Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 222/2000Nález ÚS ze dne 19.03.2002Zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
katastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/25 SbNU 253
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.222.2000
Datum vyhlášení16.04.2002
Datum podání07.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.2, § 4 odst.3, § 4 odst.4

344/1992 Sb., § 10 odst.1 písm.c, § 5 odst.1

40/1964 Sb., § 41


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 222/2000 ze dne 19. 3. 2002

N 32/25 SbNU 253

Zamítnutí návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. H., a L.

J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

5.1.2000, č.j. 10 Ca 360/99-27, a proti rozhodnutí Katastrálního

úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. V3, V12

- 3318/99, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

5.1.2000, č.j.10 Ca 360/99-27, se ruší.

II. Návrh na zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu

v Českých Budějovicích ze dne 9.9.1999, č.j. V3, V12 - 3318/99, se

zamítá.

Odůvodnění:

Katastrální úřad v Českých Budějovicích, rozhodl podle

ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění

pozdějších předpisů, v řízení o vkladu vlastnického práva a práva

odpovídajícího věcnému břemenu ze smlouvy darovací a smlouvy

o zřízení věcného břemen uzavřené dne 21.6.1999 (dále jen

"smlouvy") mezi stěžovatelkami tak, že se návrh na vklad

vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemenu zamítá.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí Katastrální úřad zejména uvedl, že

navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru

nemovitostí, neboť stěžovatelka V. H. jako dárkyně nevlastní

pozemek KN p.č. 1895/2, ale je vlastnicí pozemku p.č. 1895/2

vedeného ve zjednodušené evidenci - parcela původ pozemkový

katastr (PK). Dále uvedl, že současný pozemek označený 2jako p.č.

186 o výměře 252 m - vedený ve zjednodušené evidenci, není veden

v katastru nemovitostí v k.ú. O. a není tudíž zapsán na uvedeném

LV č. 107. Právní úkon týkající se předmětu smlouvy tedy není

určitý a srozumitelný, protože předmět převodu - pozemek p.č.

1895/2 není označen v souladu s ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona

č. 344/1992 Sb., v platném znění, tak, že se jedná o pozemek

vedený dosud ve zjednodušené evidenci - původ pozemkový katastr,

ačkoliv takové pozemky musí být označeny parcelním číslem podle

dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní

číslo podle pozemkového katastru a s uvedením katastrálního území,

ve kterém leží. Právní účinky vkladu vznikají na základě

pravomocného rozhodnutí ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen

katastrálnímu úřadu, a již k tomuto okamžiku musí být úkon po

právní stránce perfektní. Jeho neurčitost spatřuje katastrální

úřad rovněž v tom, že chybí akceptace, tj. přijetí oprávnění

spočívající v užívání domu č. 49 v O., přestože vůli oprávnění

přijmout je nutno vyjádřit ve smlouvě v části ohledně zřízení

práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť se jedná o dohodu,

tedy dvoustranný právní úkon.

Citované rozhodnutí Katastrálního úřadu potvrdil v záhlaví

uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích, který tak

rozhodl v řízení o opravném prostředku stěžovatelky L. J. (podaném

proti rozhodnutí Katastrálního úřadu) za vedlejšího účastenství V.

H. V odůvodnění tohoto rozsudku zejména uvedl, že neshledává

důvodnou námitku stěžovatelky L. J. týkající se tvrzené chyby

v označení parcely č. 1863, namísto kterého je ve smlouvě uvedeno

č. 186. Neztotožňuje se s jejím názorem, že toto vadné označení

lze jako zřejmou písařskou chybu tolerovat a opravit i později než

v den podání návrhu, a v této souvislosti případnou neplatnost

smlouvy považovat pouze za neplatnost 2dílčí. To vše proto, že

parcela č. 186 o výměře 252 m v k.ú. O. není v katastru

nemovitostí vedena ani zapsána na LV č. 107, a tudíž nelze

smlouvu, která má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí,

považovat za určitou. Tím není splněna podmínka povolení vkladu

uvedená v § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., v platném

znění, neboť předmět převodu není určen nezaměnitelně

a jednoznačně. Neurčitost z toho plynoucí nemůže být zhojena

připojením další listiny, navíc v konkrétním případě katastrálnímu

úřadu předložené až po vydání jeho zamítavého rozhodnutí, protože

chybné označení převáděné nemovitosti ve smlouvě nelze hodnotit

pouze jako nedostatek předepsaných náležitostí návrhu ve smyslu

§ 4 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1992 Sb., pro který platí postup

podle ust. § 5 odst. 5 téhož zákona. Po podání návrhu již totiž

nelze v žádném případě zasahovat do smlouvy samé a tuto upravovat.

Proto možnost katastrálního úřadu odstranit podle ustanovení § 19

odst. 3 správního řádu nedostatky návrhu na vklad se nemůže týkat

nedostatků smlouvy samé, na základě které má být vklad proveden.

Pokud by k úpravě smlouvy došlo, jednalo by se o smlouvu jinou,

podle níž by stěžovatelka měla možnost podat návrh znovu, neboť

mohla vzít svůj návrh (rozuměj: původní) na vklad zpět.

Relevantní prý není ani odkaz stěžovatelky na ustanovení §

10 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., v platném znění, neboť

povinnost v něm stanovená je povinností vlastníků a nikoliv

katastrálního úřadu. Též je nutno upřesnit, že katastrální úřad

nezkoumá platnost smluv, ale splnění podmínek ust. § 5 odst. 1

zák. č. 265/1992 Sb., a proto nelze vyslovit ve vztahu k uvedené

pozemkové parcele dílčí neplatnost smlouvy. Z těchto důvodů není

také případný odkaz na nález Ústavního soudu (rozuměj: II. ÚS

186/95), neboť je rozdíl mezi řízením před pozemkovým úřadem

v restitučních záležitostech a v řízení o povolení vkladu, kdy

rozhodným okamžikem je den podání návrhu na vklad, ke kterému musí

být listina, na základě které má být vklad proveden, zcela

perfektní a nelze ji následně doplňovat či opravovat.

Krajský soud v Českých Budějovicích konečně uvedl, že se

neztotožnil s ostatními závěry katastrálního úřadu, protože dalším

důvodem odmítnutí vkladu nemohlo být neuvedení původu 2pozemkové

parcely č. 1895/2 o výměře 5 m evidované zjednodušeným způsobem,

neboť tato nepřesnost nemá za následek neurčitost či

nesrozumitelnost smlouvy. Zákon č. 265/1992 Sb. požadavek

určitosti a srozumitelnosti dále nekonkretizuje, ani neodkazuje na

žádný jiný předpis, a proto nelze automaticky použít ust. § 5

odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. v platném znění, které neřeší

náležitosti právního úkonu, ale stanoví náležitosti vkladu schopné

listiny, tj. požadavek týkající se obsahu listiny, která je

podkladem pro vklad, a nikoliv požadavek týkající se právního

úkonu. O tom svědčí i ust. § 20 katastrálního zákona, kde jsou

uvedeny závazné údaje katastru, kterými jsou pouze parcelní číslo

či geometrické určení katastrálního území, přičemž uvedení původu

pozemku mezi nimi není. Správný rovněž není závěr katastrálního

úřadu, že nedostatek výslovné akceptace oprávnění spočívajícího

v užívání domu č.p. 49 způsobuje neplatnost právního úkonu, neboť

projev vůle obou účastnic smlouvy je vyjádřen jejich podpisem na

smlouvě.

V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích napadly stěžovatelky ústavní stížností, ve které

tvrdí, že postupem soudu i postupem vedlejšího účastníka

Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích byla porušena ústavní

i mezinárodněprávní ochrana jejich vlastnického práva zakotvená

v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny")

a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod. Jejím obsahem a smyslem je ochrana

vlastnického práva v nejširším smyslu, tj. vedle pokojného užívání

i právo volného převodu majetku - při zachování zákonných mezí

- na jiné subjekty. Stěžovatelky jsou přesvědčeny o naplnění

občanskoprávních i administrativněprávních podmínek převodu.

Stěžovatelky dále uvádějí, že rovněž došlo k systémovému narušení

jejich ústavního práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl.

36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv, neboť z důvodu

chybějícího druhoinstančního soudního orgánu - Nejvyššího

správního soudu- jsou nuceny hledat ochranu svých práv přímo

u Ústavního soudu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky vytýkají

krajskému soudu, že uznal za důvod neurčitosti a nesrozumitelnosti

smlouvy - pro který byl návrh na vklad zamítnut - chybné označení

parcelního čísla, u kterého byla omylem vynechána poslední číslice

3 (p.č. 1863). S tímto názorem nesouhlasí především proto, že

smlouvou dochází k převodu celé řady dalších nemovitostí, jejichž

identifikace byla ve smlouvě provedena zcela řádně a nezaměnitelně

a tudíž u převodu těchto nemovitostí nelze shledat důvod pro

zamítnutí návrhu na vklad. Nelze prý též akceptovat názor, že

zkoumaný požadavek určitosti a srozumitelnosti nemá vazbu na

obdobnou občanskoprávní úpravu obsaženou v § 37 občanského

zákoníku, podle něhož nedostatek určitosti a srozumitelnosti

právního úkonu má (sice) za následek jeho neplatnost, leč ve

smyslu § 41 obč. zák. platí, že "vztahuje-li se důvod neplatnosti

jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud

z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za

nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od

ostatního obsahu". V daném případě lze konstatovat, že ostatní

platný obsah smlouvy - který splňuje požadavek určitosti

a srozumitelnosti - lze oddělit od zamýšleného převodu nesprávně

označené parcely č. 1863, a proto měl Katastrální úřad také

možnost rozhodnout na základě smlouvy i o dílčím vkladu

vlastnického práva.

Stěžovatelky dále uvádějí, že samotná chyba v označení

parcely č. 1863 nemohla vést k neurčitosti a nesrozumitelnosti

smlouvy, neboť na první pohled bylo zcela zřejmé, že jde o pouhou

chybu v psaní. To lze dovodit ze skutečnosti, že žádná parcela č.

186 2o výměře 252 m ve zjednodušené evidenci (dle PK) na LV č.

107 pro k.ú. O. ani v celém tomto katastrálním území vedena není.

Za této situace prý měl katastrální úřad postupovat tak, že měl

účastníky vyzvat k odstranění zřejmých chyb, popř. k doplnění

chybějících údajů (týká se ostatních zjištěných "závad") ve smyslu

§ 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. v platném znění

(katastrální zákon). Pokud tak neučinil, zjevně porušil toto

zákonné ustanovení, neboť je povinen využívat všech zákonných

prostředků, jimiž státní moc slouží všem občanům ve smyslu čl. 2

odst. 2 Listiny, jakož i ve smyslu souvztažných zákonných

ustanovení (viz nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 186/95, druhá

výroková část). Opravu a doplnění chybných údajů však stěžovatelky

provedly i bez výzvy katastrálního úřadu, a to svým souhlasným

písemným prohlášením, které mu předložily s žádosti o připojení ke

spisu. Proto mají za to, že katastrální úřad měl tomuto požadavku

vyhovět (v daném případě formou autoremedury), a současně povolit

"zápis vkladu vlastnického práva" do katastru nemovitosti na

základě celé smlouvy. Souhlasným prohlášením, jímž došlo

k pouhému odstranění zjevné chyby a k doplnění chybějících údajů,

proto nemohlo dojít k porušení zásady, že katastrální úřad zkoumá

skutečnosti uvedené v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. ke dni

podání návrhu na vklad. Není totiž pravdou, že by takto bylo možné

odstraňovat např. jen chyby v nepodstatných náležitostech smlouvy

či drobné chyby v označení subjektů smlouvy apod., nikoliv však

chyby v označení předmětu smlouvy, protože opravný postup

předvídaný v § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., žádné

takové rozlišení nečiní. Lze jím tedy provést opravu

i u podstatných náležitostí smlouvy.

Stěžovatelky po té vyslovily názor, že jejich ústavní

stížnost má širší význam, neboť katastrální úřady zpřísnily

zápisový režim, jehož realizace nad rámec Ústavou a zákony

přípustných možností by se mohla změnit v úřední šikanu účastníků.

Proto stěžovatelky navrhly, aby byla napadená rozhodnutí

Krajského soudu v Českých Budějovicích a Katastrálního úřadu

v Českých Budějovicích zrušena. Obě vyslovily, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Českých

Budějovicích i Katastrální úřad v Českých Budějovicích.

Katastrální úřad uvedl, že se s obsahem ústavní stížnosti

neztotožňuje ze dvou zásadních důvodů. Prvním z nich je jeho

povinnost zkoumat podmínky stanovené v § 5 odst. 1 zák. č.

265/1992 Sb. - který je lex specialis k zákonu o správním řízení

- ke dni podání návrhu na vklad, takže je nedostatek v označení

nemovitosti vadou, která je po podání návrhu na vklad již

neodstranitelná. Druhým důvodem je pak skutečnost, že ohledně

darovací smlouvy lze sice povolit vklad částečný, avšak jen tehdy,

jsou-li splněny podmínky "ve vztahu ke skutečnosti", zda se jedná

o oddělitelný či neoddělitelný právní úkon. Pokud by stěžovatelky

navrhovaly v opravném prostředku pouze částečný vklad, mohl by jim

katastrální úřad vyhovět, jestliže by byly splněny i podmínky

autoremedury ve smyslu ust. § 57 správního řádu. To však

stěžovatelky neučinily, neboť žádaly připojení dodatku, kterým by

byly ex post zhojeny vady listiny o právním úkonu (smlouvy), a na

základě takové listiny - vyhotovené až po dni podání návrhu na

vklad - požadovaly, aby byl povolen vklad de facto ke všem

nemovitostem. Pokud by správní orgán připustil takovou možnost

výkladu ust. § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/92 Sb., v platném

znění, jak je vyjádřena v ústavní stížnosti, byla by poslední věta

§ 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění novel, zcela

irelevantní; účastníci by pak mohli po podání návrhu doplňovat ve

smlouvách označování nemovitostí (co do počtu i druhu). Práva by

se tak do katastru nemovitostí nevkládala "podle listiny o právním

úkonu v obsahu uzavřeném" ke dni podání návrhu na vklad, ale ke

dni posledního doplnění samotné listiny, což by znamenalo, že by

muselo být změněno i ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb.,

podle kterého vznikají právní účinky vkladu na základě

pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na

vklad doručen katastrálnímu úřadu.

Katastrální úřad závěrem uvedl, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl,

že je v prvé řadě nutno odmítnout odkaz na nález Ústavního soudu

ČR, II. ÚS 186/95, který se zabýval otázkou postupu pozemkového

úřadu v restituční záležitosti, kde rozhodný pro posouzení

správnosti a úplnosti údajů je právě okamžik vydání rozhodnutí, na

rozdíl od řízení o povolení vkladu katastrálním úřadem, kde

rozhodný je okamžik podání návrhu na povolení vkladu.

Nevyhovuje-li listina, na základě které má být vklad proveden,

požadavkům § 5 zák. č. 265/1992 Sb. k datu podání návrhu na vklad,

nelze vklad povolit. Na návrh stěžovatelek tedy nebylo možné

přistoupit, protože listinu nelze dodatečně po datu podání návrhu

na vklad opravovat. V konkrétním případě navíc stěžovatelky

provedly opravu až po vydání rozhodnutí katastrálního úřadu,

kterým byl návrh na vklad zamítnut, což v ústavní stížnosti

neuvedly. Jimi nabízeným postupem tak nemohlo dojít k nápravě tak,

aby k datu podání návrhu na vklad byla smlouva bezvadná, neboť

v ní byla uvedena pozemková parcela 2č. 186 o výměře 252

m s odkazem na LV 107, která však není ve vlastnictví stěžovatelky

Věnceslavy Hambergerové. Z toho důvodu katastrální úřad správně

uzavřel, že předmět převodu není určen nezaměnitelně a jednoznačně

(ve vztahu k určitosti předmětu převodu), a proto není splněna

podmínka stanovená v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., v platném

znění. Chybné označení je právě z důvodu ochrany vlastnických práv

s odkazem na "LZPS" a Úmluvu takovým nedostatkem, který je nutné

opravit přímo v listině, avšak tak, aby splňovala zákonem kladené

požadavky v den, kdy je podáván návrh na povolení vkladu.

Katastrální úřad ani krajský soud se pak nemohou zabývat otázkou

platnosti smlouvy, jak se stěžovatelky chybně domnívají, neboť to

jim ze zákona nepřísluší, a proto nelze přistoupit ani na jejich

návrh, že předmět převodu měl být rozdělen a že měla být vložena

ta část smlouvy, která byla bez vady.

Krajský soud současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je částečně důvodná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelky napadají

v záhlaví citovaná rozhodnutí zejména potud, že u všech

nemovitostí, kromě chybně označené parcely p.č. 1863 (dále jen

"předmětná parcela"), je jejich identifikace provedena zcela řádně

a nezaměnitelně, a proto u jejich převodu není dán důvod pro

zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Protože

zkoumání určitosti a srozumitelnosti smlouvy katastrálním úřadem

má navíc vazbu na obdobnou úpravu obsaženou v § 37 obč. zák., měly

správní orgán i soud akceptovat - se zřetelem na ust. § 41 obč.

zák., v jehož smyslu může být neplatností stižena i jen část

právního úkonu, pokud se důvod neplatnosti vztahuje jen na tuto

část oddělitelnou od jejího dalšího obsahu - právě tuto část

smlouvy, která se převodu předmětné parcely netýká a je od něho

oddělitelná. Na základě toho pak prý mohlo být rozhodnuto o dílčím

vkladu vlastnického práva. Stěžovatelky však vytýkají v záhlaví

citovaným rozhodnutím i to, že chyba v označení předmětné parcely

nemohla vést ani k neurčitosti a nesrozumitelnosti části smlouvy

týkající se jejího převodu, neboť jde o pouhou chybu v psaní, což

lze dovodit ze 2skutečnosti, že žádná PK parcela č 186 výměry 252

m není na LV č. 107 pro k.ú. O vedena. I proto je prý měl

katastrální úřad vyzvat podle § 10 odst. 1 písm. c) zák. č.

344/1992 Sb. k odstranění vad doplněním chybějících údajů.

Na tyto námitky stěžovatelky reagovaly Katastrální úřad

v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích

v podstatě tak, že opravu smlouvy nelze po datu podání návrhu na

vklad dodatečně provést; v okamžiku, k němuž musí být smlouva

posuzována, tj. ke dni podání návrhu na vklad, v ní byla uvedena

předmětná parcela, která však není ve vlastnictví stěžovatelky

Věnceslavy Hambergerové, což způsobuje neurčitost

a nesrozumitelnost předmětu převodu, takže prý nebyla splněna

podmínka stanovená v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Ani

katastrálnímu úřadu ani soudu nepřísluší zabývat se otázkou

platnosti smlouvy, proto nelze z jejího obsahu oddělit část, která

je bez vady. Katastrální úřad k tomu uvedl, že bylo možné - pokud

by šlo o oddělitelný právní úkon a pokud by byly splněny

i podmínky autoremedury - částečný vklad povolit, avšak

stěžovatelky to ve svém odvolání nepožadovaly.

S těmito názory se Ústavní soud ztotožňuje jen částečně.

V prvé řadě je nutno dát jim za pravdu v tom, že smlouva, podle

níž má být proveden vklad práva, musí být posuzována ke dni podání

návrhu na vklad, k němuž zákon vztahuje účinky změny, resp. zániku

a vzniku vlastnických či jiných práv k nemovitostem, a že nápravy

nelze dosáhnout postupem podle § 10 odst. 1 písm. c) zák. č.

344/1992 Sb., v platném znění. Tento postup se totiž nevztahuje na

řízení o návrhu na vklad, které je procesně upraveno toliko

v ustanoveních §§ 2 až 6 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění,

a (podle jeho ust. § 3 odst. 2) zákonem o správním řízení. Další

závěry Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích a Krajského

soudu v Českých Budějovicích však Ústavní soud nesdílí.

Katastrální úřad a obecný soud sice správně poukázaly na nutnost

určitosti a srozumitelnosti smlouvy, podle níž se zápis provádí

a zcela správně se tudíž zabývaly tím, zda jsou předmětné

nemovitosti ve smlouvě označeny v potřebném rozsahu

identifikačními znaky, které je odlišují od nemovitostí ostatních,

leč - podle přesvědčení Ústavního soudu - zákonem stanovený

požadavek určitosti smlouvy vyložily v této konkrétní věci tak, že

tím zasáhly do základního práva a svobody obou stěžovatelek.

Ústavní soud již v nálezu sp.zn. IV. ÚS 298/98, publikovaném

ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. č. 12, C.H.BECK, ročník 1998, díl

III., str. 65, vyslovil, že při zkoumání určitosti

a srozumitelnosti právního úkonu v řízení o povolení vkladu práva

do katastru nemovitostí nelze aplikovat výlučně § 5 odst. 1 zákona

č. 344/1992 Sb. a při nenaplnění některé z náležitostí v něm

uvedených automaticky dovozovat nedostatek splnění podmínek podle

§ 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb.; jeho znění tak, jak je

formulováno, totiž umožňuje, aby údaje potřebné pro realizaci

rozhodnutí o povolení vkladu práva byly na listině obsahující

právní úkon účastníků eventuálně i doplněny. Není jistě

účelem řízení o povolení vkladu posuzovat smlouvy z dalších

hledisek, než by to činil soud v případném řízení o platnosti

smlouvy, kterou katastrální úřad nepřezkoumává, s výjimkou toho,

že právě jen v případě určitosti a srozumitelnosti posuzuje

podmínky shodné s požadavky kladenými na platnost smlouvy. Rovněž

judikatura obecných soudů se kloní k názoru, že pokud katastrální

úřad zkoumá právní úkon, na jehož základě je navrhován vklad, jen

z hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., pak

předmětem tohoto zkoumání nejsou všechny aspekty platnosti

právního úkonu uvedené např. v § 37 obč. zák., ale jen ty z nich,

které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.,

tedy jeho určitost a srozumitelnost (viz např.: stanovisko NS ze

dne 28.6.2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod Rc 44/20 ve sb. soudních

rozhodnutí, 20,7:417, rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp.zn.

35 Ca 68/99, uveřejněné pod SJS 686/2000).

Vzhledem k výše uvedené pozici správního orgánu

(katastrálního úřadu), vymezené jeho zákonným oprávněním při

zkoumání podmínek dle § 5 odst. 1 písm. c) cit. zákona, se měl

Katastrální úřad v Českých Budějovicích přidržet obdobných

hodnotících kritérií a postupů jako obecný soud; není totiž

žádného důvodu, aby určitost právního úkonu byla vykládána

v řízení o povolení vkladu jinak. Tato kritéria vycházejí z toho,

že určitost právního úkonu se týká jeho obsahové stránky,

vztahující se k jeho předmětu (věci, práva) zejména pak

k označení tohoto předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně

rozpoznatelný od předmětů jiných. U nedostatků v označení právního

úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu

umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak

nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by

šlo tehdy, jestliže správné označení úkonu bylo zjistitelné podle

dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního

úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním

skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn. V souzené

věci bylo proto třeba zabývat se otázkou, zda podle dalších

identifikačních znaků předmětného pozemku, zejména jeho výměry

252 m+, umístění v k.ú. O. či zápisu na LV č. 107, se zřetelem na

další převáděné nemovitosti, které jsou ve smlouvě uvedeny, a jež

patří mezi ostatní nemovitosti rovněž zapsané na LV č. 107 pro

k.ú. O., nelze rozpoznat, o jakou nemovitost se stěžovatelkám

jedná. Přestože Ústavní soud sdílí obecně uznávaný názor mj.

i stávající judikatury obecných soudů, že je třeba dbát na správné

označení nemovitostí - právě z důvodu ochrany vlastnického práva,

jak uvedl i Krajský soud v Českých Budějovicích - nezbylo mu než

se přiklonit k názoru, že Katastrální úřad v Českých Budějovicích

- v tomto konkrétním případě - měl dospět k závěru, že údaj

o číselném označení předmětné parcely (č. 186) je ve smlouvě

uveden toliko v důsledku jasné chyby, a že předmětem převodu je ve

skutečnosti předmětná parcela s číselným označením p.č. 1863. Její

označení p.č. 186 tudíž nemohlo způsobit nesrozumitelnost

a neurčitost smlouvy.

Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil závěry

katastrálního úřadu založené na nesprávném posouzení zjištěných

skutečností, porušil tím jako orgán vykonávající státní moc, který

je při svých rozhodnutích vázán zákonem, právo stěžovatelky na

spravedlivý proces, tedy její ústavně zaručené právo na soudní

a jinou ochranu uvedené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny. Postupu

obou orgánů veřejné moci je též třeba vytknout, že nevzaly v úvahu

stěžovatelkami uváděnou možnost tzv. částečného vkladu do katastru

nemovitostí, přestože je v rámci zákona možné, aby Katastrální

úřad v Českých Budějovicích rozhodl o právech stěžovatelek ve

správním řízení diferencovaně, a aby tudíž např. vklad některého

z navrhovaných práv povolil a vklad jiného navrhovaného práva

zamítl. (Vázán návrhem účastníka byl totiž podle ust. § 4 odst.

3 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. jen co do označení práv,

o jejichž vkladu má rozhodnout.) Toto jeho zákonné oprávnění

a zároveň i povinnost nebyly v řízení před ním nijak podmíněny

podáním návrhu na provedení částečného vkladu. Proto není na místě

argumentace Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, že se jej

stěžovatelky v rámci odvolání nedomáhaly.

Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že je nutno

poskytnout stěžovatelkám ústavní ochranu, neboť napadeným

rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení

jejich práva na spravedlivý proces tak, jak vyplývá i z čl. 36

odst. 1, 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a svobod.

Porušením dalších ústavně zaručených práv a svobod, jichž se

stěžovatelky dovolaly, se již Ústavní soud nezabýval, neboť ve

svém rozhodnutí vystačil se zjištěním, že bylo porušeno základní

právo stěžovatelek, které je zmíněno výše.

Z důvodů již uvedených lze dovodit, že totéž ústavně

zaručené základní právo stěžovatelek porušil i Katastrální úřad

v Českých Budějovicích. Ústavní soud však přesto zamítl návrh na

zrušení jeho rozhodnutí (citovaného v záhlaví ústavní stížnosti),

neboť ve vztahu k němu nedospěl k názoru (veden snahou

o minimalizaci zásahů do rozhodovací činností orgánů veřejné

moci), že je třeba je tímto nálezem rušit. Je tomu tak proto, že

se rozhodnutí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích opírá

také o jiné závěry např. neuvedení původu (PK) u pozemků

evidovaných zjednodušeným způsobem, nedostatek akceptace (přijetí)

oprávnění z věcného břemene k užívání domu č.p. 49 než rozhodnutí

Krajského soudu v Českých Budějovicích. K jejich nápravě či

k jejich potvrzení může dojít v dalším řízení před tímto soudem

o odvolání proti napadenému správnímu rozhodnutí.

Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, ústavní stížnosti, co se týče rozhodnutí Krajského soudu

v Českých Budějovicích, vyhověl a napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona citovaného zákona zrušil.

Co se týče napadeného rozhodnutí Katastrálního úřadu

v Českých Budějovicích, byl návrh na jeho zrušení zamítnut (§ 82

odst. 1 citovaného zákona).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru