Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2196/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
hospodářská, so... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2196.15.1
Datum podání21.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 877, § 889

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2196/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Veronikou Kopečkovou, advokátkou se sídlem Lešetín IV/777, 760 01 Zlín, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. 4. 2015 č. j. 59 Co 310/2014-541 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 2014 č. j. 47 Nc 141/2013-140, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2015 brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 10. 3. 2014 č. j. 47 Nc 141/2013-140, vydaným v rámci řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti na dobu před a po rozvodu, svěřil nezletilé děti stěžovatele do péče jejich matky (výroky I. a IV.). V dalších výrocích rozsudku okresní soud uložil stěžovateli povinnost platit výživné ve vztahu k oběma nezletilým dětem a vymezil podmínky jeho úhrady (výroky II. a V.), a dále vymezil částku odpovídající dlužnému výživnému a uložil stěžovateli povinnost jej ve stanovené lhůtě uhradit (výrok III.).

3. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i matka nezletilých odvolání. Zatímco matka nezletilých nesouhlasila se stanovenou výši výživného a podmínkami splatnosti dlužného výživného, stěžovatel brojil proti výrokům týkajícím se svěření nezletilých do výlučné péče matky, a také proti výrokům upravujícím výživné. Soudu prvního stupně vytknul, že se nevypořádal s tvrzeními otce svědčícími ve prospěch střídavé péče a neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který navrhoval k posouzení vhodnosti střídavé péče. Konečně mu vytýkal, že nezohlednil rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž překážkou uspořádání ve formě střídavé péče nemůže být toliko nedostatek dobré komunikace mezi rodiči, kterou nadto zapříčiňuje matka nezletilých.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně o podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, když rozsudek okresního soudu ve výrocích týkajících se svěření nezletilých do péče matky potvrdil (I. a IV.) a ve výrocích týkajících se vyživovací povinnosti (II., III. a V.) jej změnil tak, že výši budoucího i dlužného výživného snížil. V neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

5. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, který doplnil o další listinné důkazy, účastnické výpovědi rodičů a také nechal vypracovat znalecký posudek z odvětví psychologie se specializací psychologie dětí a dospělých, syndrom zavrženého rodiče a odvětví pedagogika, jehož absenci stěžovatel ve svém odvolání vytýkal, přičemž znalkyni též vyslechl. V odůvodnění přisvědčil názoru okresního soudu, že střídavá péče pro nezletilé není v jejich nejlepším zájmu. Tento závěr odůvodnil s poukazem na závěry znalkyně, která u nezletilé K. zjistila zvýšenou citlivost a dovodila pro ni potřebu mít jednu základní školu a stabilní okruh vrstevníků, což by střídání prostředí narušovalo. Tyto závěry byly dle odvolacího soudu podpořeny i zprávou psycholožky, která u nezletilé zjistila zvýšenou potřebu jistoty a upozornila, že střídání prostředí může přesahovat její adaptační kapacitu. Dospěl tudíž k závěru, že "osobnost nezletilé, zejména její emocionální prožívání tudíž nedovoluje, aby byla svěřena do střídavé péče rodičů a takové výchovné opatření by nebylo v jejím nejlepším zájmu". Pokud se týká nezletilého D., krajský soud poukázal na nutnost zachování sourozenecké vazby mezi nezletilými a potřebu stejné úpravy výchovného prostředí a dále na skutečnost, že i ve vztahu k němu znalkyně hodnotila střídání prostředí jako náročné.

6. Krajský soud dále zvažoval, do péče kterého z rodičů svěřit nezletilé, přičemž dospěl k závěru, že v jejich nejlepším zájmu je svěření do péče matky. To odůvodnil jednak s poukazem na skutečnost, že matka zajišťuje péči o nezletilé od jejich narození, děti jsou na ni přivyklé a péči o ně zajišťovala kontinuálně také poté, co se otec rozhodl řešit manželský konflikt opuštěním společné domácnosti, a nemohl se tudíž v důsledku jím přijatého opatření podílet (jinak než finančně) na péči o nezletilé. Přihlédl rovněž ke stanovisku nezletilé K., která při vyšetření u PhDr. Švecové i Mgr. Mikulkové projevila přání být s oběma rodiči, avšak s matkou více a přála si zachovat stávající status, kdy žije u matky a otce navštěvuje. Krajský soud přitom neopominul ani to, že nezletilá vzhledem k nízkému věku (necelých 6 let) nemá odpovídající rozumovou a emocionální vyspělost; avšak s ohledem na to, že toto přání projevila bez ohledu na to, kterým z rodičů byla k psychologickému vyšetření přivedena, a ve spojení s dalšími výše uvedenými důvody, lze mít za důvodné, že v nejlepším zájmu nezletilých je, aby byly svěřeny do výlučné výchovy matky.

7. Krajský soud se konečně zabýval i skutečností, že znalkyně hodnotila matku jako osobnostně méně zralou, kdy toto se u ní projevuje menší ochotou ke kompromisům a trvání na svém stanovisku. Na druhé straně však ze skutkového stavu vyplynulo, že matka byla schopna se s otcem dohodnout na poměrně širokém styku s nezletilými o prázdninách, což svědčí o tom, že postoj matky ke kontaktům stěžovatele s nezletilými není zcela rigidní. Nadto s poukazem na konkrétní skutkové okolnosti odvolací soud uvedl, že ani ze strany stěžovatele není spolupráce s matkou zcela ideální. Pokud se týká počínajícího negativního vztahu nezletilé k otci, znalkyně označila dvě příčiny, z nichž jedna je na straně obou rodičů (konflikty v přítomnosti nezletilé) a druhá na straně matky (nevyrovnání se se stěžovatelovým odchodem). Ze strany matky se však dle znalkyně nejedná o přímé ovlivňování, neboť jedná nevědomky, a navíc již vyhledala odbornou pomoc pro sebe i pro nezletilou, což se projevilo zlepšením postoje nezletilé ke styku s otcem. Proto výše uvedenou skutečnost krajský soud nebral za překážku svěření nezletilých do výchovy matky. Návrh otce na svěření nezletilých do jeho výlučné péče považoval krajský soud za účelový, neboť ho stěžovatel vznesl až v odvolacím řízení. Závěrem krajský soud odůvodnil změnu rozhodnutí o výši výživného.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše rozvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť jsou dle jeho názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Především nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, dle něhož právní úprava neukládá soudu, aby některý z možných způsobů výkonu rodičovské odpovědnosti při rozhodování preferoval. Tento dle jeho názoru nesprávný závěr následně konfrontuje s právními závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, zejména pak z nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže odvolací soud tvrdí, že mu nic neukládá preferovat při rozhodování střídavou péči, pak dle stěžovatele jedná v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť Ústavní soud tuto povinnost jednoznačně vyjádřil.

II.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou [§ 72 odst. 3; § 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“)].

III.

10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu, jenž neshledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí stěžovatele a svěřil je do péče jejich matky.

11. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody účastníka řízení. K tomu může dojít kupříkladu v důsledku excesivního nerespektování již samotných ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

12. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: „(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte“ (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

13. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, na nějž se stěžovatel odvolává, Ústavní soud konstatoval, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou. Tomu musí odpovídat i důkazní břemeno. Pakliže splnění zákonných podmínek stěžovatel dokáže, je naplněn předpoklad pro svěření nezletilých do střídavé péče. Tím se břemeno tvrzení a důkazní přesouvá na vedlejší účastnici (matku) a obecný soud, který musí popřít splnění výše uvedených podmínek či uvést a prokázat zásadní důvody, které vylučují střádavou péči.

14. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 však Ústavní soud zdůraznil, že „[v] případě rozhodování v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je třeba obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Ústavní soud proto nemá důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecného soudu o nevhodnosti střídavé péče, pokud tento závěr není projevem jeho apriorní neochoty a negativního přístupu k samotnému institutu střídavé výchovy, nýbrž je odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, mezi které patří mj. soulad s přáním nezletilého dítěte nebo minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb.“

15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování velmi pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, krajský soud (obdobně jako soud prvního stupně) vycházel ze skutečnosti, že oba rodiče jsou v daném případě způsobilí vychovávat nezletilé. Zatímco otec navrhoval střídavou péči (v závěrečném návrhu v řízení před odvolacím soudem pak svůj návrh rozšířil i o výlučnou péči), matka nezletilých s takovým uspořádáním nesouhlasila a žádala o svěření nezletilých do své výlučné péče. Bylo proto na krajském soudu, aby posoudil, zda existují zásadní důvody, které v tomto případě střídavou péči vylučují. Dospěl k závěru, že matkou tvrzené důvody bránící střídavé péči jsou relevantní, a že takové uspořádání by nebylo v nejlepším zájmu nezletilých. Tento závěr odůvodnil s poukazem na konkrétní závěry znaleckého posudku, zprávy psycholožky a další důkazy. Při následném rozhodování o tom, do čí výlučné péče budou nezletilí svěřeni, krajský soud přihlédnul mj. k opakovaně vyslovenému přání nezletilé K. být více s matkou, přičemž mu přisoudil váhu odpovídající její rozumové a emocionální vyspělosti, která, jak sám uznal, nebyla zcela odpovídající. Zohlednil nicméně i skutečnost, že nezletilá toto přání vyslovila před dvěma různými odborníky a bez ohledu na to, s kým byla bezprostředně před vyšetřením ve styku. Názor nezletilé s ohledem na její věk hodnotil v kontextu dalších důkazů a relevantních faktorů a nepřikládal mu zcela zásadní váhu. Krajský soud se tudíž zcela vyčerpávajícím způsobem věnoval všem relevantním aspektům věci. Naopak rozhodnutí okresního soudu v tomto ohledu trpělo řadou zásadních deficitů, které ovšem krajský soud ve svém rozhodnutí zhojil.

16. Důvodem k závěru o nesplnění předpokladů pro stanovení střídavé výchovy tedy v daném případě nebyla přítomnost nesouhlasného stanoviska jejich matky k tomuto výchovnému opatření či dokonce projev jakési apriorní neochoty a negativního přístupu obecných soudů k samotnému institutu střídavé výchovy (srov. a contrario citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09; sp. zn. I. ÚS 266/10; či sp. zn. I. ÚS 2482/13). Byť krajský soud konstatuje, že „právní úprava výkonu rodičovské odpovědnosti neukládá soudu, aby některý ze shora uvedených způsobů výkonu rodičovské odpovědnosti při rozhodování preferoval“, což se může samo o sobě a při vytržení z kontextu jevit jako rozporné s názorem Ústavního soudu vysloveným např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze systematiky jeho rozhodnutí je patrné, že de facto vycházel z oné premisy, že „je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou“, kdy nejdříve zkoumal právě možnost svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Výše uvedená premisa je ovšem platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života (včetně zásahu do psychiky dítěte, narušení stabilního prostředí, atd.) či soulad s přáním nezletilého dítěte, což však dle zjištění krajského soudu v daném případě splněno nebylo.

17. Ústavní soud se tedy neztotožňuje s klíčovou argumentací v ústavní stížnosti, dle níž jsou závěry krajského soudu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem vznesené argumenty jsou projevem určité snahy závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Z výše uvedeného je nicméně patrné, že krajský soud postupoval zcela v intencích judikatury Ústavního soudu a nedopustil se pochybení, které Ústavní soud obecným soudům vytknul ve věci sp. zn. I. ÚS 2482/13. Ústavní soud v rozhodování krajského soudu neshledal ani žádný jiný exces, který by odůvodňoval zásah do jeho rozhodovací činnosti.

18. Ústavní soud považuje za vhodné, byť pouze toliko ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče (nejen v pořadí „první“ rozhodnutí, jako je tomu v nyní projednávaném případě) nemají povahu rozhodnutí „absolutně konečných“ a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje „změnou poměrů“. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí či jejich psychické rozpoložení, potřeba stabilního prostředí, ochota matky umožňovat nezletilým styk s otcem, apod.). Rovněž je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými. Námitka stěžovatele, dle níž obecné soudy neučinily taková opatření, aby bylo v budoucnu možné přijmout i jiné uspořádání vztahu k nezletilým, například ve formě střídavé péče (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13), je proto v této fázi řízení předčasná.

19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byl vzhledem naléhavosti věci zvolen postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru