Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2201/16 #1Nález ÚS ze dne 03.01.2017Paušální vyloučení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody toliko na základě trestní minulosti odsouzeného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkodůvodnění
odsouzený
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/84 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2201.16.1
Datum vyhlášení11.01.2017
Datum podání07.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 39, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 331, § 125, § 91 odst.4

40/2009 Sb., § 48 odst.4, § 89 odst.2, § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě, že obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění jeho případné následné proměny a nápravy, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k odsouzenému, poruší právo odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale v důsledku i zásadu nulla poena sine lege, zaručenou čl. 39 Listiny, v širším smyslu, neboť fakticky zpřísní jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 3. 1. 2017 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Z. H. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 To 148/2016-45 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť nebyla u stěžovatele splněna zákonná podmínka předpokladu vedení řádného života v budoucnu, a to zejména při uvážení záznamů stěžovatele v rejstříku trestů a skutečnosti, že byl již v minulosti dvakrát podmíněn propuštěn, ovšem v obou případech mu byl nakonec zbytek trestu nařízen. Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, když poukazuje na to, že podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace; zákonná podmínka spočívající v prognóze vedení řádného života na svobodě se vztahuje k budoucnosti, a proto její nesplnění nelze dovozovat z minulého chování odsouzeného. K povaze a závažnosti spáchaného trestného činu nelze podle něj přihlížet opětovně při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť by se jednalo o porušení zákazu dvojího přičítání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je věcí soudcovské úvahy.

Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pouze ve výjimečných případech, přičemž z jeho judikatury se podává, že tomu tak bylo v situaci, kdy obecné soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodovaly na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když se opíraly toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele, případně kdy si dostatečné podklady obstaraly jen formálně, ale materiálně je již při svém rozhodování nezohlednily; dále když zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání, a tím i princip ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny; či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Důvod k zásahu Ústavního soudu je však dán i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, pouze na základě jeho trestní minulosti, aniž zohlední jeho případné následné proměny a nápravy, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a další relevantní aktuální informace k odsouzenému. Tím poruší nejen práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i zásadu nulla poena sine lege, zaručenou čl. 39 Listiny, v širším smyslu, protože fakticky zpřísňují jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.

Ústavní soud poukázal na to, že institut podmíněného propuštění musí být obecně otevřen všem odsouzeným, včetně odsouzeným k výjimečným trestům či odsouzeným-recidivistům. Možnost podmíněného propuštění totiž poskytuje odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě. Samotné podmíněné propuštění, a to i ve spojení s doprovodnými opatřeními, jako je probační dohled, pak představuje významný prostředek k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného na svobodě.

Tyto skutečnosti však krajský soud v nyní projednávaném případě zcela opominul a po seznámení se s opisem z evidence z rejstříku trestů ke stěžovateli, včetně informace o dvou jeho předchozích neúspěšných podmíněných propouštěních, nad ním rovnou „zlomil hůl“ a fakticky vyloučil možnost jeho nápravy; vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, které vyznívaly v zásadě pro něj příznivě. Krajský soud tím porušil ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Kateřina Šimáčková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017

N 4/84 SbNU 69

Paušální vyloučení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody toliko na základě trestní minulosti odsouzeného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 3. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, se sídlem Tovární 881/7, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 To 148/2016-45, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 To 148/2016-45 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 To 148/2016-45 se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížnost a argumentace účastníků

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž podle něj byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně práva vyplývající z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 4. 2016 č. j. 1 Pp 5/2016-30, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmíněné propuštění z výkonů trestů odnětí svobody. Podle okresního i krajského soudu nebyla v případě stěžovatele splněna zákonná podmínka předpokladu vedení řádného života v budoucnu, a to zejména při uvážení záznamů stěžovatele v Rejstříku trestů a skutečnosti, že byl již v minulosti dvakrát podmíněně propuštěn, ovšem v obou případech mu byl nakonec zbytek trestu nařízen.

3. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Z obecného hlediska poukazuje v souvislosti s účelem trestu na aspekt resocializace odsouzeného a aspekt individuální prevence, jakož i na spojitost institutu podmíněného propuštění a motivace odsouzeného k polepšení. Připomíná, že v případě dosažení účelu trestu již odpykáním jeho části je další jeho výkon nepotřebný a také neodůvodněný a že podmíněné propuštění v sobě navíc obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, a to v podobě stanovení zkušební doby, případně též vyslovení dohledu a uložení přiměřených omezení a povinností. Co se týče zákonné podmínky spočívající v prognóze vedení řádného života na svobodě, stěžovatel upozorňuje, že tato se vztahuje k budoucnosti, a proto její nesplnění nelze dovozovat z minulého chování odsouzeného. K okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry původně uloženého trestu, nikoli opětovně při rozhodování o podmíněném propuštění. To by znamenalo porušení zákazu dvojího přičítání dle čl. 40 odst. 5 Listiny. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje i na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)]. Závěrem pak upozorňuje jednak též na ekonomický aspekt podmíněného propuštění a jednak na skutečnost, že v souvislosti s rozhodováním o podmíněném propuštění nedošlo pouze k individuálnímu pochybení soudů v jeho případě, ale jedná se o obecnější problém v dosavadní rozhodovací praxi obecných soudů, která je navíc nejednotná a v jednotlivých případech nepředvídatelná.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Brně i Okresní soud ve Znojmě. Krajský soud jako účastník řízení konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti namnoze opakuje argumentaci a tvrzení z řízení před obecnými soudy, pročež krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z nějž lze zjistit závěry jím ve věci učiněné. Dále pak krajský soud upozornil na judikaturu Ústavního soudu, v níž se zdůrazňuje neexistence ústavně zaručeného práva na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a skutečnost, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, včetně prognózy vedení řádného života po propuštění, je plně věcí soudcovské úvahy.

5. Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření konstatoval, že napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami a žádné vady se nevyskytly ani v řízení předcházejícím jeho vydání. Dále zejména zdůraznil, že v daném případě nebylo nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění dovozeno izolovaně z povahy a závažnosti trestné činnosti odsouzeného, naopak soud své závěry o chybějícím důvodném předpokladu vedení řádného života opřel o široké spektrum skutečností, včetně poznatků o trestné činnosti stěžovatele, skutečnosti, že byl již v minulosti opakovaně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, aktuálních zpráv o jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody, jeho tvrzené motivace i skutečnosti, že v případě podmíněného propuštění by měl zajištěnou práci a bydlení. Obecné soudy při svém rozhodování nemohly vzít v potaz toliko skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, ale musely přihlédnout i ke skutečnostem svědčícím v jeho neprospěch. Okresní soud rovněž zdůraznil, že v dané věci nebylo shledáno, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění nepovede řádný život, nýbrž toliko to, že předpoklad vedení řádného života není u stěžovatele dostatečně důvodný na to, aby mohl být podmíněně propuštěn na svobodu. Závěrem pak okresní soud poukázal také na neexistenci právního nároku či ústavně zaručeného práva na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

6. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud zaslal k replice stěžovateli, jenž v reakci na něj uvedl, že trvá na svých stanoviscích a argumentech uvedených v ústavní stížnosti, a znovu připomněl jednak rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů o podmíněném propuštění a jednak též pomíjení aspektu resocializace a aspektu individuální prevence při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzených ze strany obecných soudů.

II. Předchozí průběh řízení

7. K posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 1 Pp 5/2016, z nějž vyplynulo následující. Dne 17. 2. 2016 stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, v níž mimo jiné poukázal na to, že po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody se chová vzorně, byl několikrát kázeňsky odměněn, dokonce byl několikrát za odměnu doma na přerušení trestu. Dále uvedl, že v průběhu výkonu trestu se vyučil obráběčem, absolvoval roční protitoxikomanickou léčbu a napsal o své závislosti knihu. Závěrem vyjádřil přání žít již řádným životem a "být dobrým tátou svému synovi". Ve spise se dále nachází opis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob k osobě stěžovatele, z nějž vyplývá, že stěžovatel byl dosud osmkrát odsouzen, přičemž dvakrát byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ovšem v obou případech se neosvědčil a byl mu nařízen i zbytek výkonu trestu (po sedmi měsících, respektive po dvou letech strávených na svobodě). Dále je ve spise založeno hodnocení Věznice Znojmo ke stěžovateli ze dne 22. 2. 2015, včetně hodnocení speciálního pedagoga, psychologa a sociální pracovnice; potvrzení o spolupráci s klientem (stěžovatelem) vydané Diecézní charitou Brno, Oblastní charitou Třebíč, K-centrem Noe Třebíč ze dne 10. 3. 2016; dvě vyjádření prof. PhDr. Michala Miovského, Ph.D., přednosty Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na podporu žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění ze dne 21. 8. 2015 a ze dne 1. 4. 2016; a potvrzení rodičů stěžovatele ze dne 1. 3. 2016, že v případě podmíněného propuštění stěžovatele z výkonu trestu mu poskytnou na potřebnou dobu možnost bydlení a zázemí ve svém domě, kde již vychovávají jeho syna.

8. Ve vyjádření věznice je mezi jiným konstatováno, že stěžovatel po dobu svého výkonu trestu sepisoval životopisný román, který byl již knižně vydán, a rovněž se za doprovodu personálu věznice účastnil akcí mimo věznici, včetně preventivně zaměřené besedy o drogách pro žáky základní školy a účinkoval na divadelním vystoupení pro děti. Vedle toho byl během výkonu trestu odnětí svobody 13x kázeňsky odměněn, včetně trojí odměny přerušení výkonu trestu; kázeňsky trestán nebyl. Speciální pedagog k osobě stěžovatele mimo jiné uvedl, že "v oblasti náhledu na spáchanou trestnou činnost našel správné, efektivní směřování a lze konstatovat, že zvolený terapeutický program mu v oblasti sebereflexe značně pomohl"; a dále se vyjádřil pozitivně též k pracovní morálce stěžovatele. Psycholog pak shrnul, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody již potřetí, přičemž v každém předešlém trestu inicioval terapeutické řešení závislosti na pervitinu, ovšem v prvních dvou případech se mu nepodařilo změnu životního stylu úspěšně dokončit. Nicméně během současného výkonu trestu stěžovatel projevuje nadprůměrnou snahu a vlastní aktivitu v řešení situace, přiznal si také nutnost pomoci po případném vyhovění žádosti o podmíněné propuštění nebo po plánovaném konci výkonu trestu. Podle psychologa nelze chování stěžovatele hodnotit jako účelové a devizou v jeho životě je velmi kvalitní sociální zázemí a ochota rodičů podpořit jej v aktivitách vedoucích ke společensky přijatelné existenci bez drog. Psycholog proto uzavřel, že "[i] přes opakované selhání odsouzeného a porušení podmínek podmíněného propuštění z VTOS v minulosti, lze konstatovat, že u něj došlo k rapidnímu osobnostnímu růstu". Psycholog stejně jako sociální pracovnice pak poukázali také na kvalitní, funkční a podporující sociální zázemí stěžovatele, tvořené zejména jeho rodiči, kteří pečují o jeho syna, a jeho sestrou.

9. Ve vyjádření pracovnice K-centra Noe Třebíč (Diecézní charity Brno, Oblastní charity Třebíč) je shrnuto, že stěžovatel s centrem navázal spolupráci v roce 2008, nicméně tehdy působil jako nemotivovaný klient, který po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody hned sklouzává zpět do závislostního chování. Po zatčení stěžovatele v roce 2011 je ovšem u něj pozorována změna v chování, podle pracovnice centra plně využil svého pobytu ve vězení a projevuje aktivní snahu, ne plané sliby. Ani nadále nepodceňuje rizika závislosti, čerpá z vlastních minulých chyb, projevil zájem nastoupit do doléčovacího programu charity (ambulantně), což mu bude umožněno. Rovněž projevil zájem předávat své zkušenosti a chyby veřejnosti za účelem prevence, včetně spolupráce s centrem v rámci besed o drogové problematice pro žáky základních a středních škol.

10. Přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ve svém vyjádření na podporu stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění mimo jiné uvedl, že se stěžovatelem se seznámil v souvislosti s vydáním jeho knihy a že podle jeho názoru může vyhovění jeho žádosti vést k lepšímu dalšímu průběhu a směřování v jeho životě; rozsah a hloubka jeho dosavadní reflexe přitom dávají naději, že probíhající proces úzdravy bude dále pozitivně pokračovat. Podle přednosty kliniky stěžovatel udělal výrazně více, než musel, a pochopil, že tak může pomoci nejen sobě, ale i dalším, přičemž tento rozměr v jeho životě je dobré podpořit. Stěžovatel by měl dostat další šanci, přestože už měl nějaké v minulosti; v obdobných případech totiž často jedna nebo dvě šance nestačí. Naopak vzhledem ke své předchozí zkušenosti a ponaučení by stěžovatel mohl případnou další šanci skutečně vnímat jako něco delikátního, jedinečného a důležitého.

11. Dne 7. 4. 2016 proběhlo před Okresním soudem ve Znojmě veřejné zasedání, na jehož závěru okresní soud vyhlásil usnesení č. j. 1 Pp 5/2016-30, jímž zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonů trestů odnětí svobody, uložených mu rozhodnutími Okresního soudu v Jihlavě, Okresního soudu v Třebíči a Městského soudu v Brně (případně ve spojení s rozhodnutími odvolacích soudů) z let 2009 a 2014. Okresní soud konstatoval, že trestní zákoník spojuje podmíněné propuštění odsouzeného celkem s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel naplnil dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a podmínku prokázání polepšení ve výkonu trestu, avšak třetí podmínku možnosti očekávání vedení řádného života v budoucnu nikoli. V tomto ohledu okresní soud poukázal na minulost stěžovatele, zejména jeho dosavadní trestní minulost svědčící o jeho silných sklonech k trestné činnosti, včetně dvou případů podmíněného propuštění, z nichž ani v jednom se neosvědčil, a naopak se následně dopustil velmi závažné trestné činnosti. Tyto skutečnosti podle okresního soudu nemohly být převáženy pozitivními poznatky podávajícími se o nápravě stěžovatele, jeho posunech, dlouhodobém vzorném chování ve výkonu trestu odnětí svobody, odpovědném vztahu k drogové závislosti i dalších, a to i proto, že zprávy o vzorném chování a vystupování stěžovatele pocházejí převážně z chráněného prostředí věznice, v němž měl stěžovatel výrazně omezenu možnost páchat trestnou činnost, případně ji i následně utajit.

12. Proti usnesení okresního soudu se stěžovatel bránil stížností, v níž mimo jiné poukázal na smysl institutů trestu odnětí svobody a podmíněného propuštění z výkonu tohoto trestu, jakož i konkrétně na stanovisko speciálního pedagoga a psycholožky věznice k jeho osobě. Připomněl též, že v případě pochybností o budoucím vedení řádného života stěžovatelem mu okresní soud mohl uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti dle § 48 odst. 4 trestního zákoníku (zdržet se požívání návykových látek, podrobit se léčení závislosti na návykových látkách atd.) či nad ním stanovit dohled probačního úředníka. Tuto stížnost poté stěžovatel sám (nikoli prostřednictvím obhájce) ještě doplnil, přičemž mimo jiné poukázal na vliv svého prozření po sepsání své knihy na své nazírání na předchozí trestnou činnost, a to i trestný čin křivého obvinění policistů, za nějž se již dotčeným policistům písemně omluvil.

13. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. 3 To 148/2016-45 stížnost stěžovatele zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatel nenaplnil třetí zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění. Krajský soud poukázal na trestní minulost stěžovatele a zdůraznil, že právě jeho dvě předchozí neúspěšná podmíněná propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž nyní se opět nachází ve výkonu trestu, zpochybňují tvrzení, že chce žít řádným životem. Podle krajského soudu je u něj zpochybňován samotný účinek výkonu trestu a tím i záruka, že v budoucnu povede řádný život. Závěrem krajský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu a zdůraznil především povahu podmíněného propuštění jako nenárokového právního institutu.

14. Ústavní soud si vyžádal také rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy, tresty za něž si v současné době odpykává (rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 2 T 17/2009; rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 3. 2009 sp. zn. 13 T 243/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. 42 To 95/2009; rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 2 T 247/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 9 To 420/2013; a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 2 T 82/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 5 To 468/2012). Z nich vyplynulo, že stěžovatel byl dvakrát odsouzen zejména pro majetkovou trestnou činnost (zjednodušeně řečeno, vykrádání aut a neoprávněný odběr motorové nafty za použití tankovací karty poskytnuté zaměstnavatelem), jednou pro drogovou trestnou činnost (výrobu a poskytování, za úplatu či zdarma, pervitinu) a jednou pro křivé obvinění policistů v souvislosti s domovní prohlídkou vykonávanou u stěžovatele v říjnu 2007.

III. Hodnocení Ústavního soudu

15. Ústavní stížnost je důvodná.

16. Projednávaný případ se týká rozhodování soudů o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. V takových případech se obzvláště projevuje postavení Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz].

17. Přestože tedy Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37)].

18. V posledně citovaných nálezech Ústavní soud poukázal rovněž na kriminálněpolitický smysl institutů trestu odnětí svobody a podmíněného propuštění z výkonu trestu. I když nový trestní zákoník neobsahuje výslovné ustanovení o účelu trestu, jaké obsahoval dříve platný § 23 trestního zákona, je nepochybné, že principy moderního trestního práva a trestání zahrnují mj. též aspekt resocializace odsouzeného a aspekt individuální prevence (výchovu k řádnému životu). Smysl institutu podmíněného propuštění spočívá v tom, motivovat odsouzeného k tomu, aby svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaného, je další výkon trestu nepotřebný a také neodůvodněný. Podmíněné propuštění v sobě obsahuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby, eventuálně též s vyslovením dohledu a s uložením přiměřených omezení a povinností (viz § 89 odst. 2 trestního zákoníku). Hrozící "Damoklův meč" nařízení výkonu zbytku trestu snižuje riziko potenciální recidivy (nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, citovaný výše, bod 31; obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, citovaný výše, bod 17).

19. Tytéž závěry zdůrazňuje také odborná literatura, která připomíná, že "[i] když soud při ukládání trestu přihlíží k možnosti nápravy pachatele ..., nelze vždy přesně předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví jeho účinek. Z chování odsouzeného a z jeho postoje k plnění povinností v době výkonu trestu odnětí svobody může být pak patrná taková změna, že k tomu, aby vedl řádný život, již není třeba dalšího výkonu tohoto trestu a že může být propuštěn na svobodu ... Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je významným prostředkem k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného, a neznamená tedy ukončení tohoto procesu, ale pokračování působení na pachatele v jiných podmínkách (na svobodě) a jinými prostředky než vlastním výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody (probačním dohledem, přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi, dalšími opatřeními)" (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1078). Podmíněné propuštění spolu s postpenitenciární péčí se tak naopak řadí mezi významné prostředky k ochraně společnosti před recidivou, o čemž svědčí též empirické výzkumy (srov. například studii vztahující se k podmíněnému propuštění vězňů v rámci amnestie v Itálii v roce 2006: Drago, F., Galbiati, R., Vertova, P. The Deterrent Effects of Prison: Evidence from a Natural Experiment. Journal of Political Economy, Vol. 117, No. 2, April 2009, s. 257-280, dostupné online z: http://www.jstor.org/stable/10.1086/599286). Jak potom zdůrazňuje trestněprávní doktrína, možnost podmíněného propuštění má jednak motivovat odsouzeného k nápravě a poskytnout mu perspektivu v průběhu výkonu trestu, jednak je-li toto nařízeno, umožňuje, spolu s doprovodnou postpenitenciární péčí, pozitivně usměrňovat přechod odsouzeného na svobodu a příznivě ovlivnit dovršení jeho nápravy a resocializace v normálních společenských podmínkách. Smyslem podmíněného propuštění tedy naopak není odměnit odsouzeného za dobré chování ve výkonu trestu - nejedná se o dobrodiní pro něj, a nemůže tudíž být ani paušálně vyloučeno u některých kategorií odsouzených, například u recidivistů, jako specifické zpřísnění trestního postihu. Jeho nařízení - bez ohledu na to, o jakého odsouzeného se jedná - je namístě tehdy, není-li již k jeho nápravě, respektive k dosažení účelu trestu, další pobyt ve vězení nutný, přičemž lze vzhledem ke všem relevantním okolnostem důvodně předpokládat, že odsouzený povede i na svobodě řádný život (srov. studii Rozum, J., Jarkovská, L., Kotulan, P. Institut dohledu u podmíněného propuštění. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2004, s. 14, dostupnou online z http://www.ok.cz/iksp, odkazující namnoze na práci Novotný, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academie, 1969; či obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář, citováno výše, s. 1078-1079).

20. Stejná východiska pro institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou nadto akcentována i v mezinárodním prostředí. Tak Výbor ministrů Rady Evropy ve svém doporučení Rec (2003) 22 o podmínečném propuštění mimo jiné poukazuje na význam tohoto trestněprávního nástroje pro usnadnění přechodu odsouzených ze života ve vězení do řádného života na svobodě (ve společnosti), a to prostřednictvím přiměřených podmínek a dohledu po propuštění, uložených za tímto účelem a přispívajících též k veřejné bezpečnosti a snížení zločinnosti ve společnosti (bod 3 přílohy k doporučení). Možnost podmínečného propuštění by přitom měla být otevřena všem odsouzeným, tedy i odsouzeným na doživotí, a to v zájmu snížení škodlivých vlivů uvěznění a podpory začlenění odsouzených do společnosti při současném zajištění její bezpečnosti (bod 4.a přílohy k doporučení). V neposlední řadě pak v případě, že rozhodnutí o podmínečném propuštění závisí na uvážení soudu či jiného orgánu, by kritéria pro takové rozhodnutí neměla být příliš přísná, ale realistická a měla by být vykládána tak, aby tato možnost byla otevřena všem odsouzeným splňujícím minimální záruky vedení řádného života v budoucnosti (body 18 a 20 přílohy k doporučení).

21. Český trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v § 88 a následujících. Ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku); očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody.

22. Zejména ve vztahu k prvním dvěma právě uvedeným podmínkám je přitom nezbytné, aby si obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného opatřily dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž by bylo možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel - byť vzhledem k povaze věci bude úsudek soudů v tomto ohledu vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti (nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001, citovaný výše). Pokud obecné soudy tuto povinnost nesplní či pokud zjištěné relevantní skutečnosti řádně nezohlední, mohou porušit právo odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, oba citovány výše).

23. Konečně z judikatury Ústavního soudu též vyplývá, že při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu je třeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného (byť i to samozřejmě hraje svou roli), respektive na základě okolností, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody; posledně uvedené by bylo v rozporu se zákazem dvojího přičítání, vyplývajícím z principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, citovaný výše, body 25-27, a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, citovaný výše, bod 16). Komentářová literatura k tomu dodává, že úsudek o naplnění či nenaplnění této podmínky má být založen "na všestranném a aktuálním zhodnocení pachatelovy osobnosti, dosavadního působení výkonu trestu, možností jeho nápravy a osobních [sociálních] poměrů, v nichž se po propuštění octne," a to i při uvážení možnosti podrobit odsouzeného případným dalším opatřením ve zkušební době (dohled, přiměřené omezení či povinnosti atd.) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář, citováno výše, s. 1085-1086). Podle výše zmíněného doporučení Výboru ministrů by dokonce podmínečné propuštění mělo být zásadně doprovázeno nařízením dohledu zahrnujícího jak kontrolní, tak nápomocná opatření (bod 9 přílohy k doporučení).

24. V nyní posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele není naplněna zákonná podmínka prognózy vedení řádného života v budoucnu, na rozdíl od zbylých podmínek vykonání stanovené části trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Okresní soud sice konstatoval řadu pozitivních zpráv a informací podávajících se ke stěžovateli, nicméně poté zdůraznil recidivistickou minulost stěžovatele a chráněné prostředí věznice, z nějž pochází většina zpráv o jeho vzorném chování a vystupování, ovšem v němž měl tento "výrazně omezenu možnost páchat trestnou činnost, případně ji i následně utajit" (s. 4 usnesení okresního soudu). Krajský soud poté výlučně odkázal na stěžovatelovu trestní minulost, včetně dvou neúspěšných podmíněných propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z níž je podle soudu "zjevné, že [stěžovatel] se neustále dopouští trestné činnosti bez ohledu na předchozí odsouzení a výkon trestu," a jež zpochybňuje "tvrzení, že chce žít řádným životem," respektive samotný účinek výkonu trestu (s. 2 usnesení krajského soudu).

25. Ústavní soud pokládá taková odůvodnění za zcela nepatřičná. Zejména odůvodnění krajského soudu je nutno považovat též za vnitřně rozporné, neboť na jedné straně souhlasí se závěrem okresního soudu o polepšení stěžovatele, prokazovaném nejen množstvím kázeňských odměn, ale i získaným náhledem stěžovatele na svou minulost a jeho upřímnou a dlouhotrvající snahou po nápravě, a to i v oblasti drogové závislosti; na druhou stranu však zpochybňuje stěžovatelovu tvrzenou snahu žít řádným životem a vůbec účinek trestu v jeho případě (možnost nápravy stěžovatele). Přístup krajského soudu tak působí dojmem, že tento fakticky v daném případě nezvažoval a nepřihlédl k ničemu jinému než k trestní minulosti stěžovatele, včetně dvou "promarněných šancí" v podobě neúspěšných podmíněných propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Takový přístup ovšem není ústavně aprobovatelný, a to ze dvou důvodů.

26. Zaprvé, jak již bylo zmíněno výše, z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek, aby obecné soudy o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodovaly vždy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy komplexních informací o odsouzeném vztahujících se nejen k jeho minulosti, ale také k aktuálnímu stavu nápravy a polepšení během výkonu trestu a dalším relevantním okolnostem. Tyto údaje pak samozřejmě nestačí jen shromáždit, nýbrž obecné soudy se jimi musí také skutečně zabývat a vzít je v potaz při posouzení dotčené žádosti. To v nyní projednávaném případě především krajský soud neučinil, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že vzal v úvahu fakticky jen informace vyplývající z opisu z evidence Rejstříku trestů k osobě stěžovatele, založeného ve spise okresního soudu, nikoliv již další relevantní materiály obsažené ve spise a vztahující se k posouzení osobnosti stěžovatele a jeho nápravy, jakož i k podmínkám a zázemí, v nichž by se nacházel po případném podmíněném propuštění na svobodu.

27. Zadruhé, a to především, ovšem krajský soud svým přístupem v rozporu se zákonem (srov. § 91 odst. 4 větu první trestního zákoníku) v důsledku vytvořil speciální - přísnější - právní úpravu podmíněného propuštění pro recidivisty, kteří již v minulosti "nevyužili šance" v podobě podmíněného propuštění a ve výkonu trestu odnětí svobody se ocitli znovu. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace (body 7-10 výše), k osobě stěžovatele byly v průběhu řízení shromážděny četné hodnoticí zprávy - hodnocení věznice, včetně hodnocení speciálního pedagoga, psychologa a sociální pracovnice; potvrzení pracovnice K-centra Noe Třebíč, Diecézní charity Brno, Oblastní charity Třebíč, o spolupráci se stěžovatelem (klientem); dvě podpůrná vyjádření přednosty Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze - přičemž všechny tyto zprávy vyznívají vůči osobě stěžovatele pozitivně, a to rovněž ve vztahu k vypořádání se s jeho drogovou minulostí, na niž byla navázána i trestná činnost, za niž je v současné době ve výkonu trestů odnětí svobody. V této souvislosti je naopak třeba označit za zcela nepodloženou - a navíc na hranici souladnosti s principem presumpce neviny, a tedy i ústavnosti - poznámku okresního soudu o možném utajení případné trestné činnosti stěžovatele páchané ve vězení, a to tím spíše při uvážení vyjádření vychovatele věznice uvedeného při veřejném zasedání okresního soudu o tom, že ve věznici v minulosti byly problémy s drogami, přičemž na jejich přítomnost byl testován i stěžovatel, ale podle vychovatele vždy s negativním výsledkem.

28. Co se pak týče obsahu zmíněných hodnoticích zpráv ke stěžovateli, lze připomenout kupříkladu vyjádření psychologa věznice, který po rekapitulaci průběhu dvou předchozích pobytů stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody dokonce výslovně uvedl, že "[b]ěhem současného VTOS je pozorována nadprůměrná snaha a vlastní aktivita v řešení situace", že jeho chování v podobě vyhledávání a udržování spolupráce s nevládními neziskovými organizacemi nelze hodnotit jako účelové, protože ve svém úsilí nepolevuje ani v případě méně pozitivních zpráv z oslovených organizací, a zejména že "[i] přes opakované selhání odsouzeného a porušení podmínek podmíněného propuštění z VTOS v minulosti lze konstatovat, že u něj došlo k rapidnímu osobnostnímu růstu". Mimo informací k samotné osobě stěžovatele a jeho změně v průběhu aktuálního výkonu trestu odnětí svobody vyplývají z uvedených zpráv též informace o podporujícím sociálním (rodinném) zázemí stěžovatele, které potvrzuje i vyjádření rodičů stěžovatele obsažené ve spise.

29. Krajský soud ovšem všechny tyto zprávy a informace z nich vyplývající zcela pominul a zaměřil se toliko na obsah stěžovatelova Rejstříku trestů a obzvláště dvě dřívější "promarněné" příležitosti v podobě podmíněného propuštění.

30. Ústavní soud na tomto místě znovu připomíná, že možnost podmíněného propuštění, při splnění zákonných podmínek, musí být dostupná všem odsouzeným ve výkonu trestu, ba i odsouzeným na doživotí - a tedy tím spíše i všem odsouzeným ke kratším trestům odnětí svobody, byť i recidivistům. Samozřejmě, obecně vzato, je možné - a ústavně konformní - aby zákonodárce stanovil pro některé kategorie odsouzených či některé skupiny trestných činů přísnější podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu. Ostatně tak učinil i český zákonodárce v § 88 odst. 4 a 5 trestního zákoníku pro případy osob odsouzených za určité závažné trestné činy anebo k výjimečným trestům. Nicméně nikdy nesmí být zcela vyloučena možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011, citovaný výše, bod 32). Právě to však v důsledku provedl krajský soud, tím že své rozhodnutí založil na odkazu na stěžovatelovu trestní minulost, bez ohledu na aktuální zprávy k osobě stěžovatele a jeho poměrům. Při uvážení obsahu a pozitivního vyznění těchto zpráv si totiž vlastně nelze představit, co ještě by stěžovatel musel učinit a jak ještě by svou nápravu a reflexi měl osvědčit, aby se i z pohledu krajského soudu kvalifikoval pro podmíněné propuštění. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá mechanický závěr, že vzhledem k tomu, že stěžovatel již v minulosti nevyužil dvě příležitosti v podobě podmíněného propuštění, třetí mu už poskytnuta nebude.

31. Svým rozhodnutím tak krajský soud de facto zcela vyloučil možnost podmíněného propuštění pro stěžovatele, což neodpovídá ani zákonu - který ba dokonce ani nestanoví přísnější podmínky podmíněného propuštění pro odsouzené-recidivisty (srov. i § 91 odst. 4 trestního zákoníku) - ani ústavním požadavkům. Krajský soud tím v důsledku nad rámec zákona upravil možnost podmíněného propuštění, neboli trestní postih v širším smyslu, pro odsouzeného-recidivistu, který již byl v minulosti neúspěšně podmíněně propuštěn. Tím krajský soud porušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatele, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání, chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů [srov. Baňouch, H. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil I. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 804; či nález sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567)].

32. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že právě uvedené neznamená, že při posuzování splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody by neměla být brána v úvahu také trestní minulost dotčeného odsouzeného. Ta samozřejmě také představuje důležité hledisko; nicméně hodnocení splnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní, nýbrž je nutné při něm zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. Přitom je třeba se rovněž zabývat okolnostmi spáchané trestné činnosti odsouzeného a zaměřit se na míru překonání jejích subjektivních příčin. Vždy je též nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je významná (srov. i Novotný, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, s. 206).

33. Rozhoduje-li soud o žádosti odsouzeného, který má tak četnou trestní minulost jako stěžovatel, včetně například i dřívějšího neúspěšného podmíněného propuštění na svobodu, je samozřejmě nutné obzvláště pečlivě a obezřetně zkoumat ony další aktuální skutečnosti vztahující se k osobnosti, nápravě a poměrům odsouzeného, včetně míry překonání subjektivních příčin spáchané trestné činnosti, vyznívají-li tyto pro odsouzeného příznivě. Nicméně nikdy nelze předem nad odsouzeným takříkajíc "zlomit hůl" a jen na základě jeho trestní minulosti vyloučit, že bude vzhledem k oněm dalším relevantním skutečnostem odůvodněn předpoklad vedení jeho řádného života na svobodě. Takovým paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění v konkrétním případě vlastně dochází k judikatornímu zpřísnění trestu, aniž by pro něj byla opora v zákoně, který s paušálním vyloučením podmíněného propuštění odsouzeného nepočítá (jediná zákonná výjimka je dána pro odsouzené na doživotí, kteří mají jen jednu šanci na podmíněné propuštění, a pokud se neosvědčí, pak již opětovné podmíněné propuštění z výkonu trestu možné není - viz § 91odst. 4 větu druhou trestního zákoníku). Tím je ovšem porušen čl. 39 Listiny, který takové judikatorní dotváření trestu zapovídá a trvá na tom, aby každý trest byl výslovně stanoven v zákoně.

34. Ústavní soud znovu připomíná též aspekt perspektivy - naděje pro odsouzeného, který je rovněž obsažen v institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a který je klíčový pro nápravu a navrácení se odsouzeného do života užitečného pro společnost. Možnost podmíněného propuštění totiž dává odsouzenému naději, že pokud se napraví, uvědomí si špatnost svého předchozího trestného jednání a zřekne se jej do budoucna, zkrátka pokud u něj bude naplněn účel trestu, pak bude mít šanci dostat se na svobodu ještě před vykonáním celé délky uloženého trestu odnětí svobody. Tedy šanci vytvořit zázemí svým dětem, vrátit se ke svým blízkým, ke svým společensky akceptovatelným koníčkům a zálibám, ke své řádné práci nebo prostě jen ke svobodnému způsobu řádného života, nespoutanému pravidly vězeňského řádu. Navíc pokud se následně ve zkušební době osvědčí, bude se mít za to, že jeho trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. Tato naděje tedy působí motivačně směrem k nápravě odsouzených, což je v důsledku žádoucí nejen pro ně samé, ale také pro celou společnost, která samozřejmě má taktéž zájem na co nejmenší míře kriminality a co největším počtu osob respektujících základní společenské normy; nehledě na finanční zátěž pro stát vyplývající z pobytu odsouzených ve vězení.

35. V této souvislosti přitom rovněž nelze přehlédnout, že nehledě na sledované účely trestu může být pobyt ve vězení spjat též s negativními vlivy a účinky na odsouzené: například při pobytu ve vězení mohou odsouzení ztratit některé návyky a dovednosti nezbytné pro život na svobodě, ve srovnání s pevným řádem ve vězení pro ně po propuštění může být náročné zvyknout si na samostatný život na svobodě, plný možností, nejistoty a odpovědnosti; odsouzení mohou být během uvěznění vytrženi ze svých společensky žádoucích a užitečných vazeb; naopak mohou navázat i nové společensky nežádoucí a škodlivé vazby, které je po propuštění na svobodu budou spíš než k řádnému životu směrovat k opětovné trestné, respektive společensky nežádoucí činnosti. Už jen proto je nejen z hlediska jednotlivého odsouzeného, ale i z hlediska celospolečenského velmi podstatné, aby odsouzení byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody, a to třeba i "jen" podmíněně, ve správný čas, kdy u nich již bude splněn účel trestu, a naopak ještě nepřeváží negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm. Je tedy třeba dbát i na to, aby odsouzení ve vězení nezůstávali zbytečně dlouho.

36. Ostatně míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 trestního zákoníku: dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností (viz i body 18 a 19 výše). Z mezinárodních standardů shora citovaných dokonce plyne, že zejména stanovení probačního dohledu by při podmíněném propuštění na svobodu mělo být pravidlem. Je třeba mít totiž na paměti, že tato doprovodná opatření, a zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzených a usnadnit jim přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu (srov. i body 19 a 20 výše). Z toho ostatně vychází i český trestní zákoník, podle něhož má probační dohled sloužit v důsledku jednak k ochraně společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti (sledováním a kontrolou chování pachatele) a jednak k pomoci pachateli k vedení řádného života v budoucnu (§ 49 odst. 2 trestního zákoníku).

37. V této souvislosti je třeba poznamenat, že také stěžovatel v projednávaném případě sám ve své stížnosti ke krajskému soudu poukazoval na možnost podmíněného propuštění při současném uložení takovýchto opatření, v případě pochybností soudu o jeho vedení řádného života v budoucnu. Avšak krajský soud na tuto argumentaci vůbec nereagoval a tuto možnost neuvážil. Tím se tedy navíc dopustil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, z nějž vyplývá i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat se všemi důkazy i relevantními argumentačními tvrzeními a námitkami účastníků [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) či nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521)].

IV. Shrnutí a závěr

38. Ústavní soud tedy shrnuje, že přestože zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeného na uvážení soudů, ve výjimečných případech je jeho zásah nezbytný. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, mezi takové výjimečné případy patří zejména situace, kdy soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodují na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně kdy si dostatečné podklady obstarají jen formálně, ale materiálně je již při svém posouzení věci nezohlední; kdy ve svém rozhodnutí poruší zákaz dvojího přičítání, a tím i princip ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny; či kdy v řízení dojde k závažnému procesnímu pochybení, například nerespektování principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k odsouzenému. V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege zaručené čl. 39 Listiny, v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění určitého odsouzeného je totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.

39. Ústavnísoud znovu připomíná význam institutu podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody, jehož uplatnění sice v českém právním řádu není formulováno jako nárokové, nicméně přesto obecně musí být otevřeno všem odsouzeným, včetně odsouzených k výjimečným trestům či odsouzených-recidivistů. Možnost podmíněného propuštění poskytuje odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě. Samotné podmíněné propuštění, a to i ve spojení s doprovodnými opatřeními, jako je probační dohled, pak představuje významný prostředek k dovršení nápravy a resocializace odsouzeného na svobodě, a to už proto, že umožňuje pozitivně usměrnit a usnadnit jeho přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, a tak mu pomoci k vedení řádného života.

40. Tyto skutečnosti však krajskýsoud v nyní projednávaném případě zcela opominul a po seznámení se s opisem z evidence Rejstříku trestů ke stěžovateli, včetně informace o dvou jeho předchozích neúspěšných podmíněných propouštěních, nad ním rovnou "zlomil hůl" a fakticky vyloučil možnost jeho nápravy. Krajský soud tedy vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, včetně jeho přístupu ke své drogové minulosti a drogové problematice vůbec, které byly v řízení shromážděny a které všechny vyznívaly v zásadě příznivě pro stěžovatele, naopak žádná ze shromážděných zpráv nebyla vůči stěžovateli kritická či jemu nepříznivá. Ústavní soud proto, zejména za specifických okolností posuzovaného případu stěžovatele, nemohl napadené rozhodnutí krajského soudu považovat za ústavně konformní. Jak je podrobně odůvodněno výše, Ústavní soud shledal, že krajský soud svým rozhodnutím porušil ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.

41. Z tohoto důvodu Ústavnísoud podané ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

42. Krajskýsoud se nyní bude muset znovu zabývat stížností stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody; přitom bude vázán názorem a závěry vyslovenými Ústavním soudem v tomto nálezu. Při novém posouzení věci tak krajský soud bude muset zohlednit nejen trestní minulost stěžovatele, ale také aktuální informace a poznatky podávající se k jeho osobnosti, nápravě i poměrům, v nichž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu. V případě pochybností o vedení řádného života stěžovatele na svobodě pak bude muset uvážit též možnost uložení doprovodných opatření ve formě přiměřených omezení a přiměřených povinností či probačního dohledu dle § 89 trestního zákoníku.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru