Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2236/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříktrest/výkon
Trest odnětí svobody
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2236.20.1
Datum podání04.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 91, § 92, § 43


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2236/20 ze dne 11. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. J., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, 272 01 Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 23/2020 ze dne 26. 5. 2020 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením č. j. 56 T 7/2013-5527 ze dne 10. 1. 2020 započetl stěžovateli do souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, jenž mu bylo uloženo rozsudkem téhož soudu sp. zn. 56 T 7/2013 ze dne 25. 6. 2019, mimo jiné i vykonané tresty odnětí svobody, které mu byly uloženy pravomocnými rozhodnutími soudů v jeho dalších trestních věcech.

Citované usnesení městského soudu napadl stěžovatel stížností, jíž Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zčásti vyhověl a započetl do souhrnného trestu odnětí svobody i vazbu vykonanou stěžovatelem ve věci sp. zn. 56 T 7/2013 v době od 15. 12. 2003 od 6:45 hod. do 9. 4. 2004 do 16:50 hod. Naproti tomu s požadavkem stěžovatele na započtení i trestu odnětí svobody v délce 4 let, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010, z jehož výkonu byl stěžovatel podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 126/2018 ze dne 15. 7. 2015, se vrchní soud neztotožnil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vrchní soud pochybil při vypořádání výhrad vztahujících se k započtení čtyřletého trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010. Dle stěžovatele přehlédl, že ačkoli bylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 126/2018 ze dne 15. 7. 2015, jímž byl podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu odnětí svobody, později zrušeno v souvislosti s uložením souhrnného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, došlo posléze k jeho opětovnému obživnutí následkem kasačních zásahů Nejvyššího soudu. Ten k dovolání stěžovatele dvakrát zrušil odsuzující rozsudky v dané věci, na jejichž základě původně rozhodnutí okresního soudu pozbylo podkladu. Dle názoru stěžovatele v době uplynutí dvouleté zkušební doby podmíněného propuštění i v době uplynutí navazující roční lhůty mající za následek fikci vykonání trestu dle § 91 odst. 3 trestního zákoníku bylo rozhodnutí okresního soudu obnovené, a tudíž měl vrchní soud dobu takto vykonaného trestu započíst do souhrnného trestu odnětí svobody ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadeném usnesení vrchního soudu neshledal.

Stěžovateli nelze v jeho argumentaci přisvědčit. Stěžovatel v ní totiž vychází z předpokladu, že opakované rušení vzpomínaného usnesení Okresního soudu v Pardubicích o podmíněném propuštění pravomocnými odsuzujícími rozsudky (do doby jejich kasace rozhodnutími Nejvyššího soudu) ukládajícími souhrnný trest odnětí svobody nemělo žádný vliv na trvání zkušební doby, potažmo roční lhůty předvídané ustanovením § 91 odst. 3 trestního zákoníku vedoucí k fikci vykonání trestu, s čímž nelze souhlasit.

Především je třeba podotknout, že čtyřletý trest odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010, jehož započítání se stěžovatel domáhal, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014 ze dne 8. 12. 2014 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 72/2015 ze dne 11. 11. 2015) s ohledem na uložení souhrnného trestu odnětí svobody, do něhož tak byl předchozí čtyřletý trest odnětí svobody promítnut. Zrušením výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010 tak pozbylo usnesení Okresního soudu v Pardubicích o podmíněném propuštění stěžovatele z jeho výkonu podkladu, a sice jako rozhodnutí na takto zrušený výrok o trestu obsahově navazující (§ 43 odst. 2 trestního zákoníku). Je tedy zřejmé, že právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 13/2014 ze dne 8. 12. 2014 nebylo lze hledět na stěžovatele jako podmíněně propuštěného, a proto mu ani nemohla běžet dvouletá zkušební doba podmíněného propuštění. Nadto, jak si vrchní soud přiléhavě povšiml, stěžovatel se po značnou část období, v němž měla zkušební doba běžet, nacházel právě ve výkonu souhrnného trestu odnětí svobody, do něhož byl původní čtyřletý trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010 "přetaven". Nebylo tedy možné, aby se stěžovatel vykonávající předmětný souhrnný trest odnětí svobody současně nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z trestu, který byl do souhrnného trestu vtělen postupem dle § 43 trestního zákoníku (viz bod 7 napadeného usnesení vrchního soudu).

Tvrdí-li pak stěžovatel, že v důsledku dvou pozdějších kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k rozsudkům ukládajícím souhrnný trest odnětí svobody zahrnující v sobě i zmíněný čtyřletý trest odnětí svobody došlo k obživnutí usnesení Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 0 PP 126/2018 ze dne 15. 7. 2015 o jeho podmíněném propuštění, dlužno poznamenat, že se tak nestalo s účinky ex tunc, nýbrž s účinky ex nunc. Jinak řečeno, kasací těchto pravomocných odsuzujících rozsudků (rušících podmíněné propuštění) nedošlo k navrácení běhu zkušební doby tak, jako kdyby ono usnesení okresního soudu o podmíněném propuštění bylo nikdy nepozbylo svého podkladu, resp. bývalo nebylo zrušeno. Krom toho stěžovatelem zmiňovaná rušící rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou současně rozhodnutími, jimiž se trestní řízení končí. Jak je patrné z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 732/2018-84 ze dne 28. 8. 2018, přiloženého k ústavní stížnosti, nebylo v té době soudem prvního stupně po posledním stěžovatelem odkazovaném kasačním zásahu dovolacího soudu (v podobě usnesení sp. zn. 15 Tdo 195/2018 ze dne 28. 6. 2018) doposud rozhodnuto o trestu stěžovatele. V tomto směru jsou tudíž jeho úvahy o započítání trestu odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 ze dne 7. 12. 2010 předčasné. Za této situace je třeba s ohledem na možnost (ba nutnost) opakovaného postupu dle § 43 trestního zákoníku vyčkat pravomocného rozhodnutí v dotčené trestní věci a teprve poté případně posoudit možnost započtení trestu odnětí svobody z citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze. Odmítl-li tedy Vrchní soud v Praze uvedenou argumentaci stěžovatele, nevybočil tím z kautel spravedlivého procesu, neboť v době jeho rozhodování nebyly pro požadovaný zápočet splněny zákonné podmínky.

Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru