Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2210/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2210.11.1
Datum podání29.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 151 odst.2, § 150, § 147, § 149 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2210/11 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká pojišťovna, a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Tomaštíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Jeseninova 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.5.2011, sp.zn. 52 C 138/2010-29, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena její základní práva zaručená článkem 1 odst. 1 Ústavy a článkem 2 odst. 2, 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení nepostupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.") s odůvodněním, že náhrada počítaná podle této vyhlášky by byla nepřiměřená předmětu řízení, a tedy v rozporu se "zásadou přiměřenosti" vyplývající z Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007. Stěžovatelka tvrdí, že takovým postupem obecného soudu došlo k zásahu do jejích výše uvedených základních práv tím, že byl při posuzování nároku na náhradu nákladů řízení svévolně aplikován § 151 odst. 2 o. s. ř., aniž pro to byly podmínky. Zdůvodnění, které užil obecný soud, je přitom v rozporu se zákonem a jeho výkladem, tedy sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu, a také s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 861/07 o drobných nárocích, nelze aplikovat na daný případ, neboť se týká řízení o sporech týkajících se drobných nároků v přeshraničních případech a je pouhou alternativou stranám sporu k řízení upravenými právními předpisy členských států. Obecný soud tak svévolně neakceptoval příslušnou právní normu, kterou měla být vyhláška č. 484/2000 Sb., nařízení přitom výslovně uvádí, že vnitrostátní právní předpisy mají zůstat nedotčeny. V daném případě se jedná současně o rozhodnutí překvapivé, neboť byl-li účastník ve věci v plném rozsahu úspěšný, pak by přicházel v úvahu nanejvýš postup dle § 150 o.s.ř. (pro ten však nebyly splněny podmínky), nikoliv však postup dle § 151 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatelka má proto za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. CPJN 201/2008, které sjednocuje výklad k § 151 odst. 2 o.s.ř., a stanoví podmínky, za jakých smí obecný soud tento postup aplikovat. Napadené rozhodnutí, které je nadto nesrozumitelné a nepřesvědčivé, a trpí krom výše uvedených vad i nedostatkem odůvodnění, je tedy v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku, v rozporu s platnou právní úpravou a jejím výkladem, obecný soud tak nerespektoval ústavní zákaz libovůle a porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 9 nedošlo.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí těchto soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 547/11). Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor - krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši nákladů řízení, která měla být zástupci stěžovatelky dle jejího přesvědčení přiznána.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. II. ÚS 2538/09, sp. zn. III. ÚS 1307/10 nebo sp. zn. II. ÚS 3409/10 dostupná stejně jako ostatní dále citovaná usnesení Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

V dané věci soud postupoval při určení výše náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 2 věta první a stěžovatelce, která měla ve věci plný úspěch, "přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů". Výše nákladů řízení přitom soud určil dle advokátního tarifu s odůvodněním, že výše, která by stěžovatelce náležela dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., by byla nepřiměřeně vysoká vzhledem k předmětu řízení. Zde soud odkázal na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, a které je pro Českou republiku závazné od 1. 1. 2009. Soud dovodil, že přestože se toto nařízení vztahuje pouze na přeshraniční spory, obsahuje obecnou právní zásadu přiměřenosti nákladů k předmětu sporu, která musí být v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu aplikována s ohledem na zásadu rovnosti ve všech (i vnitrostátních) sporech.

Podle § 151 odst. 2 o. s. ř. platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni vyhláškou č. 484/2000 Sb., jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147, § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tedy podle advokátního tarifu. Pokud jde o okolnosti případu, Nejvyšší soud ČR ve svém stanovisku Cpjn 201/2008 konstatoval, že při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu. Okolností, jež je důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, může být například to, že v řízení bylo bez zavinění toho, komu náhrada nákladů řízení přísluší, učiněno neobvykle mnoho úkonů právní služby nebo že náklady vznikly náhodou, která se účastníku přihodila.

Ústavní soud se problematikou nesprávné aplikace advokátního tarifu namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb. již dříve zabýval a např. ve svých usneseních ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 3409/10, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1036/11, dospěl k závěru, že pochybení obecného soudu spočívající v použití nesprávného právního předpisu na stanovení výše odměny advokáta není vzhledem k typu rozhodnutí a jeho významu pro stěžovatelku tak zásadním, a není tedy takovým excesem, že by zasahovalo sféru samotných základních práv stěžovatelky a vyžadovalo zásah Ústavního soudu za situace, kdy jí náklady řízení za úspěšné bránění práva včetně odměny za právní pomoc přiznány byly, jen ne v očekávané výši. Ústavní soud tedy toto pochybení obecného soudu neshledal vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

Od tohoto závěru nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod se odchýlit, avšak vzhledem ke specifickému odůvodnění obecného soudu dodává v nyní projednávané věci následující. Otázka zásady přiměřenosti výše nákladů řízení k předmětu sporu v rozhodovací činnosti Ústavního soudu nalezla svůj odraz například v usnesení ze dne 2. 6. 2011, č. j. I. ÚS 1560/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "závěr, že vzhledem ke zjištěným okolnostem je přiměřené přiznání náhrady nákladů řízení v poloviční výši, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ze strany obecného soudu se nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu, ale naopak způsob určení náhrady nákladů řízení se s přihlédnutím ke všem okolnostem případu Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý. Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatelky dodává, že stanovení náhrady nákladů v plné výši by v mnoha případech neodpovídalo ani náročnosti poskytnutých právních služeb, když soudu je z jeho činnosti známo, že vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému za použití vozidla městské hromadné dopravy bez platného jízdního dokladu je pro advokáta (většinou) rutinní záležitostí, neboť měsíčně žaluje pro tutéž stěžovatelku shodný či obdobný nárok stejným způsobem ve velkém množství právně totožných či podobných sporů. Vůči žalovaným, by pak často bylo, s ohledem na tyto skutečnosti, přiznání náhrady nákladů v plné výši postupem příliš tvrdým. Na okraj je třeba dodat, že v analogických věcech Ústavní soud v desítkách usnesení dokonce aproboval takový postup obecných soudů, který výpočet nákladů neopřel o vyhlášku č. 484/2000 Sb., nýbrž o advokátní tarif, a to právě s ohledem na povahu věci (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307 až IV. ÚS 307/02 a desítky dalších)".

Je tedy zřejmé, že stejně jako Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, tak i konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na zásadě, podle které nemá být výše nákladů zjevně nepřiměřená předmětu sporu.

Lze souhlasit se stěžovatelkou, že pokud jí v nyní projednávané věci obecný soud přiznal jakožto straně, která měla ve věci plný úspěch, náklady řízení v nižším rozsahu, než by jí náležely dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. s odůvodněním, že náhrada počítaná podle této vyhlášky by byla nepřiměřená předmětu řízení, a tedy v rozporu se "zásadou přiměřenosti" vyplývající z Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, je sporné, zda je takové odůvodnění, jehož jediným základem je tvrzená nepřiměřenost výše náhrady nákladů řízení k předmětu sporu bez ohledu na povahu věci či ve věci činěných úkonů, dostatečným ve vztahu k aplikaci soudcovského uvážení ohledně otázky, kde se jedná a kde již nikoli o přiměřený soulad mezi výší nákladů řízení a předmětu sporu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu však není významné, že o "podústavní" správnosti napadeného odůvodnění lze mít pochybnosti, podstatné naopak je, že zde nejsou dány relevantní "silné" důvody, proč by měl do sporu zasáhnout Ústavní soud. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí se totiž "kvalifikované vady" vyznačovat značnou intenzitou, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V nyní projednávané věci se proto Ústavní soud vzhledem k povaze projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to ve sporu o zaplacení částky 2.911,- Kč s příslušenstvím, výše nastíněnou otázku nezabýval, neboť přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí, resp. výrok, proti kterému stěžovatelka fakticky brojí, z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod a dospěl k závěru, že postup obecného soudu, který při stanovení výše náhrady nákladů řízení odkázal na Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007 na podporu svého právního názoru ohledně přiměřenosti mezi předmětem řízení a výší nákladů řízení, nevybočuje z mezí ústavnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru