Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2213/10 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkSpolečné jmění manželů
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2213.10.1
Datum podání30.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2213/10 ze dne 18. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem v Plzni, Rooseveltova ul. č. 16, proti usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008 ze dne 27. dubna 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 549/2007 ze dne 21. listopadu 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 7 C 356/2004 ze dne 26. června 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 30. 7. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jejž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu § 72 a následující zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze. Z obsahu ústavní stížnosti samotné, jakož i z příloh k ní předložených je však zřejmé, že stěžovatelka brojí i proti citovanému rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku, neboť jak odvolací soud, tak dovolací soud vyšly ze zjištění učiněných nalézacím soudem a ztotožnily se i s jeho právními závěry; stěžovatelka ostatně rozhodnutí okresního soudu k ústavní stížností přiložila a ve zvláštní plné moci pro zastupování před Ústavním soudem je rovněž uvedeno, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud za této situace, byť se stěžovatelka v ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu příliš argumentačně nevymezuje, podrobil v souladu se svoji judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08) a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125) ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

Stěžovatelka opírá ústavní stížnost zejména o následující důvody:

Obecné soudy se v řízení, jehož předmětem bylo vypořádání zaniklého společného jmění manželů mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem, odmítly zabývat meritem sporu, tedy tím, "o jakou hodnotu se poníží cena bytu v případě závazku na zajištění bytové náhrady". V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 C 724/2001 bylo zrušeno společné užívání družstevního bytu v Rakovníku, stěžovatelka se stala jeho výlučným nájemcem a jejímu bývalému manželovi bylo uloženo vyklidit tento byt po té, co mu bude stěžovatelkou zajištěn přiměřený náhradní byt. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů byl ve dvou případech vypracován znalecký posudek s rozdílnými obvyklými cenami bytu, a to jednak k datu právní moci rozsudku o rozvodu manželství, jednak ke dni rozhodování soudu. V průběhu řízení však nebyl akceptován požadavek stěžovatelky ke stanovení obvyklé ceny bytu s přihlédnutím k jejímu závazku zajistit náhradní byt bývalému manželovi. Tímto aspektem se obecné soudy podle stěžovatelky vůbec nezabývaly a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Nadto dovolací soud vyslovil názor, který nemá oporu v žádném důkazu založeném ve spise; vyšel prý totiž z údajů uváděných žalobcem (bývalým manželem stěžovatelky, v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkem), že si přiměřený náhradní byt zajistil sám, a proto na bytě, který v rámci vypořádání společného jmění manželku připadl stěžovatelce, neváznou žádné další závazky. Stěžovatelka zpochybňuje i tu část odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde se poukazuje na to, že žalobce v bytě pouze fakticky nebydlí; nikdy však neprokazoval, že by si zajistil bydlení jiným způsobem tak, jak uvedl dovolací soud. Faktická stránka věci pak nezakládá důvodný názor, vyjma spekulace, že by se práva k zajištění bytové náhrady vzdal. Nad rámec toho stěžovatelka dodává, že žalobce na podal ni v roce 2002 trestní oznámení "stran údajného bránění v užívání bytu", leč byla zproštěna obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se takový skutek stal.

Stěžovatelka uzavřela tak, že všechny soudy porušily tímto postupem její právo na spravedlivý proces tak, jak stanoví Listina základních práv a svobod.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 356/2004. Zjistil, že žalobce V. Květ se v uvedeném řízení domáhal vypořádání po rozvodu manželství zaniklého společného jmění manželů (dále jen "SJM"). V průběhu řízení (srov. č.l. 144, 163) účastníci vymezili rozsah SJM tak, že ten je tvořen pouze osobním automobilem Seat Cordoba, který je v držení žalobce a hodnotou družstevního bytu v ul. Mýtská v Rakovníku, jehož výlučným nájemcem se podle rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku č. j. 5 C 724/2001-20 ze dne 24. 10. 2001 stala stěžovatelka (citováno podle rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 6. 2007, č. j. 7 C 356/ 2004-175 p.v.).

Podle uvedeného rozsudku z 26. 6. 2007 stěžovatelka s vypořádáním SJM souhlasila, avšak nesouhlasila s tím, že by se cena práv a povinností souvisejících s členským podílem vztahujícím se k družstevnímu bytu měla stanovit ke dni vypořádání SJM; uváděla, že by ji měl soud nechat znalcem stanovit k 6.11.2001, kdy se ona stala výlučným členem bytového družstva. Ohledně ceny automobilu pak prohlásila, že naopak by cena neměla být stanovena ke dni vypořádání, nýbrž ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Dále uváděla, že je potřeba při stanovení hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu zohlednit i existenci jejího závazku zajistit žalobci náhradní byt (srov. č.l. 30).

Okresní soud v Rakovníku rozhodl svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č. j. 7 C 356/ 2004-175, tak, že: "I. Do výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje osobní automobil [Seat Cordoba 1,6 CL SPZ XXX XX-XX] II. Žalovaná je povinna žalobci na vypořádání podílu zaplatit 552.500,- Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci rozsudku. [...] III. Žalobce je povinen České republice na účet Okresního soudu v Rakovníku zaplatit jednu polovinu nákladů řízení ve výší 1.745.45 Kč, do tří dnů právní moci rozsudku. [...] IV. Žalovaná je povinna České republice na účet Okresního soudu v Rakovníku zaplatit jednu polovinu nákladů řízení ve výši 1.745,45 Kč, do tří dnů právní moci rozsudku. [...] V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení." Okresní soud zejména uvedl, že "při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM se vychází ze stavu věcí ke dni zániku SJM, ale z ceny, kdy se provádí vypořádání". Ke zjištění ceny členského podílu k družstevnímu bytu se však dle judikatury Nejvyššího soudu "vychází ze stavu těchto práv ke dni právní moci rozhodnutí soudu o zrušení společného nájmu družstevního bytu rozvedenými manžely ..., avšak vychází se z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává".

Prvostupňový soud - s ohledem na zjištěný skutkový stav - rozhodl tak, že stěžovatelka "je povinna vyplatit jako vypořádací podíl polovinu tržní hodnoty členského podílu k družstevnímu bytu tj. 583.000,- Kč, neboť hodnota členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu je předmětem vypořádání SJM, sníženou o podíl ve výši 1/2 ceny automobilu tj. 30.500,- Kč, který byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce. Tudíž vypořádací podíl, který je žalovaná povinna vyplatit žalobci je ve výši 552.500,- Kč. Zdánlivá nespravedlnost vytýkaná žalovanou týkající se "cen věcí" je eliminována skutečností, kdy hodnota movitých věcí např. automobilu se s přibývajícím časem snižuje‚ avšak hodnota bytu, resp. hodnota členských práv a povinností k družstevnímu bytu se vzhledem ke svému charakteru výrazně snižovat nebude, spíše lze předpokládat její růst."

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č. j. 20 Co 549/2007-212, bylo o odvolání účastníků rozhodnuto tak, že: "I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. [...] II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 59.702,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce."

Krajský soud v prvé řadě uvedl, že zcela přejímá skutková zjištění prvostupňového soudu a souhlasí i s jeho skutkovými a právními závěry. K odvolání stěžovatelky pak konkrétně dodal, že pokud jde o cenu osobního automobilu a členských práv a povinností k družstevnímu bytu, soud prvého stupně správně vycházel ze znaleckých posudků, a to v obou případech "z ocenění obvyklou cenou zjištěnou znalcem na podkladě vývoje cen v době vypořádání, avšak podle stavu majetku ke dni zániku manželství (osobní automobil), resp. zániku společného členství v družstvu (členský podíl)". Tento postup soudu je podle odvolacího soudu zcela podložen platnou judikaturou. Nejvyšší soud totiž opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil právní názor, že při stanovení ceny věcí pro účely vypořádání společného jmění manželů se vychází z ceny věcí v době vypořádání, avšak z jejich stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví. Skutečnost, že od doby zániku manželství do doby vypořádání společného jmění uplynul určitý časový odstup a že ceny uvedeného typu automobilů v důsledku toho poklesly, nelze s přičíst k tíži žádnému z účastníků. Právě vzhledem k možnosti cenových změn do doby vypořádání společného jmění platí výše uvedená zásada pro oceňování věcí, protože určující musí být cena věci v době, kdy připadne tomu kterému z bývalých manželů do výlučného vlastnictví a nikoli její cena v době, kdy došlo k zániku manželství, protože až do doby majetkového vypořádání mají oba účastníci právo věc užívat a povinnost ji udržovat. Obdobná situace - podle krajského soudu - panuje i v případě oceňování hodnoty členských práv a povinností spojených s družstevním bytem. V případě oceňování členských práv k družstevnímu bytu se totiž postupuje shodně jako u zjišťování cen věcí patřících do společného jmění. Vychází se tedy z ceny, kterou by bylo možno za převod členských práv a povinností dosáhnout v daném místě v době vypořádání hodnoty, avšak ze stavu podílu v době zániku společného členství v družstvu. V této souvislosti pak odvolací soud nepřijal námitku žalované, že při ocenění členských práv k družstevnímu bytu nebylo zohledněno právo žalobce v bytě bydlet do doby zajištění bytové náhrady. Podle právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 3041/2005 se totiž při vypořádání hodnoty členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu k tzv. obsazenosti bytu nepřihlíží; podobně prý Nejvyšší soud judikoval i v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1217/99, kdy vyslovil, že se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k rodinnému domu nepřihlíží k tzv. obsazenosti domu spočívající v tom, že v něm jeden nebo oba účastníci dosud bydlí. Oproti citovaným judikátům je však podle krajského soudu situace v právě projednávané věci rozdílná, protože v souvislosti se zrušením práva společného nájmu (v roce 2001) bylo soudem rozhodnuto o vyklizení žalobce z předmětného družstevního bytu po zajištění bytové náhrady; to by představovalo zvýhodnění žalobce za situace, kdy by byla stěžovatelka omezena tím, že žalobce užívá byt a stěžovatelka by mu měla vyplatit náhradu za členská práva odpovídající tržní ceně volného bytu, kterou lze jistě předpokládat vyšší než cenu bytu obsazeného. Dle názoru odvolacího soudu však bylo "v tomto konkrétním případě nutno vycházet že současného faktického stavu, kdy - jak vyplývá z výpovědí účastníků - žalobce v předmětném bytě fakticky nebydlí a byt užívá pouze žalovaná - nehledě k tomu, že - jak je zřejmé i ze znaleckého posudku - žalovaná tím, že se stala výlučnou nájemkyní družstevního bytu a členkou družstva, získala majetek, jehož cena má vzrůstající tendenci a určité navýšení ceny, z něhož již žalobce nebude mít žádný prospěch, lze předpokládat i do budoucna."

K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. dubna 2010, č. j. 22 Cdo 11 83/ 2008-246, rozhodl tak, že "I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. června 2007, č.j. 7 C 356/2004-175, se zastavuje [pro nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k projednávání dovolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu - poznamenal Ústavní soud]; II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 20 Co 549/2007-212, se odmítá [neboť žádná z otázek vymezených stěžovatelkou v jejím dovolání nepředstavovala podle Nejvyššího soudu otázku zásadního právního významu]; III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízeni 12.360,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. J. O. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení." Nejvyšší soud se mj. zabýval otázkou - podle stěžovatelky zásadního právního významu - do jaké míry, popřípadě zda vůbec má povinnost zajištění přiměřeného náhradního bytu vliv na hodnotu (ocenění) členského podílu; tu uvedl následující:

"Soudy [...] vyšly ze skutkového zjištění - opírajícího se o shodnou výpověď účastníků - že žalobce v předmětném bytě po odstěhování se fakticky nebydlí, byt užívá pouze žalovaná, přičemž v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná přiměřený náhradní byt žalobci zajistila, resp. že by se žalobce domáhal např. soudní cestou, aby mu bylo užívání bytu umožněno, případně bytová náhrada zajištěna. To ostatně potvrzuje i sám žalobce [poznámka: ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelky - srov. č.l. 240] poukazem na skutečnost, že nevyužil svého práva požadovat přiměřený náhradní byt a z bytu se dobrovolně odstěhoval do bytu, který si zajistil sám. Ostatně ani žalovaná v dovolání netvrdí opak, pouze má za to, že i v současné době existuje ´zatížení jejího členského podílu´ právem bydlení žalobce."

V této souvislosti pak Nejvyšší soud dodal, že jestliže se ten, jemuž bylo rozhodnutím soudu uloženo byt vyklidit, dobrovolně z bytu vystěhuje, splnil tím svou povinnost; nemůže tu už dojít k obnovení závazku ani k navrácení lhůty k jeho splnění a tím méně k opětovnému oprávnění byt užívat do doby, než bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování.

Otázkou zásadního právního významné - podle Nejvyššího soudu - konečné není ani to, že v případě v kratší doby řízení před okresním soudem a krajským soudem, by nedošlo k cenovým disproporcím u vypořádávaných hodnot, jako je tomu v daném případě. Uvedenou problematikou se totiž dovolací soud již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohlednit Případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle zvláštního předpisu - zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

III.

K ústavní stížnosti se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které vychází z ustálené judikatury. Této judikatuře odpovídá i rozhodnutí odvolacího soudu, které tak nemá podle Nejvyššího soudu zásadní právní význam. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas.

Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v době jeho rozhodování žalobce v předmětném bytě nebydlel a ani jeden z účastníků netvrdil, že by z bytu neodešel dobrovolně. Pokud je nyní tvrzeno něco jiného, jde skutečnost zcela novou. S případným upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil krajský soud souhlas.

Okresní soud v Rakovníku Ústavnímu soudu toliko sdělil, že souhlasí s upuštěním od případného ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Protože uvedená vyjádření obecných soudů nevnesla do věci nic nového, Ústavní soud k nim nepřihlížel, a proto je stěžovatelce k případné replice ani nezasílal.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediseka napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti závěru obecných soudů, že právo bydlení vedlejšího účastníka (žalobce) nezatěžuje hodnotu členského podílu k družstevnímu bytu; proto právo bydlení vedlejšího účastníka obecné soudy při zjišťování obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu nezohlednily. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy tuto otázku řešily v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry zejména odvolacího a dovolacího soudu, pak tím v zásadě jen vede polemiku s jejich závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.

Obecné soudy - se zřetelem ke skutkovým zjištěním, která nezpochybňuje ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti (tedy skutečnost, že se vedlejší účastník z předmětného bytu odstěhoval a nebydlí v něm) - učinily závěr (souladný s ústavněkonformní ustálenou judikaturou obecných soudů), že odstěhoval-li se vedlejší účastník z předmětného bytu, aniž mu byl stěžovatelkou zajištěn přiměřený náhradní byt, nemůže dojít k obnovení oprávnění opětovně byt užívat; rozhodné v této souvislosti je tedy to, že vedlejší účastník v bytě nebydlí, odstěhoval se, nikoli to kam se odstěhoval či zda si nové bydlení zajistil sám. Soudy rovněž správně uzavřely, že podle ustálené judikatury se právo bydlení při zjišťování obvyklé ceny členského podílu v bytovém družstvu nezohledňuje.

Ústavní soud nadto dodává, že jak otázka oceňování členského podílu, tak otázka povinnosti zajistit vedlejšímu účastníkovi náhradní bydlení (popřípadě doba trvání této povinnosti) je aspektem výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudům obecným; Ústavní soud při přezkoumání jejich rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. To však, jak již bylo uvedeno, nezjistil.

V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru