Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 223/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
Odstoupení od smlouvy
procesní postup
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.223.15.1
Datum podání23.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 48 odst.2

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 223/15 ze dne 20. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mařince, zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem Lysá nad Labem, Masarykova 1250/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 2693/2014-247, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti a z jí napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel a Helena Prejzová uzavřeli dne 27. 6. 1995 kupní smlouvu se společností BRUPOLL spol. s r. o. (dále jen "společnost BRUPOLL"), na základě které na tuto převedli vlastnické právo k blíže specifikovaným nemovitostem, jež bylo ve prospěch společnosti BRUPOLL zapsáno do katastru nemovitostí. Dopisem ze dne 15. 5. 1998 stěžovatel a Helena Prejzová od zmíněné kupní smlouvy odstoupili, a to poté, co společnost BRUPOLL svým dopisem ze dne 2. 3. 1998 vyzvali k zaplacení dosud neuhrazené kupní ceny. V mezidobí, dne 2. 3. 1998, však došlo k uzavření kupní smlouvy, na základě které společnost BRUPOLL převedla své vlastnické právo k předmětným nemovitostem na nové nabyvatele, Josefa a Zdenku Málkovy. Předmětné nemovitosti byly následně dále zcizeny, když novými vlastníky se na základě darovací smlouvy ze dne 21. 7. 2004 stali Martin a Zdeňka Krumichovi.

3. Stěžovatel se následně obrátil se svou žalobou na soud, přičemž se domáhal mj. určení, že je nadále spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž poukazoval na to, že od kupní smlouvy uzavřené se společností BRUPOLL platně odstoupil. O této žalobě rozhodl Okresní soud v Kolíně svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, č. j. 11 C 341/2009-156, tak, že žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění pak soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel od kupní smlouvy uzavřené se společností BRUPOLL sice platně odstoupil, čímž došlo ke zrušení předmětné smlouvy, avšak toto zrušení má účinky pouze mezi účastníky dané smlouvy a další nabyvatele, kteří vlastnické právo nabyli v dobré víře, nezavazuje. Dle soudu prvního stupně bylo na stěžovateli, aby unesl důkazní břemeno a prokázal, že další nabyvatel (Josef Málek) nebyl při koupi nemovitostí od společnosti BRUPOLL v dobré víře, že tyto nabývá od skutečného vlastníka. V této souvislosti soud prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že stěžovatel své důkazní břemeno neunesl. Z provedeného dokazování dle názoru soudu prvního stupně naopak vyplynulo, že v rámci kupní smlouvy uzavřené mezi společností BRUPOLL a Josefem a Zdenkou Málkovými byly zároveň vypořádány dluhy váznoucí na předmětných nemovitostech a Josef Málek tak měl důvod domnívat se, že uhrazením dluhu z úvěru stěžovatele u Komerční banky, a.s., a vyplacením zástavy budou uhrazeny dluhy z předešlé koupě. S přihlédnutím k uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že Josef Málek jednal v dobré víře.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 23 Co 51/2013-209, potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i se závěrem, že Josef Málek jakožto další nabyvatel byl při nabývání předmětných nemovitostí v dobré víře, že tyto nabývá od vlastníka. Odvolací soud pak soudu prvního stupně vytkl toliko to, že tento ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že důkazní břemeno o prokázání dobré víry bylo na stěžovateli, když toto dle názoru odvolacího soudu spočívalo na Josefu Málkovi, který jej však unesl, jak uvedeno shora.

5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 2693/2014-247, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné.

III.

6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. Odvolacímu soudu v ní zejména vytkl, že tento potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, byť dospěl ke zcela jinému právnímu závěru, a to aniž by sám opětovně provedl všechny pro věc relevantní důkazy. Postup odvolacího soudu, kdy tento rozhodl na základě důkazů, které sám neprovedl a z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, stěžovatel označil za vadu řízení, která měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu pak označil za překvapivé, nedostatečně odůvodněné a formalistické.

IV.

7. Po přezkoumání všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Předně si Ústavní soud dovoluje připomenout, jak ostatně v řadě svých rozhodnutí opakovaně činí, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tedy toho, zda při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěnými a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.

9. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračující polemikou stěžovatele se závěrem odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že další nabyvatel předmětných nemovitostí (Josef Málek) tyto nabyl v dobré víře. Tento závěr byl však soudy obou stupňů řádně a srozumitelně odůvodněn, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o libovůli v soudním rozhodování či o případném extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.

10. Co se týče námitky stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo procesní vadou spočívající v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože dospěl k odlišnému právnímu závěru v rozhodující otázce (dobrá víra dalšího nabyvatele nemovitostí), aniž by zopakoval či alespoň doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, pak ani této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit. Předně totiž není pravdou, že by odvolací soud posoudil předmětnou otázku odlišně od soudu prvního stupně, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesprávně uvádí. Z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího naopak zcela zřejmě vyplývá, že soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru o dobré víře Josefa Málka při nabývání předmětných nemovitostí, přičemž tento svůj závěr též shodně odůvodnily. Odvolací soud se se soudem prvního stupně neztotožnil pouze v otázce, která ze stran sporu byla v této souvislosti zatížena důkazním břemenem, když soud prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že důkazním břemenem stran toho, že nabyvatel nejednal v dobré víře, byl zatížen stěžovatel. Soud odvolací k tomu naopak uvedl, že závěr soudu prvního stupně o důkazním břemenu stěžovatele není správný, když důkazní břemeno má nést nabyvatel. I přes právě uvedené však soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru stran dobré víry nabyvatele, která dle jejich názoru vyplývá z provedených důkazů, jak již bylo uvedeno shora. Otázka, která ze stran měla nést důkazní břemeno, tak nebyla pro posouzení nyní souzené věci rozhodná.

11. Ústavní soud k tomu dále uvádí, že výše nastíněná námitka stěžovatele by nemohla být důvodnou ani tehdy, pokud by odvolací soud skutečně dospěl ve vztahu k otázce dobré víry nabyvatele k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. To proto, že není procesním pochybením, pokud odvolací soud přistoupí k odlišnému právnímu posouzení soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, a to aniž by zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně, jak se stěžovatel mylně domnívá. Nezopakování dokazování odvolacím soudem by totiž bylo pochybením pouze tehdy, pokud by odvolací soud z důkazů provedených toliko před soudem prvního stupně vyvodil jiné skutkové (nikoli tedy právní) závěry (viz § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná, stěžovatel takovou námitku ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl.

12. Důvodnou pak konečně není ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, když Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud rozhodl způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit.

V.

13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru