Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2196/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být s... více
Věcný rejstříkOdvolání
žaloba/na plnění
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2196.20.1
Datum podání01.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 201


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2196/20 ze dne 3. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Společenství vlastníků domu X, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Hrušem, advokátem se sídlem Nad Vltavou 2161, Roztoky u Prahy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 70 Co 59/2020-615, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a RNDR. Michala Wittnera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 1. 8. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 34 599,15 Kč s příslušenstvím, představující nedoplatky vedlejšího účastníka z vyúčtování za rok 2012 v částkách 10 699 Kč (bytová jednotka č. X1) a 22 022 Kč (bytová jednotka X2) a podíl na pojištění domu připadající na vlastníka příslušných jednotek v částce 1 878,15 Kč.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 16 C 45/2017-580, uložil výrokem I. vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 34 599,15 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 70 Co 59/2020-615, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 14 420,65 Kč s úrokem z prodlení změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá; ve zbývající části, tj. ohledně 20 178,50 Kč s příslušenstvím, výrok rozsudku potvrdil.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci rozhodnutí nalézacích soudů poukazuje na to, že odvolací soud dospěl v důsledku odlišného hodnocení důkazů k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, avšak s tímto názorem neseznámil účastníky řízení. Před odvolacím soudem proběhlo pouze jedno jednání, po jehož skončení byl ihned vynesen rozsudek. Stěžovatel tak neměl možnost uplatnit námitky a reagovat na jiný náhled odvolacího soudu, což v konečném důsledku znamenalo, že mu nemohla být přiznána celá výše žalované částky. Odvolací soud totiž při posouzení výše nároku stěžovatele dospěl k závěru, že dílčí pohledávky stěžovatele za příspěvek do fondu oprav a podílu na pojištění domu jsou po právu, avšak vyúčtování služeb bylo odvolacím soudem shledáno nesprávné (na rozdíl od posouzení provedeného soudem prvního stupně, který shledal provedené vyúčtování i na základě vypracovaného znaleckého posudku za správné), proto bylo nutné řešit otázku, k jakým dílčím pohledávkám stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi mají být přiřazeny jednotlivé měsíční platby vedlejšího účastníka a jak je na tyto dílčí platby rozdělen žalobní nárok stěžovatele. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé (poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03 a nález ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05).

III.

6. Ústavní soud v rozsáhlé rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.

7. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

8. V intencích shora uvedeného Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a shledal, že se odvolací soud projednávanou věcí dostatečně zabýval, skutkový stav byl zjištěn řádně, odůvodnění je logické, srozumitelné a obsahuje úvahy soudu, jimiž byl veden, jakož i zákonná ustanovení, která přiléhavě aplikoval.

9. Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po projednání věci se zopakováním některých důkazů dospěl ke zjištění, že soud prvního stupně sice správně popsal dílčí skutková zjištění, vyplývající zejména z listinných důkazů, avšak na základě nich dospěl k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud poskytl podrobné zdůvodnění právních závěrů, k nimž dospěl, a to jak pokud jde o nesprávně provedené vyúčtování za rok 2012, tak pokud jde o judikaturou aprobované rozvržení plnění na vyrovnání dluhů, pokud výše uhrazeného plnění nepostačuje na vyrovnání všech dluhů. Zde dospěl k závěru, že pokud dlužník (v daném případě vedlejší účastník) neurčil, který z více dluhů chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z vícero dluhů bude uhrazen, příp. v jaké výši, na věřitele (stěžovatel), jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě, ale je nutné vycházet ze zásady priority, případně (nelze-li uplatnit pravidlo priority) ze zásady proporcionality, tj. poměrného vyrovnání všech dluhů. Proporcionálně tak vypočetl, že do fondu oprav měl vedlejší účastník zaplatit 16 200 Kč, avšak zaplatil pouze 9 180 Kč. Nedoplatek však odvolací soud, s ohledem na vázanost soudu žalobním požadavkem (stěžovatel požadoval jako nedoplatek do fondu oprav za b. j. 1306/6 pouze 600 Kč), nemohl přiznat. Ústavní soud v postupu odvolacího soudu neshledal jakékoli porušení práv stěžovatele, napadené rozhodnutí je ústavně konformním, přičemž věc postrádá ústavněprávní rovinu.

10. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který dospěl k odlišnému právnímu závěru bez toho, aniž by účastníky řízení s jiným náhledem seznámil, v důsledku čehož stěžovateli nemohlo být přiznáno více, než v žalobě požadoval. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů (v posuzovaném případě soudu odvolacího) nese znaky libovůle. Jedná se o případy, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy odchýlí-li se od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vyplývajících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit. Tím odepře stěžovateli právo na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06 (N 176/43 SbNU 23), ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. I. ÚS 2669/09 (N 246/55 SbNU 367) a ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23)]. Společným jmenovatelem takových případů je skutečnost, že je účastníku řízení odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně. Jak Ústavní soud ověřil, tato situace však v nyní posuzované věci nenastala. Vedlejší účastník v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně brojil proti nesprávnosti provedeného vyúčtování za rok 2012 s tím, že některé platby a výdaje nebyly rozúčtovány správně a některé jeho platby byly stěžovatelem svévolně započteny, aniž bylo respektováno pravidlo proporcionality předvídané judikaturou (viz str. 3 napadeného rozsudku). K odvolání vedlejšího účastníka se stěžovatel měl možnost vyjádřit a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že tak i učinil. Stěžovatel tedy mohl eventuální změnu právního názoru předpokládat a uplatnit námitky, argumenty nebo činit jiné potřebné návrhy. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že na svém právu účinně uplatňovat námitky a argumenty stěžovatel zkrácen nebyl.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru