Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2228/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2228.10.1
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 19b

99/1963 Sb., § 241a odst.2 písm.a, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.b, § 243c odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2228/10 ze dne 10. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Klubu právní podpory, nadace v likvidaci, sídlem Šárovo kolo 2/981, Praha 5- Radotín, zast. Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2010, č.j. 30 Cdo 4481/2008-368, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2007, č.j. 13 Co 414/2006-316, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pro údajné porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v případě usnesení Nejvyššího soudu také v čl. 1 Listiny. V návrhu uvedla, že se žalobou podanou dne 1.9.1994 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala ochrany dobrého jména a pověsti podle § 19b obč. zákoníku vůči J. B., státní zástupkyni, a vůči České republice - ministerstvu spravedlnosti. Její žaloba byla zamítnuta, zamítající rozsudek byl zrušen, žaloba byla znovu zamítnuta, zamítnutí bylo potvrzeno. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním a současně žalobou pro zmatečnost, přičemž řízení o žalobě pro zmatečnost bylo přerušeno do doby rozhodnutí o dovolání. V dovolání stěžovatelka namítala fakt, že obvodní soud nepřipustil změnu žaloby usnesením, které nikdy písemně nevyhotovil a stěžovatelce nikdy nedoručil, v žalobě pro zmatečnost zejména namítala, že o věci rozhodoval vyloučený soudce a že nesprávným postupem soudu jí byla odňata možnost před soudem jednat. V navazující části ústavní stížnosti vytýká stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že nepřihlédl k závěrům nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2030/07 (a k řadě navazujících nálezů) při hodnocení přípustnosti jejího dovolání, a poté se zaměřuje na vady řízení v předcházejících fázích.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 1 Listiny:

1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 28 C 122/94, zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Stěžovatelka se u obvodního soudu (žalobou podanou dne 1.9.1994) domáhala ochrany dobré pověsti, konkrétně požadovala, aby se jí JUDr. J. B., státní zástupkyně, a Česká republika (nejprve Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, posléze Ministerstvo spravedlnosti) písemně omluvili. Po opakovaném zastavení řízení a zrušení takových usnesení, několikeré námitce podjatosti a dalších procesních úkonech, proběhlo ve věci dokazování a obvodní soud rozsudkem ze dne 27.5.2005, č.j. 28 C 122/94-232, žalobu zamítl. V odůvodnění se nejprve vypořádal s omluvou stěžovatelky z ústního jednání konaného dne 27.9.2005, doručenou soudu hodinu před začátkem nařízeného jednání, posléze vyšel ze zjištění o skutkovém stavu a konstatoval, že skutek, kdy JUDr. J. B. dne 15.7.1994 sdělila M. Š., že věci nerozumí a že není fundovaný právník, nemohl zasáhnout do dobré pověsti právnické osoby, neboť toto sdělení se netýkalo stěžovatelky, ale jmenovitě M. Š., a skutek, že JUDr. J. B. začala křičet na oba zástupce stěžovatelky, byl opět skutkem týkajícím se fyzických osob, nikoliv žalující stěžovatelky. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě byl prvostupňový rozsudek usnesením městského soudu ze dne 31.1.2006, č.j. 13 Co 10/2006-253, zrušen, a to z procesních důvodů (nebyla splněna žádná z podmínek, za nichž může soud jednat v nepřítomnosti účastníka). Poté obvodní soud nařídil ústní jednání, které proběhlo znovu v nepřítomnosti stěžovatelky, a rozsudkem ze dne 11.4.2006, č.j. 28 C 122/94-263, žalobu zase zamítl, a to ze stejných důvodů. Stěžovatelka se opětovně odvolala, městský soud však odvolání neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 21.3.2007, č.j. 13 Co 414/2006-316, prvostupňový rozsudek potvrdil; v odůvodnění se zabýval tvrzenými vadami, včetně faktu, že obvodní soud nevyhotovil písemně usnesení, kterým nepřipustil změnu žaloby, a poznamenal, že i závěry ohledně věci samé shledává za zcela správné (rozsudek byl stěžovatelce doručen 20.7.2007). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání, v němž výslovně uvedla, že ho podává podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 obč. soudního řádu, a to z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b) obč. soudního řádu, přičemž tyto důvody obsáhle specifikovala. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost usnesením ze dne 22.4.2010, č.j. 30 Cdo 4481/2008-368, odmítl a s využitím § 243c odst. 2 obč. soudního řádu stručně odůvodnil odmítnutí, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, když správnost výkladu ustanovení § 19b obč. zákoníku v dovolání stěžovatelka fakticky nezpochybňuje, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního právního významu a zmatečnostní důvody nejsou způsobilým dovolacím důvodem.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížností a spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je v části mířící vůči usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný a v části požadující zrušení rozsudku městského soudu je opožděný.

Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na soudní ochranu, a to diferencovaně, nejprve ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, posléze ve vztahu k rozsudku městského soudu.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, příp. by mu bylo znemožněno bránit se vůči žalobě směřující proti němu. Taková situace však nenastala; postupem Nejvyššího soudu nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky podat proti rozsudku odvolacího soudu tzv. nenárokové dovolání. U tohoto druhu dovolání však stěžovatelka musí respektovat, že podmínkou jeho přípustnosti je nejen tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 obč. soudního řádu, ale že napadené rozhodnutí skutečně takový význam má. To ovšem předpokládá náležitou aktivitu dovolatele, tedy i konkretizaci tvrzení, na jehož základě by mohl dovolací soud přípustnost dovolání v takovém případě posuzovat. Stěžovatelka, byť jednající právně vzdělanou osobou, v dané věci sice podala obsáhlé dovolání (č.l 322 - 333 soudního spisu), avšak do jeho textu žádné argumenty ohledně přípustnosti nezařadila a koncentrovala se až na případnou důvodnost dovolání. Odmítnutím dovolání za těchto podmínek nemohl Nejvyšší soud zasáhnout do práva stěžovatelky na soudní ochranu a už vůbec nemohl porušit čl. 1 Listiny, proto je v této části stěžovatelčin návrh zjevně neopodstatněný.

S ohledem na závěr uvedený v předchozím odstavci se nemohlo uplatnit beneficium zakotvené v § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto bylo třeba počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti ode dne nabytí právní moci rozsudku Městského soudu (podle údaje na č.l. 316 soudního spisu se tak stalo 22.8.2007). Byla-li ústavní stížnost na adresu Ústavního soudu odeslána dne 2.8.2010, je evidentní, že se tak stalo opožděně.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky usnesením Nejvyššího soudu, byla její ústavní stížnost v této části, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ve zbývající části jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru