Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 22/10 #1Nález ÚS ze dne 07.04.2010K právu na bezplatnou obhajobu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoJanů Ivana
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou ... více
Věcný rejstříkObhájce
důkazní břemeno
Vlastnictví
Obhajoba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/57 SbNU 43
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.22.10.1
Datum vyhlášení19.04.2010
Datum podání06.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.c, čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2, § 33 odst.3, § 152, § 59 odst.4


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení základního práva garantovaného v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na bezplatnou obhajobu) dochází také tehdy, pokud
obecný soud postupuje libovolně při posuzování tohoto nároku, tj. aniž by obviněného vyzval k doplnění dokladů k prokázání jeho nemajetnosti.

V této souvislosti je pak povinností soudů, aby posuzovaly jedinečnost každého případu mimo jiné i pod zorným úhlem práva na soukromí (čl. 8 odst. 1 Úmluvy), přičemž Ústavní soud nesdílí restriktivní pojetí tzv. oprávněných (nutných) výdajů, jež jsou měřítkem při rozhodování o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky H. R. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. dubna 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 č. j. 3 To 105/2009-1861, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Narativní část

Stěžovatelka požádala soud ve smyslu § 33 odst. 2, 3 trestního řádu o bezplatnou obhajobu, která ji však nebyla přiznána s odůvodněním, že nepředložila všechny potřebné doklady k osvědčení a prokázání své nemajetnosti. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, ke které připojila další listiny a uvedla, že si není vědoma, jaké další listiny k prokázání své nemajetnosti měla krajskému soudu předložit, když ten ji ani nevyzval k jejich doplnění. Vrchní soud její stížnost zamítl a uvedl, že z předložených dokladů sice vyplývá, že stěžovatelka je invalidní důchodkyně s přiznaným plným invalidním důchodem, ovšem mezi jejími prokazovanými výdaji se nachází takové položky, jež není možno považovat za nezbytné a tudíž oprávněné (např. vysoké poplatky za internet a kabelovou televizi); navíc neobjasnila veškeré informace o tom, jakým způsobem, jak dlouho a v jakém rozsahu jí je poskytována finanční výpomoc ze strany příbuzných.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zabýval především postupem soudů v souvislosti s aplikací § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu, jež konkretizuje základní právo obviněného na bezplatnou obhajobu, resp. stanoví způsob realizace tohoto ústavního práva. Jak vyplývá z obsahu spisu, stěžejním důvodem pro nepřiznání nároku stěžovatelce na bezplatnou obhajobu bylo nedoložení její nemajetnosti, tedy neunesení důkazního břemene. Ústavní soud k tomu uvedl, že pokud vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka svůj nárok řádně nedoložila, resp. že předložené důkazy jsou pro rozhodnutí o jejím návrhu nedostačující, měl povinnost ve smyslu § 59 odst. 4 trestního řádu stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění, a to s omezením plynoucím z negativní důkazní teorie. Dle názoru Ústavního soudu postupoval vrchní soud libovolně, když postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny nevyhověl nároku stěžovatelky z důvodu neunesení důkazního břemene, spočívajícího v nedoložení nemajetnosti, aniž by stěžovatelku vyzval k jejich doplnění, což ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Za zcela nepřípustný je dle Ústavního soudu nutno považovat také názor vrchního soudu, který bez jakýchkoli relevantních důvodů (resp. skutečností zjištěných v rámci trestního řízení a důkazů) předpokládal, že stěžovatelka musí stále disponovat prostředky získanými z trestné činnosti.

Ústavní soud nesouhlasí také se závěrem vrchního soudu o tom, že pokud si stěžovatelka hradí nadstandardní služby za internet a kabelovou televizi, pak si také v budoucnu může hradit náklady obhajoby prostřednictvím splátkového kalendáře. Ústavní soud totiž nesdílí restriktivní pojetí tzv. oprávněných (nutných) výdajů, neboť dle jeho názoru je třeba posuzovat lidský život a osobnost člověka výrazně komplexněji, mimo jiné i pod zorným úhlem práva na soukromí. Uvedený závěr vrchního soudu tak není v intencích maxim práva na soukromý život vytýčených Evropským soudem pro lidská práva a Ústavním soudem, což vede k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud napadené usnesení vrchního soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Odlišné stanovisko uplatnila soudkyně Ivana Janů.

I.ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010

N 77/57 SbNU 43

K právu na bezplatnou obhajobu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 č. j. 3 To 105/2009-1861, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení.

I. Nerespektováním principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 č. j. 3 To 105/2009-1861 porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky, v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v postupu Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 11 T 29/2000, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nemá nárok na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, s odůvodněním, že zbytečně vynakládá platbu za internet a kabelovou televizi a nedoložila svoji nemajetnost stran nemovitostí a cenných papírů. Stěžovatelka s výše uvedeným závěrem nesouhlasí, neboť má za to, že platí zásada neexistující se nedokazuje. K tomu stěžovatelka uvedla, že v České republice neexistuje orgán, který by vystavoval potvrzení o chudobě. Vrchní soud měl dle stěžovatelky dostatek informací dokládajících její chudobu, když z trestního spisu je zcela zřejmé, že ze své trestné činnosti dluží přes 10 milionů korun, je plně invalidní a stěží pokrývá své životní náklady. Vrchním soudem uvedené platby za internet a kabelovou televizi nejsou dle stěžovatelčina názoru luxusem, nýbrž pro plně invalidního člověka nutností. Stěžovatelka uzavřela, že řádně doložila své majetkové poměry, které odůvodňují její nárok na bezplatnou obhajobu, přičemž byl-li soud názoru, že její tvrzení a důkazy k nim předložené jsou nedostatečné, měl ji v tomto smyslu vyzvat k jejich doplnění.

3. Proto s ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci svým nálezem zrušil.

4. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím příslušného předsedy senátu JUDr. Libora Losa odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud uvedl, že stěžejním důvodem pro nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo, že stěžovatelka tento nárok hodnověrně neprokázala. V průběhu trestního řízení nebylo objektivně zjištěno, a to i vzhledem k přístupu stěžovatelky, jak byly trestnou činností získané finanční prostředky použity, či zda k nim má stěžovatelka stále přístup. Dle názoru vrchního soudu musí stěžovatelka, vzhledem k rozsahu jejího invalidního důchodu, který nepostačuje ani na krytí stěžovatelkou uvedených závazků, nepochybně disponovat dalšími prostředky, které však ve své žádosti neoznačila a nedoložila. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

5. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

6. Ústavní soud si v dané věci nevyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 29/2000, neboť dospěl k závěru, že k rozhodnutí ve věci samé jsou postačující vyjádření účastníků a stěžovatelkou předložené listinné důkazy. Z obsahu těchto listin zjistil Ústavní soud následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

7. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 11 T 29/2000 byla stěžovatelka pravomocně odsouzena pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TZ"), trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) a b) TZ, za které, a současně i za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1 TZ a podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 TZ, jimiž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 11 T 29/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 3 To 84/2006, jí byl uložen podle § 250 odst. 4 TZ za použití § 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 TZ úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen podle 60a odst. 1 a 2 TZ na zkušební dobu v trvání pěti roků. Mírnější trest byl stěžovatelce uložen jako kompenzace újmy vzniklé v důsledku celkové délky trestního řízení.

8. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2009 č. j. 11 T 29/2000-1791 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 3 To 104/2008 byl obhájci stěžovatelky, ustanovenému usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 1998 sp. zn. Nt 789/98, přiznán nárok na odměnu a hotové výdaje vzniklé v souvislosti s provedenými úkony při obhajobě stěžovatelky ve výši 421 396,70 Kč.

9. Dne 22. 6. 2009 požádala stěžovatelka Krajský soud v Brně "o bezplatnou obhajobu". Ve své žádosti uvedla, že pobírá plný invalidní důchod ve výši 8 374 Kč, z něhož připadá 4 878 Kč na úhradu nákladů bydlení, 1 299 Kč na exekuci, 500 Kč na splátku ve prospěch zdravotní pojišťovny a 500 Kč ve prospěch Krajského soudu v Brně. Stěžovatelka uvedla, že výše jejího invalidního důchodu jí nepostačuje ani na krytí těchto závazků a je tedy odkázána na pomoc příbuzných. K podání připojila stěžovatelka platební doklad SIPO s rozpisem úhrad za bydlení v celkové výši 4 878 Kč, přičemž za nájemné bylo účtováno 3 919 Kč, za kabelovou televizi 209 Kč, internet 490 Kč, plyn 80 Kč, koncesionářský poplatek ČT a ČRo 180 Kč. Stěžovatelka dále přiložila poštovní poukázky prokazující další výše uvedené úhrady závazků a výplatní doklad prokazující výši invalidního důchodu.

10. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 sp. zn. 11 T 29/2000 bylo podle § 33 odst. 2 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "TŘ") rozhodnuto, že stěžovatelka nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. K důvodům nepřiznání nároku stěžovatelky na bezplatnou obhajobu uvedl krajský soud, že stěžovatelka nepředložila potřebné doklady k osvědčení, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby.

11. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, ve které uvedla, že si není vědoma, jaké další listiny k prokázání své nemajetnosti měla soudu předložit, když soud vzal v úvahu pouze doklad o jejím příjmu, a na listiny dokládající její výdaje nebyl brán zřetel, přičemž soud stěžovatelku nevyzval k jejich doplnění. Stěžovatelka spolu se stížností předložila další listiny, a to oznámení o výši důchodu, oznámení o provádění srážek z důchodu, potvrzení o výši nájemného, splátkový kalendář se zdravotní pojišťovnou a Krajským soudem v Brně a zprávu Probační a mediační služby České republiky o průběhu dohledu, ve které je uvedeno, že dalšími výdaji stěžovatelky je částka 1 500 Kč měsíčně na léky a že nemá jiný zdroj příjmů než invalidní důchod.

12. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 3 To 105/2009 zamítl Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) TŘ stížnost stěžovatelky. Vrchní soud uvedl, že smyslem § 33 TŘ je především zabezpečení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny tak, aby případná nemajetnost nebránila obviněnému uplatnit právo hájit se prostřednictvím obhájce zvoleného dle svého výběru. Tuto situaci je pak třeba odlišovat od okolností, kdy tyto podmínky byly řádně zajištěny a teprve následně, po ukončení trestního stíhání, jen z důvodů ekonomických či sociálních nelze předpokládat schopnost odsouzeného uhradit náklady státu vynaložené na jeho obhajobu v souladu s ustanovením § 152 odst. 1 písm. b) TŘ. V případě stěžovatelky však toto právo zajištěno bylo, když jí byl obhájce ustanoven a jeho služby stěžovatelka po celou dobu trestního řízení využívala. Vrchní soud uvedl, že z předložených dokladů sice vyplývá, že stěžovatelka je invalidní důchodkyně s přiznaným plným invalidním důchodem, ovšem mezi jejími prokazovanými výdaji se nachází takové položky, jež je možno považovat za zbytné (např. vysoké poplatky za internet a kabelovou televizi). Dle názoru vrchního soudu je zřejmé, že stěžovatelka musí disponovat s pravidelnými nespecifikovanými prostředky, z nichž čerpá peníze ke své obživě. Stěžovatelka tak dle názoru vrchního soudu řádně neobjasnila a nedoložila veškeré informace o tom, jakým způsobem, jak dlouho a zvláště v jakém rozsahu jí je poskytována finanční výpomoc ze strany příbuzných, případně odkud takové prostředky získává, a obecně pak ani svou nemajetnost z hlediska vlastnictví nemovitostí či jiných majetkových hodnot (významných movitých věcí, cenných papírů, případných nevymožených pohledávek ze svého podnikání apod.). Přitom není povinností soudů zjišťovat či ověřovat majetkové poměry odsouzené, když tato povinnost je stěžovatelce uložena přímo zákonem v § 33 odst. 2 a 3 TŘ. Vrchní soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když řádným způsobem svoji žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nedoložila relevantními podklady.

III.

13. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, dospěl Ústavní soud k závěru, že dotčeným základním právem, k jehož porušení došlo ze strany obecných soudů, je vedle tohoto práva též právo na respekt k rodinnému a soukromému životu podle čl. 8 Úmluvy. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

14. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva, či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

15. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny stanovuje, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Pokud se tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle. V nálezu I. ÚS 534/03 (viz níže) např. uvedl: "O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno [např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107)], že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby, a ta druhá představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod.". O libovůli jde dle názoru Ústavního soudu i v případě, kdy obecné soudy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit [např. nález sp. zn. I. ÚS 534/03 ze dne 13. 9. 2004 (N 126/34 SbNU 285)]; dále v případě, že rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry; a dále pak v případě, je-li výklad a použití "jednoduchého" práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [např. v důsledku přepjatého formalismu - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)].

16. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stejně tak i ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručující každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zakotvuje obecnou zásadu spravedlivého procesu. Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny je považováno za obecné ustanovení, z něhož vychází i právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V čl. 6 odst. 3 Úmluvy jsou pak zakotvena minimální práva obviněného týkající se jeho práva na obhajobu, a to včetně práva na bezplatnou právní pomoc, čímž toto ustanovení Úmluvy konkretizuje obecný princip spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz nález sp. zn. I. ÚS 669/03 ze dne 31. 3. 2004 (N 47/32 SbNU 441), rozsudek Delta vs. Francie ze dne 19. 12. 1990 či F. C. B. vs. Itálie ze dne 28. 12. 1991]. Práva vyplývající z tohoto ustanovení je nutno vykládat nikoli omezujícím způsobem (viz rozsudek Golder vs. Spojené království ze dne 21. 2. 1975), ale při použití ústavněprávní interpretace s ohledem na záruky spravedlivého procesu [viz sp. zn. I. ÚS 592/2000 (N 15/25 SbNU 115)]. Vedle presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede, právě právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je i právo na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu. Jeho hlavním účelem je dosažení spravedlivého rozhodnutí. Jde o právo, které je nejen ve prospěch a v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Stát, má-li zajistit uvedená ústavně garantovaná práva, musí proto v zákoně upravujícím trestní řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i obviněného.

17. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181): "Zcela zvláštní respekt a ochranu požívá v liberálních demokratických státech základní právo na nerušený soukromý život osoby (čl. 10 odst. 2 Listiny). Právo na nedotknutelnou soukromou sféru je úhelným kamenem liberální tradice, na které stojí základy moderní politiky i moderního práva a která rovněž stála u zrodu moderních idejí základních práv a svobod.". Zajištění autonomní sféry jednotlivce je nejspolehlivější zárukou individuální nezávislosti a lidské svobody. Pod ochranu práva na nerušený soukromý život spadá též ochrana psychického zdraví, psychické integrity a psychické stability jednotlivce (srov. Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003, str. 202). Základní právo na nerušený soukromý život jako subjektivní veřejné právo pak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva taktéž chrání právo jedince na identitu a osobní rozvoj, právo na založení a rozvoj mezilidských vztahů (viz rozsudek Friedl vs. Rakousko ze dne 31. 1. 1995, podrobněji Buxton, R.: Private Life and the English Judges, Oxford Journal of Legal Studies, roč. 29, č. 1, str. 413 a násl.). V rozsudku ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz vs. Německo uvedl Evropský soud pro lidská práva: "... it would be too restrictive to limit the notion [of private life] to an ‚inner circle' in which the individual may live his own personal life as he chooose and to exclude therefrom entirely the outside world not encompassed within that circle. Respect for private life must also comprise to a certain degree the right to establish and develop relationships with ohter human beings.". Právo na soukromí tak nutně musí zahrnovat i právo na vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem (Kilkelly, U.: The right to respect for private and family life. Human rigts handbooks, No. 1. Strasbourg: Council of Europe, 2003, str. 11).

18. K tomuto pojetí práva na soukromý život se přihlásil i Ústavní soud, který ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 517/99 uvedl, že: "Právo na ochranu osobního soukromí je právem fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob. Přílišná akcentace pozitivní složky práva na ochranu soukromého života vede k neadekvátnímu zúžení ochrany pouze na to, aby skutečnosti soukromého života fyzické osoby nebyly zpřístupňovány veřejnosti bez jejího souhlasu či bez důvodu uznávaného zákonem, a tak nebyla narušována integrita vnitřní sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná. Ústavní soud nesdílí toto zúžené pojetí, neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Respektování takto pojatého soukromého života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů." [viz nález sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000 (N 32/17 SbNU 229)].

IV.

19. Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatelky ohledně postupu vrchního soudu, který, aniž by stěžovatelku vyzval k doplnění podání, posoudil jí předložené doklady o nemajetnosti jako nedostačující pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, resp. náhradu nákladů ustanoveného obhájce státem.

20. Jak je uvedeno výše, součástí práva na obhajobu je i právo na bezplatnou právní pomoc. Obsah práva na obhajobu jako jedné z fundamentálních záruk spravedlivého procesu (bod 16 či rozsudek Ekbatani vs. Švédsko ze dne 26. 5. 1988) má svou pozitivní a negativní složku. Pozitivní je právo obviněného (též obžalovaného, odsouzeného, podezřelého a dalších osob) hájit se sám či prostřednictvím zvoleného obhájce, popř. právo žádat o jeho ustanovení. Negativní složkou je pak povinnost obviněného v případech tzv. nutné obhajoby "strpět" obhájce (i když si jej nepřeje) a povinnost všech orgánů činných v trestním řízení dbát těchto práv v rámci celého trestního řízení. Obsahem práva na bezplatnou právní pomoc je pak právo obviněného, v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, resp. při prokázání této nemajetnosti povinnost soudu rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného. Právem bezprostředně souvisejícím s právem na obhajobu včetně práva na bezplatnou právní pomoc je právo legitimního očekávání obhájce ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě na odměnu a náhradu hotových výdajů, a to i v případě, že činnost obhájce je realizací práva na obhajobu osoby nemajetné [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 ze dne 26. 4. 2005 (N 94/37 SbNU 277) či nález sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009].

21. Z ustálené judikatury obecných soudů lze dovodit, že výše uvedený nárok na bezplatnou obhajobu může soud přiznat kdykoli za řízení nebo i po skončení trestního stíhání (viz např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 13 To 477/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19, ročník 2008), přičemž uplatnění tohoto nároku nepodléhá žádné prekluzivní či promlčecí době (pozn. v případě, že obviněný měl zvoleného obhájce, je však fakticky uplatnění tohoto nároku limitováno prekluzivní lhůtou uvedenou v ustanovení § 151 odst. 2 TŘ). Vedle reflexe možnosti změny sociálních a ekonomických poměrů obviněného je takto stanovený časový rámec pro uplatnění nároku na bezplatnou obhajobu odrazem zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), neboť do pravomocného odsouzení nelze po obviněném spravedlivě požadovat, aby "předpokládal" své odsouzení a s tím spojenou povinnost hradit náklady ustanoveného obhájce státu [viz § 152 odst. 1 písm. b) TŘ; z povahy věci je zřejmé, že daná úvaha je relevantní výhradně u ustanoveného obhájce, kde náhrada nákladů obhajoby je věcí mezi státem a obhájcem a následně pak mezi odsouzeným a státem, kdežto u obhájce zvoleného lze předpokládat, že v průběhu sjednávání obhajoby je mezi obhájcem a obviněným aktivně řešena i otázka náhrady nákladů obhajoby, kdy v případě zprošťujícího rozsudku je možné postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Tomuto závěru přisvědčuje i fakt, že skutečnou výši náhrady nákladů ustanoveného obhájce zjistí odsouzený teprve až po uplatnění nároku obhájcem podle § 151 odst. 2 TŘ a teprve nyní je schopen kvalifikovaně posoudit, zda jeho majetkové poměry mu umožňují jejich úhradu státu.

22. Vrchní soud při výkladu účelu práva na bezplatnou právní pomoc dospěl k závěru, že toto právo de facto slouží pouze k zajištění práva na obhajobu ve stadiu zvolení či ustanovení obhájce, přičemž bylo-li toto právo zajištěno, nelze jen pro následnou nemajetnost obviněného, resp. pro neschopnost uhradit náklady obhajoby přiznat obviněnému nárok na obhajobu bezplatnou (bod 12). Vrchní soud tak apriorně vyloučil možnost uplatnit nárok na bezplatnou právní pomoc i ve stadiu po skončení trestního řízení, aniž by tento závěr měl oporu v trestním řádu (bod 20). Tento postup je však dle názoru Ústavního soudu třeba považovat za libovůli (bod 15), neboť vrchní soud bez opory v zákoně omezil základní právo stěžovatelky na bezplatnou právní pomoc [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy] v rozporu s jeho podstatou a smyslem (body 16, 20 a 21), když dovodil, že toto právo je "vyčerpáno" pouhým ustanovením právního zástupce [k tomu viz rozsudek ve věci Artico vs. Itálie ze dne 13. 5. 1980 kde Evropský soud pro lidská práva uvedl: "Článek 6 odst. 3 písm. c) hovoří o ‚pomoci' nikoli o ‚jmenování'. Pouhé jmenování nezajišťuje efektivní pomoc."].

23. Ustanovení § 33 odst. 2 a 3 TŘ konkretizuje základní právo obviněného na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu (bod 16), resp. stanoví způsob realizace tohoto ústavního práva. V případě tzv. obligatorního rozhodování o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu na návrh obviněného musí obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Takový návrh obviněného pak vedle obecných náležitostí návrhu (§ 59 TŘ) musí obsahovat přílohy, jimiž má být prokázána jeho důvodnost. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že zákonodárce zvolil relativně abstraktní formulaci, když ponechal na úvaze rozhodujícího orgánu (v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu), zda navrhovatel řádně osvědčil svůj nárok, resp. zda předložil dostatek hodnověrných dokladů.

24. V daném případě se nepochybně jedná o promítnutí povinnosti tvrdit (v trestním řízení nadto prolomené povinností soudu fakultativně rozhodnout o nároku obviněného i bez jeho návrhu, vyplývá-li jeho důvodnost ze shromážděných důkazů) a prokázat (přiložit přílohy prokazující důvodnost návrhu) nárok na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své mantinely, mezi něž patří uplatnění pravidla "neexistence se neprokazuje", vycházející z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti (viz Winterová, A.: Civilní právo procesní, 4. vydání. Praha: Linde, 2004, str. 279). Negativní důkazní teorie, která ve svém důsledku přenáší důkazní břemeno na protistranu (či na rozhodující orgán), se uplatní jen tehdy, když neexistence, která je předmětem zkoumání, má trvající charakter (viz Svoboda, K.: Dokazování. Praha: ASPI - Wolters Kluwer, 2009, str. 29). V této souvislosti lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 3 Azs 35/2006, který řešil typově totožnou situaci a dospěl k závěru: "Postup krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.".

25. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 12) a dále z vyjádření vrchního soudu (bod 4), bylo stěžejním důvodem pro nepřiznání nároku stěžovatelce na bezplatnou obhajobu nedoložení její nemajetnosti, tedy neunesení důkazního břemene. Stěžovatelka tvrdící svou nemajetnost spolu s návrhem předložila soudu doklady prokazující její příjmy a výdaje s tím, že jiný majetek ani příjem nemá (což bylo doloženo i zprávou Probační a mediační služby, bod 11). Ústavní soud k tomu uvádí, že dospěl-li vrchní soud k závěru, že stěžovatelka svůj nárok řádně nedoložila, resp. že předložené důkazy jsou pro rozhodnutí o jejím návrhu nedostačující, měl povinnost ve smyslu § 59 odst. 4 TŘ stěžovatelku vyzvat k jejich doplnění, ovšem s omezením plynoucím z negativní důkazní teorie. Dle názoru Ústavního soudu postupoval vrchní soud libovolně, když postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny (bod 15) nevyhověl návrhu stěžovatelky z důvodu neunesení důkazního břemene spočívajícího v nedoložení nevlastnictví (bod 24) a případných dalších listin (dary od příbuzných), aniž by však stěžovatelku vyzval k jejich doplnění (body 16 a 23), což ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy (bod 16). V daném případě nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že v trestním řízení jako celku, tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, se uplatňuje zásada vyšetřovací [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 1991 sp. zn. 1 To 56/90: "Rozhoduje-li soud I. stupně po právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 155 odst. 1 tr. ř. o povinnosti odsouzeného k úhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem, je povinen zjistit, zda odsouzený má dostatečné prostředky k tomu, aby tyto náklady uhradil; to zejména znamená, že je povinen zjistit majetkové poměry a výdělkové možnosti odsouzeného. Jestliže zjistí, že odsouzený nemá dostatek prostředků k tomu, aby uhradil náklady nutné obhajoby, a má proto nárok na obhajobu bezplatnou (§ 33 odst. 2, § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř.) vydá rozhodnutí, že z tohoto důvodu není povinen hradit odměnu a hotové výdaje uhrazené státem ustanovenému obhájci."].

26. Za zcela nepřípustný je nutno považovat názor odvolacího soudu (bod 4), který bez jakýchkoli relevantních důvodů, resp. skutečností zjištěných v rámci trestního řízení a důkazů předpokládal, že stěžovatelka musí stále disponovat s prostředky získanými trestnou činností.

27. Ústavnímu soudu je známa rozhodovací praxe obecných soudů, které pro posuzování nutných výdajů při rozhodování o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, prominutí soudních poplatků apod. považují za "oprávněné výdaje" (ve smyslu výdaje nutného) pouze ty, které bezprostředně slouží k úhradě základních životních potřeb (ubytování, ošacení, strava, léky), popř. k jejich úhradě je žadatel povinen (exekuce, výživné apod.). Ústavní soud však nesdílí toto restriktivní pojetí "oprávněných výdajů," neboť je dle jeho názoru třeba posuzovat lidský život a osobnost člověka výrazně komplexněji, mimo jiné i pod zorným úhlem práva na soukromí (body 17 a 18). Již ze samé povahy tohoto práva je však patrno, že nelze vymezit jeho obsah tak, aby zahrnoval všechny v úvahu přicházející možnosti, neboť je to právě každý jeden jednotlivec, který tomuto právu dává konkrétní obsah [např. Lord Rodger uvedl, že "Art 8(1) protects those features of a person's life which are integral to his identity. For those for whom it is a core part of their lives, hunting, too, can be said to be integral to their identity." (Countryside Alliance, n26, bod 101, dostupný na www.publications.parliament.uk]. Je proto povinností soudů, aby posuzovaly jedinečnost každého případu tak, aby vedle dodržení záruk spravedlivého procesu byla šetřena i další základní práva jednotlivce, v daném případě právo na soukromý život [G. Dürig (G. D., Der Grundrechtssatz von der Menschenwürde, Archiv des öffentlichen Rechts 81, 1956, s. 127) zformuloval proslulou teorii objektu, kterou převzala judikatura německého Spolkového ústavního soudu, vážící se k otázkám lidské důstojnosti. Podle této teorie dochází k porušení lidské důstojnosti v případě, kdy je konkrétní jednotlivec postaven státní mocí do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby druhově zaměnitelné veličiny. Lze dovodit, že člověk tak bývá netoliko objektem společenských "poměrů", ale stává se i objektem práva, je-li nucen podrobovat se mu zcela při jeho interpretaci a aplikaci, tj. bez zohlednění jeho individuálních zájmů, resp. základních práv]. Vedle subjektivních faktorů na straně jednotlivce je při posuzování "obvyklosti, resp. oprávněnosti" výdaje třeba vzít v úvahu i faktory objektivní; mezi ty mimo jiné patří technologický vývoj (např. mobilní telefony, internet) a s ním související změny ve způsobech komunikace, získávaní informací, styku s úřady, sdružování apod., resp. vývoj technologií, skrze něž je realizováno právo jednotlivce na osobní rozvoj, vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem, tedy právo na soukromý život (bod 17).

28. Vrchní soud dospěl k závěru, že z listin, které stěžovatelka předložila, je možno učinit závěr o tom, že mezi jejími výdaji se nachází položky ryze zbytné povahy, a to "vysoké poplatky za internet a kabelovou televizi.". Jinak řečeno, vrchní soud dospěl k závěru, že byť stěžovatelka jako invalidní důchodkyně nemá dostatek pohotových finančních prostředků, její příjem, z něhož si však každý měsíc hradí nadstandardní zbytné služby, jí v budoucnu umožňuje hradit si náklady obhajoby prostřednictvím splátkového kalendáře. K tomu uvádí Ústavní soud, že takovýto výklad v intencích maxim práva na soukromý život vytýčených Evropským soudem pro lidská práva (bod 17) a Ústavním soudem (bod 18 a 27) vede k zásahu do osobnostní sféry stěžovatelky, a tudíž k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

29. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů

Podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko směřující proti výroku, jakož i proti odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10. Nezmiňuji se přitom o všech problematických bodech odůvodnění, ale pouze o těch, které považuji za klíčové.

Nález ve výroku pod bodem I konstatuje, že nerespektováním principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny (státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon) porušilo ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu základní práva stěžovatelky garantovaná v čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, tj. právo na obhajobu a právo na respektování soukromého a rodinného života. Porušení práva na obhajobu se měl vrchní soud dopustit tím, že údajně dovodil, že toto právo je "vyčerpáno" pouhým ustanovením právního zástupce, a dále nerespektováním negativní důkazní teorie (čímž se myslí negativní teorie dělení důkazního břemene). Právo na soukromý a rodinný život pak zahrnuje i právo na vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem, přičemž - jak vyplývá z bodu 28 odůvodnění - toto právo bylo porušeno tím, že by si stěžovatelka nemohla dovolit platit vysoké poplatky za internet a kabelovou televizi.

S takovým přístupem k právu na obhajobu ani k právu na soukromý a rodinný život nemohu souhlasit. Naopak považuji za správný a ústavně konformní právní názor vyslovený v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.

Smysl práva na obhajobu v té jeho části, v níž se týká hájení obviněného prostřednictvím obhájce, spočívá v poskytnutí kvalifikované právní pomoci osobě, proti níž se vede trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu. Je v prvé řadě na zvážení obviněného, zda se bude hájit sám, nebo prostřednictvím obhájce; v případech tzv. nutné obhajoby však obviněný obhájce mít musí, i kdyby si jej nezvolil. V obou situacích se klade základní požadavek, aby nedostatečné majetkové poměry obviněného nebránily výkonu obhajoby advokátem (pokud jej chce či musí mít). Na to pamatuje jak Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 3 písm. c) ("... pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují"), tak i poslední věta čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce."). Právo na bezplatnou obhajobu tedy nelze uměle odtrhovat od výkonu obhajoby v rámci probíhajícího řízení; má se jím zajistit, aby ten, kdo nemá prostředky na zaplacení obhájce, přesto mohl být obhájcem zastupován.

V souzené věci byl stěžovatelce obhájce ustanoven, tj. stěžovatelce byla poskytnuta kvalifikovaná právní pomoc v průběhu trestního stíhání proti ní vedeného. Tím bylo také dle mého přesvědčení naplněno její ústavně garantované právo na obhajobu. Jestliže stěžovatelka teprve po dvou letech od odsuzujícího rozsudku - zjevně motivovaná tím, že byla stanovena výše odměny a hotových výdajů obhájci, kterou nyní bude muset podle § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu státu nahradit - shledá, že nemá dostatečné prostředky na náhradu nákladů obhajoby, která jí byla poskytnuta, a jejímu požadavku není vyhověno, nelze v tom spatřovat porušení práva na obhajobu; ta jí byla poskytnuta, což ostatně ani sama stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Ostatně ani z Listiny jiný závěr učinit nelze, neboť ta sice trvá na možnosti obhajovat se prostřednictvím obhájce, avšak ohledně případů bezplatné obhajoby se odvolává na zákon [tj. nyní na § 33 odst. 2 a 3, § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Rovněž Úmluva podmiňuje bezplatnou obhajobu tím, že to zájmy spravedlnosti vyžadují; dle mého chápání spravedlnosti není nic nespravedlivého na tom, pokud bude osobě pravomocně odsouzené pro spáchání několika majetkových trestných činů, jimiž jiným způsobila škodu v rozsahu zhruba 10 000 000 Kč, uložena povinnost k náhradě nákladů ustanoveného obhájce. Obhajoba jí byla poskytnuta a nyní jde pouze o to, zda náklady v konečném důsledku ponese stěžovatelka, nebo stát.

Za zcela nepřijatelné považuji vtažení práva na soukromý a rodinný život - jehož porušení stěžovatelka ani nenamítala - do rozhodování o bezplatné obhajobě, nadto chápaného tak, že zaručuje každému právo být v kontaktu s jinými prostřednictvím kabelové televize a internetu (zejm. body 27 a 28 odůvodnění). Podle tohoto způsobu uvažování by každé rozhodnutí soudu, jímž se zasáhne majetková sféra osoby natolik, že si nebude moci dovolit platit poplatky za kabelovou televizi a internet, mělo být hodnoceno jako porušení práva na soukromý a rodinný život. Otázkou pak je, zda vůbec v duchu této logiky nejsou masivně porušována práva sociálně slabých (nadto trestně bezúhonných) osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou. To je samozřejmě závěr zjevně absurdní; jiný ostatně ani být nemůže, neboť zjevně kuriózní a absurdní je pojetí práva na soukromý a rodinný život, na němž staví většinové stanovisko.

V této souvislosti považuji za důležité poukázat též na způsob práce s právními názory vyslovenými v jiných rozhodnutích v textu většinového stanoviska. Nemám nic proti závěru, dle něhož právo na soukromí musí zahrnovat i právo na vytváření vztahů s ostatními lidmi a vnějším světem (body 17 a 18 odůvodnění); tento závěr však judikatura Evropského soudu pro lidská práva a posléze Ústavního soudu učinila ve skutkově zcela odlišných případech (viz například skutkový základ citovaných rozhodnutí ve věci Niemietz a sp. zn. II. ÚS 517/99).

Stejně tak citovaná věta Lorda Rodgera (bod 27 odůvodnění) se týká zcela jiné problematiky, doslova na hony vzdálené zde řešenému problému. Horní sněmovna britského parlamentu (House of Lords) přezkoumávala zákon týkající se specifického způsobu lovu - štvanice na lišku - z hlediska kompatibility s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací instanci tvořilo 5 soudců a žádný z nich, ani v bodu 27 citovaný Lord Rodger of Earlsferry, nedošel k závěru, že by zákon shora uvedený porušoval právo na respektování soukromého a rodinného života, jak bylo namítáno navrhovateli. V tomto rozhodnutí zazněla ale i celá řada jiných inspirativních názorů, které se patrně nehodí většinovému stanovisku do koncepce, a proto je nezmiňuje. Proto považuji za vhodné se u čl. 8 Úmluvy zastavit.

Čl. 8 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.".

Inspirativní úvahy k tomuto článku obsahuje zejména stanovisko Baroness Hale of Richmond (str. 40) /poznámka pod čarou č. 1/, a proto z něj poukážu alespoň na některé myšlenky:

- 110 - "Duch svobody je takový duch, který si není jistý, že je Právem; Duch svobody je tím duchem, který hledá porozumění myslí druhých mužů a žen; Duch svobody je duchem, který zvažuje jejich zájmy souběžně se svými vlastními, bez podjatosti".

Dále baronesa klade otázky:

- 111 - Kdy se svoboda "činit, jak se komu líbí", stane lidským právem?

Jak široce bychom měli konstruovat rozsah práv a základních svobod garantovaných nám všem Evropskou úmluvou lidských práv?

... Podle jejího názoru neexistuje lidské právo ponechané samo sobě a opravňující k tomu, dělat to, co se komu zlíbí; Úmluva definovala některá specifická práva, do kterých může být zasaženo za specifických okolností. Je ponechána značná flexibilita a prostor pro vývoj na obou stranách vah; ale čím šířeji je právo vykládáno, konstruováno, tím větší rozsah je nutno povolit demokraticky zvolené legislativě určit vyváženost mezi zájmy těch, kteří si přejí provádět určité aktivity, a zájmy těch, kteří si přejí těmto aktivitám zamezit.

- 114 - Zdá se to být elementární, ale stojí za to to opakovat, protože účel takovéhoto lidskoprávního instrumentu (Úmluvy) je dát limity tomu, co demokraticky zvolený parlament smí dělat: chránit práva a svobody jednotlivců a menšin proti vůli těch, kteří jsou vybraní, aby reprezentovali většinu.

Demokracie je vůle lidu, ale lid nesmí zasahovat ta práva a svobody, které jsou fundamentální pro demokracii jako takovou. Získat kvalifikaci jako základní právo a svoboda musí být něco víc než svoboda dělat to, co nám vyhovuje, co se nám líbí (freedom to do as we please), ať sami nebo ve společnosti s jinými.

- 115 - Právo na respektování soukromého a rodinného života, našich domovů a naší korespondence garantované čl. 8 je právem umožňujícím nejvyšší expanzi (the right most capable of being expanded) a mohlo by pokrýt všechno, co by kdokoliv chtěl činit. Podle Lorda Rodgera ... lze pod toto právo začlenit jakoukoliv aktivitu, která je brána dostatečně vážně lidmi, kteří se jí účastní.

- 116 - ... Jak bylo ukázáno, štrasburská jurisprudence ve své interpretaci čl. 8 tak daleko nejde ... Čl. 8 podle jejího soudu reflektuje dvě oddělené, ale k sobě se vztahující základní hodnoty (fundamental values). První je neporušitelnost (the inviolability) domova a osobní komunikace od špehování (official snooping), vstupu a zásahu bez velmi dobrého důvodu. Jde o ochranu soukromého prostoru, ať v budově anebo skrze poštu, telefonní linky, rozhlasové vlny nebo éter, ve kterém lidé mohou být sami sebou a komunikovat důvěrně jeden s druhým. Druhá je neporušitelnost jiného druhu prostoru (a different kind of space), jde o osobní a psychologický prostor, uvnitř něhož každý jednotlivec rozvíjí svůj vlastní smysl sebe sama a vztahy s jinými lidmi. Toto je základ, k čemu slouží rodiny a proč demokratické systémy oceňují rodinný život tak vysoko. Rodiny jsou subverzivní. Vychovávají, pěstují individuality a odlišnosti. Jedna z prvních věcí totalitárních režimů je, že se pokouší distancovat mladé lidi od individuality jejich vlastních rodin a indoktrinovat je dominantním názorem. Čl. 8 chrání soukromý prostor, obojí, fyzický i psychologický, v němž se mohou lidé vyvíjet v individuality a vztahovat se k ostatním kolem sebe. Tato volnost nedosahuje k ochraně všeho, co by kdo chtěl dělat, dokonce ani v privátním prostoru, a zcela určitě tato ochrana nepokrývá věci, které mohou být činěny opuštěním tohoto privátního prostoru a zapojením se do velmi veřejných shromáždění a aktivit.

Poznámka: Čímž se myslí přechod na ochranu čl. 11 Svoboda shromažďování a sdružování.

- 117 - Čl. 11 na druhou stranu má na zřeteli chránit různá shromáždění.

Proč by neměl chránit právo lovců se shromažďovat a za tím účelem provozovat svůj společný sport? ...

- 118 - In fine ... Z tohoto pohledu právo lovit a právo zastánců lovu se shromažďovat a veřejně demonstrovat oblibu k tomuto sportu proti jeho zákazu ... je chráněno čl. 11. Ale právo pronásledovat a zabít lišku nebo jelena nebo norka ... takto chráněno není.

Tolik k právu na soukromý a rodinný život a honu na lišku.

Pod bodem 21 odůvodnění se s odkazem na ustálenou judikaturu dále tvrdí, že právo na bezplatnou obhajobu může soud přiznat kdykoliv za řízení nebo i po skončení trestního stíhání; jako příklad této ustálené judikatury se pak cituje rozhodnutí publikované pod R 19/2008. V tomto judikátu se ovšem doba, kdy lze právo na bezplatnou obhajobu přiznat, vůbec neřeší. Jde v něm pouze o otázku, zda je obviněný, jemuž již bylo toto právo přiznáno, osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení o výši odměny ustanoveného obhájce.

Výhrady mám rovněž k subjektivizujícímu pojetí principu presumpce neviny (bod 21 odůvodnění), vycházejícímu z úvahy, že obviněný, jemuž byl obhájce ustanoven, nemůže předpokládat své odsouzení. Princip presumpce neviny naopak považuji za objektivní kategorii, vztahující se nikoliv k vnitřnímu přesvědčení obviněného - jenž přece ví, zda se něčeho dopustil, či nikoli - ale ke třetím osobám a orgánům veřejné moci, jimž ukládá, aby na obviněného hleděli jako na nevinného, a to až do té doby, než bude jeho vina pravomocně vyslovena. Subjektivizující pojetí presumpce neviny vztahuje odůvodnění většinového stanoviska výlučně k ustanovenému obhájci; pokud by tato argumentace byla dovedena až do důsledku, znamenala by - absurdně -, že obviněný, který si obhájce zvolil a "aktivně řešil" s tímto obhájcem otázku nákladů obhajoby, tím vlastně nepřímo přiznává, že se trestného činu dopustil. To je přirozeně nesmysl, avšak zřetelně dokládá nesprávnost výchozího subjektivizujícího pojetí presumpce neviny a nesprávné pojetí vzájemného vztahu zvoleného a ustanoveného obhájce.

Rovněž nepovažuji za správné, pokud Ústavní soud bez vyžádání si spisu (sic!) pod bodem 26 odůvodnění vytýká vrchnímu soudu, že "bez jakýchkoli relevantních důvodů, resp. skutečností zjištěných v rámci trestního řízení a důkazů předpokládal, že stěžovatelka musí stále disponovat s prostředky získanými trestnou činností". Bez znalosti spisu je taková kritika přinejmenším hodně odvážná.

Není mně zcela zřejmé, z jakého důvodu v bodu 20 většinové stanovisko zmiňuje "právo na legitimní očekávání", pokud jde o odměnu ustanoveného obhájce. Jednak tato otázka vůbec nebyla předmětem ústavní stížnosti, a jednak je ze spisu vedeného pod sp. zn. 11 T 29/2000 - který jsem si vyžádala - zřejmé, že odměna již byla obhájci vůči státu pravomocně přiznána a částečně i zálohově vyplacena (viz č. l. 1852 a násl.).

Konečně k bodu 24 podotýkám, že negativní teorie dělení důkazního břemene - nehledě na fakt, že jde o teorii civilního, a nikoliv trestního procesu - se považuje v procesualistické literatuře za překonanou. K tomu stačí odkázat např. na monografii Macur, J. Dělení důkazního břemene v civilním soudním sporu. Brno: MU, 1996, s. 31 až 35. Jiný závěr neplyne ani z citované učebnice civilního procesu, neboť v ní se negativní teorie dělení důkazního břemene uvádí pouze v rámci přehledu jednotlivých teoretických koncepcí. Rovněž odkaz na judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 3 Azs 35/2006, publikovaný pod č. 951/2006 Sb. NSS, není přesvědčivý, neboť v něm byla tato teorie použita na situaci, v níž šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu v azylové věci; postavení žadatele o azyl je přitom zjevně z hlediska osvědčení jeho majetkových poměrů odchylné od běžné situace. Závěr o překonanosti negativní teorie dělení důkazního břemene v civilním řízení jednoznačně plyne i z platné úpravy: např. podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku se odpovědnosti za škodu zprostí ten, kdo prokáže, že ji nezavinil; z hlediska negativní teorie dělení důkazního břemene by však takový důkaz nebyl možný, čímž by celé ustanovení ztrácelo rozumný smysl.

V této souvislosti se lze zastavit i u tvrzení v ústavní stížnosti, že k prokázání toho, že nemá nemovitý majetek, si stěžovatelka nemůže v stížnostní lhůtě obstarat "vyjádření cca 100 Katastrálních pracovišť ve státě existujících". Takové tvrzení je zkreslené. Na základě požadavku fyzické nebo právnické osoby totiž vydá kterékoliv katastrální pracoviště potvrzení, že žadatel, který se prokáže platným občanským průkazem a rodným číslem, není vlastníkem (eventuálně spoluvlastníkem) žádné nemovitosti na území České republiky, evidované v katastru nemovitostí. Stěžovatelka si tedy po vyplnění příslušného formuláře a zaplacení poplatku 50 Kč mohla obstarat potvrzení, že v České republice nic nevlastní. Ostatně jde o běžnou rutinní záležitost, neboť stejný formulář vyžadují kupř. i některé obce od uchazečů o obecní byty.

Z těchto důvodů nepovažuji většinové stanovisko za akceptovatelné a domnívám se, že ústavní stížnosti nemělo být vyhověno, a již vůbec ne za použití argumentů uvedených v odůvodnění většinového nálezu.

-------------------

1) Body 110-118: volně přeloženo autorkou disentu (srov. originál) Opinions of the Lords of Appeal for Judgment ve věci Countryside Alliance and others: Session 2007-08 [007] UKHL 52. Dostupné na www.publications.parliament.uk.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru