Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 220/02Usnesení ÚS ze dne 05.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.220.02
Datum podání12.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 220/02 ze dne 5. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Eliška Wagnerová o ústavní stížnosti stěžovatele B., spol. s r.o., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 28 C 243/99, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 14 Co 148/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2089/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému Kulturnímu středisku Esprit o zaplacení částky 2.016.501,80 Kč potvrdil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, kterým jmenovaný soud návrh stěžovatele zamítl.

Nejvyšší soud ČR shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatele, podané proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni.

V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR vycházel při posuzování podaného dovolání ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Poukázal na to, že dovolání podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů. To se týká i běhu lhůty pro podání dovolání. V daném případě byl rozsudek napadený dovoláním doručen právnímu zástupci stěžovatele i žalovanému dne 14. 5. 2001 a dovolání mohlo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce, tedy nejpozději dne 14. 6. 2001. Stěžovatel však podal dovolání až dne 30. 8. 2001, tedy opožděně. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že lhůta pro podání dovolání byla s ohledem na novelu o.s.ř. provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. zachována, jelikož "skutečnosti podstatné pro jeho podání byly známy po účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001), když rozsudek krajského soudu byl vydán dnem 2. 4. 2001". Stěžovatel dále namítá, že okresní soud zamítl podanou žalobu z důvodu námitky promlčení, s čímž však nesouhlasí. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušena.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Další z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti zakotvuje ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto předpisu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tato lhůta kogentní a její nedodržení proto není možno prominout.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci.

V daném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání pro opožděnost. Ústavní soud přitom shledal, že námitky stěžovatele ohledně posouzení dovolací lhůty, opírající se o nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. až dnem 1. 1. 2001, zjevně nejsou relevantní, neboť - jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulační části tohoto usnesení - stěžovatel podal dovolání opožděně jak z hlediska zákonné úpravy obsažené v občanském soudním řádu před jeho citovanou novelou (lhůta jednoho měsíce), tak také po ní (lhůta dvou měsíců). To proto, že dovoláním napadený rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 14. 5. 2001, leč stěžovatel podal dovolání až 30. 8. 2001.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem.

Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatel v daném případě (subjektivně) považoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však Ústavní soud opakovaně judikoval, dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Pokud dovolání přípustné není, plyne lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

V souzené věci proto stěžovatel pochybil v tom, že současně s dovoláním (z důvodu procesní jistoty) nepodal též ústavní stížnost. Je totiž zjevné, že v době podání dovolání nebylo vůbec zřejmé, že se Nejvyšší soud bude dovoláním zabývat meritorně a že se tedy skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. Jinými slovy řečeno, dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným. Protože však stěžovatel podal dovolání opožděně, Nejvyšší soud nemohl posoudit ani přípustnost dovolání ani existenci některého z dovolacích důvodů a musel je odmítnout. Ústavní stížnost, podaná proti citovaným rozsudkům okresního a krajského soudu, představuje za těchto okolností návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem, jelikož shora označený rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 14. 5. 2001 a ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána až dne 11. 4. 2002, tedy po uplynutí zákonné kogentní lhůty 60 dnů. Již z důvodu opožděnosti proto musel Ústavní soud odmítnout tu část ústavní stížnosti, brojící proti napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v souzené věci stěžovatel (subjektivně) pochybil i tím, že podaným dovoláním si na jedné straně sice hodlal otevřít procesní prostor k přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu, avšak na straně druhé vlastním zaviněním nesplnil základní procesní podmínku (lhůtu k podání dovolání). Teprve při jejím respektování by totiž mohl Nejvyšší soud přípustnost podaného dovolání posoudit.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru