Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2227/10 #1Nález ÚS ze dne 16.03.2011K rozsahu dokazování a odůvodnění v trestním řízení (zneužívání informací v obchodním styku)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
In dubio pro reo
Trest odnětí svobody
Škoda
Adhezní řízení
Akciová společnost
Společnost s ručením omezeným
PoznámkaPo nálezu sp. zn. I. ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011 následuje usnesení sp. zn. IV. ÚS 1878/12 ze dne 15. 7. 2013;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/60 SbNU 547
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2227.10.1
Datum vyhlášení06.04.2011
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 128 odst.4, § 23 odst.1, § 3 odst.1, § 3 odst.4, § 39a odst.3, § 40 odst.1, § 53, § 54, § 88 odst.1, § 89 odst.11, § 86 odst.12, § 128 odst.2

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2, § 228, § 229 odst.1

40/2009 Sb., § 255

513/1991 Sb., § 196 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny představuje též situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně byla účastníky řízení namítána, avšak soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Na trestněprávní posouzení, navíc vrcholící nezanedbatelně vysokým trestem, přitom musí být v tomto směru kladeny zvýšené nároky.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 3. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech ve vztahu ke stěžovateli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 317/2010, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, neboť těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku byla ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnuta.

Narativní část

Dle rozhodnutí obecných soudů se stěžovatel měl dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona, a to ve spolupachatelství. Stěžovatel měl jako člen orgánů dvou podniků se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch uzavřít smlouvu na úkor jednoho z nich a získat uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu. Stěžovatel tak byl mj. odsouzen k trestu odnětí svobody a byla mu uložena povinnost k náhradě škody. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na délku trestního stíhání (9 let) a dobu od údajného spáchání trestného činu do vydání pravomocného rozsudku (14 let), na porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nijak neuvedly, jak dospěly k určení výše neopravného prospěchu, na chyby při dokazování a nevyřešení otázek spojených se samotným naplněním skutkové podstaty předmětného trestného činu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu dospěl k závěru, že obecné soudy nepřesvědčivě reagovaly na námitku obviněných, že v trestním řízení nebyla oceněna příslušná nemovitost včetně zástavy, která měla být vyvedena ze společnosti KAB, spol. s r.o. Obdobný závěr platí o tvrzení stěžovatelů, že dané společnosti nemohla být způsobena škoda vyvedením majetku (obchodního domu), který byl původně financován úvěrem od Komerční banky, a.s., neboť té rovněž svědčilo zástavní právo k této nemovitosti. K tzv. „tunelování“ totiž dochází, pokud je majetek vyveden z dosahu věřitele, což je zde zpochybněno v důsledku uvedeného zástavního práva.

Dle Ústavního soudu navíc z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplynuly skutečnosti, které by byly dostatečné k jednoznačnému podřazení vytýkaného skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu § 128 odst. 4 trestního zákona. Požadavku transparentnosti kladeného na odůvodnění rozhodnutí v trestních věcech neodpovídá také to, že soud na jedné straně vyčíslil prospěch, který měl vzniknout a na druhou stranu není schopen vyčíslit způsobenou škodu. V tomto směru obecné soudy opomenuly řádně vyhodnotit příslušné znalecké posudky.

Obecné soudy rovněž opomenuly vzít v potaz konkrétní vlastnickou strukturu zainteresovaných společností, neboť obvinění od počátku řízení upozorňovali na to, že jsou jedinými společníky, resp. akcionáři těchto společností. Škodu by tak, zjednodušeně řečeno, způsobili jen sami sobě.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uvedl, že je porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecný soud dospěl k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání obviněných, je třeba, aby se dostatečně vyslovil k dané vlastnické struktuře. Jelikož již výše konstatovaná zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ostatními obsáhlými námitkami stěžovatele dále nezabýval; ve věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v neprospěch stěžovatele i druhého obviněného.

Ústavní soud dodal, že nelze vyloučit, že z hlediska obchodního i trestního práva lze mít vůči tehdejším úkonům obviněných výhrady, leč na trestněprávní posouzení, navíc vrcholící nezanedbatelně vysokým trestem, musí být kladeny zvýšené nároky. K samotné formulaci trestného činu dle § 128 odst. 2 trestního zákona (zneužívání informací v obchodním styku) pak uvedl, že není zcela v souladu s požadavky jasnosti a určitosti kladenými na vymezení co nejpřesněji definované skutkové podstaty; jeho formulace byla v zásadě převzata i do nového, nyní platného trestního zákoníku (viz § 255 - zneužití informace a postavení v obchodním styku). Přesto je možná a nutná ústavněkonformní interpretace tohoto ustanovení; klade to však nároky na pečlivý přístup orgánů činných v trestním řízení, aby nedocházelo ke kriminalizaci obchodních jednání.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011

N 47/60 SbNU 547

K rozsahu dokazování a odůvodnění v trestním řízení (zneužívání informací v obchodním styku)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 16. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2227/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. 1 To 48/2007, jimiž byli, stručně shrnuto, stěžovatel a JUDr. J. B. uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku a shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody, k trestu zákazu činnosti a k peněžitému trestu se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. 1 To 48/2007 se ve vztahu ke stěžovateli JUDr. M. K. zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Obviněný stěžovatel a JUDr. J. B. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 52 T 2/2005 uznáni vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. zák.") ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byli oba shodně odsouzeni podle § 128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Oběma obviněným soud uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let a každému z obviněných byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře dva miliony korun se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku podle § 54 odst. 3 tr. zák. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 41 565 822,01 Kč společnosti KAB, spol. s r. o., se sídlem v Blansku, k rukám konkursního správce Mgr. M. R., advokátní kancelář Brno. Se zbytkem svého nároku byla tato poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. 1 To 48/2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině obviněných trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Za tuto trestnou činnost soud každému z obviněných uložil podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon je zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Zároveň jim byl uložen jednak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků v souladu s § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák., jednak podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře jeden milion Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně vrchní soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost KAB, spol. s r. o., se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citovaný rozsudek vrchního soudu napadli obvinění dovoláními, která shodně opřeli o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Na tomto místě je třeba uvést, že se v této trestní věci jednalo již o druhé dovolací řízení. O odvolání obou obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 52 T 2/2005 původně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 1 To 48/2007, jímž zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného JUDr. J. B. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák., a trestní stíhání obviněného JUDr. M. K. pro skutek, jímž se měl dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., zastavil z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento rozsudek však napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obou obviněných a na jeho podkladě rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008 tak, že zrušil napadený rozsudek vrchního soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V opakovaném odvolacím řízení vynesl Vrchní soud v Olomouci shora již citovaný odsuzující rozsudek, proti němuž podali tentokrát dovolání obvinění.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010 dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V odůvodnění zejména uvedl, že podle právní věty napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. 1 To 48/2007 se trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. dopustili obvinění ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to obviněný JUDr. M. K. v té alternativě, že jako člen orgánu dvou podniků se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch uzavřel smlouvu na úkor jednoho z nich a získal uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu, a obviněný JUDr. J. B. v té alternativě, že jako člen orgánu dvou podniků se stejným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho z nich a získal uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu.

Nejvyšší soud pokračoval následovně.

Skutek, který byl takto právně posouzen, spočíval podle výroku o vině rozsudku vrchního soudu v podstatě v tom, že dne 25. 1. 1995 uzavřeli obvinění jako fyzické osoby a společnost KAB, spol. s r. o., zakladatelskou smlouvu o založení akciové společnosti CENTRUM KAB, a. s., s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, schválili její stanovy a zvolili její orgány (členy představenstva byli oba obvinění), v důsledku čehož obvinění od 25. 1. 1995 do 29. 12. 1995 působili současně ve dvou obchodních společnostech se stejným předmětem podnikání, neboť byli také jednateli a společníky společnosti KAB, spol. s r. o., jejímž předmětem podnikání byla obchodní činnost koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Základní kapitál nově založené akciové společnosti tvořily peněžité vklady každého z obviněných ve výši 98 947 Kč a vklad nemovitosti obchodního domu ve vlastnictví společnosti KAB, spol. s r. o., v hodnotě 73 002 106 Kč (vklad byl dne 17. 11. 1995 doplněn i o pozemky), na jehož koupi a provoz společnost KAB, spol. s r. o., získala úvěr v celkové výši 44 225 000 Kč od Komerční banky, a. s., na základě celkem pěti úvěrových smluv z období od 14. 3. 1995 do 24. 4. 1995 za současného zajištění úvěrů zřízením zástavního práva ke kupované nemovitosti, následně pak dne 25. 2. 1995 byla mezi společnostmi KAB, spol. s r. o., za niž podepisoval z pověření JUDr. M. K. Ing. V. M., a CENTRUM KAB, a. s., za niž podepisoval JUDr. M. K., uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, jíž CENTRUM KAB, a. s., pronajala společnosti KAB, spol. s r. o., nebytové prostory v obchodním domě za roční nájemné 9 500 000 Kč v roce 1995 a 18 200 000 Kč v roce 1996 a s níž podle urgence nájemného byl ode dne jejího podpisu seznámen i obviněný JUDr. J. B., který uzavření smluv inicioval. Na valné hromadě společnosti KAB, spol. s r. o., konané dne 24. 4. 1995 rozhodli obvinění jako její jednatelé a společníci o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., ve jmenovité hodnotě 73 000 000 Kč sobě jako fyzickým osobám za kupní cenu 1 Kč za akcii v hodnotě 1 000 Kč, čímž společnost KAB, spol. s r. o., zbavili podstatné části jejího majetku, a dne 29. 12. 1995 převedli své obchodní podíly ve společnosti KAB, spol. s r. o., na nové společníky. Uzavřením nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 tedy obvinění způsobili úkor společnosti KAB, spol. s r. o., a prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., přičemž po dodatku ke smlouvě ze dne 5. 12. 1995 dosáhla škoda jen částky 205 000 Kč, a vkladem obchodního domu do základního kapitálu společnosti CENTRUM KAB, a. s., a smlouvami o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., náležejících společnosti KAB, spol. s r. o., obvinění na úkor společnosti KAB, spol. s r. o., vyvedli z jejího majetku nemovitost v hodnotě nejméně 50 000 000 Kč, čímž způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a sobě jako fyzickým osobám a akcionářům této společnosti ve výši nejméně 8 434 177,99 Kč.

Proti takto formulovanému skutku a jeho právní kvalifikaci vznesl každý z obviněných dovolací námitky, které však Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněné. Většina argumentů, o něž obvinění opřeli svá dovolání, byla totožná, a proto se Nejvyšší soud vyjádřil k oběma dovoláním společně.

Obvinění především shodně uplatnili výtky směřující proti výši škody, resp. prospěchu, který měl být jejich protiprávním jednáním způsoben a který tvoří jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu. V kontextu uplatněných námitek se vada dotýká škodlivého následku, resp. účinku, kterým je získání prospěchu velkého rozsahu. Stěžovatel JUDr. K. nesouhlasil s tím, že soud nezjistil výši škody, ale výše prospěchu stanovena byla, přestože získaný prospěch měl podle jeho přesvědčení odpovídat výši škody. Způsob vyčíslení konečné sumy 8 434 177,99 Kč představující prospěch soud podle názoru dovolatele nijak nevysvětlil a v tomto směru považuje dovolatel rozsudek vrchního soudu za nepřezkoumatelný. Obviněný JUDr. B. se také domáhal zjištění výše způsobené škody, tvrdil, že škodou byl rozdíl mezi cenou nemovitosti a hodnotou jejího právního zatížení, které podle něj přesahovalo hodnotu nemovitosti tvořící základní kapitál společnosti CENTRUM KAB, a. s. Z toho dovodil, že hodnota akcií byla nulová. Ani uzavření nájemních smluv nevedlo podle dovolatele ke vzniku škodlivého následku nebo prospěchu. K tomu obviněný B. dále podotkl, že soudem vyčíslená výše prospěchu měla být o polovinu snížena, neboť on sám nakoupil pouze polovinu akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s.

K této části uplatněných námitek Nejvyšší soud uvedl, že oba obvinění ve svých dovoláních v podstatě zaměnili pojmy "prospěch" a "škoda". Správně prý totiž vrchní soud v části týkající se výroku o vině a výkladu znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu určil "prospěch" získaný protiprávním jednáním a teprve v části napadeného rozhodnutí, v níž se zabýval výrokem soudu prvního stupně v tzv. adhezním řízení, užil odvolací soud správně pojem "škoda". V této souvislosti je podle Nejvyššího soudu nutné připomenout, že zákonným znakem základní skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zák. je úmysl pachatele získat činem prospěch (nebo, ve druhé alternativě, výhodu), a nikoli způsobit škodu, na což upozornil již soud rozhodující v prvním stupni (srov. rozsudek krajského soudu, str. 78). Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku se podle citovaného ustanovení dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, přičemž přísněji bude potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Prospěch může mít materiální i nemateriální povahu a jakoukoli podobu (v praxi se nejběžněji bude jednat o prospěch hospodářské povahy, např. o hmotný zisk). Zákon sice nestanoví konkrétní pravidla pro stanovení výše prospěchu, pokud je vyjádřitelný v penězích, avšak výslovně se v těchto případech užije pro určení výše prospěchu (tj. zda jde o prospěch nikoli nepatrný, nikoli malý atd.) ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. primárně upravujícího určení výše škody. Není však možné - podle Nejvyššího soudu - oba pojmy ztotožňovat, neboť prospěch, který pachatel trestného činu zneužívání informací v obchodním styku získá, resp. má v úmyslu získat, většinou není ani shodný s výší nároku, s nímž se poškozený k trestnímu řízení připojí a o němž může soud rozhodovat v adhezním řízení. Škodu definuje právní teorie jako újmu nastalou v majetkové sféře poškozeného, již je možno objektivně vyjádřit penězi a pro jejíž výpočet jsou striktně stanovena pravidla v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. Za takové situace je tedy pro účely trestního řízení ohledně trestného činu podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. irelevantní, zda soud stanovil mimo jiné i konečnou výši škody, při jejímž vyčíslení je třeba postupovat podle pravidel v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., a zda si tak opatřoval podklady pro své rozhodnutí v adhezním řízení ve smyslu § 228 tr. ř. Z hlediska naplnění předmětné skutkové podstaty pro správný výrok o vině uvedeným trestným činem je významná výhradně výše prospěchu, kterou se pachatel snažil získat, eventuálně ji skutečně získal.

Nejvyšší soud dále pokračoval a uvedl.

V předmětné věci vycházel odvolací soud ze zjištění výše prospěchu určeného soudem prvního stupně, v napadeném rozsudku výslovně odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku krajského soudu, s jehož závěry ohledně prospěchu týkajícího se nájemní smlouvy i prodeje akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., obviněným se zcela ztotožnil. Byl to tedy již Krajský soud v Brně, který ve svém rozsudku podrobně popsal způsob určení konečné částky 8 434 177,99 Kč představující prospěch získaný obviněnými a společností CENTRUM KAB, a. s., na úkor společnosti KAB, spol. s r. o.

Co se týče převodu akcií - uvedl Nejvyšší soud - postupoval soud tak, že nejprve stanovil hodnotu obchodního domu v době trestného jednání, která podle ocenění z listopadu 1994 doloženého k návrhu na zápis společnosti CENTRUM KAB, a. s., činila 73 002 106 Kč. Nejvyšší soud podotýká, že sám obviněný JUDr. J. B. prezentoval hodnotu objektu ve výši 73 milionů Kč, když prodával své akcie na společnosti CENTRUM KAB, a. s., G. K., resp. JUDr. M. K., srov. kupní smlouvu ze dne 2. 5. 1996, resp. 5. 6. 1996. Soud však vyšel z ceny pro obviněné příznivější, která byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným společností NEMO Consult, s. r. o., ve výši 50 milionů Kč. Od této částky byly odečteny nesplacené závazky z úvěrových smluv včetně úroků v celkové výši 41 565 822,01 Kč, jež i po vložení nemovitosti do základního kapitálu CENTRUM KAB, a. s., byla povinna splácet společnost KAB, spol. s r. o. Po uvedeném odpočtu zůstala částka 8 434 177,99 Kč, která vlastně představovala sumu, jež by zůstala firmě KAB, spol. s r. o., kdyby splnila své závazky vůči úvěrovému věřiteli realizací prodejem nemovitosti, a současně představovala finanční obnos, o který byla obohacena akciová společnost (resp. následně obvinění), do jejíhož majetku byla nemovitost vložena, avšak bez existujícího úvěrového závazku, jehož plněním byla nadále povinována společnost KAB, spol. s r. o. Nejvyšší soud doplnil, že je tento výpočet pro obviněné příznivý hned z několika důvodů. Soudy v souladu se zásadou "in dubio pro reo" vzaly za základ nejnižší zjištěnou hodnotu nemovitosti a dále pak od této hodnoty odečetly vyšší peněžní částky, než jaké by odpovídaly době spáchání činu. Podkladem pro zjišťování výše nesplacených jistin a úroků z jednotlivých úvěrových smluv se totiž pro krajský soud stalo sdělení společnosti Konpo, s. r. o., na niž byly postoupeny pohledávky původního věřitele - Komerční banky, a. s., jež vyčíslovalo stav závazku společnosti KAB, spol. s r. o., jako úpadce, pro účely konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 K 75/98. Údaje o nesplacených jistinách a úrocích převzaté soudy z této zprávy společnosti Konpo, s. r. o., se váží k datu 25. 3. 2000, kdy na ni byly postoupeny pohledávky, nikoli k době spáchání trestného činu. Z této skutečnosti vyplývá, že výše prospěchu vyčíslená soudy nižších stupňů byla v době činu vyšší nejméně o částku, o kterou došlo k navýšení úroků z jistin. Čím vyšší hodnoty totiž byly odečteny od ceny nemovitosti, tím nižší byla konečná výše prospěchu. Nejvyšší soud proto neshledal pochybení ve zjištění výše prospěchu, který obviněný získali pro společnost CENTRUM KAB, a. s., resp. pro sebe.

Námitky obviněných se v podstatě týkaly i odůvodnění výroku o náhradě škody. V tomto směru sice Nejvyšší soud souhlasil s poněkud stručnou a ne zcela zřetelnou úvahou vrchního soudu; z hlediska dovolacího přezkumu je však podstatné, že obviněným nebyla stanovena povinnost k náhradě škody, na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně. Tím, že odvolací soud zrušil původní výrok o náhradě škody a v souladu s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost KAB, spol. s r. o., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nemohlo dojít v adhezním řízení k porušení hmotného práva.

K námitce obviněných, že měla být v trestním řízení oceněna nemovitost včetně zástavy, dovolací soud zjistil, že se tak stalo v rámci civilního řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 301/2001. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci jsou interpretovány závěry znaleckého posudku znalce Ing. J. L., který vyčíslil hodnotu zastavených nemovitostí na 40 110 000 Kč. Nesporně je tato peněžní částka mnohem vyšší než výše prospěchu určeného soudy nižších stupňů v této trestní věci, aiz tohoto pohledu je možné postup stanovení výše celkového prospěchu v rámci trestního řízení považovat pro oba obviněné za výhodný.

Podle Nejvyššího soudu není vyloučeno, aby ohledně koupě zastavené nemovitosti s vysokým podnikatelským potenciálem - obchodního domu v centru Blanska s šesti nadzemními podlažími o průměrné zastavěné ploše jednoho podlaží 719,90 m2 - existoval nějaký vážný zájemce. Pokud se obvinění domnívali, že právní zatížení převyšovalo hodnotu obchodního domu, pak vytýkali vady v provedeném dokazování, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští.

Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel poukazoval na nulovou až zápornou hodnotou akcií, jež obvinění odkoupili od společnosti KAB, spol. s r. o. Tento ukazatel - tedy cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s. - však byl významný z hlediska majetkové újmy způsobené společnosti KAB, spol. s r. o. Pro účely naplnění znaků skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. bylo stěžejní, že prodejem akcií sobě jako fyzickým osobám bylo dokonáno způsobení úkoru, a to výrazné ztížení, resp. znemožnění dalšího podnikání společnosti KAB, spol. s r. o., k němuž došlo vyvedením prakticky jediného majetku - předmětné nemovitosti, v němž provozovala tato společnost své podnikání a s nímž v důsledku jednání obviněných nadále nemohla nakládat ani jako majoritní akcionář společnosti CENTRUM KAB, a. s. Pro stručnost odkázal dovolací soud k objasnění úkoru, prospěchu a výhody pro obviněné na velmi podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz zejména str. 72-80) i na předcházející usnesení dovolacího soudu vydané v této věci.

Zcela bezpředmětná je podle usnesení Nejvyššího soudu námitka obviněného JUDr. B., jíž se dožadoval snížení výše prospěchu na polovinu odkazem na to, že každý z obviněných odkoupil od společnosti KAB, spol. s r. o., pouze polovinu akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s. Oba obvinění byli napadeným rozsudkem uznáni vinnými trestným činem podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák., jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství se podle doslovného znění citovaného ustanovení trestního zákona čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by jej spáchal sám. Z této formulace tedy jasně vyplývá, že i každému ze spolupachatelů se přičítá škoda způsobená trestným činem, resp. v předmětné trestní věci získaný prospěch.

V podstatě shodně obvinění vytkli naplnění materiální stránky trestného činu, přičemž stěžovatel se ohradil především proti existenci podmínek pro použití vyšší trestní sazby uvedených v § 88 odst. 1 tr. zák.

Podle Nejvyššího soudu je sice možné souhlasit s tím, že se vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně nevěnoval úvahám, které jej vedly k právnímu závěru o těchto otázkách, ale na straně 19 napadeného rozsudku uvádí okolnosti, které jsou z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. významné. Stručné argumenty soudu druhého stupně tak může Nejvyšší soud doplnit, neboť právní kvalifikaci skutku, k níž soud odvolací dospěl, považuje za správnou [s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2151/09 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno)]. Materiální podmínka trestnosti činu stanovená v § 3 odst. 1 tr. zák. (konkrétní hlediska pro její určení pak demonstrativně uvádí § 3 odst. 4 tr. zák.) je z pohledu soudní praxe vykládána tak, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. bude dán v potřebné míře požadované pro kvalifikovanou skutkovou podstatu (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněných JUDr. M. K. a JUDr. J. B. bylo možno podstatně vyšší nežli nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost odvodit zejména ze způsobu, jakým byl čin spáchán. Obvinění totiž společnými kroky činili na sebe navazující právní úkony, jejichž cílem bylo dosažení prospěchu velkého rozsahu ve výši nejméně 8 a půl milionu korun, a to na úkor společnosti KAB, spol. s r. o. Původně obvinění zamýšleli dosáhnout ještě vyššího prospěchu, a to s ohledem na výši nájemného, které měla společnost KAB, spol. s r. o., hradit nově založené společnosti CENTRUM KAB, a. s. Nelze opominout ani evidentní zneužití postavení v těchto dvou podnicích, jež představuje veřejný zájem chráněný dotčeným ustanovením trestního zákona. Soudem stanovená výše prospěchu téměř dvojnásobně překročila minimální hranici ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Již tyto okolnosti svědčí o tom, že čin, který je předmětem trestního řízení vedeného proti obviněným, odpovídá běžně se vyskytujícím případům a jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný. Podmínky pro podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. naplňuje především promyšlený, předem plánovaný a obtížně odhalitelný způsob provedení trestného činu, jenž se na první pohled mohl jevit jako běžná obchodní transakce. Rovněž evidentní zištná pohnutka obou obviněných, kteří na konci postupného řetězce právních kroků dosáhli vlastního obohacení na úkor společnosti s ručením omezeným KAB a jejích věřitelů, významně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V tomto smyslu jsou zcela bezpředmětné námitky především obviněného stěžovatele JUDr. M. K., jimiž podporoval své výhrady proti naplnění materiální stránky trestného činu. Absenci této podmínky trestnosti činu totiž obviněný spatřoval v tom, že úkor měl být obviněnými způsoben obchodní společnosti s ručením omezeným, jejímiž byli pouze oni dva společníky (jeho slovy "vlastníky"). Obviněný tak nesprávně ztotožnil majetek obchodní společnosti s osobním majetkem společníků. Tento názor však soudní praxe nezastává, naopak rozlišuje vlastní majetek společníků či statutárního orgánu-jednatelů a majetek právnické osoby-společnosti s ručením omezeným, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty.

Podle názoru Nejvyššího soudu z jednotlivých kroků, jež obvinění jménem dotčených právnických osob činili, lze dovodit jejich snahu vyvést majetek ze společnosti s ručením omezeným, a to v jejich osobní prospěch, a ponechat v této společnosti závazek z úvěru, dále ji zatížit povinností hradit nájemné, což se nakonec ukázalo nereálným s ohledem na zisky z podnikání, a obvinění tedy nakonec prodali své obchodní podíly v zadlužené společnosti s ručením omezeným, a to osobám, o nichž věděli, že ani nebudou v podnikatelské činnosti pokračovat. Společnosti KAB, spol. s r. o., nebylo za její nemovitý majetek poskytnuto adekvátní plnění, naopak byla nadále zavázána plnit smlouvu o úvěru, kterou uzavřela právě za účelem pořízení si předmětné nemovitosti, a navíc byla zatížena placením nájmu za užívání původně výlučně svého majetku.

Dále se Nejvyšší soud k námitkám dovolatelů zabýval otázkou délky trestního řízení.

Délka trestního řízení v této věci přesáhla devět roků, což i Nejvyšší soud považuje za překročení přiměřené délky ve smyslu výkladu tohoto institutu judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Otázkou bylo, zda vůbec a pokud ano, jakým způsobem soudy zohlednily určitý stupeň porušení ústavně garantovaných práv obviněných, aby jejich věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, Vrchní soud v Olomouci vzal tuto skutečnost v potaz a náležitým způsobem ji promítl do svých úvah při ukládání trestu odnětí svobody.

Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva však akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace - na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, neboť uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy; z tohoto obecného pravidla však existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li taková podmínka splněna, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. V souladu s nazíráním Soudu na řešení otázky související s porušením práva na přiměřenou délku řízení postupuje podle Nejvyššího soudu zásadně i Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 707) zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv, neboť je nutno brát ohled na takové okolnosti, jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, a také na faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.

Vrchní soud v Olomouci - podle názoru Nejvyššího soudu - postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Neúměrné délky trestního řízení, na níž se obvinění v podstatě nepodíleli, si byl vědom a při svých úvahách o výši trestu dospěl k závěru, že trest uložený soudem prvního stupně, byť se rovnal spodní hranici trestní sazby podle kvalifikované skutkové podstaty, by neodpovídal stupni porušení práv obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů. Shledal poté, že u obou obviněných jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák., a uložil každému z obviněných trest odnětí svobody v délce čtyř roků. Dále soud využil zmírňujícího ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. a oba obviněné zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Rovněž trest peněžitý byl obviněným oproti soudu prvního stupně uložen v poloviční výměře včetně trestu náhradního. Vzhledem k tomu, že za "normálního" průběhu trestního řízení by obviněným hrozilo uložení trestu odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti roků, představuje aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vhodnou reakci na zjištěné porušení práva na spravedlivý proces.

K úvahám o proporcionalitě uloženého trestu Nejvyšší soud dodal, že předmětem trestního stíhání bylo poměrně sofistikované jednání obviněných, kterým postupnými kroky realizovali svůj záměr, zastírali jej navenek právními úkony běžnými v obchodním právu (založení akciové společnosti, vklad nemovitosti do jejího základního kapitálu, sjednání nájemní smlouvy, prodej akcií CENTRUM KAB, a. s., a prodej obchodních podílů ve společnosti KAB, spol. s r. o.), a proto odhalení a zadokumentování trestného činu, jakož i důkazní řízení vyžadovalo větší úsilí, než je tomu ve věcech jednodušších.

V podstatě se mimo rámec důvodů dovolání - podle odůvodnění předmětného usnesení Nejvyššího soudu - ocitli obvinění JUDr. J. B. a stěžovatel svými námitkami proti rozsahu dokazování. Soudy totiž odmítly vyslechnout obhajobou navrhovaného svědka Š. D., což stěžovatel navíc považoval za libovůli v rozhodování soudu. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud jen připomíná, že zejména krajský soud náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považoval provedení navrhovaného důkazu za nadbytečné. Kromě toho, že byl Š. D. pro soud těžko dosažitelný (neznámý pobyt), skutečnosti, o nichž mohl podat tento svědek vysvětlení, se stíhaného skutku týkaly pouze okrajově (srov. str. 68 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud s tímto názorem zcela souhlasí, neboť předmětem trestního stíhání nebyl osud společnosti KAB, spol. s r. o., po prodeji obchodních podílů obviněných svědkům Š. D. a R. H., ale jen skutek, jímž byla tato společnost zbavena významné části svého majetku a ponechán jí úvěrový závazek. To vše platí navíc za stavu, kdy byl vyslechnut druhý nabyvatel obchodního podílu ve společnosti KAB, spol. s r. o., R. H.

Obviněný JUDr. J. B. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku i výhradu, že obvinění jednali v mezích obchodního zákoníku. S jeho přesvědčením se Nejvyšší soud neztotožnil. Skutečnost, že některá jednotlivá část nebo části stíhaného jednání probíhala v souladu s ustanoveními obchodněprávních předpisů, je třeba důsledně odlišovat od faktu, že týmž jednáním byly současně v kontextu s dalšími částmi skutku naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. že totéž jednání je protiprávní ve smyslu trestního zákona. Shodně se prý k této problematice staví ustálená soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003). Užití trestního práva bylo v posuzované věci podle Nejvyššího soudu oprávněné, neboť jednání obviněných odpovídalo jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. a, jak je judikováno v rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., např. i v případě, kdy je smlouva, již pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, neplatná podle předpisů občanského nebo obchodního práva, není vyloučena trestní odpovědnost podle § 128 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud dodal, že oba dovolatelé také shodně vyjádřili určité pochybnosti ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu, byť její absenci dovozovali spíše z jiné než soudy zjištěné verze skutkového stavu. Úmyslné zavinění ve formě přímého úmyslu konstatovaly soudy obou stupňů (viz str. 78 a násl. rozsudku krajského soudu a str. 19 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud pouze poznamenává, že sami dovolatelé jako zakladatelé akciové společnosti spolu se společností KAB, spol. s r. o., v úvodu zakladatelské listiny akciové společnosti (jež původně měla mít název KAB, a. s.) ze dne 24. 11. 1994 deklarovali důvod jejího založení tak, že bude nástupnickou organizací a převezme všechna práva a povinnosti společnosti KAB, spol. s r. o., (srov. č. l. 198 a násl.). Přestože pro nedostatky návrhu na zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku byla poté dne 25. 1. 1995 sepsána nová zakladatelská listina (založena na č. l. 219 a násl.), která již takový účel založení neproklamovala, svědčí původní zakladatelský dokument o záměrech obviněných dostatečně. Primárním cílem bylo pro oba obviněné - vzhledem k následným událostem - vyvedení podstatného majetku (nemovitostí) společnosti KAB, spol. s r. o., sloužícího k jejímu podnikání, a ponechání velkého finančního zatížení na této obchodní společnosti, kterou následně obvinění opustili. Prodali své obchodní podíly, a to evidentně osobám, které nehodlaly pokračovat v podnikání, přičemž právě s ohledem na protiprávní jednání obviněných byla možnost dalšího provozování obchodního domu spolu s povinností hradit úvěr a nájemné velice ztížena. Zjištěný skutkový stav popsaný ve výroku napadeného rozsudku tak v podstatě nedovoluje jinou alternativu zavinění, než jakou konstatovaly soudy obou stupňů (přímý úmysl).

Současně s trestem odnětí svobody uložil soud každému z obviněných také peněžitý trest ve výměře jeden milion Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Tu obviněný JUDr. B. namítl, že se vrchní soud nezabýval jeho majetkovými a osobními poměry, jak mu ukládalo ustanovení § 54 tr. zák., a uložení tohoto trestu znamenalo fakticky prodloužení trestu odnětí svobody o šest měsíců. Uvedenou námitkou se však podle Nejvyššího soudu ocitl mimo rámec dovolání, jež opřel výhradně o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu mohou být namítány vady nesprávného hmotněprávního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§ 35 odst. 1 a 2 tr. zák. a § 37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod se však nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za daný trestný čin. Důvod dovolání, který je zásadně určen k nápravě nesprávného výroku o trestu, tedy vůči jeho druhu a výměře, je výslovně upraven v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který tento obviněný neuplatnil, tudíž uvedená námitka nemohla být předmětem dovolacího přezkumu.

Nejvyšší soud tedy posoudil tu část dovolacích námitek, jež naplnily deklarovaný důvod uplatněný v obou dovoláních, jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými obviněnými se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolání, jak bylo shora vyloženo, odmítl.

II.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti úvodem konstatoval, že pro usnadnění orientace považuje za vhodné uvést nejpodstatnější skutečnosti, které se udály v polovině devadesátých let minulého století v souvislosti s jeho účastí v obchodních společnostech KAB, spol. s r. o., a CENTRUM KAB, a. s., které byly následně orgány činnými v trestním řízení kriminalizovány.

Uvedl přitom zejména, že dne 21. 1. 1995 spolu s dalšími dvěma zakladateli - druhým obžalovaným JUDr. J. B. a obchodní společností KAB, spol. s r. o., založili akciovou společnost CENTRUM KAB, a. s. Jedinými společníky a jednateli zakladatele - obchodní společnosti KAB, spol. s r. o., přitom byli stěžovatel a JUDr. J. B. Základní kapitál zakládané společnosti CENTRUM KAB, a. s., byl tvořen jednak peněžitými vklady (u obou jmenovaných zakladatelů ve shodné výši 98 947 Kč), jednak vkladem nepeněžitým, který do základního kapitálu vložila společnost KAB, spol. s r. o. Tímto nepeněžitým vkladem byla nemovitost - obchodní dům Centrum v Blansku. Tento obchodní dům byl obchodní společností KAB, spol. s r. o., získán částečně privatizací a částečně odkoupením, přičemž pořízení nemovitosti bylo financováno formou úvěrů na základě úvěrových smluv uzavřených s Komerční bankou, a. s. K zajištění pohledávky věřitele (jistiny úvěru a příslušenství) z úvěrových smluv bylo zřízeno smluvní zástavní právo. Na předmětné nemovitosti tak vázlo zástavní právo věřitele - Komerční banky, a. s., které bylo řádně zapsáno v katastru nemovitostí. Založením akciové společnosti prý oba později obvinění sledovali cíl vytvoření holdingové struktury, kterou zamýšleli vytvořit s cílem začlenit obchodní dům do většího řetězce, který obdobné obchodní domy provozuje. Založení akciové společnosti s vysokým základním kapitálem a jí podřízené společnosti s ručením omezeným, která by zajišťovala běžný provoz obchodního domu, chtěli docílit větší atraktivity celého podniku pro zájemce o jeho koupi. Nemovitost - obchodní dům Centrum - se tak stala majetkem nově vzniklé akciové společnosti, přičemž KAB, spol. s r. o., nadále zabezpečovala běžný provoz obchodního domu. Protože prý oba později obvinění chtěli co možná nejvíce zjednodušit prodej celého vytvářeného holdingu, rozhodli jako akcionáři obchodní společnosti CENTRUM KAB, a. s., na její valné hromadě dne 24. 4. 1995 o prodeji akcií v držení KAB, spol. s r. o., zbývajícím společníkům - tedy stěžovateli a JUDr. B. Tím měla být zajištěna větší flexibilita pro chystaný prodej holdingu (akciové společnosti i společnosti s ručením omezeným - tedy převod akcií a obchodních podílů). Cena za jednu akcii v nominální hodnotě 1 000 Kč byla stanovena ve výši 1 Kč. K této částce prý stěžovatel a JUDr. B. dospěli jednoduchou úvahou; akcie v držení KAB, spol. s r. o., odpovídaly hodnotě nemovitosti vložené do základního kapitálu akciové společnosti a vzhledem k existenci zástavního práva, které na této nemovitosti vázlo a které zajišťovalo pohledávky z úvěrových smluv (jistinu dluhu a příslušenství), se tato hodnota fakticky rovnala nule, nebyla-li zcela záporná. Tuto úvahu o hodnotě nemovitosti i správnost úvahy vedoucí ke stanovení ceny akcií potvrdily prý i znalecké posudky zpracované v trestním řízení, které však podle názoru stěžovatele nebyly soudem při rozhodování řádně zohledněny. Přestože údajně měli v úmyslu prodat společně jak akciovou společnost CENTRUM KAB, tak společnost s ručením omezeným KAB, došlo nakonec pouze k prodeji (převodu obchodních podílů) společnosti s ručením omezeným, neboť k převodu akcií CENTRA KAB na nového majitele (údajného švýcarského partnera dále uvedených nabyvatelů obchodních podílů) již nedošlo. Novými společníky společnosti KAB, spol. s r. o., se stali Š. D. a R. H., přičemž společnost KAB, spol. s r. o., jimi byla - podle tvrzení stěžovatele - de facto vytunelována; stěžovatel doplnil, že neměl žádné indicie, které by nasvědčovaly nekalým záměrům obou jmenovaných, kteří jeho i Dr. B. ujišťovali o svém záměru v podnikatelských aktivitách KAB, spol. s r. o., pokračovat.

Tolik - podle stěžovatele - stručné shrnutí stěžejních skutečností, jejichž následná kriminalizace prý byla umožněna jen za cenu mnohonásobného porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, jakož i neúměrnou délkou celého řízení.

Stěžovatelova první ústavněprávní námitka se týká délky řízení, resp. jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů jako součásti práva na spravedlivý proces. Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti tabulku, která má zdůraznit pro přehlednost stěžejní události. Z uvedeného přehledu prý je patrno, že od zahájení trestního stíhání do vydání pravomocného rozsudku uběhlo téměř devět let a od údajného spáchání trestného činu do vydání pravomocného rozsudku více než 14 let (přitom bylo mj. třikrát trestní stíhání proti obviněným zastaveno). Stěžovatel zdůraznil, že uvedená délka trestního řízení nebyla způsobena jakoukoli obstrukcí z jeho strany, neboť v celém průběhu řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Stěžovatel upozornil na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v těchto věcech a konstatoval, že po proběhnuvším trestním řízení v délce devíti let, jež téměř odpovídá délce promlčecí doby trestního stíhání, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let. Nese úkorně, že byl po dobu více než devíti let zásadně negativně ovlivněn trvajícím trestním řízením, jímž byl de facto zbaven možnosti racionálně uspořádat i své osobní vztahy a podnikatelskou činnost. Dle jeho názoru je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody po třinácti letech řádného občanského života od údajného spáchání trestného činu trestem čistě represivním, míjejícím se s jakýmkoliv výchovným účinkem.

Dále stěžovatel argumentoval porušením dalších součástí práva na spravedlivý proces. Uvedl mj., že kvalifikace trestného činu podle § 128 odst. 4 trestního zákona přichází v úvahu pouze za situace, získá-li pachatel činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu - tedy větší než 5 milionů Kč. Za porušení zákona dosahující ústavněprávní roviny považuje, že ač se ve výrokové části rozsudku praví, že spolu s dalším obviněným JUDr. B. způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a sobě ve výši nejméně 8 434 177,99 Kč, v rozsudku se již neuvádí, jak k této částce soud dospěl, z čeho byla vypočtena nebo z jakého jednání měla vzejít apod. To vše platí za situace, kdy výše prospěchu přímo ovlivňuje podřazení údajně trestného jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu; nadto v případě, že by byl tento prospěch v částce nižší než 5 milionů, byl by soud nucen dovodit promlčení trestního stíhání.

K problematice vyčíslení údajného prospěchu se podle stěžovatele váže i to, že závěry soudů naprosto neodpovídají zjištěním znaleckého posudku Ing. P. P. č. 012-05/2003 zpracovaného v dané trestní věci pro orgány činné v trestním řízení; v něm došel znalec k závěru, že pokud by při stanovení hodnoty akcií převedených z KAB, spol. s r. o., na obviněné bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na předmětné nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, pak by se obvyklá cena (cena akcií) společnosti CENTRUM KAB, a. s., (resp. nemovitosti zatížené zástavním právem) blížila nule, resp. mohla by být i záporná. Nebylo by pak možné uvažovat o vzniku jakéhokoli prospěchu, a tedy ani o možné trestněprávní rovině takového jednání. Tento závěr znaleckého posudku však - podle názoru stěžovatele - zřejmě soudu "nekonvenoval" v jeho přesvědčení, že je třeba jednání stěžovatele a obviněného JUDr. B. kriminalizovat. Je prý společným rysem všech rozhodnutí v této věci, že závěry zmíněného znaleckého posudku nebyly vůbec, zřejmě zcela úmyslně, vzaty v úvahu.

O údajně zcela libovolné selekci důkazů soudem svědčí - podle stěžovatele - též jeho tvrdošíjné odmítání, resp. nepřipuštění důkazu svědeckou výpovědí navrhovaného svědka Š. D.; ten mohl konkrétně vypovídat mj. o okolnostech převodu obchodních podílů a o chystaném prodeji akciové společnosti CENTRUM KAB, ke kterému mělo dojít v souvislosti s převodem podílů ve společnosti KAB, spol. s r. o., Mohl - podle stěžovatele - zcela jednoznačně přinést do celého případu potřebné informace ohledně vzniku údajného prospěchu značného rozsahu, objasnit příčinu platební neschopnosti a předlužení KAB, spol. s r. o., apod. Takový svědek by zřejmě nezapadal do soudem předem vytyčeného skutkového stavu a jeho výpověď nebyla vůbec připuštěna. Podle názoru stěžovatele sice Krajský soud v Brně nepřipuštění důkazu výslechem uvedeného svědka odůvodnil, leč toto odůvodnění prý nepůsobí přesvědčivě a nenese v sobě úvahy logické do té míry, která je pro účastníka řízení i z hlediska jeho argumentace pochopitelná.

Stěžovatel dále uvedl, že soudem kriminalizované jednání není trestným činem, jelikož není naplněna tzv. materiální stránka trestného činu. Stěžovatel položil v této souvislosti několik tzv. řečnických otázek:

Pokud by snad měli obvinění způsobit, ať už jako jednatelé obchodní společnosti KAB, spol. s r. o., či jako členové představenstva obchodní společnosti CENTRUM KAB, a. s., jmenované společnosti KAB, spol. s r. o., úkor, je toto jejich údajné jednání společensky nebezpečné za situace, kdy v inkriminované době byli jedinými společníky a akcionáři uvedených společností?

Komu byl soudem tvrzený úkor způsoben, navíc v situaci, kdy založením jmenované akciové společnosti docházelo k postupnému vytváření koncernu, kdy společnosti koncern tvořící nejsou v klasickém vztahu konkurence?

Je údajný úkor způsobený obžalovanými jejich "vlastní" společnosti nebezpečný pro společnost?

Stěžovatel doplnil, že si je vědom, že podle ustálených závěrů teorie i praxe obchodního práva je společnost s ručením omezeným jakožto právnická osoba samostatným subjektem práva, tedy subjektem odlišným od osob jejích společníků. Je však prý projevem ryzího formalismu přehlížet vlastnické struktury obou zainteresovaných obchodních společností, což ve svém důsledku odůvodňuje prezentovaný závěr o absentující existenci společenské nebezpečnosti, a tedy o naplnění materiální stránky trestného činu v souzené věci.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010, které bylo v daném případě rozhodnutím o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práva před obecnými soudy, působí prý spíše dojmem kvazi obhajoby dosavadního řízení a sloužilo jen k dodatečnému doplnění některých nedostatků v odůvodnění předchozího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.

Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl zrušen nejen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ale i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, neboť je v něm - podle stěžovatele - vyslovován závazný právní názor bez konkrétních materiálních zjištění v této trestní věci, jakož i následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 5 Tdo 317/2010, ze kterého bylo k podstatě věci obsáhle citováno výše.

Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí nebo aby se usnesl, že věc je naléhavá, a aby byla proto projednána mimo pořadí ve smyslu § 39 citovaného zákona.

III.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svých napadených usnesení a navrhl, aby stížnost byla odmítnuta.

Rovněž Vrchní soud v Olomouci pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Všichni účastnící řízení souhlasili ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.

Jelikož Ústavní soud v dané věci shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili, bylo ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upuštěno.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 177/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 172, str. 315). Vyslovil zde mj., že významnou skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V dané konkrétní trestní věci - podle právního posouzení skutku kladeného obviněným zejména za vinu - soudy konstatovaly, že smlouvami o prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., náležejících společnosti KAB, spol. s r. o., obvinění na úkor společnosti KAB, spol. s r. o., vyvedli z jejího majetku nemovitost v hodnotě nejméně 50 000 000 Kč, čímž prý způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB, a. s., a sobě jako fyzickým osobám a akcionářům této společnosti ve výši nejméně 8 434 177,99 Kč. Bylo přitom vycházeno ze znaleckého posudku vypracovaného společností NEMO Consult, s. r. o., jenž stanovil hodnotu nemovitosti nejméně ve výši 50 milionů Kč. Od této částky byly odečteny nesplacené závazky z úvěrových smluv včetně úroků v celkové výši 41 565 822,01 Kč, jež i po vložení nemovitosti do základního kapitálu CENTRUM KAB, a. s., byla povinna splácet společnost KAB, spol. s r. o. Po uvedeném odpočtu zůstala částka 8 434 177,99 Kč, která vlastně podle soudů představovala sumu, jež by zůstala firmě KAB, spol. s r. o., kdyby splnila své závazky vůči úvěrovému věřiteli realizací prodeje nemovitosti, a současně představovala finanční obnos, o který byla obohacena akciová společnost (resp. následně obvinění), do jejíhož majetku byla nemovitost vložena, avšak bez existujícího úvěrového závazku, jehož plněním byla nadále povinována společnost KAB, spol. s r. o., (podrobněji srov. pasáže výše v narativní části tohoto nálezu).

Oba obvinění, stěžovatel i JUDr. B., však od počátku řízení upozorňovali na to, že získání předmětného obchodního domu v Blansku, o který se věcně zejména jednalo, bylo společností KAB, spol. s r. o., kde společníky byli obvinění, financováno formou úvěrů uzavřených s Komerční bankou. K zajištění pohledávky z úvěrových smluv tohoto věřitele, a to jak jistiny úvěru, tak příslušenství, bylo zřízeno smluvní zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí. To je podle Ústavního soudu zásadní informace, se kterou měly orgány činné v trestním řízení od počátku adekvátně pracovat; podstatou lidově řečeného "tunelování" majetku některé firmy je, zjednodušeně vysloveno, vždy vyvedení tohoto majetku jinam, než kam dosáhne věřitel nebo věřitelé. V daném případě však na předmětné nemovitosti od počátku vázlo zástavní právo věřitele - Komerční banky, a. s.

Na námitku obviněných, že v trestním řízení měla být oceněna nemovitost včetně zástavy, však soudy včetně Nejvyššího soudu reagovaly - podle mínění Ústavního soudu - způsobem nepřesvědčivým. Nejvyšší soud k tomu např. mj. dodal, že "není vyloučeno, aby o koupi zastavené nemovitosti s vysokým podnikatelským potenciálem - obchodního domu v centru Blanska s šesti nadzemními podlažími o průměrné zastavěné ploše jednoho podlaží 719,90 m2 - existoval nějaký vážný zájemce. Pokud se obvinění domnívali, že právní zatížení převyšovalo hodnotu obchodního domu, vytýkali vady v provedeném dokazování, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští.". Nejvyšší soud také uvedl, že obviněný JUDr. M. K. poukazoval na nulovou až zápornou hodnotou akcií, jež obvinění odkoupili od společnosti KAB, spol. s r. o. Tento ukazatel, tedy cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., však byl podle Nejvyššího soudu významný z hlediska majetkové újmy způsobené společnosti KAB, spol. s r. o. Pro účely naplnění znaků skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 a 4 tr. zák. bylo podle Nejvyššího soudu stěžejní, že prodejem akcií sobě jako fyzickým osobám bylo dokonáno způsobení úkoru, a to výrazné ztížení, resp. znemožnění dalšího podnikání společnosti KAB, spol. s r. o., k němuž došlo vyvedením prakticky jediného majetku - předmětné nemovitosti, v němž provozovala tato společnost své podnikání a s nímž v důsledku jednání obviněných nadále nemohla nakládat ani jako majoritní akcionář společnosti CENTRUM KAB, a. s.

Ústavní soud je však toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplynuly skutečnosti, které by byly dostatečné k jednoznačnému podřazení vytýkaného skutku pod kvalifikovanou skutkovou podstatu § 128 odst. 4 tr. zák. Jak uvedl stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku např. skutečně prohlásil (str. 21), že výše škody není zjistitelná v trestním řízení, jde o složitou věc a dokazování by přesahovalo rámec trestního řízení; proto poškozené odkázal na občanskoprávní řízení a vyslovil, že pokud konáním odsouzených byla způsobena škoda společnosti KAB, spol. s r. o., pak je to rozdíl mezi skutečnou hodnotou akcií v době jejich převodu a hodnotou, za kterou byly na obviněné skutečně převedeny. Obvykle a logicky by však prospěch obviněných měl v dané věci odpovídat (údajně) způsobené škodě. Pokud soud na straně jedné vyčíslí prospěch, který měl vzniknout, a na straně druhé konstatuje nemožnost vyčíslení způsobené škody, jde o poněkud zvláštní závěr, který neodpovídá transparentnosti kladené na odůvodnění rozhodnutí v trestních věcech. Nejvyšší soud sice obsáhle zdůvodňuje, proč není možné pro potřeby trestního práva ztotožňovat pojmy prospěch a škoda (srov. shora v narativní části); zde Ústavní soud podotýká, že obecně vzato lze toto rozlišení akceptovat, pro zkoumaný případ a jeho veškeré specifické okolnosti to však nelze přijmout bez dalšího.

Obecné soudy totiž ve svých rozhodnutích mimo jiné opomenuly řádně vyhodnotit závěry znaleckých posudků; podle nich, pokud by pro stanovení hodnoty akcií bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena akcií společnosti CENTRUM KAB, a. s., by se blížila nule, resp. by mohla být záporná; soudy tedy nerespektovaly, resp. v odůvodněních svých rozhodnutí přezkoumatelným způsobem nevyhodnotily závěry vypracovaných znaleckých posudků. Ústavní soud ověřil z příslušného spisového materiálu, že se jedná o znalecký posudek Ing. P. P. č. 012-05/2003, zpracovaný pro orgány činné v trestním řízení, v němž znalec přinejmenším připouští, že pokud by při stanovení hodnoty akcií převedených z KAB, spol. s r. o., na obviněné bylo vzato v úvahu zástavní právo váznoucí na předmětné nemovitosti, která byla jako nepeněžitý vklad vložena do základního kapitálu společnosti, obvyklá cena (cena akcií) společnosti CENTRUM KAB, a. s., (resp. nemovitosti zatížené zástavním právem) by se blížila nule, resp. mohla být i záporná (viz str. 23-24 posudku). Zpracován byl též posudek znaleckého ústavu NEMO Consult, s. r. o, ze dne 10. 7. 2004 č. 04-622, který výslovně konstatuje, že v uvedené ceně 50 000 000 Kč není zahrnut vliv zástavního práva a že "zástavní právo váznoucí na nemovitostech má zásadní vliv na obvyklou cenu nemovitostí a je třeba jej od obvyklé ceny odečíst" (str. 43-44 posudku). V odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí však o tomto možném přístupu k posouzení věci není zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti případu.

Další námitkou, kterou obvinění od počátku uplatňovali, byl poukaz na skutečnost, že oba byli jedinými společníky v KAB, spol. s r. o., (tedy jedinými vlastníky) a současně jedinými akcionáři CENTRUM KAB, a. s., což podle nich vylučuje, aby v souladu s obchodním zákoníkem provedený vklad majetku jedné firmy do firmy druhé a řádné získání akcií této firmy zakládaly naplnění podstaty trestného činu podle ustanovení § 128 tr. zák. Existence takového jednání by musela znamenat poškození firmy, ve které působili jen oba obžalovaní jako společníci, proti získání stejné výhody ve firmě druhé, kde stejní obžalovaní vlastnili všechny akcie. Na to reagoval Nejvyšší soud jen tak, že obvinění nesprávně ztotožnili majetek obchodní společnosti s osobním majetkem společníků; tento názor prý soudní praxe nezastává, naopak rozlišuje vlastní majetek společníků či statutárního orgánu-jednatelů a majetek právnické osoby-společnosti s ručením omezeným, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty. V rovině teorie obchodního práva má Nejvyšší soud v tomto samozřejmě pravdu - jde v podstatě o notorietu - ale lze souhlasit s obviněnými, že není možno v podstatě zcela přehlížet konkrétní vlastnické struktury obou zainteresovaných obchodních společností a řádně nezohlednit tuto otázku v odůvodněních napadených rozsudků.

Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména skutečnost, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecný soud dospěl k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání obviněných, je třeba, aby se dostatečně vyslovil k dané vlastnické struktuře.

Jelikož již výše uvedená zjištění postačují k vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ostatními obsáhlými námitkami stěžovatele dále nezabýval. Konstatuje, že ve věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch stěžovatele i JUDr. J. B.

Na obecných soudech tedy bude, aby se věcí v intencích závěrů tohoto nálezu znovu zabývaly a aby vzaly v úvahu vše podstatné, co vyšlo v řízení najevo, a adekvátně se k tomu v odůvodněních svých rozhodnutí vyjádřily. Shledají-li to nutným, doplní případně dokazování.

Ústavní soud tedy neuzavírá, že by k popsané trestné činnosti nemohlo dojít, a není to ani jeho úkolem; k vyslovení viny a uložení trestu - ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě předmětného ustanovení trestního zákona - je však nutno s vytknutými ústavněprávními deficity napadených rozhodnutí přesvědčivě se vypořádat.

Jako obiter dictum Ústavnísoud jen doplňuje, že většinou je v souvislosti s podobnými věcmi konfrontován se situací, kdy oprávněně trestně stíhaný stěžovatel tvrdí, že je tendenčně kriminalizována jeho obchodní činnost. Tak tomu může být i v daném případě; nelze vyloučit, že i z hlediska obchodního práva lze mít vůči tehdejším úkonům obviněných výhrady, leč na trestněprávní posouzení, nota bene vrcholící nezanedbatelně vysokým trestem, musí být kladeny zvýšené nároky, tak jak je popsáno na jiných místech tohoto nálezu.

Ústavnísoud také k samotné formulaci trestného činu podle § 128 odst. 2 trestního zákona (zneužívání informací v obchodním styku) uvádí, že není zcela v souladu s požadavky jasnosti a určitosti kladenými na vymezení co nejpřesněji definované skutkové podstaty; jeho formulace byla v zásadě převzata i do nového, nyní platného trestního zákoníku (srov. § 255 - zneužití informace a postavení v obchodním styku). Přesto je možná a nutná ústavně konformní interpretace tohoto ustanovení, klade to však nároky na pečlivý přístup orgánů činných v trestním řízení, aby ke kriminalizaci obchodních jednání skutečně nedocházelo.

Pro úplnost je třeba se zabývat i stěžovatelovými návrhy, aby Ústavnísoud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, aby se usnesl, že věc je naléhavá, a aby byla proto projednána mimo pořadí ve smyslu § 39 citovaného zákona. Ústavní soud zvážil tyto návrhy a k odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (v dané fázi řízení) nepřistoupil, jelikož stěžovatel tento návrh odůvodnil jen povšechně, bez doložení konkrétních, relevantních argumentů. S ohledem na charakter případu se však rozhodl zabývat se případem stěžovatele přednostně; jeho věc tedy preferoval a rozhodl dříve, než by podle pořadí věcí došlých tomuto soudu mělo být rozhodnuto.

Z výše uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověno, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu. Pokud však jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, kterým byla věc pouze vrácena k dalšímu řízení, nezbylo než tento návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu posoudit jako nepřípustný a v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru