Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 222/98Usnesení ÚS ze dne 15.09.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.222.98
Datum podání13.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 222/98 ze dne 15. 9. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů I. M., a L. F., obou zastoupených JUDr. M. F., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. 7 To 13/98,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 5. 1998.

Svým podáním napadají rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. 7 To 13/98, jímž byli odsouzeni pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Poukazují na nedostatečnou důkazní situaci, na porušení práva na obhajobu a na nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení. Jejich stížnost vyúsťuje v závěr, že došlo k porušení ustanovení trestního řádu při výslechu svědka, jakož i základních zásad trestního řízení a k porušení ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle níž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje obvykle celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zákonností řízení a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takové porušení z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyplývá, a ani jako takové není ústavní stížností napadáno.

Ústavní stížností ve své podstatě stěžovatelé brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy nebyla při některých výsleších obviněných i svědků dodržena příslušná ustanovení trestního řádu, zejména pak právo na obhajobu. Tato námitka však ve světle celého předmětného trestního řízení se jeví jako lichá, neboť i když v určitém stadiu trestního řízení došlo k procesním pochybením, tato byla odstraněna po vrácení věci státnímu zástupci k došetření, resp. z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyplývá, že soud se při svém rozhodování opíral pouze o důkazy nezatížené vadami procesního charakteru, zejména s přihlédnutím k dodržení práv obviněných na jejich obhajobu. Je třeba konstatovat, že Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům - ustanovení čl. 38 odst. 2. V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem, který stanoví zákon (čl. 36 odst. 1 a 4). Soudům je tedy svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (ustanovení čl. 90 Ústavy ČR). V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a pro dokazování, kdy se zde uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Znamená to, že orgány činné v trestním řízení - tedy i soudy - mají povinnost usilovat o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti , v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy rovněž samy rozhodují, které z navrhovaných důkazů provedou, podle svého vnitřního přesvědčení je hodnotí jednotlivě i vzájemných souvislostech a v odůvodnění rozsudku se pak vypořádávají se skutečností, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a čím se řídily při hodnocení důkazů, event. proč nevyhověly návrhům na provedení důkazů dalších.

Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatelů, je třeba ho pokládat za zjevně neopodstatněný.

Z důvodů shora uvedených senát Ústavníhosoudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 1998JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru