Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 221/96Nález ÚS ze dne 08.01.1997K tísni při uzavření kupní smlouvy a vyvlastnění jako restitučním titulům

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/7 SbNU 7
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.221.96
Datum podání08.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 6 odst.1 písm.m, § 6 odst.1 písm.k, § 6 odst.1 písm.m


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 221/96 ze dne 8. 1. 1997

N 2/7 SbNU 7

K tísni při uzavření kupní smlouvy a vyvlastnění jako restitučním titulům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. M. K. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1996, č.j. 22 Ca 336/95-12, v části potvrzující rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 4. 1995, č.j. PzÚ 509/92-Ad, ve výrocích pod body 1, 2,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 18. 4. 1995 vydal Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní

pozemkový úřad, rozhodnutí č.j. PzÚ 509/92-Ad, podle něhož

stěžovatel není vlastníkem pozemků v katastrálním území Ž.,

a to 1) dílu "v" p.č. 103 - pastva o výměře 682 m2, dílu "x" p.č.

105 - role o výměře 5.108 m2,

2) části p.č. 333/2 - role ozn. č. 40 o výměře 520 m2, části

p.č. 324/1 - role ozn. č. 41 o výměře 330 m2, části p.č.

497/2 - ostatní plochy ozn. č. 42 o výměře 20 m2,

3) části p.č. 103 - role ozn. písm. "o" o výměře 288 m2,

části p.č. 101 - role ozn. písm. "p" o výměře 404 m2

a části p.č. 105 - role ozn. písm. "r" o výměře 12 m2.

Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě podání stěžovatele,

který u pozemkového úřadu uplatnil nárok na vydání shora uvedených

pozemků, resp. na přiznání finančního vyrovnání za vykoupené

pozemky, které nebylo možno vydat z důvodu zastavění. Pozemky,

uvedené pod bodem 1), prý byly vykoupeny státem - podnikem C. - od

stěžovatelova prarodiče J. K. na základě kupní smlouvy, uzavřené

dne 18. 7. 1978. Stěžovatel, který je závětním dědicem po J. K.,

při uplatňování tohoto nároku tvrdil, že kupní smlouva byla

podepsána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť

stěžovatelův prarodič údajně nemohl souhlasit s prodejem

hodnotných pozemků o celkové výměře 5 790 m2 za cenu 2 316 Kčs,

neboť na těchto pozemcích velmi lpěl a obhospodařoval je už od

roku 1942. J. K. prý kupní smlouvu podepsal také ze strachu, aby

neměl v budoucnu nepříjemnosti stěžovatel, pokud by mu majetek

odkázal. Dva měsíce po podpisu kupní smlouvy J. K. zemřel.

Stěžovatel ve svém podání tvrdil, že i smlouva o prodeji

pozemků, uvedených pod bodem 2), podepsaná stěžovatelem dne 14.

1. 1980, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Uzavření této smlouvy za cenu 0,40 Kčs/m2 stěžovatel při jednání

dne 3. 9. 1979 odmítl. Poté ho JUDr. M., právní zástupce podniku

C., údajně upozornil na to, že pokud smlouvu nepodepíše, budou mu

pozemky vyvlastněny a navíc bude mít potíže jak v zaměstnání, tak

i v osobním životě. Dne 8. 1. 1980 prý byl pro antisocialistické

postoje a projevy s okamžitou platností odvolán z řídící funkce ve

svém zaměstnání. Proto, údajně z obav před dalšími možnými

represáliemi, dne 14. 1. 1980 podepsal smlouvu, jíž prodal státu

- n.p. C. - výše označené pozemky v celkové výměře 870 m2 za cenu

348 Kčs. Ze stejných důvodů prý dne 2. 5. 1988 podepsal i smlouvu

o prodeji pozemků, uvedených pod bodem 3), kterou prodal A.p. ve

F.M. pozemky o celkové rozloze 704 m2 za cenu 281,60 Kčs.

Okresní úřad - okresní pozemkový úřad se zabýval otázkou, zda

měl stěžovatel restituční nárok na výše označené pozemky podle

ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., tj. zda

k uzavření výše uvedených kupních smluv došlo ze strany

prodávajících v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dospěl

k závěru, že restituční nárok podle citovaného ustanovení

v posuzované věci dán není, takže stěžovatel není vlastníkem

požadovaných pozemků a za nevydané pozemky se mu nepřiznává nárok

na pozemek náhradní či na jinou zákonnou náhradu.

Pozemky, uvedené pod bodem 1), které prodal J. K. podniku C.

v roce 1978, prý byly od roku 1960 v užívání JZD a J. K. je

neobhospodařoval, nebyl na ně nijak existenčně odkázán a jejich

prodejem proto neutrpěl žádnou sociální či hospodářskou újmu.

Stanovená cena 0,40 Kčs/m2 odpovídala ust. § 15 vyhlášky č.

43/1969 Sb. Navíc prý byl stěžovatel oprávněn požadovat pouze

polovinu finanční náhrady, neboť - na základě závěti - náleží

druhá polovina majetku J. K. jeho nevlastní dceři E. Š.

Podle názoru okresního úřadu v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek nebyly uzavřeny ani kupní smlouvy ze dne 14. 1. 1980 a ze

dne 2. 5. 1988, vztahující se na prodej pozemků, uvedených pod

body 2) a 3), kde prodávajícím byl stěžovatel M. K. Předmětné

pozemky byly totiž již v době, kdy je stěžovatel nabyl,

v bezplatném a trvalém užívání JZD, a proto je nemohl užívat. Při

jednání o kupních smlouvách prý proto měl výhrady pouze ke

stanovení výše kupní ceny. Sjednaná kupní cena O,40 Kčs/m2 byla

stanovena v souladu s ust. § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb.,

neboť šlo o pozemky v užívání socialistické organizace. Pozemkový

úřad nespatřoval příčinnou souvislost ani mezi jednáním o kupní

smlouvě a odvoláním stěžovatele z vedoucí funkce v jeho

zaměstnání. Podnět k odvolání prý byl dán již na schůzi ZO KSČ dne

10. 5. 1979, kdy však stěžovatel ještě nebyl vlastníkem

předmětných pozemků, kterým se stal až na základě rozhodnutí

státního notářství ze dne 13. 12. 1979 a až po tomto datu mohlo

dojít k přípravě kupní smlouvy (poznámka: Zde se pozemkový úřad

dopustil - z hlediska souzené věci - omylu, neboť dědictví se

nabývá již dnem smrti zůstavitele.). I kdyby prý však pozemkový

úřad připustil, že k uzavření smluv došlo v tísni, nebyly současně

uzavřeny i za nápadně nevýhodných podmínek. Z obsahu spisu

o projednání dědictví po J. K. (sp. zn. D 2519/79) totiž údajně

vyplývá, že veškeré pozemky v užívání socialistické organizace

byly do celkové hodnoty dědictví na základě znaleckého posudku

zahrnuty v ceně 0,01 Kčs/m2. Proto prý stěžovatel v době uzavření

kupních smluv žádnou sociální či hospodářskou újmu neutrpěl.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené

rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, okresního pozemkového

úřadu, v bodě 1) a 2) potvrdil a v bodě 3) zrušil. V odůvodnění

svého rozsudku soud uvedl, že s předmětnými pozemky, uvedenými pod

bodem 3), prý nakládal investor - Kompostárny Agrochemický podnik

- jako s majetkem, který již vlastní, ještě před uzavřením kupní

smlouvy dne 2. 5. 1988. Ohledně těchto pozemků je proto nutné

provést další šetření za účelem zjištění, kdy skutečně došlo

k jejich faktickému zabrání k výstavbě kompostárny. Pokud by se

tak stalo ještě před uzavřením kupní smlouvy, byl by prý dán

restituční důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č.

229/1991 Sb..

Ohledně pozemků, uvedených pod bodem 1), krajský soud dospěl

k závěru, že kupní smlouva ze dne 18. 7. 1978 v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek uzavřena nebyla. Podle názoru soudu musí mít

tíseň základ v objektivně existujícím hospodářském nebo sociálním

stavu, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na

osobu uzavírající smlouvu, že učiní úkon, jejž by jinak neučinila

a jímž jedná ve svůj neprospěch. Pro tento stav však v souzené

věci nebyl objektivní důvod. Pozemky vykupoval podnik C. a pokud

by k jejich prodeji nedošlo, byly by vyvlastněny, neboť důvod pro

jejich vyvlastnění existoval. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky

musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat

v subjektivním cítění prodávajícího. Soud především hodnotil, zda

v souzené věci nebyla porušena ekvivalentnost dohodnutých

vzájemných plnění, tj. zda hodnoty získané prodávajícím nebyly

"nápadně nevýhodné" oproti hodnotám vydávaným. V souzené věci však

prý k porušení této ekvivalentnosti nedošlo, neboť kupní cena

odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a prodejem pozemků,

které byly od roku 1960 v užívání JZD, jejich vlastník J. K.

významně a zjevně znevýhodněn nebyl.

Podle názoru krajského soudu v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek nebyla uzavřena ani kupní smlouva ze dne 14. 1. 1980

týkající se pozemků uvedených pod bodem 2. Stěžovatel sice uvedl,

že tíseň spatřuje v tom, že v době, kdy se jednalo o prodeji

nemovitosti, současně probíhalo i prověřování, zda může pro své

politické názory i nadále pracovat s utajenými skutečnostmi a že

důvodem jeho neprověření byl nesouhlas s prodejem pozemku. Krajský

soud však z výpisu z usnesení ZO KSČ ze dne 10. 5. 1979

a z výpovědí některých svědků zjistil, že výbor ZO KSČ

nedoporučil, aby stěžovatel dále zastával funkci vedoucího KTS,

ještě dříve, než stěžovatel odmítl uzavřít kupní smlouvu. Soud se

proto neztotožnil s názorem stěžovatele, že jeho odvolání z funkce

dne 8. 1. 1980 bylo motivováno tím, že dne 3. 9. 1979 odmítl

prodat předmětné pozemky a že mezi oběma skutečnostmi lze

spatřovat příčinnou souvislost. Soud dále uvedl, že ani v případě

kupní smlouvy ze dne 14. 1. 1980 neshledal, že by byla uzavřena za

nápadně nevýhodných podmínek, neboť pozemky byly v užívání JZD

a kupní cena odpovídala tehdy platným předpisům.

Tento rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní namítl, že pozemky uvedené pod bodem 1) (rozuměj:

výroku rozhodnutí pozemkového úřadu) nebyly ze tří čtvrtin použity

k účelu, k němuž byly pod hrozbou vyvlastnění vykoupeny, a byly za

mnohonásobně vyšší cenu prodány dalšímu zájemci. Konkrétně prý

tyto pozemky vykoupené v rozsahu 4 ha za 0,40 Kčs/m2, prodal

podnik C. Agropodniku F.M. za 1 930 000 Kčs. Pozemky, uvedené pod

bodem 2), prý byly zabrány ve výměře o 349 m2 větší, než je

uvedeno v příslušné kupní smlouvě.

Dále stěžovatel upozornil na ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona

č. 229/1991 Sb., podle něhož je dán restituční nárok, jestliže

došlo k vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale

neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Bylo by prý v rozporu

s principem rovnosti účastníků a se zákonnou ochranou vlastnických

práv, kdyby ten, kdo pod hrozbou vyvlastnění nemovitost prodá,

neměl stejnou možnost domáhat se zrušení kupní smlouvy, jestliže

účel výkupu nebyl splněn a předmět koupě byl dokonce prodán za

mnohonásobně vyšší cenu, jako ten, komu byl pozemek vyvlastněn za

náhradu. Podle názoru stěžovatele prodej v tísni za nápadně

nevýhodných podmínek ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k)

citovaného zákona pro něj nemůže mít horší důsledky než

vyvlastnění za náhradu ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. m). Za

nápadně nevýhodné podmínky prý nemůže být považován toliko

nesoulad kupní ceny s cenovým předpisem. Za prodej v tísni za

nápadně nevýhodných podmínek je údajně nutno, s poukazem na

ústavní zásadu rovnosti před zákonem [čl. 3 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a zákazu zneužití

vlastnictví (čl. 11 odst. 3 Listiny), považovat i prodej pod

hrozbou vyvlastnění pro veřejný zájem, jestliže byl veřejný zájem

"podsunut", neboť došlo k dalšímu prodeji k jiným účelům, než byl

důvod výkupu, a to dokonce za podstatně vyšší cenu.

Napadeným rozsudkem prý proto krajský soud porušil

stěžovatelova základní práva a svobody ve smyslu čl. 36, čl. 4

odst. 4 a čl. 11 odst. 3 Listiny. Proto stěžovatel navrhl, aby

Ústavní soud napadený rozsudek v části, potvrzující výrok 1) a 2)

citovaného rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, zrušil. Stěžovatel trvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Ostravě, a vedlejší účastníci řízení - Okresní úřad

Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, A., s.r.o., F.M., B.,

a.s., P., a Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště

Frýdek-Místek.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že k prodeji

předmětných pozemků podniku C. došlo dne 18. 7. 1978, tj. v době,

kdy pohrůžka vyvlastněním byla důvodná. Jestliže v roce 1988 došlo

k prodeji části pozemků jinému nabyvateli za podstatně vyšší cenu,

nelze prý v této skutečnosti spatřovat tíseň, neboť podnik C. byl

již v té době jejich vlastníkem a mohl s nimi nakládat, tedy je

i prodat. K stěžovatelovu tvrzení, že pozemky uvedené v části

výroku 2) byly zabrány ve výměře o 349 m2 větší než bylo uvedeno

ve smlouvě, uvedl, že jde o tvrzení nové, které stěžovatel ani ve

správním řízení ani před soudem neuplatnil. Pokud by tomu tak

skutečně bylo, přešel by prý pozemek této výměry na stát či jinou

právnickou osobu bez právního důvodu, čímž "by byl dán restituční

důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. pro

nové rozhodování podle ust. § 9 odst. 4 citovaného zákona".

Stěžovatel se prý v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud

přezkoumal napadený rozsudek takovým způsobem, jako by šlo o soud

nadřízený soudu obecnému, což podle ustálené judikatury Ústavního

soudu možné není.

Krajský soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla

porušena ústavně zakotvená základní práva a svobody, a proto

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že na základě provedeného

dokazování nedospěl k závěru, že výše citované kupní smlouvy byly

uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále uvedl, že

by bylo v rozporu s rovností účastníků a se zákonnou ochranou

vlastnických práv, pokud by ten, kdo nemovitost prodal

a v restitučním řízení neprokázal, že k uzavření kupní smlouvy

došlo jak v tísni, tak i za nápadně nevýhodných podmínek, měl

stejnou možnost domáhat se zrušení kupní smlouvy (byť by prodaná

nemovitost nesloužila svému účelu) jako ten, kdo se výkupu

prokazatelně bránil do té míry, že mu nemovitost musela být

v nezbytném rozsahu a pro předem stanovený účel vyvlastněna.

Stěžovatelovo tvrzení, že podnik C. prodal Agropodniku F.M.

pozemky v rozsahu 4 ha za 1 930 000 Kčs, prý není pravdivé, neboť

podle dokladů Katastrálního úřadu F.M. a finančního referátu

Okresního úřadu Frýdek-Místek byla část pozemků, určená pro

zamýšlenou výstavbu kompostárny, napřed převedena na ONV

Frýdek-Místek a poté dána do užívání Agrochemickému podniku F.M..

Toto trvalé užívání bylo dohodou ze dne 8. 1. 1992 zrušeno

a opatřením Okresního úřadu Frýdek-Místek ze dne 15. 6. 1995

pozemky přešly do správy Pozemkového fondu ČR. K námitce ohledně

údajného zabrání pozemků, uvedených ve výrokové části 2), ve

výměře o 349 m2 větší, než je uvedeno ve smlouvě, okresní úřad

sdělil, že navíc zabrané pozemky zůstaly i nadále ve vlastnictví

stěžovatele a nejsou předmětem restitučního řízení. Rovněž ve

smlouvě ze dne 14. 1. 1980 je údajně uvedeno, že konečné upřesnění

výměry bude provedeno po ukončení výstavby vlečky a smluvní strany

se zavázaly případné rozdíly vzájemně vyrovnat.

Ze všech uvedených důvodů okresní úřad navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

A., s.r.o., se postavení vedlejšího účastníka před Ústavním

soudem vzdala. V přípise Ústavnímu soudu sdělila, že pozemek pro

stavbu kompostárny č. 312/2 díl "t" o výměře 42 345 m2, tj. části

pozemků, jichž se týká napadený rozsudek krajského soudu v bodech

1) a 2), byl hospodářskou smlouvou č. Fin 72/2-321/88-M

Severomoravskými celulózkami P. předán Okresnímu úřadu ve

Frýdku-Místku a hospodářskou smlouvou č. Fin 72/5-174/88-H bylo

k tomuto pozemku zřízeno právo trvalého užívání pro Agrochemický

podnik F.M.. Zmíněný pozemek je údajně zastavěn a nelze ho proto

vydat. K výstavbě kompostárny u Agrochemického podniku došlo poté,

kdy Severomoravské celulózky P. ustoupily od záměru výstavby

kompostárny (likvidace kůrodřevní hmoty) a její výstavbou byl

pověřen dle rozhodnutí státních orgánů Agrochemický podnik F.M.

jako provozovatel zemědělských služeb.

B., a.s., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že

krajský soud se striktně řídil návrhem stěžovatele, tj. jím

uplatněným důvodem pro vydání pozemků podle ust. § 6 odst. 1 písm.

k) zákona č. 229/1991 Sb. V ústavní stížnosti prý však stěžovatel

uvádí restituční důvod jiný, když tvrdí, že ten, kdo nemovitost

prodal na základě kupní smlouvy, by měl mít stejnou možnost

domáhat se jejího zrušení jako ten, komu byla nemovitost

vyvlastněna. V citovaném ust. § 6 odst. 1 písm. k) se však jedná

o případy kupních smluv, zatímco v ust. § 6 odst. 1 písm. m)

o vyvlastnění a soud prý tedy nemohl navzájem kombinovat podmínky,

uvedené pod jednotlivými písmeny. Pokud se prý tedy soud při svém

rozhodování řídil platným zákonem, nemohl porušit lidská práva,

jak tvrdí stěžovatel.

Podle názoru B., a.s., nemohou nápadně nevýhodné podmínky pro

stěžovatele spočívat v tom, že právní předchůdce B., a.s., později

prodal zakoupené pozemky za vyšší cenu, než je předtím zakoupil,

neboť nápadně nevýhodné podmínky se prý musí projevit přímo při

uzavírání kupní smlouvy a nikoliv později. Právní předchůdce B.,

a.s., prý předmětné pozemky nekupoval ze spekulativních důvodů,

ale proto, že na nich chtěl postavit kombinát na zpracování dřeva.

Tato původní představa byla později přehodnocena, byla postavena

pouze celulózka a další pozemky byly určeny pro výstavbu papírny,

místa na zpracování dřevního odpadu a výroby zabývající se

biotechnologiemi. Pro tento účel byly pozemky, včetně pozemků

uvedených pod bodem 1), prodány právnímu předchůdci A., s.r.o.,

B., a.s., který prý stále počítá s výstavbou papírny a rezervuje

k tomu potřebné území.

Ohledně údajného zabrání pozemků, uvedených v bodě 2), ve

výměře o 349 m2 větší, B., a.s., uvedla, že tyto pozemky byly

určeny pro výstavbu podnikové železniční vlečky a byly vykupovány

s tím, že podle kupní smlouvy bude výměra vykupovaných pozemků

upřesněna po ukončení výstavby vlečky a po vypracování

geometrického plánu. To se prý také stalo a zbývajících 349 m2

bylo od stěžovatele údajně vykoupeno smlouvou ze dne 1. 12. 1993.

Vklad této smlouvy bude proveden po vykoupení zbylých pozemků,

nutných pro vlečku, a to nejpozději do 3 let od uzavření smlouvy.

Ze všech uvedených důvodů B., a.s., navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Frýdek-Místek, se

s citovaným rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového

úřadu, ve Frýdku-Místku, ztotožnil a postavení vedlejšího

účastníka v řízení před Ústavním soudem se vzdal.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena

jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, v čl. 4 odst. 4, v čl. 11

odst. 3 a v čl. 36 Listiny. Pokud stěžovatel uvedl i údajné

porušení čl. 3 odst. 4 Listiny, dopustil se zjevného omylu, neboť

toto ustanovení vůbec neexistuje.

Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení

o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty

a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům,

než pro které byla stanovena. Stěžovatel však neuvádí, v čem

konkrétně spatřuje porušení tohoto ustanovení a ani Ústavní soud

neshledal, že by krajský soud napadeným rozhodnutím porušil

citovaný článek. V tomto směru je tedy ústavní stížnost

neopodstatněná.

Článek 11 odst. 3 Listiny stanoví, že vlastnictví zavazuje.

Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské

zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou poukazuje na

to, že tento článek se vztahuje na vlastnictví již nabyté,

existující, a nikoliv na pouhý tvrzený nárok na ně. I v tomto

směru je tedy ústavní stížnost neopodstatněná.

Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo podle čl.

36 Listiny, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného

soudního a správního spisu - nebylo mu nijak bráněno v tom, aby se

stanoveným způsobem domáhal svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a také, v první instanci, u správního orgánu.

Stěžovatel uplatnil u Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, nárok na vydání předmětných pozemků a poté, co

mu nebylo vyhověno, podal opravný prostředek ke Krajskému soudu

v Ostravě. Je tedy zřejmé, že stěžovateli bylo umožněno domáhat se

stanoveným způsobem svého práva nejen cestou správního řízení,

nýbrž i pořadem práva civilního u řádného soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel měl zřejmě

na mysli porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel totiž v podstatě tvrdí, že

krajský soud (a také pozemkový úřad) nepostupoval v souladu se

zákonem č. 229/1991 Sb., když nepřiznal oprávněnost jeho

restitučním nárokům. Lze usuzovat, že tím nepřímo uvedl, že soud

nepostupoval "zákonem stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90

Ústavy.

Sporným bodem v rozhodování krajského soudu byla otázka, zda

kupní smlouvy ze dne 18. 7. 1978 ohledně pozemků uvedených pod

bodem 1) napadeného rozsudku a ze dne 14. 1. 1980 ohledně pozemků

pod bodem 2) byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek

ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatel namítá, že k uzavření obou uvedených kupních smluv

došlo jak v tísni, tak i za nápadně nevýhodných podmínek, zatímco

okresní úřad i krajský soud došly k závěru opačnému.

V souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou

obecných soudů Ústavní soud pod pojmem "tíseň" rozumí takový

hospodářský, sociální nebo i psychický stav, jenž na jednajícího

doléhá takovým způsobem a takovou závažností, "že učiní právní

úkon, který by jinak neučinil a nebo u dvoustranných jednání úkon

neuzavřel". Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím

a působícím stavu, musí pro ni být dán objektivní důvod a současně

se musí stát i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby

tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. např. nález sp. zn. II.

ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- sv. 4., Praha, C.H. Beck 1996, str. 64 a 65). Přitom tíseň nelze

chápat jako jednorázový akt, nýbrž i v širších souvislostech jako

dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba

učinila jako vlastník úkon, který by v právním státě jinak

neučinila (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 101/96).

V souzené věci okresní úřad i krajský soud došly k závěru, že

předmětné kupní smlouvy pod bodem 1) a 2) v tísni uzavřeny nebyly.

Ohledně kupní smlouvy pod bodem 1), uzavřené mezi J. K. a podnikem

C., však stěžovatel tvrdí, že J. K. nechtěl pozemky prodat

(zejména za nabídnutou kupní cenu), velmi na nich lpěl a k podpisu

smlouvy došlo pouze ze strachu, aby stěžovatel neměl později

"nepříjemnosti" (č.l. 73 správního spisu). Dva měsíce po uzavření

této kupní smlouvy J. K. zemřel na "mrtvici" (tamtéž). Tomu, že

kupní smlouva pod bodem 1) byla ze strany J. K. skutečně

uzavřena ve stavu tísně, dále nasvědčuje i vyjádření B., a.s.,

právního nástupce podniku C. (č.l. 56 správního spisu). Oproti

tomu krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné

uvedl, že pro stav tísně objektivní důvod neexistoval také proto,

že pokud by J. K. pozemky neprodal, byly by mu vyvlastněny,

přičemž důvod pro jejich vyvlastnění dán byl.

Podle názoru Ústavního soudu však existuje několik nepřímých

důkazů, svědčících o tom, že stav tísně při uzavření kupní smlouvy

pod bodem 1) ze strany J. K. vzhledem k celkovému kontextu

tehdejší situace nelze vyloučit. J. K. se v době jejího podpisu

nacházel ve špatném zdravotním stavu, dva měsíce poté dokonce

zemřel, hrozba vyvlastnění (jak uvádí ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti sám krajský soud) byla reálná, v tehdejší době panoval

obecný nedostatek zákonné ochrany soukromého vlastnictví a J. K.

se skutečně mohl subjektivně obávat nepříjemných důsledků, které

by odmítnutí uzavření kupní smlouvy mohlo znamenat pro jeho

dědice. Nicméně Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou

judikaturou - respektuje skutečnost, že není vrcholem soustavy

obecných soudů, takže neměnil závěry, ke kterým správní a soudní

orgány dospěly.

Rovněž u kupní smlouvy pod bodem 2) lze shledat některé

skutečnosti svědčící pro to, že kupní smlouva mohla být

stěžovatelem uzavírána ve stavu tísně. Ze záznamu o jednání na

právním oddělení podniku C. ze dne 3. 9. 1979 (č.l. 48 správního

spisu) vyplývá, že "pan ing. K. prohlašuje, že za žádných

okolností nemíní uzavřít kupní smlouvu za náhradu 0,40 Kčs za 1

m2. Bližší důvody neuvádí, a to přes vysvětlení, že se jedná

o extravilán." Stěžovatel tedy původně kupní smlouvu uzavřít

nechtěl a pokud později změnil názor, nelze vyloučit, že se tak

mohlo stát právě v důsledku stavu tísně. Je pravda - jak krajský

soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl - že

k doporučení ZO KSČ, aby M. K. nadále nevykonával funkci vedoucího

KTS vzhledem k jeho "nevhodným politickým postojům a projevům",

došlo již dne 10. 5. 1979, tedy ještě přede dnem 3. 9. 1979, kdy

odmítl prodej předmětných nemovitostí (přestože dědické řízení

nebylo ještě ukončeno) a nelze proto dovozovat příčinnou

souvislost mezi citovaným nedoporučením a odmítnutím uzavření

kupní smlouvy. Podle názoru Ústavního soudu však stav tísně nelze

chápat výlučně jako jednorázový akt, nýbrž někdy i jako dlouhodobý

proces. Z tohoto pohledu se stěžovatel ve stavu tísně skutečně

nacházet mohl, což ostatně uznala i B., a.s., (č.l. 55), a o čemž

svědčí i to, že k uzavření kupní smlouvy pod bodem 2) došlo dne

14. 1. 1980, tedy pouhých šest dní po odvolání stěžovatele

z funkce vedoucího KTS (č.l. 23). Za tohoto stavu má Ústavní soud

za to, že řada skutečností nasvědčuje závěru, že podmínka tísně

i při uzavírání této kupní smlouvy byla splněna.

Stejně jako požadavek "tísně" je nutno i požadavek "nápadně

nevýhodných podmínek" posuzovat vždy v konkrétním případě

s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V tomto směru - ohledně

předpokladu "nápadně nevýhodných podmínek" u obou citovaných

kupních smluv - krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku

pouze uvedl, že kupní cena odpovídala tehdy platným cenovým

předpisům, pozemky byly v užívání JZD a jejich prodejem nebyli

jejich vlastníci, tj. J. K. a stěžovatel, významně a zjevně

znevýhodněni. Ústavní soud konstatuje, že okresní úřad i krajský

soud došly ke správnému závěru, že kupní cena pozemků byla

skutečně stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy

a také kupujícímu, podniku C., nelze bez důkazu podsouvat úmysl,

že pozemky zakoupil ze spekulativních důvodů nebo že na

zakoupených pozemcích ve skutečnosti vůbec nehodlal vystavět

kombinát na zpracování dřeva. Je skutečností, že větší část

zakoupených pozemků později nesloužila účelu, pro který byla

původně vykoupena a pro který mohla být případně i vyvlastněna za

náhradu. Stěžovatel navíc tvrdí, že část těchto pozemků byla

později prodána za nepoměrně vyšší cenu, než byla původní cena

kupní. Toto tvrzení však nebylo ve správním řízení ani v řízení

před krajským soudem bezpečně prokázáno a ve svých vyjádřeních

k ústavní stížnosti je popírají jak okresní pozemkový úřad, tak

i A., s.r.o. Navíc se lze ztotožnit s názorem, že pozdější prodej

vykoupených pozemků je záležitostí prodávajícího "nového"

vlastníka, jehož v další dispozici s těmito pozemky nelze

omezovat. Ústavní soud shledal jako významnou zvláště skutečnost,

že ať již byla část předmětných nemovitostí pouze převedena na ONV

Frýdek-Místek (jak tvrdí okresní pozemkový úřad) nebo prodána (jak

namítá stěžovatel), došlo k těmto právním úkonům až po uplynutí

delšího časového období od uzavření kupních smluv (8, resp. 10

let), a proto lze těžko kupujícímu přičítat spekulativní úmysly

a vinit jej z toho, že "veřejný zájem byl podsunut", jak tvrdí

v ústavní stížnosti stěžovatel. Za tohoto stavu lze stěží

- z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele

- napadat závěr krajského soudu, že citované kupní smlouvy za

nápadně nevýhodných podmínek uzavřeny nebyly.

Pokud stěžovatel porovnává ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)

a písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. a zastává názor, že by bylo

v rozporu s principem rovnosti, pokud by ten, kdo pod hrozbou

vyvlastnění nemovitost prodá, neměl stejnou možnost domáhat se

zrušení kupní smlouvy - jestliže účel výkupu nebyl splněn - jako

ten, jehož nemovitost by byla vyvlastněna za náhradu, dopouští se

omylu. Je totiž zásadní rozdíl mezi institutem vyvlastnění

a institutem kupní smlouvy, kdy vyvlastnění v zásadě představuje

změnu vlastnického práva ve veřejném zájmu, zatímco kupní smlouva

je důsledkem souhlasného projevu vůle smluvních stran. Proto také

zákonodárce institut vyvlastnění, patřící svou povahou do oblasti

veřejného práva, velmi výrazně limituje a v citovaném zákonu je

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) související restituční důvod

upraven tak, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti,

jestliže byly vyvlastněny za náhradu, pokud existují a trvale

neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Oproti tomu ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) téhož zákona - které se týká souzené věci

- dodržení účelu, pro nějž došlo k uzavření kupní smlouvy,

nepředpokládá.

Ústavní soud nezpochybňuje stěžovatelovo tvrzení, že

k uzavření předmětných kupních smluv mohlo skutečně dojít pod

určitou hrozbou vyvlastnění, avšak to nic nemění na skutečnosti,

že pozemky vyvlastněny nebyly a k údajnému znevýhodnění prodejců

ve srovnání s osobami, jimž byly nemovitosti vyvlastněny, nedošlo,

neboť se jedná o dva samostatné restituční tituly, jejichž

podmínky lze stěží kombinovat. V tomto směru tedy nelze hovořit

o nerovnosti mezi občany, takže tvrzení ústavní stížnosti, brojící

proti údajnému porušení čl. 1 Listiny (který zaručuje princip

rovnosti v důstojnosti i v právech), je bezpředmětné.

Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - dovodil, že některé

skutečnosti sice nasvědčují tomu, že kupní smlouvy pod bodem 1)

a 2) uzavřeny ve stavu tísně byly, leč okresní úřad a krajský soud

došly k závěru opačnému a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší jimi

provedené hodnocení dokazování "přehodnocovat", byť by se s ním

sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck

Praha, 1994, str. 267 a násl.). I kdyby však podmínka tísně

splněna byla, z obsahu spisu - jak již Ústavní soud uvedl - je

zřejmé, že není splněn druhý zákonný předpoklad, tedy uzavření

kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Protože restituční

důvod podle ust. § 6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona

předpokládá kumulativní splnění obou předpokladů, tedy jak tísně,

tak i nápadně nevýhodných podmínek, krajský soud z hlediska

ústavního práva nepochybil, když napadeným rozsudkem potvrdil bod

1) a 2) předchozího rozhodnutí okresního pozemkového úřadu

a postupoval tedy "zákonem stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90

Ústavy. Ani tento článek tedy napadeným soudním rozsudkem porušen

nebyl.

Pokud stěžovatel namítá, že pozemky uvedené pod bodem 2) byly

zabrány ve větší výměře, než je uvedeno v příslušné kupní smlouvě,

nemá tato námitka v tomto řízení relevanci, neboť taková otázka

nebyla předmětem řízení ani u okresního pozemkového úřadu ani

u krajského soudu, a proto se jí nemohl zabývat ani Ústavní soud.

Ústavní soud vzal v úvahu i žádost vedlejšího účastníka B.,

a.s., o přiznání nákladů řízení ve výši 2 150 Kč. I když

stěžovatel neměl v řízení před Ústavním soudem úspěch, Ústavní

soud přihlédl k tomu, že šlo o věc značně spornou a nejednoduchou,

a proto neshledal důvod, aby stěžovateli uložil nahradit

vedlejšímu účastníku, a.s. B., náklady řízení.

Ústavní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že

napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nebyla porušena

stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručené ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. ledna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru