cz).

Co se týče judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 203/2004, na který stěžovatel odkazuje, jednalo se o případ návrhu podaného advokátem v situaci, kdy jeho mandant zemřel, avšak advokátu to dosud nebylo známo a podání tedy učinil v dobré víře. Pokud za takovéhoto stavu Nejvyšší soud dovodil, že po tomto advokátu nelze požadovat náhradu nákladů řízení, byť návrh musel být vzhledem k danému úmrtí odmítnut jako učiněný osobou neoprávněnou, jedná se zjevně o naprosto odlišnou situaci, než u stěžovatele nynějšího.

Ke stěžovatelově úvaze, že výše částky odrazuje od podávání dovolání, čímž omezuje jeho ústavně zaručené právo tak učinit, považuje Ústavní soud za vhodné pro úplnost dodat, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2012

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru