Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 22/99Nález ÚS ze dne 02.02.2000K povaze poznámek pod čarou v právním předpisu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Třebíč
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
daň/osvobození
akt/normativní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/17 SbNU 103
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.22.99
Datum vyhlášení02.02.2000
Datum podání14.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.2, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

357/1992 Sb., § 20 odst.6 písm.g

72/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 22/99 ze dne 2. 2. 2000

N 14/17 SbNU 103

K povaze poznámek pod čarou v právním předpisu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti města T., právně zastoupeného JUDr. M. V., advokátkou,

proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 347/97-26, ze

dne 3. 11. 1998, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství

v Brně, č. j. FŘ 140/2167/97, ze dne 7. 11. 1997, a platebním

výměrem Finančního úřadu v Třebíči č. 970000007, č. j.

22520/97/330960/2183, ze dne 24. 3. 1997, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 29 Ca 347/97-26, ze

dne 3. 11. 1998, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j.

140/2167/97, ze dne 7. 11. 1997, a platební výměr Finančního úřadu

v Třebíči, č. 970000007, č. j. 22520/97/330960/2183, ze dne

24. 3. 1997, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu

v Brně, č. j. 29 Ca 347/97-26, ze dne 3. 11. 1998, zamítající jeho

žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. FŘ

140/2167/97, ze dne 7. 11. 1997, kterým bylo zamítnuto odvolání

stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Třebíči, č.

970000007, č. j. 22520/97/330960/2183, ze dne 24. 3. 1997.

Tímto platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena daň

z převodu nemovitostí ve výši 12 560 Kč za převod vlastnictví

bytové jednotky v domě v T. za kupní cenu 47 451 Kč, přičemž cena

převáděných nemovitostí podle znaleckého posudku činila 251 091

Kč. Nabyvateli uvedené bytové jednotky se stali manželé L. a M. H.

Finanční úřad neuznal stěžovatelem uplatněné osvobození od

daně z převodu nemovitostí, které stěžovatel dovozuje z výkladu

§ 20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani

darovací a dani z převodu nemovitostí, který byl do uvedeného

zákona doplněn novelou, obsaženou v § 34 zákona č. 72/1994 Sb.,

zákona o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů. Podle

tohoto ustanovení jsou obecně osvobozeny od daně "převody bytů,

garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů". Tuto obecnou

formulaci však zpochybňuje poznámka pod čarou číslo 12a, která

odkazuje na ustanovení, týkající se pouze družstevních bytů.

Podle názoru stěžovatele má být brána v úvahu pouze

normativní část novelizace, bez ohledu na znění související

poznámky pod čarou, která nemá normativní charakter a není tedy

součástí právní normy. Z uvedeného vyplývá, že od daně z převodu

nemovitostí jsou osvobozeny všechny převody bytů podle zvláštních

předpisů.

Proti prvostupňovému rozhodnutí správce daně proto podal

stěžovatel odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně, které dospělo

k závěru, že napadený platební výměr byl vydán v souladu

s právními předpisy, odvolání není důvodné a proto je zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí finanční ředitelství poukázalo na

platná legislativní pravidla vlády, která upravují i problematiku

odkazů a vysvětlivek v právních předpisech a dovodilo, že v daném

případě se jedná o odkaz na § 24 odst. 1 až 4 zákona o vlastnictví

bytů na základě poznámky pod čarou 12a) v zákoně ČNR č. 357/1992

Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí,

ve znění pozdějších předpisů, který je součástí tohoto právního

předpisu. Podle jeho přesvědčení právě tímto odkazem v poznámce

pod čarou byl vyjádřen záměr zákonodárce osvobodit od daně

z převodu nemovitostí pouze převody bytů ve vlastnictví nebo

spoluvlastnictví bytových družstev, nikoli veškeré převody bytů

podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Proti rozhodnutí Finančního ředitelství podal stěžovatel včas

žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud shledal námitky

stěžovatele, uvedené v žalobě, jako nedůvodné a žalobu zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil názor, že smysl poznámek

pod čarou není v jejich závaznosti či nezávaznosti, ale v tom, aby

poskytovaly směrnice pro výklad příslušné právní normy. Toto

výkladové pravidlo tak vyjadřuje úmysl zákonodárce vztáhnout

osvobození od daně pouze na určité případy převodu nemovitostí,

v daném případě tedy pouze na převody bytů ve vlastnictví nebo

spoluvlastnictví družstev.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že výše

uvedenými rozhodnutími finančních orgánů a soudu byla porušena

jeho práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a dovolává se i čl. 95 odst.

1 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně

jako v předchozích řízeních, a to především tím, že poznámka pod

čarou nemá normativní charakter, není součástí právní normy a daň

z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb. ve znění

pozdějších předpisů tedy v daném případě nebyla vyměřena a vybrána

na základě textu zákona, ale na základě textu poznámky pod čarou

12a) k § 20 odst. 6 písm. g) cit. zákona, která však není součástí

právní normy a svým obsahem text právní normy zužuje. Navrhl proto

zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí finančních orgánů, která

mu předcházela.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána

včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal

všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a účastník i vedlejší

účastníci byli vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Finanční úřad ve svém vyjádření z 27. 8. 1999 se zcela

ztotožnil se stanoviskem Finančního ředitelství, za které se

vyjádřil 26. 8. 1999 ředitel ing. M. Č. V zásadě opakuje

argumentaci obsaženou v rozhodnutí, navíc tento právní názor

podepírá rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 6 A 181/94),

kde se uvádí, že poznámky pod čarou jsou nepochybně součástí

zákona a nelze od nich při výkladu abstrahovat. Dále vychází ze

systematického zařazení § 24 odst. 1 až 4 v zákoně o vlastnictví

bytů, ze kterého dovozuje zřejmý záměr osvobodit od daně pouze

převody jednotek bytových družstev. Navrhuje proto, aby Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl.

Za Krajský soud v Brně se 25. 8. 1999 vyjádřil předseda

senátu JUDr. R. M., který odkázal na své úvahy o smyslu poznámek

pod čarou se zřetelem k danému případu v odůvodnění rozhodnutí,

které považuje za vyčerpávající. Ohradil se však proti tomu, že by

soud vyslovil závěr o normativním charakteru poznámky pod čarou

a za zcela irelevantní považuje vytýkané nerespektování pravidel

pro hodnocení důkazů, neboť šlo výlučně o posouzení právní otázky

a jiné než právní argumenty stěžovatel neuplatnil. Dle jeho názoru

k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo a navrhuje, aby

Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl.

II.

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných

důkazů po posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře řídí důsledně

pravidlem, že to, co je uvedeno v poznámce pod čarou, nemá

závaznou povahu a není pravidlem chování subjektů uvedených

"nahoře nad čarou" ve vlastním textu právního předpisu (viz nálezy

ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 1, č. 25, sv. 4, č. 83, sv.

6 č. 105 - 109). Text poznámky pod čarou proto nemůže odůvodnit

rozšiřující výklad § 20 odst. 6 písm. g) cit. zákona ve prospěch

státu a restriktivní výklad v neprospěch stěžovatele v případě

zcela jednoznačně formulovaných pojmů v projednávané věci.

Zákonodárce v § 20 odst. 6 písm. g) cit. zákona odkázal obecně na

zvláštní právní předpis, nikoli však na poznámku pod čarou

a konkrétní ustanovení v ní. Tuto skutečnost odůvodnění rozsudku

krajského soudu nerespektuje. Muselo by být výslovně stanoveno, že

uvedená poznámka je součástí právního předpisu, tak, jak je tomu

v případě příloh zákonů. To se ale nestalo a konečně legislativní

pravidla takový postup pravidelně zakazují.

Posláním poznámek pod čarou či vysvětlivek je pouhé zlepšení

přehlednosti a orientace v právním předpisu formou legislativní

pomůcky, která z povahy věci nemůže stanovit závazná pravidla

chování nebo pravidla pro interpretaci daného ustanovení. Taková

pravidla musí právní předpis buď uvést přímo nebo odkázat na jiný

zřetelný právní předpis či pravidlo chování vyjádřené jinou formou

(např. mezinárodní smlouva apod.). Obecné ustanovení v zákoně

a jeho omezení až ve vysvětlivce pod čarou neodpovídá uznávaným

principům právního státu v demokratických systémech.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že by nemohl

poznámku pod čarou zrušit, i kdyby měla neústavní obsah, protože

se nejedná o ustanovení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) a b)

Ústavy České republiky. Pokud vzniknou při použití této

legislativní techniky interpretační problémy, je nutno postupovat

tak, že rozhodující a závazné je pouze vlastní pravidlo chování,

nikoli to, co je obsahem poznámky pod čarou.

Se zřetelem k danému konkrétnímu případu tedy Ústavní soud

nemůže přisvědčit argumentaci krajského soudu a finančních orgánů.

Obsah poznámky pod čarou nemůže odůvodnit rozšiřující výklad § 20

odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani

darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994

Sb., jelikož zákonodárce v cit. ustanovení odkázal pouze obecně na

zvláštní právní předpis, nikoli na poznámku pod čarou. Poznámka by

byla součástí právního předpisu pouze pokud by to bylo výslovně

vyjádřeno, jako je tomu např. v případě příloh zákonů.

V aplikovaném ustanovení není stanoveno, že osvobození od daně

z převodu nemovitostí se týká pouze bytů v budovách ve vlastnictví

bytových družstev. Úmysl zákonodárce upravit osvobození od daně

z nemovitostí jen na určitou skupinu případů proto nebyl vyjádřen

způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních

předpisů v podmínkách právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Toto

pochybení proto musí jít k tíži zákonodárce, který jej může

napravit jedině tím, že konkrétní osvobozený druh převodu

nemovitosti (zde bytu) uvede přímo v textu příslušného ustanovení

(zde § 20 odst. 6 písm. g) zákona o dani dědické, dani darovací

a dani z převodu nemovitostí) nebo na něj odkáže přímo v samotném

textu právního předpisu jednoznačným způsobem, tak, jak to učinil

v jiných ustanoveních (např. § 20 odst. 6 písm. h/) téhož zákona.

To, že osvobození převodu pouze určitého druhu bytů by mohlo být

věcně odůvodněné, je irelevantní s ohledem na jednoznačnou

formulaci aplikovaného ustanovení, neboť v něm pojem "byty

v budovách bytových družstev" obsažen není.

Orgány výkonné moci proto svým postupem porušily základní

práva stěžovatele, vyplývající z čl. 1 Ústavy ČR, který zakotvuje

princip právního státu, jehož součástí je i princip právní

jistoty, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, který

stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona

a v jeho mezích při zachovávání základních práv a svobod, přičemž

meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených

Listinou upraveny pouze zákonem.

Postupem Krajského soudu v Brně pak došlo k porušení

základních práv stěžovatele stanovených v čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny základních práv a svobod, která zaručují každému možnost

domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, resp.

ochrany před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy.

Současně tak byla odepřena ochrana vlastnickému právu stěžovatele

podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny

základních práv a svobod, podle kterého daně a poplatky lze

ukládat jen na základě zákona.

Soud za použití neústavního výkladu k tíži nositele

základních práv a svobod vyložil § 20 odst. 6 písm. g) zákona

o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí ve

znění zákona č. 72/1994 Sb., v pochybnostech ve prospěch státní

moci, čímž porušil základní princip vztahu jednotlivce a státu.

V právním státě nesmí soud napravovat pochybení zákonodárce při

formulaci právních předpisů interpretací, která takto změní

ústavně konformní, ale z pohledu státní moci nevýhodný text

právního předpisu. Závěrem lze konstatovat, že ke zdanění převodu

předmětného bytu nedošlo na základě zákona, neboť zákon tento

převod od zdanění osvobozuje, jak to plyne již z jeho znění.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovateli

vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci podle ustanovení

§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 2. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru