Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 22/02Usnesení ÚS ze dne 19.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.22.02
Datum podání13.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 16

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 22/02 ze dne 19. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. D., ,aM. N., obou zastoupených Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2001, čj. 22 Co 293/2001 - 78, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2001, čj. 20 C 92/2000 - 54,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2001, čj. 22 Co 293/2001 - 78, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2001, čj. 20 C 92/2000 - 54, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti žalovaným 1) Fondu národního majetku ČR, 2) Pozemkovému fondu ČR, 3) ČR - Ministerstvu životního prostředí, o určení povinnosti uzavřít s nimi ve smyslu § 16 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), dohodu o poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 2 téhož zákona, za nevydané stavby s příslušenstvím, obsažené v rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha - západ ze dne 13. 1. 1997, čj. PÚ-R-566/92/I-1/97 BE, a za trvalé porosty na pozemcích obsažených v témže rozhodnutí. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumentaci uplatněnou již v odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Mají za to, že ze strany obou soudů nebylo ochráněno jejich zákonné právo na poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 2 zákona o půdě. Jsou toho názoru, že v průběhu restitučního řízení prokázali protizákonné jednání v souvislosti s převodem majetku, na nějž se vztahoval restituční titul na soukromý subjekt v rámci privatizace. Tento úkon považují stěžovatelé za neúčinný, neboť byl učiněn v rozporu se zákonem. Obecné soudy je svými rozhodnutími "zlegalizovaly" a navíc jim nepřiznaly ani nárok na poskytnutí náhrady za takto podruhé odňatý majetek. V tom stěžovatelé spatřují porušení jejich Ústavou ČR zaručeného práva na soudní ochranu práv ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 92/2000, vyplývá, že prvý stěžovatel a právní předchůdkyně druhé stěžovatelky uplatnili dne 1. 7. 1992 restituční nároky na vydání nemovitostí a náhrad podle § 14 a § 16 zákona o půdě. Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, svým rozhodnutím ze dne 13. 1. 1997 (které nabylo právní moci dne 3. 6. 1997) rozhodl, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) zákona o půdě v platném znění. Zároveň rozhodl, že nejsou spoluvlastníky nemovitostí, u nichž uplatnili restituční nárok na jejich vydání, neboť tyto nemovitosti jsou v držení právnických osob, které je získaly v rámci privatizace. Tyto osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu § 5 zákona o půdě. Žalobci (stěžovatelé) pak dne 10. 2. 1997 podali u Fondu národního majetku ČR výzvu k zaplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti. Poté, co byli odmítnuti, se se svým nárokem obrátili na Obvodní soud pro Prahu 2, který rozsudkem ze dne 17. 2. 1998, čj. 17 C 162/97 - 17, jejich žalobu proti Fondu národního majetku ČR o zaplacení částky Kč 4 024 840,-- v celém rozsahu zamítl. Své odvolání proti tomuto rozsudku žalobci (stěžovatelé) vzali zpět, takže Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 1998, čj. 22 Co 177/98 - 39, odvolací řízení zastavil. Shora citovaný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně o zaplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti nabyl právní moci dne 31. 8. 1998. Další žalobou se stěžovatelé domáhali poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti u Obvodního soudu pro Prahu 10 proti Ministerstvu životního prostředí. Tento soud po zpětvzetí žaloby ze strany žalobců usnesením ze dne 28. 9. 1998, čj. 17 C 252/97 - 18, řízení zastavil. Stejným způsobem skončilo i další řízení u Okresního soudu Praha - západ, ve kterém se stěžovatelé domáhali proti Fondu národního majetku ČR, Ministerstvu životního prostředí ČR, a proti společnostem s ručením omezeným Š. a G. určení neplatnosti smlouvy o prodeji části majetku státního podniku ze dne 10. 8. 1992, určení neplatnosti rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR a konečně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 16. 1. 1995. Okresní soud Praha - západ svým usnesením ze dne 29. 5. 1998, čj. 7 C 1053/98 - 21, řízení zastavil na základě zpětvzetí žaloby ze strany žalobců.

Předmětem řízení, které bylo ukončeno rozhodnutími napadenými předmětnou ústavní stížností, bylo určení povinnosti žalovaných, Fondu národního majetku ČR, Pozemkového fondu ČR a Ministerstva životního prostředí ČR uzavřít se žalobci, ve smyslu § 16 odst. 5 zákona o půdě, písemnou dohodu o poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 2 zákona o půdě za nevydané stavby s příslušenstvím, obsažené v rozhodnutí Pozemkového úřadu - Okresního úřadu Praha - západ, čj. PÚ-R-566/92/I-1/97/BE, ze dne 13. 1. 1997, a za trvalé porosty na pozemcích obsažených v témže rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, ve svém zamítavém rozsudku ze dne 21. 3. 2001, s poukazem na ustanovení § 5 odst. 1 a 2, § 13, § 16 odst. 2, 5 a 6, a § 18a zákona o půdě a ustanovení § 4 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že žalobě, tak jak je koncipována, tj. na nahrazení projevu vůle, nelze vyhovět. Způsob náhrady musí být dohodnut do šedesáti dnů od podání výzvy oprávněnou osobou. Nebyl-li nárok uspokojen dříve a nedojde-li k dohodě, rozhodne o způsobu náhrady soud. Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 OSŘ. Vyslovil, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění, která hodnotil zákonem stanoveným způsobem, a věc posoudil správně i po stránce právní. S odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 3. 2001 se ztotožnil. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně Krajský soud uzavřel, že v souzené věci bylo třeba žalovat na plnění, a nikoliv na nahrazení projevu vůle, navíc vyslovil, že žalobci koncipovaná dohoda o poskytnutí finanční náhrady je nesplnitelná, když v ní chybí přesné údaje o tom, kdo, kolik a komu má plnit.

Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti stěžovatelů zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí. Má za to, že stanovisko vyslovené v napadeném rozsudku, tj. že v souzené věci bylo nutné žalovat na plnění, a nikoliv na nahrazení projevu vůle, je odpovídající zjištěným skutečnostem a je rovněž v souladu se zákonem o půdě, č. 229/1991 Sb., v platném znění. Rozsudek Městského soudu v Praze, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je tedy ve svém výsledku správný. Ústavní soud přisvědčil správnosti závěrů odvolacího soudu v tom, že v předmětném řízení bylo žalováno na nahrazení projevu vůle, a proto nebylo třeba zabývat se nárokem stěžovatelů na plnění. Takový nárok stěžovatelů již byl v jiném řízení projednán a bylo o něm pravomocně rozhodnuto.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že před soudy obou stupňů proběhlo řádné řízení, byla provedena celá řada důkazů, které soudy zhodnotily a na základě toho vydaly svá rozhodnutí, která přesvědčivě odůvodnily. Podle názoru Ústavního soudu tak byla účastníkům řízení poskytnuta náležitá soudní ochrana, Ústavní soud neshledal, že by se soud prvního stupně a odvolací soud dostaly při projednávání předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, ani neshledal namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR. Z toho vyplývá, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelů na zrušení napadených rozhodnutí. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zhodnocena jako zjevně neopodstatněná.

Senát Ústavníhosoudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2002JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru