Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 222/02Usnesení ÚS ze dne 13.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNájem
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.222.02
Datum podání12.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

40/1964 Sb., § 711

99/1963 Sb., § 159 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 222/02 ze dne 13. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. Š., zastoupeného advokátem JUDr. P. Č., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 20 C 93/98, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 116/99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl shora označeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovaným M. R., I. R. a J. R. (dále jen "žalovaní") o neplatnost výpovědi z nájmu bytu tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že výpověď daná dne 6. 1. 1994 žalovanými a kterou žalovaní vypověděli "jeho nájem" z blíže specifikovaného bytu, je neplatná.

V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že tento soud již pravomocným rozsudkem ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 32 C 376/92, přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Jestliže tedy stěžovatel zpochybnil platnost výpovědi ze dne 6. 1. 1994, nelze mu přisvědčit, jelikož v již dříve souzené věci musel soud jako předběžnou otázku řešit otázku platnosti této výpovědi a musel nutně dojít k závěru, že výpověď je platná. Obvodní soud navíc neshledal existenci naléhavého právního zájmu na určení tohoto právního vztahu, který zde dán není a nemůže být, jelikož tato otázka již byla pravomocně vyřešena. Obvodní soud však nevyhověl námitce žalovaných, že jde o věc rozhodnutou a že řízení o této žalobě by mělo být zastaveno; o stejnou věc se prý nejedná, neboť předmětem žaloby v dříve souzené věci bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu a platnost zmiňované výpovědi tam soud posuzoval toliko jako otázku předběžnou.

Městský soud v Praze citovaným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil.

Učinil tak z toho důvodu, že se stěžovatel domáhal určení neplatnosti téhož právního úkonu (výpovědi nájmu bytu), k němuž soud přivolil již dřívějším rozsudkem. Jedná se tedy o věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto (§ 159 odst. 3 o.s.ř.) a stěžovatel se proto mohl změny předchozího rozhodnutí domáhat pouze cestou řádných a mimořádných opravných prostředků a nikoliv novou žalobou na určení neplatnosti výpovědi. V tomto směru městský soud vycházel i z právního názoru Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2/93), podle něhož pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu na určení, a to již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu či práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Cestou žaloby na určení není možné dosáhnout toho, čeho nebylo dosaženo v předchozím sporu o plnění.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že se o stejnou věc ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř. jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není; to proto, že rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (byť jen mlčky) řešení otázky, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou a staví tedy na stejném skutkovém základě. V daném případě představuje skutkový základ sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu především tvrzení, že pronajímatel (žalovaní) dal nájemci (stěžovateli) výpověď, splňující zákonem stanovené náležitosti. Pokud soud k výpovědi přivolí, pak tím přisvědčuje rovněž závěru, že výpověď má předepsanou formu. Skutečnost, že předmětná výpověď z nájmu bytu, k níž soud přivolil, nebyla podrobněji specifikována ve výrokové části rozsudku, prý není na překážku ani vykonatelnosti rozhodnutí ani posouzení z hlediska překážky věci rozsouzené. Protože je zjevné, že stěžovatel se domáhal vyslovení neplatnosti právě té výpovědi, o které již bylo dříve rozhodnuto, shledal Nejvyšší soud, že dovolání není důvodné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především podrobně rekapituluje průběh předchozího řízení a tvrdí, že citovanými rozsudky obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 nelze zjistit, ke které výpovědi soud přivolil, takže rozsudečný výrok je v tomto směru neurčitý. Soudy údajně pochybily i tím, že se nezabývaly otázkou doručení předmětné výpovědi z nájmu bytu stěžovateli a nezkoumaly, zda byla v řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 C 376/92, připuštěna změna žaloby či nikoliv. Stěžovatel dále rozvádí argumenty podporující názor, že v předchozím soudním řízení o výpovědi ze dne 6. 1. 1994 rozhodováno nebylo.

Proto stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Ústavní soud především uvádí, že podstata stěžovatelem uplatněných námitek ve skutečnosti brojí proti řízení vedenému před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 32 C 376/92 a nikoliv proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatel totiž namítá, že z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném pod sp. zn. 32 C 376/92 vůbec není možno zjistit, ke které výpovědi z nájmu bytu soud přivolil, že rozsudečný výrok je neurčitý a že se soudy nezabývaly otázkou doručení předmětné výpovědi ani tím, zda byla připuštěna změna žaloby či nikoliv (viz výše).

K této argumentaci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve skutečnosti toliko zpochybňuje skutkové a právní závěry, které obecné soudy učinily v řízení předchozím. Jak však v odůvodnění napadeného usnesení správně uvedl Městský soud v Praze, změny předchozího rozhodnutí se stěžovatel mohl domáhat pouze cestou řádných a mimořádných opravných prostředků a nikoliv novou žalobou na určení neplatnosti výpovědi. Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zn. 32 C 376/92 ostatně zjistil, že stěžovatel v předchozí věci využil jak odvolání (řádný opravný prostředek, č.l. 71), tak i dovolání (mimořádný opravný prostředek, č.l. 107) a rovněž též ústavní stížnost. Odvolání stěžovatele zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 1996, č.j. 11 Co 532/95-102, dovolání odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 12. 1997, č.j. 2 Cdon 641/97-123, a ústavní stížnost odmítl Ústavní soud z důvodu zjevné neopodstatněnosti usnesením ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. III. ÚS 101/98. Stěžovatel tedy v rámci předchozího řízení využil procesní prostředky, které mu právní řád České republiky k ochraně jeho práv poskytuje; jestliže pak v souzené věci v podstatě toliko opakuje námitky, uplatněné již dříve v jiném samostatném řízení, nelze usuzovat na porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť samotný nesouhlas s výsledkem soudního řízení nemůže přirozeně zakládat protiústavnost.

V souzené věci je proto zřejmé, že podstatou rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatel napadl ústavní stížností, již nebyla otázka zákonných náležitostí a platnosti citované výpovědi z nájmu bytu, nýbrž posouzení existence procesní překážky věci rozsouzené (rei iudicatae), vedoucí k zastavení předmětného soudního řízení. Ani Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se meritorně námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti, jelikož podstata těchto námitek se týká jiného, samostatného soudního řízení, které Ústavní soud ostatně již citovaným usnesením přezkoumal a shledal, že ústavní stížnost stěžovatele byla zjevně neopodstatněná. Jak totiž vyplývá z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], mezi tvrzeným zásahem (v daném případě mezi napadenými rozhodnutími obecných soudů) a mezi porušením ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele musí existovat bezprostřední souvislost. Tato okolnost však zjevně nemůže být naplněna tehdy, jestliže podstata uplatněných námitek se ve skutečnosti týká jiného, formálně zcela samostatného soudního řízení.

Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že argumentace stěžovatele, že v předchozím řízení nebylo zjevné, o jakou výpověď z nájmu bytu se jednalo, nekoresponduje ani s obsahem spisu zn. 32 C 376/92, neboť např. z odůvodnění citovaného rozsudku Městského soudu v Praze je zcela zřejmé, že byla míněna výpověď ze dne 6. 1. 1994 (č.l. 104).

Ústavní soud závěrem uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv běžné zákonnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, jestliže nejsou v kolizi s některým ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou stěžovatele. Jelikož v daném případě shledal, že obecné soudy přesvědčivě, logicky a ústavně konformně zdůvodnily, proč se jednalo o překážku věci rozsouzené a že bylo z tohoto důvodu nutno řízení zastavit, je zcela zřejmé, že k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru