Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 223/03Usnesení ÚS ze dne 26.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.223.03
Datum podání16.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 223/03 ze dne 26. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. spol. s r. o. , zastoupeného JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 10. 2000, čj. 9 C 575/99 - 94, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2002, čj. 17 Co 51/2001 -132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou na poště dne 15. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že oběma rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy řádně nezhodnotily všechny důkazy, zcela ponechaly bez povšimnutí dva jím nabídnuté důkazy. Celou věc po právní stránce posoudily na základě jediného důkazu (mandátní smlouvy), který byl se všemi ostatními důkazy v rozporu. Podstatou sporu byl nárok žalobce (obce Bystřany) na zaplacení částky 360 000,-- Kč, který byl svou podstatou vrácením zálohy z mandátní smlouvy pro nesplnění smluvní povinnosti, kterou na sebe stěžovatel (v řízení před obecnými soudy vystupoval v pozici žalovaného) jako mandatář převzal. Stěžovatel od počátku namítal, že nárok není uplatněn po právu, protože mandátní smlouva byla simulovaným právním úkonem obou účastníků, kteří se shodli na tom, že žalobce touto formou nahradí stěžovateli odměnu (náklady a ušlý zisk) za to, že stěžovatel odstoupí od smlouvy, uzavřené s likvidátorem státního podniku R., v likvidaci, na dražbu objektu, který v době uzavření mandátní smlouvy žalující obec chtěla od likvidátora získat. Protože však tato forma vypořádání byla pro obec nepřijatelná, dohodli se účastníci, že "na oko" uzavřou mandátní smlouvu, podle které stěžovatel jako mandatář zprostředkuje prodej předmětného objektu, až ho obec získá do svého vlastnictví. Oba účastníci věděli, že obec má zájem získat objekt do svého vlastnictví, aby ho mohla prodat firmě J., které obec chtěla prodat i další pozemky. Stěžovatel zdůraznil, že oba soudy, zejména však soud odvolací, vůbec nevzaly v úvahu zejména notářský zápis NZ 7/2001 a protokolární "upřesnění svědecké výpovědi", tj. důkazy, které soudu nabídl v příloze k odvolání proti rozsudku okresního soudu. Podle stěžovatele tyto důkazy, společně se skutečností, že k uzavření mandátní smlouvy došlo dříve než mandant byl schopen takovou smlouvu uzavřít, nasvědčují jednoznačně tomu, že mandátní smlouva byla skutečně simulovaným právním úkonem.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova návrhu a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Lounech (dále též "okresní soud") uvedl, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl konkrétně, které důkazy nebyly okresním soudem provedeny. Okresní soud provedl všechny důkazy nabízené žalobcem i žalovanou stranou. Stěžovatel navíc navrhl důkaz zápisem z jednání zastupitelstva a okresní soud, za účelem provedení tohoto důkazu, jednání odročil. Při posledním jednání ve věci stěžovatel již žádný další důkaz nenavrhoval, proto bylo přistoupeno k závěrečným návrhům. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě dovozuje rozpornost jednotlivých důkazů a nesprávnost hodnocení důkazů okresním soudem.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ze spisu sp. zn. 9 C 575/99 Okresního soudu v Lounech Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 2. 1998, čj. 18 Cm 55/94 - 60, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci (obci Bystřany) částku 360 000,-- Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 1999, čj. 10 Cmo 291/98 - 80, rozsudek krajského soudu zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Lounech jako soudu věcně příslušnému. Poté proběhlo jednání u okresního soudu, kde byl zopakován dosavadní průběh dokazování. Stěžovatel navrhl důkaz předložením zápisů z jednání zastupitelstva žalující obce od února do června 1993. Okresní soud za účelem provedení tohoto důkazu jednání odročil na 16. 10. 2000. Po provedení tohoto důkazu již stěžovatel žádné návrhy na doplnění dokazování nepřednesl. Rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, čj. 9 C 575/99 - 94, okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 360 000,-- Kč a náklady řízení. Dovodil, že mandátní smlouva byla platně uzavřena a stěžovatel v řízení neprokázal, zda a jaké náklady při plnění svého závazku vynaložil. Soud neshledal důvodným tvrzení stěžovatele o započtení pohledávek podle § 580 ObčZ. Stěžovatel ani zde neprokázal, že by se jednalo o pohledávky stejného druhu, které by byly způsobilé k započtení. Stejně tak soud na základě provedených důkazů neshledal, že by bylo možno mandátní smlouvu považovat za simulovaný právní úkon, ani neshledal důvody pro posouzení mandátní smlouvy jako absolutně neplatné.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, čj. 17 Co 51/2001 - 132, rozsudek okresního soudu potvrdil. V zásadě se ztotožnil se závěry okresního soudu, podrobně se zabýval všemi námitkami stěžovatele, své závěry opřel o provedené důkazy a řádně je odůvodnil. Ani odvolací soud neshledal, že by předmětná mandátní smlouva byla simulovaným právním úkonem, že by bylo možné započtení pohledávky, ani že by tato smlouva byla absolutně neplatná.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti jsou jeho výhrady proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů ze strany obecných soudů. V této souvislosti je proto nutno konstatovat, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudní moci vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími obecnými předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla daná ustanovením § 132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že základní práva navrhovatele nebyla porušena. Soudní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatel měl před soudem zajištěno rovné postavení a byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana. Jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Na tomto místě je nutno konstatovat, že není pravdivé tvrzení stěžovatele, že nebyly provedeny některé jím navržené důkazy, neboť jak vyplývá z protokolů o jednání před soudy obou stupňů, všechny důkazy stěžovatelem navržené byly provedeny. Z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje vzájemnou rozpornost provedených důkazů. Podle zjištění Ústavního soudu v přezkoumávané věci obecné soudy při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 132 OSŘ a na jejich postupu neshledal Ústavní soud nic protiústavního. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru