Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2233/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříktrestný čin/vražda
trestný čin/příprava/pokus
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2233.13.1
Datum podání19.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 140 odst.2, § 21 odst.1, § 21 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2233/13 ze dne 13. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Mezibranská 1579/4, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2012, č.j. 42 T 3/2012-394, Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č.j. 7 To 51/2012-443, a Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, č.j. 6 Tdo 1368/2012-94, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 20 odstavce 2 a § 21 odstavce 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky soudů a příslušná ustanovení zákona č. 40/2009 Sb. s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 2 odstavci 2, v čl. 8 odstavci 2, v čl. 10 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 7 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 95 Ústavy ČR.

Shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 trestního zákoníku, a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice s ostrahou; uložil stěžovateli trest propadnutí věci, a dále povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně částku 143.656,- Kč a poškozené částku 1.133.041,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze citovaný rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odstavce 1 k § 140 odstavci 2 trestního zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let do věznice s ostrahou; k trestu propadnutí věci a dále mu uložil povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně částku 143.656,- Kč, a poškozené částku 398.841,- Kč. Poškozenou pak se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok Vrchního soudu v Praze o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozené určenou částku, jakož i rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující a uložil stěžovateli zaplatit poškozené na náhradu škody částku 198.801,- Kč, se zbytkem jejího nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu byly svěřeny jeho dvě nezletilé dcery. Společně bydleli u matky stěžovatele, od níž se však chtěl odstěhovat, a to zejména pro dlouhodobé spory mezi stěžovatelem a jeho matkou o výchovu dcer. Matka stěžovatele opakovaně podávala podněty, v nichž stěžovatele vinila ze špatné výchovy, a pokusila se i získat své vnučky do pěstounské péče. Poté, co soud tomuto jejímu návrhu nevyhověl, podala odvolání. Toto zjištění vedlo stěžovatele k tomu, že svoji matku napadl. Tupou částí sekery ji udeřil do hlavy a následně opustil. Později se snažil zajistit náležitou pomoc, přičemž byl zadržen. Stěžovatel má za to, že byl odsouzen na základě nesprávné právní kvalifikace. Jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus zločinu vraždy, ale dokonané těžké ublížení na zdraví (§ 145 odstavec 1 trestního zákoníku). Stěžovatel své matce způsobil závažné poranění, které by mohlo vést ke smrti, nebýt včasné pomoci. Na přivolání pomoci však měl stěžovatel zájem a o přivolání pomoci se zasloužil. Soudy však jeho argumentaci nepřijaly zejména z důvodu, že poškozená si pomoc přivolala sama.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti prezentoval výklad § 21 odstavce 3 trestního zákoníku, z nějž dovodil, že zákonodárce preferuje upuštění od jednání a snahu o nápravu již způsobenou tím, že takové jednání by mělo mít podstatný vliv na posuzování viny a trestu za spáchaný čin. Proto by jeho jednání mělo být posouzeno jako dokonaný čin ublížení na zdraví a přiměřeně zohledněna i výše trestu. V jeho případě však soud neprovedl ani moderaci trestu pod dolní hranici sazby. Stěžovatel rovněž odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 1250/12, v němž Ústavní soud vyložil, že za pokus musí být uložen nižší trest, než za dokonaný zločin. Ve světle toho považuje stěžovatel výši uděleného trestu za nepřiměřenou. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Současně připojil návrh na zrušení ustanovení § 20 odstavce 2 a § 2 odstavce 1 trestního zákoníku, které stanoví, že příprava a pokus trestného činu mají být trestány shodně jako činy dokonané. Takový požadavek pak nemůže být moderován ani ustanovením § 58 odstavce 5 trestního zákoníku. Pokud tedy zákon nerozlišuje mezi trestáním dokonaného činu od jeho pokusu (přípravy) je takové zákonné ustanovení v rozporu s příslušnými články Listiny a Ústavy.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu, jakož i vedlejších účastníků Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství. Všichni tito se k ústavní stížnosti vyjádřili a na vyslovených závěrech setrvali.

Stěžovatel v následné replice opětovně upozornil, že pokud následek trestného činu, který není dokonán, způsobuje menší újmu poškozenému, musí v souladu se zásadou ekonomie trestního práva a subsidiarity trestní represe způsobovat právní následek trestného činu pachatelovi menší újmu. Poukazuje na fakt, že trestní zákoník postrádá pravidla, která by závazným způsobem obviněnému podobná práva zaručovala a spoléhá se pouze na "osvíceného" soudce.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 3/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu nalézacího soudu, z napadených rozhodnutí i z vyjádření účastníků a vedlejších účastníků je patrné, že stěžovatel opakuje svoji obhajobu ve snaze vyvinit se a bagatelizovat své jednání, a to zejména vzhledem k tomu, že nedošlo k fatálnímu následku. Jak je dále zjevné, nebyla to jen a pouze aktivita samotného stěžovatele, která vedla k odstranění následků jeho jednání. Byť stěžovatel, po delší době, a zřejmě po konzultaci s přítelkyní, učinil kroky k odstranění či ke zmírnění následků jeho předchozího jednání, již dříve se sama jeho matka starala o přivolání pomoci.

Pokud se týká otázky zániku trestnosti (§ 21 odstavec 3 trestního zákoníku), obecné soudy již dříve uvedly, že je potřeba rozlišovat pokus ukončený od pokusu neukončeného. I když stěžovatel poškozenou udeřil pouze jednou, ta ihned upadla do bezvědomí, tudíž se lze důvodně domnívat, že danou situaci stěžovatel vyhodnotil jako vykonání všeho "potřebného" k dokonání trestného činu. Byla tak naplněna definice ukončeného pokusu; viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Tzf 4/78, podle kterého pro zánik trestnosti je nezbytný aktivní zásah pachatele v době (pokud ještě vůbec zbývá), ve které je možno následku zabránit, přičemž míru aktivity nelze stanovit obecně, ale se zřetelem na okolnosti a poměry, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 33/86). Stěžovatel však nebyl tím, jehož pomoc odvrátila nepříznivé následky jeho jednání. S ohledem na dobu, jež mezitím uplynula, se lze důvodně domnívat, že jej k tomu vedly obavy o dopad události na něj samotného.

V následném hodnocení věci obecnými soudy neshledal Ústavní soud pochybení, které jim přisuzoval stěžovatel. Stěžovatel neuvedl žádné (nové) skutečnosti, které by jeho tvrzení prokazovaly. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V souladu se zákonem jej kvalifikovaly a postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy. Rovněž trest odnětí svobody byl soudy stěžovateli uložen v souladu se zákonem, orgánem k tomu určeným a v duchu čl. 39 Listiny.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Pokud se jedná o návrh na zrušení části zákona, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že osud takového návrhu je odvozen od osudu ústavní stížnosti, která je nezbytnou podmínkou pro jeho podání. Pokud je tedy ústavní stížnost odmítnuta (jako zjevně neopodstatněná) stejně tak je na místě odmítnout i akcesorický návrh.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru