Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2227/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-východ
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Stát
organizační složka
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2227.17.1
Datum podání18.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 11 odst.1 písm.g, § 11 odst.1 písm.k, § 7

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2227/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Uhra, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem Ondříčkova 16, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. dubna 2016 č. j. 8 C 355/2014-84, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. ledna 2017 č. j. 8 C 355/2017-111 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017 č. j. 25 Co 422/2016-122, za účasti účastníků Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze a vedlejšího účastníka Národní muzeum, Václavské náměstí 1700/68, Praha 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 18. 7. 2017 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo vlastnit majetek podle článku 11 odst. 1 Listiny.

2. Okresní soud Praha - východ (dále "soud I. stupně") rozhodl ve věci vedlejšího účastníka proti stěžovateli pravomocným platebním rozkazem č. j. 8 C 355/2014-9 ze dne 26. 11. 2014 tak, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 1.083.176 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Po revizi hromosvodu provedené stěžovatelem na objektech vedlejšího účastníka totiž došlo na jednom z nich k přímému úderu blesku a poškození slaboproudých systémů v objektu, čímž vedlejšímu účastníkovi vznikla škoda ve výši 2.707.940 Kč. Při šetření pojistné události byly zjištěny technické nedostatky provedení hromosvodné soustavy a pojistné plnění bylo v důsledku toho sníženo o 40 %.

3. Ústavní stížnost směřuje proti výrokům, které se týkají náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů v řízení o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení spojeném s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedeného platebního rozkazu. Usnesením soudu I. stupně ze dne 20. 4. 2016 ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 1. 2017, kterým byl zmíněný návrh zamítnut, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 6.534 Kč. Soud rozhodl o nákladech řízení dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a vedlejšímu účastníkovi (žalobci v původním řízení), který byl z procesního hlediska v tomto řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení zcela úspěšný, přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Náklady řízení ve výši 6.534 Kč byly tvořeny odměnou za právní zastoupení za celkem tři úkony právní služby dle § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č.177/1996 Sb. v platném znění (dále "advokátní tarif") po 1.500 Kč, tři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21% DPH. Soud I. stupně došel k závěru, že předmět řízení je třeba v daném případě chápat jako "penězi neocenitelný", neboť stěžovatel se domáhal obnovy řízení, proto za základ pro výpočet tarifní hodnoty úkonu vzal tento soud částku dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

4. Krajský soud v Praze (dále "odvolací soud") rozhodl usnesením ze dne 12. 4. 2017 tak, že výrok I. usnesení soudu I. stupně ve znění opravného usnesení téhož soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 38.880 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně, kterým zcela úspěšnému vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Neztotožnil se však s tím, jak byly tyto náklady soudem I. stupně vyčísleny, neboť podle něj lze předmět řízení vyjádřit a není na místě postupovat dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Návrh na povolení obnovy řízení je totiž mimořádným opravným prostředkem původního řízení, a předmět řízení tak zůstává zachován. Soud I. stupně měl proto při výpočtu sazby mimosmluvní odměny postupovat dle § 7 bod 6, a nikoli dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Návrh vedlejšího účastníka na potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně vyložil odvolací soud dle jeho obsahu jako vzdání se náhrady nákladů řízení před soudem I. stupně ve zbylém rozsahu, když správně byly jeho náklady vyšší než soudem I. stupně přiznaná částka 6.534 Kč. Odvolací soud tedy potvrdil jako správný i nákladový výrok II. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastník byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a má z tohoto důvodu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu. V odvolacím řízení mu vznikly účelně vynaložené náklady spočívající ve třech úkonech právní služby po 12.660 Kč dle ustanovení § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu, spočívajících ve dvou účastech na jednání odvolacího soudu a ve vyjádření k podanému odvolání, a třikrát režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tak vzniklo vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení ve výši 38.880 Kč.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že náklady na zastoupení vedlejšího účastníka advokátem nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vedlejší účastník je institucí, která má dostatečné materiální a personální zázemí k tomu, aby bránila svá práva a zájmy bez nutnosti využití právní pomoci advokátů. Dále stěžovatel rozporuje závěr odvolacího soudu, že v řízení o obnově řízení se při stanovení odměny advokáta za úkon právní služby vychází z částky, jež byla předmětem původního řízení. Stěžovatel se domnívá, že při určování výše nákladů řízení v tomto případě nelze tarifní hodnotu vyjádřit v penězích, jelikož se nejedná o rozhodnutí ve věci samé; vzhledem k tomu, že žaloba na obnovu řízení je opravným prostředkem a nevede k rozhodnutí ve věci samé, je třeba postupovat podle § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu a snížit odměnu advokáta na polovinu. Stěžovatel je tedy toho názoru, že náklady řízení přiznané soudem I. stupně měly být sníženy na polovinu a odvolací soud měl náklady odvolacího řízení určit podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 a § 11 odst. 2 a odst. 3 advokátního tarifu.

6. Soud I. stupně ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění výroku o nákladech řízení ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2016 ve spojení s opravným usnesením ze dne 5. 1. 2017.

7. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil názor, že nelze spravedlivě požadovat po instituci (vedlejší účastník), jejímž posláním je podpora kultury a vzdělanosti, aby nesla náklady právního zastoupení spojené s řešením právně složitých a zcela výjimečných sporů, přičemž předmět tohoto řízení se vymykal tomu, co tato instituce běžně řeší. Dále uvedl, že jím vyčíslené náklady se mu nejeví jako nepřiměřené ve vztahu k předmětu řízení, jelikož šlo o spor, na jehož konci bylo rozhodnutí o tom, zda bude zachována povinnost stěžovatele hradit tvrzenou škodu přesahující jeden milion korun. Stěžovatel dle názoru odvolacího soudu neměl žádná oprávněná očekávání, že pokud se svým návrhem neuspěje, nebude muset hradit náhradu nákladů řízení úspěšného účastníka, a výše nákladů, s níž musel v případě svého neúspěchu počítat, byla od počátku odvoditelná již z toho, v jaké výši mu byla povinnost náhradu nákladů řízení platit stanovena pravomocným platebním rozkazem.

8. Vedlejší účastník (Národní muzeum) se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že mu není jasné, co stěžovatel míní specializovaným právním oddělením, a že náklady řízení vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem byly vynaloženy účelně; názor stěžovatele se týká pouze zastoupení státu a nikoliv příspěvkových organizací. Dále uvedl, že soudy obou stupňů při přiznání náhrady nákladů řízení postupovaly v souladu s platnými právními předpisy.

9. Ve své replice se stěžovatel ohradil proti tomu, že krajský soud dle jeho názoru zavádivým způsobem uvádí důvody pro úspěch vedlejšího účastníka v řízení, jehož obnovy se domáhal. Tvrdí také, že skutečnost, že posláním vedlejšího účastníka je podpora kultury a vzdělanosti, není sama o sobě kvalifikačním kritériem pro jeho vyloučení z okruhu institucí, u kterých není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností při hájení svých zájmů přenášely na soukromý subjekt, jímž je advokát. Upozorňuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779) týkající se státních příspěvkových organizací, dle kterého je třeba na tyto organizace analogicky aplikovat nálezovou judikaturu vztahující se explicitně ke státu. Kromě toho se dle stěžovatele v daném případě nejednalo o výjimečnou věc, jak tvrdí krajský soud, neboť šlo pouze o to, zda skutečnosti, kterými odůvodnil svůj návrh na obnovu řízení, mohl použít v původním řízení. Argumentace krajského soudu nemíří do podstaty věci, ale zabývá se relací odměny a předmětu řízení. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že vedlejší účastník podal řádné vyjádření k ústavní stížnosti, aniž by byl právně zastoupen.

10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

11. Ústavní soud se ve své judikatuře staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu (i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást na roveň řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity, která by zakládala zásah do základního práva stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

12. K námitce stěžovatele, že náklady na zastoupení vedlejšího účastníka advokátem nelze považovat za účelně vynaložené, Ústavní soud připomíná, že v případě, kdy je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) a sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)]. Ve výše cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 1877/10 Ústavní soud tyto závěry vztáhl i na státní příspěvkové organizace, avšak s tím, že "při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit." [srov. též nález sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357)].

13. V projednávané věci je vedlejší účastník příspěvkovou organizací, která však nemá právní oddělení specializované na řešení a litigaci právně složitých problémů, jež se vymykají její obvyklé činnosti, kterou je podpora kultury a vzdělanosti. Ústavní soud konstatuje, že v situaci, kdy příspěvková organizace využije pomoc advokáta v soudním sporu týkajícím se odpovědnostních nároků nezanedbatelné výše, nelze mít apriori za to, že jde o neúčelně vynaložené náklady. Vzhledem k okolnostem projednávaného případu (charakter původního řízení o náhradu škody, výše předmětu tohoto řízení i povaha institutu obnovy řízení, který umožňuje za určitých okolností "otevřít" již pravomocně skončené řízení) se mohl vedlejší účastník legitimně domnívat, že není pro hájení svých zájmů v uvedeném řízení dostatečně odborně vybaven. Skutečnost, že prostřednictvím své ekonomicko-provozní náměstkyně podal řádné vyjádření k ústavní stížnosti bez právního zastoupení, není s tímto závěrem v rozporu.

14. Ústavní soud zároveň neopomenul, že ani jeden ze soudů ve svém rozhodnutí řádně nezdůvodnil, proč shledal postup vedlejšího účastníka, který si pro své zastupování zvolil advokáta, za adekvátní. Krajský soud se nicméně k této otázce vyslovil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (viz bod 7), na které měl stěžovatel možnost reagovat. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud výše ozřejmil důvody, proč lze náklady na zastoupení vedlejšího účastníka advokátem v tomto případě akceptovat jako účelně vynaložené, považoval za bezúčelné zrušit napadená rozhodnutí jen z důvodu nedostatečného odůvodnění předmětného výroku.

15. Ani v postupu obecných soudů při stanovení výše nákladů řízení Ústavní soud neshledal extrémní vybočení z pravidel upravujících toto řízení. Odvolací soud vyložil, že návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem původního řízení, a předmět řízení tak zůstává zachován. Na základě tohoto závěru pak při výpočtu nákladů řízení postupoval dle ustanovení § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu. Přestože se obecné soudy neshodly na způsobu výpočtu sazby mimosmluvní odměny, Ústavní soud je toho názoru, že se jedná o otázku podústavního práva, jehož výklad mu nepřísluší. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces ani práva vlastnit majetek.

16. Ústavní soud proto po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že do základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí obecných soudů nevykazují takové prvky svévole či pochybení, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru