Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2236/15 #1Usnesení ÚS ze dne 02.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
Dobré mravy
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2236.15.1
Datum podání23.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2236/15 ze dne 2. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 25, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5395/2014-247 ze dne 20. května 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 68/2014-223 ze dne 12. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice WALTER a. s., se sídlem v Praze, Radlická 180/50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy na vedlejší účastnici řízení domáhal mimo jiné i zaplacení 120 000 Kč v souvislosti s neoprávněným propuštěním z pracovního poměru v roce 1999. Žalobu v roce 2004 podal k Městskému soudu v Praze, který ji postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Obvodní soud po provedení řady úkonů směřujících k odstranění vad žaloby dospěl k závěru, že jde o pracovněprávní spor o náhradu škody na zdraví. Tu však stěžovatel neprokázal a i kdyby ji prokázal, nárok by byl již promlčen. Žalobu tak obvodní soud v roce 2010 zamítl. Městský soud v roce 2011 rozsudek obvodního soudu v části zrušil a věc si v této části postoupil, neboť dospěl k závěru, že šlo o spor na ochranu osobnosti. Následně žalobu v roce 2014 v této části zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu potvrdil rozsudkem č. j. 1 Co 68/2014-223 s tím, že uplatnění námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy.

2. Nejvyšší soud následné dovolání odmítl usnesením č. j. 30 Cdo 5395/2014-247. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu k otázce změny náhledu na otázku promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy s tím, že námitka promlčení nesměřovala v projednávané věci k poškození stěžovatele a ani jinak nebyla v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud také přihlédl k tomu, že stěžovatel se ještě v roce 2011 domáhal žalované částky podle zákoníku práce z roku 1965 a § 420 občanského zákoníku z roku 1964. Těžko tedy mohl být v dobré víře v judikaturu vrcholných soudů k § 13 občanského zákoníku z roku 1964, neboť ta k závěru o promlčitelnosti dospěla v roce 2008.

3. Proti rozhodnutím vrchního a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nezohlednily délku řízení a z ní plynoucí důvěru v nepromlčitelnost uplatněného nároku. Stěžovatel řízení zahájil v roce 2004 (tedy v době, kdy jím uplatněný nárok z titulu ochrany osobnosti byl považován za nepromlčitelný), nemůže tedy nést nepříznivé následky toho, že městskému soudu trvalo deset let, než si vyjasnil, z jakého titulu stěžovatel žaluje, a o věci rozhodl. Judikatorní obrat, ke kterému došlo v průběhu této doby, se tedy neměl v projednávané věci uplatnit. Námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem městského soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že judikatorní obraty v rozhodovací činnosti vrcholných soudů nelze vyloučit, neboť vedou k žádoucímu cíli materiální správnosti soudního rozhodování. Jsou však jevem zároveň nežádoucím, neboť takovým obratem dochází k narušení předvídatelnosti soudního rozhodování. Proto je pro změny předepsán zvláštní postup [nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) či I. ÚS 2866/15 ze dne 14. 3. 2016]. Nestačí však pouze dodržení takového postupu při stanovení "správného" právního názoru významného pro posouzení nových případů. Je zároveň třeba v individuálních případech hodnotit retrospektivní dopady těchto změn do řízení již zahájených.

6. Řešení zmíněné kolize (správnost rozhodování vs. jeho předvídatelnost) je třeba hledat především v rovině podústavního práva, a teprve pokud to možné není, lze výjimečně uvažovat o aplikaci původního právního názoru, přičemž je třeba vzít v úvahu práva ostatních účastníků řízení a (nebo) veřejný zájem [nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531)]. V souvislosti s otázkou významnou pro nyní posuzovanou věc Ústavní soud uvedl, že k odstranění nepříznivých dopadů nepředvídatelného judikatorního obratu je soud oprávněn i konstatovat, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, pokud žaloba byla podána v dobré víře, že právo na nemajetkovou újmu promlčeno není [nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011 (N 101/61 SbNU 527)].

7. V projednávané věci řízení trvalo značnou dobu, to však není otázka, kterou by bylo možné v nynějším řízení hodnotit. Ze spisu městského soudu plyne, že stěžovatel původně podal neprojednatelnou žalobu, jejíž vady se nedařilo bez prodlení odstranit (č. l. 20, 26, 33, 50). Srozumitelné tvrzení o psychické újmě stěžovatel uvedl v listopadu 2009 (č. l. 50-54). Promlčení namítla vedlejší účastnice již ve svém prvním vyjádření k věci a namítala je konstantně (č. l. 73, 97, 99), na což stěžovatele upozornil i soud při jednání (č. l. 109). Soudem byl stěžovatel upozorněn i na to, že neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní (č. l. 85, 108-109). Přes tyto skutečnosti se stěžovatel žalované částky domáhal z titulu náhrady škody podle zákoníku práce z roku 1965, a to i ve vyjádření sepsaném advokátem (č. l. 89-91). Teprve v odvolání ze dne 16. 11. 2010 začal stěžovatel tvrdit, že věc měla být projednána jako spor na ochranu osobnosti (č. l. 119). Jeho advokátka však stále setrvala na náhradě škody podle zákoníku práce z roku 1965 (odvolání ze dne 22. 11. 2010 na č. l. 122).

8. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45) či I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)].

9. S ohledem na obsah spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že námitka promlčení nebyla ze strany vedlejší účastnice uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastnice promlčení namítala od prvního úkonu ve věci. Činila tak s ohledem na časový odstup pěti let mezi údajným škodním jednáním a podáním žaloby, nikoliv se záměrem využít závěru Nejvyššího soudu o promlčitelnosti nároků z nemajetkové újmy (v té době ostatně sám stěžovatel neměl ujasněno, z jakého titulu se žalované částky domáhá).

10. Co se týče dobré víry stěžovatele, lze souhlasit s přiléhavým názorem Nejvyššího soudu. Stěžovatel nemohl vést řízení v dobré víře v nepromlčitelnost svého nároku na náhradu nemajetkové újmy. Řízení zahájil neprojednatelnou žalobou, jejíž vady odstranil až v listopadu 2009. I poté se domáhal náhrady škody podle zákoníku práce z roku 1965. Dobrá víra stěžovatele, že se uplatní právní názor zastávaný do změny provedené rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. 11. 2008 (publ. pod č. 73/2009 Sb. NS), tak z ničeho neplyne.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru