Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2208/11 #1Nález ÚS ze dne 04.04.2012Přepjatý formalismus při rozhodování o nákladech řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
řízení/zastavení
právní úkon/neplatný
družstvo/bytové
Náklady řízení
žaloba/na plnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/65 SbNU 41
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.2208.11.1
Datum vyhlášení18.04.2012
Datum podání29.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420 odst.1

513/1991 Sb., § 239 odst.4 písm.i, § 268

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150, § 80 písm.b, § 96 odst.2, § 146 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nelze důvodnost podání žaloby zjistit jen porovnáním petitu a pozdějšího chování žalovaného, ale v konkrétním případě může být třeba přihlédnout také k odůvodnění žalobního petitu. Nezohlednění tohoto požadavku při rozhodování o nákladech řízení je přepjatým formalismem a má za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Bytového družstva PERGA 1 zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 4. 4. 2012 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 309/2010-40 ze dne 18. 5. 2011 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Usnesením městského soudu bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka (bytové družstvo) domáhala po vedlejším účastníku řízení před Ústavním soudem (svém bývalém předsedovi) zaplacení částky 1,326.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (již stěžovatelka založila na výsledku jiného řízení před městským soudem), a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Napadeným usnesením změnil vrchní soud rozhodnutí městského soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 77.316 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 960 Kč. Stěžovatelka podle vrchního soudu zavinila zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť škoda, jejíž náhrady se domáhala po žalovaném, jí nevznikla, a žaloba tedy nebyla podána důvodně. Stěžovatelka zpochybňovala hodnocení důvodnosti žaloby, provedené vrchním soudem, a namítala, že je v rozporu s principy spravedlnosti, aby náklady řízení, jež bylo zahájeno v přímé souvislosti s porušením právních předpisů a povinností vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem, nesla právě ona.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu ohledně (ne)důvodnosti stěžovatelkou podané žaloby na náhradu škody. Podle jeho názoru se stěžovatelka nacházela ve stavu právní nejistoty ohledně možné povinnosti hradit škodu způsobenou jednáním vedlejšího účastníka, a proto nelze paušálně tvrdit, že žalobu nepodala důvodně. S odkazem na svůj nález sp. zn. I. ÚS 2899/10 Ústavní soud připomněl, že při rozhodování o nákladech řízení nelze důvodnost žaloby zjistit jen porovnáním jejího petitu a pozdějšího chování žalovaného, ale v konkrétním případě může být třeba přihlédnout také k odůvodnění žalobního petitu. S ohledem na uvedenou tezi Ústavní soud uvedl, že v dané věci stěžovatelka měla legitimní důvod podat žalobu proti vedlejšímu účastníkovi, neboť jejím podáním sledovala eliminaci možného promlčení nároku na náhradu škody a navíc nemohla předjímat výsledek druhého řízení před městským soudem. Vrchní soud však tyto skutečnosti nezohlednil a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl formalisticky, čímž porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto jeho rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2208/11 ze dne 4. 4. 2012

N 74/65 SbNU 41

Přepjatý formalismus při rozhodování o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 4. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva PERGA 1, se sídlem Praha 7, U Pergamenky 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 č. j. 12 Cmo 309/2010-40, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen coby žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, za účasti stěžovatele a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a J. D. jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 č. j. 12 Cmo 309/2010-40 došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011 č. j. 12 Cmo 309/2010-40 se proto zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecného soudu následující.

2. Stěžovatel podal žalobu na náhradu škody s příslušenstvím proti žalovanému (vedlejšímu účastníku řízení o ústavní stížnosti). V petitu žaloby navrhl, aby byl vydán rozsudek následujícího znění (srov. č. l. 1-2 spisu): "Žalovaný J. D. je povinen nahradit žalobci, Bytovému družstvu PERGA 1, škodu ve výši dle pravomocného rozsudku ve věci společnosti E.I.C.I., spol. s. r. o., proti žalobci o zaplacení 1 326 201 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 40/2006, a to do tří dnů od právní moci rozsudku".

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2010 č. j. 81 Cm 208/2009-27 dle § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení o zaplacení částky 1 326 201 Kč s příslušenstvím (poznámka: tedy pro zpětvzetí žaloby) - bod I a dle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení - bod II.

4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl takto: "I. Usnesení soudu prvního stupně se v bodu II výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce Kč 77 316 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jeho právního zástupce 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.".

5. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl vrchní soud především následující: "Dle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř. se soud musí nejdříve zabývat otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Pokud bylo zastavení řízení účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět žalobu, která byla podána důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). V takovém případě hradí náklady řízení dle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. žalovaný. Jestliže nejsou splněny podmínky pro aplikaci druhé věty citovaného ustanovení, žalobce, který z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, když vzal žalobu zpět, hradí náklady řízení druhé straně dle věty první citovaného ustanovení. V daném případě vzal žalobce žalobu zpět proto, že mu nevznikla škoda, jíž se na žalovaném domáhal v jiném soudním řízení, přičemž odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 č. j. 39 Cm 40/2006-158, kde on stál na straně žalované. Z uvedeného je zřejmé, že žaloba nebyla podána důvodně, žalobce tak upustil od vymáhání nároku na náhradu škody na žalovaném. Žaloba v daném případě nebyla vzata zpět pro chování žalovaného, tedy nejsou dány předpoklady pro aplikaci druhé věty citovaného ustanovení. Žalobce v daném případě z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je dle věty první citovaného ustanovení o. s. ř. povinen hradit náklady žalovanému.".

II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví citovaného usnesení s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky budou uvedeny a vypořádány v dalším textu tohoto usnesení Ústavního soudu.

7. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující: "Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odvolacím soudem změněno, neboť soud prvního stupně za situace, kdy zastavil řízení dle § 96 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby, rozhodl o náhradě nákladů s odkazem na § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nesprávně. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť žalobce v daném případě neosvědčil, že by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobce podal žalobu vůči žalovanému z opatrnosti, neboť si nebyl jistý, jak dopadne spor o náhradu škody v jiném řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 371/2006. Žalobce byl v tomto řízení žalován společností E.I.C.I., spol. s r. o., o náhradu škody, která měla představovat zejména náklady, které měla jmenovaná společnost vynaložit na budoucí výstavbu dle smlouvy budoucí o výstavbě, již za žalobce uzavíral s touto společností žalovaný, jako předseda představenstva bytového družstva. Poté, co byla žaloba společnosti E.I.C.I., spol. s r. o., vůči žalobci zamítnuta, žalobce vzal žalobu zpět. Z uvedeného nelze dovodit možnost při rozhodování o náhradě nákladů řízení v této věci použít ustanovení § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. Z uvedených skutečností nevyplývá ani zavinění na zastavení řízení ze strany žalovaného. Odvolací soud, s ohledem na procesní zavinění na zastavení řízení ze strany žalobce, když vzal žalobu zpět, změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tak, že dle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. ji přiznal žalovanému. V ostatním odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nesdílí proto názor stěžovatele, že by jeho postupem mohlo být porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.".

8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též vedlejšímu účastníku, tj. J. D. Ve výzvě k vyjádření vedlejšího účastníka uvedl, že "Současně Vás Ústavní soud poučuje, že dle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, musíte být jako vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem.". Vedlejší účastník však Ústavnímu soudu zaslal pouze vyjádření sepsané jím samým, tedy nebyl zastoupen advokátem; proto Ústavní soud nemohl k tomuto vyjádření přihlédnout. Ostatně, vyjádření vedlejšího účastníka neobsahovalo nic významného; v podstatě uvádí, že jako bývalý předseda představenstva družstva PERGA své povinnosti řádně plnil, se společností E.I.C.I. s vědomím družstva spolupracoval a tvrzenou nepravdu chápe jako pomstu své bývalé manželky, od které odešel.

9. Ústavní soud nezasílal vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovateli k replice, protože toto vyjádření neuvádí nic nového, nýbrž v podstatě jen to, co již bylo obsaženo v napadeném usnesení vrchního soudu.

10. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud od ústního jednání upustil.

III.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze věc hodnotil ryze z procesního hlediska, neboť se zabýval tím, kdo z procesního hlediska zastavení řízení zavinil. K důvodnosti podané žaloby však soud pouze konstatoval: "V daném případě vzal žalobce žalobu zpět proto, že mu nevznikla škoda, jíž se na žalovaném domáhal v jiném soudním řízení, přičemž odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 č. j. 39 Cm 40/2006-158 ...". Toto odůvodnění je dle stěžovatele zmatečné a nepřesvědčivé, protože v označeném řízení se stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi ničeho nedomáhal. Naopak náhrady škody se vůči stěžovateli na straně žalované domáhal tehdejší žalobce, společnost E.I.C.I., spol. s r. o.

12. Zde Ústavní soud uvádí, že lze souhlasit se stěžovatelem, že v řízení 39 Cm 40/2006 se stěžovatel na vedlejším účastníkovi ničeho nedomáhal; naopak, proti stěžovateli se náhrady škody domáhala jako žalobce společnost E.I.C.I., spol. s r. o.

13. Nicméně, jde toliko o zjevný omyl Vrchního soudu v Praze, neboť podstata (odůvodnění) napadeného rozhodnutí z napadeného usnesení zřejmá je.

14. Totiž, napadené usnesení obsahuje text (který stěžovatel necituje plně): "... V daném případě vzal žalobce žalobu zpět proto, že mu nevznikla škoda ... přičemž odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 č. j. 39 Cm 40/2006-158, kde on stál na straně žalované. Z uvedeného je zřejmé, že žaloba nebyla podána důvodně, žalobce tak upustil od vymáhání nároku na náhradu škody na žalovaném. Žaloba v daném případě nebyla vzata zpět pro chování žalovaného ..." (str. 3 napadeného usnesení). Předtím, v úvodních částech napadeného usnesení, přitom vrchní soud rekapituluje vyjádření stěžovatele k odvolání vedlejšího účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010 č. j. 81 Cm 208/2009-27 především takto: "Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že dne 18. prosince 2009 podal žalobce u soudu proti žalovanému, bývalému předsedovi žalobce, žalobu o náhradu škody, způsobené uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí o výstavbě se společností E.I.C.L, spol. s r. o. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 371/2006 bylo určeno, že smlouva je neplatná. Uvedená společnost se v řízení vedeném u uvedeného soudu pod sp. zn. 39 Cm 40/2006 domáhala náhrady škody, představující zejména náklady, které měla na budoucí výstavbu vynaložit. Žaloba byla zamítnuta pravomocným rozsudkem ze dne 6. 1. 2010. Z toho důvodu vzal žalobce žalobu zpět. Žalobce podal žalobu proti žalovanému z opatrnosti, když hrozilo, že nárok závisející na rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 39. Cm 40/2006 bude při pozdějším podání žaloby posouzen jako promlčený ..." (str. 1-2 napadeného usnesení).

15. Tudíž, kontextuálním a rozumným výkladem napadeného usnesení je nutno vyvodit, že vrchní soud rozhodl o přiznání nákladů řízení vedlejšímu účastníku z toho důvodu, že stěžovatel podal (nynější) žalobu vůči vedlejšímu účastníku toliko proto, že si nebyl jistý, jak dopadne spor o náhradu škody v jiném řízení, kde stěžovatel byl žalovaný; v tom dle vrchního soudu nelze shledávat, že by (nynější) zpětvzatá žaloba stěžovatele byla podána důvodně.

16. Za tohoto stavu Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli, že odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze je v tomto směru - vyjádřeno jeho slovy - "zmatečné".

IV.

17. Dále stěžovatel namítl následující.

18. Stěžovatel soudům řádně a jednoznačně sdělil důvod podání žaloby a rovněž i důvod jejího následného zpětvzetí. Z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 371/2006 ze dne 15. 1. 2008 (který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 č. j. 1 Cmo 129/2008-91) dle stěžovatele plyne, že vedlejší účastník J. D. porušil své povinnosti plynoucí z výkonu funkce předsedy představenstva stěžovatele, neboť se společností E.I.C.I., spol. s r. o., uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o výstavbě, aniž by byl dodržel postup předvídaný § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku. Zmíněnými rozsudky bylo určeno, že smlouva je neplatná.

19. Stěžovatel k tomu dále namítá, že v případě, že by mu byla stanovena povinnost nahradit škodu vůči společnosti E.I.C.I., spol. s r. o., (v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 40/2006), šlo by o situaci, která vznikla zaviněním vedlejšího účastníka, jenž uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o výstavbě bez souhlasu členské schůze stěžovatele. Regresní nárok stěžovatele na náhradu škody by vznikl porušením povinností vedlejšího účastníka při výkonu funkce předsedy představenstva stěžovatele. Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody je dle dikce obchodního zákoníku jednoznačně vázán právě na porušení povinnosti. Stěžovatel proto nemohl s určitostí vyloučit, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby bude soud počítat též od chvíle porušení povinnosti vedlejším účastníkem, tedy od 27. 10. 2004 (den podpisu smlouvy o smlouvě budoucí o výstavbě). Nepodat žalobu a vystavit bytové družstvo riziku, že nárok závisející na rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 39 m 40/2006 bude při pozdějším podání žaloby posouzen jako promlčený, se proto za daných okolností jevilo dle stěžovatele jako nepřiměřené ohrožení existence bytového družstva, a tím i ohrožení bytových potřeb jeho členů.

20. Je proto dle názoru stěžovatele v rozporu s principy spravedlnosti, aby náklady řízení, které bylo zahájeno v přímé souvislosti s porušením právních předpisů a povinností vedlejším účastníkem (J. D.) při výkonu funkce tehdejšího předsedy představenstva bytového družstva, neslo právě toto bytové družstvo, a tím fakticky jeho členové.

21. K těmto námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

22. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů. Pokud jde o otázku rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, tou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Dovodil přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé.

23. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by byl v rozhodování soudu obsažen prvek svévole nebo pokud by soud rozhodl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí).

24. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají výjimečně ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. i do základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

25. Tyto závěry jsou významné i k posouzení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které vadami dosahujícími úrovně protiústavnosti trpí. K tomu vedou Ústavní soud zejména následující důvody.

26. Stěžovatel vychází z premisy, že z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 371/2006 ze dne 15. 1. 2008 (který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 č. j. 1 Cmo 129/2008-91) plyne, že vedlejší účastník, J. D., porušil své povinnosti plynoucí z výkonu funkce předsedy představenstva stěžovatele, neboť se společností E.I.C.I., spol. s r. o., uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o výstavbě, aniž by dodržel postup předvídaný § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku.

27. Ústavní soud k tomu uvádí, že zmíněnými rozsudky bylo skutečně určeno, že tam citovaná smlouva o smlouvě budoucí je neplatná a že právní vztah založený touto smlouvou o smlouvě budoucí zde není. To proto, že smlouva o budoucí smlouvě o výstavbě byla uzavřena stěžovatelem - za něhož jednal právě vedlejší účastník J. D. - aniž by byl dodržen postup předvídaný § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku.

28. Za této situace, tedy po vydání citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 27 Cm 371/2006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 č. j. 1 Cmo 129/2008-91, podal stěžovatel v nyní souzené věci žalobu na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi (došla Městskému soudu v Praze dne 21. 12. 2009). Vědomí o existenci těchto rozsudků plyne i z textu uvedené žaloby (srov. č. l. 1).

29. Opticky by se mohlo jevit, že stěžovatel neměl racionální důvod podávat nynější žalobu vůči vedlejšímu účastníku po vydání v předchozím odstavci uvedených rozsudků. Těmito rozsudky totiž došlo k určení neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí. Stěžovatel však podal nynější žalobu proto, že tehdy stále běželo řízení vedené pod sp. zn. 39 Cm 40/2006, v němž se společnost E.I.C.I., spol. s r. o., domáhala vůči stěžovateli náhrady škody, a to právě na podkladě příslušné smlouvy o smlouvě budoucí. Tato smlouva o smlouvě budoucí však byla pravomocně posouzena jako neplatná již v době podání nynější žaloby. Mohlo by se tak zdát jako nadbytečné podávat nynější žalobu; to proto, že pokud byla neplatná smlouva o smlouvě budoucí, nemohl z ní vzniknout žádný nárok společnosti E.I.C.I., spol. s r. o., na náhradu škody vůči stěžovateli. To však platí jen na první pohled.

30. Totiž, i když byla příslušná smlouva o smlouvě budoucí prohlášena za neplatnou, společnosti E.I.C.I., spol. s r. o., mohl vůči stěžovateli vzniknout nárok na náhradu škody i na podkladě neplatné (příslušné) smlouvy o smlouvy budoucí. Podle § 268 obchodního zákoníku totiž ten, kdo způsobí neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla (k tomu srov. též str. 10 citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 č. j. 39 Cm 40/2006-158).

31. Z toho plyne, že stěžovatel se skutečně nacházel i po vydání rozsudků určujících neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí ve stavu právní nejistoty; to proto, že i přes neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí mohl být posléze - podle práva - odsouzen k povinnosti zaplatit náhradu škody společnosti E.I.C.I., spol. s r. o.

32. Pokud by tedy stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody společnosti E.I.C.I., spol. s r. o., je racionální jeho úvaha (z níž vycházel i při podání nynější žaloby), že případný regresní nárok stěžovatele na náhradu škody (který by vznikl porušením povinností vedlejšího účastníka při výkonu funkce předsedy představenstva stěžovatele uzavřením neplatné smlouvy o smlouvě budoucí) by mohl být podáním pozdější žaloby (ve srovnání s nynější žalobou) již promlčen.

33. Je tudíž namístě souhlasit s názorem stěžovatele, že nepodat žalobu a vystavit bytové družstvo riziku, že nárok závisející na rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 39 m 40/2006 (žaloba společnosti E.I.C.I., spol. s r. o., o náhradu škody vůči stěžovateli) bude při pozdějším podání žaloby posouzen jako promlčený, se za daných okolností jevilo jako nepřiměřené ohrožení existence bytového družstva, a tím i ohrožení bytových potřeb jeho členů.

34. Ústavní soud proto zvažoval - za dané situace - ústavněprávní rovinu věci.

35. V nálezu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2899/10 (N 38/60 SbNU 455) Ústavní soud konstatoval, že teze - dle níž to, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně (tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný), lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného - může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud v citovaném nálezu vyslovil, že v konkrétním případě může být nutné přihlížet i k odůvodnění žalobního petitu, a to za účelem eliminace stavu, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se žalobce žalovaného plnění domáhá.

36. Uvedený právní názor dopadá i na nyní posuzovanou věc.

37. Totiž, i v nyní souzeném případě bylo třeba reflektovat i odůvodnění žaloby, a tak eliminovat stav, který by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

38. Z výše uvedené argumentace plyne, že stěžovatel měl legitimní důvod podat i nynější žalobu (proti vedlejšímu účastníkovi), neboť ta sledovala eliminaci promlčení jeho případného nároku na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi; přitom v době podání dnešní žaloby (tj. dne 21. 12. 2009) objektivně nemohla s potřebnou mírou jistoty předvídat výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 39 Cm 40/2006; rozsudek soudu prvního stupně, tedy Městského soudu v Praze, byl pod sp. zn. 39 Cm 40/2006 vydán dne 6. 1. 2010, přičemž nabyl právní moci až dne 14. 5. 2010. Současně platí, že podání původní žaloby se odvíjelo především od uzavření příslušné smlouvy o smlouvě budoucí sice dnešním stěžovatelem, jednajícím však prostřednictvím vedlejšího účastníka, dnes žalovaného J. D.; smlouva o smlouvě budoucí byla shledána neplatnou pro porušení § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku. Jinými slovy, podání nynější žaloby se odvíjelo od protiprávního postupu vedlejšího účastníka, byť v minulosti jednajícího jménem stěžovatele jako tehdejšího předsedy představenstva družstva.

39. Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že stanovení povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení vedlejšího účastníka bylo přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V.

40. Ústavnísoud tedy - obdobně jako v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2899/10 - uzavírá, že napadeným rozhodnutím porušil Vrchní soud v Praze základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.

41. Proto Ústavnísoud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

42. Dalšími námitkami ústavní stížnosti se již pro nadbytečnost nezabýval.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru