Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 219/99Nález ÚS ze dne 13.10.1999Důvody zrušení rozhodnutí obecného soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 140/16 SbNU 51
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.219.99
Datum vyhlášení16.11.1999
Datum podání30.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 72, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 219/99 ze dne 13. 10. 1999

N 140/16 SbNU 51

Důvody zrušení rozhodnutí obecného soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele N. H. M., zastoupeného advokátkou JUDr.

A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999,

sp. zn. 10 To 36/99, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 3. 1999, sp. zn.

4 T 12/98, rozhodl, že se přijímá peněžitá záruka stěžovatele ve

výši 500.000 Kč a že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu.

V odůvodnění usnesení krajský soud zejména uvedl, že na

stěžovatele byla podána obžaloba pro trestné činy loupeže podle

ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 trestního

zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního

zákona. "Na základě nařízeného hlavního líčení" prý již byli

vyslechnuti všichni obžalovaní v této trestní věci stejně jako

svědek-poškozený L. V. T.

Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu

Plzeň - město ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Nt 208/97, z důvodů

uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 7 To

589/97, bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do

vazby z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Dne 16. 3. 1999, poté, co soud určil výši peněžité záruky,

obhájkyně stěžovatele za něj složila peněžitou záruku ve výši

500.000 Kč.

Krajský soud dospěl k závěru, že v souzené věci byli v dosud

provedeném hlavním líčení vyslechnuti již všichni obžalovaní

a svědek-poškozený a že proto vazební důvod podle ustanovení § 67

odst. 1 písm. b) trestního řádu není dán. K vazebnímu důvodu podle

ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu krajský soud uvedl, že

stěžovatel je cizinec, který se na území České republiky zdržuje

na základě platného povolení. Je ženatý, jeho manželka je české

národnosti, on sám má v ČR stálé bydliště a dosud nebyl soudně

trestán. Hrozí mu sice vysoký trest odnětí svobody, nicméně

krajský soud - s přihlédnutím k rodinným poměrům stěžovatele

a k jeho osobě - dospěl k závěru, že složenou peněžitou záruku je

možné přijmout a propustil stěžovatele z vazby na svobodu.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil citované

usnesení Krajského soudu v Plzni a rozhodl, že žádost stěžovatele

o propuštění z vazby na svobodu se zamítá a že se peněžitá záruka

nepřijímá.

V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud zejména uvedl, že

dokazování v hlavním líčení nebylo dosud skončeno. Z charakteru

žalované trestné činnosti prý lze vyvodit obavu, že by stěžovatel

při propuštění na svobodu mohl působit na dosud nevyslechnuté

svědky nebo i na spoluobviněné a jinak mařit objasňování

skutečností závažných pro trestní stíhání. Již samotný vývoj

důkazní situace v průběhu hlavního líčení "zejména s ohledem na

postoj poškozeného L. V. T. vzbuzuje v soudu obavu o tom, že

k jistému působení na svědky již došlo". Použití ustanovení § 73a

odst. 1 trestního řádu o peněžité záruce je vázáno na existenci

vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) nebo c) trestního

řádu a jeho aplikace při současně existujícím vazebním důvodu

podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu je prý vyloučena.

Proto Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u stěžovatele

přetrvávají vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) a b)

trestního řádu. První vazební důvod je prý dán tím, že stěžovatel

je ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do 15 let a navíc se jedná

o cizince, takže "daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný

mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu

stíhání". Rovněž vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm.

b) trestního řádu byl údajně dán.

V záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel

napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadené usnesení

je založeno na úvaze, že "z charakteru žalované trestné činnosti

je dovozována obava a důvod dalšího trvání vazby", avšak bez

bližšího odůvodnění. Vrchní soud prý také odděleně hodnotí jako

důkaz postoj poškozeného L. V. T.a a tím porušuje princip

bezprostřednosti trestního řízení a právo obžalovaného podle čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"). Zásada bezprostřednosti totiž znamená, že rozhodující

orgán je oprávněn rozhodovat na základě důkazů před ním

provedených. V daném případě prý však došlo k tomu, že vrchní soud

hodnotil uvedený jediný důkaz bez ohledu na další, ve věci již

provedené důkazy, a důkazy, jež teprve budou provedeny a "předem

výpověď učiněná poškozeným v řízení před soudem byla nezákonně

zpochybněna". To stěžovatel označil za postup ovlivňující

rozhodování soudu v I. stupni. Žádná konkrétní skutečnost, že by

došlo k ovlivňování svědků, údajně nebyla zjištěna, takže byl

porušen i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Postupem vrchního soudu

prý byla porušena rovněž zásada volného hodnocení důkazů a zásada

presumpce neviny, neboť žádný druh důkazu nemá předem určenu

důkazní sílu či hodnotu.

Proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu

v Praze bylo zrušeno a prohlašuje, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní

soud v Praze a dále Krajský soud v Plzni.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na

odůvodnění usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že na ústním

jednání před Ústavním soudem netrvá.

Krajský soud v Plzni nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu

v Praze (obsaženém v napadeném usnesení), že samotný vývoj důkazní

situace v průběhu hlavního líčení, zejména s ohledem na postoj

poškozeného, vzbuzuje v soudu obavu, že k jistému působení na

svědky již došlo. Toto tvrzení prý nemá v trestním spise oporu. Ze

strany stěžovatele žádné pokusy o ovlivnění svědků-poškozených

zaznamenány nebyly a rovněž poškozený L. V. T. k dotazům

u hlavního líčení ovlivňování své osoby ze strany jiných osob

nepotvrdil a naopak uvedl, že při výslechu na policii v průběhu

přípravného řízení lhal. Tuto změnu ve výpovědi údajně nelze

přičítat k tíži stěžovatele. Navíc prý jiný spoluobžalovaný (T. V.

H.), který byl ve vazbě z důvodu podle ustanovení § 67 písm. b)

trestního řádu, byl po výslechu jmenovaného poškozeného propuštěn

z vazby na svobodu, proti čemuž se státní zástupce vzdal práva

stížnosti a je prý tedy zřejmý nepoměr v postupu mezi oběma

spoluobžalovanými. Náhled vrchního soudu se proto údajně může

jevit jako nepřípustné zasahování do zásady volného hodnocení

důkazů, neboť krajský soud je postaven do situace, "že o některém

z důkazů je již dopředu učiněn závěr o jeho věrohodnosti či

nevěrohodnosti".

Krajský soud v Plzni uvedl, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že - po

podání ústavní stížnosti -(29. 4. 1999) usnesením ze dne 21. 5.

1999, sp. zn. 4 T 12/98, zamítl Krajský soud v Plzni stěžovatelovu

žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvod vazby uvedený

v § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu prý trval i nadále.

Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze

dne 2. 6. 1999, sp. zn. 10 To 54/99, zamítl. Usnesením ze dne 4.

8. 1999, sp. zn. 10 Ntv 4/99, Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu

stěžovatele do 31. 12. 1999 z důvodů podle ustanovení § 67 odst.

1 písm. a) a b) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne

25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 106/99, toto usnesení Vrchního soudu

v Praze doplnil tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu

uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy

obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat

dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného

hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušena ústavně

zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že

důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy,

pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov.

např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci se však o takový případ nejedná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Vrchní soud

v Praze v napadeném usnesení odděleně hodnotil určitý důkaz

(postoj poškozeného), čímž prý porušil princip bezprostřednosti

trestního řízení, předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou

v řízení před soudem a tím porušil i zásadu volného hodnocení

důkazů a princip presumpce neviny.

Ústavní soud především poukazuje na to, že podle ustanovení

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat ten, kdo

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem,

opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno

jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z toho je

zřejmé, že jedním ze základních znaků opodstatněné ústavní

stížnosti je příčinná souvislost mezi zásahem orgánu veřejné moci

a porušením základního práva nebo svobody. Tato podmínka však není

splněna, pokud stěžovatel namítá porušení některého základního

práva, které však není přímo vyvoláno zásahem, který ústavní

stížnost napadá.

V souzené věci se proto stěžovatel dopouští omylu, jestliže

tvrdí, že protiústavnost napadeného usnesení spočívá i v tom, že

Vrchní soud v Praze předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou

v řízení před soudem a tím porušil zásadu volného hodnocení

důkazů. Tato otázka totiž není v příčinné souvislosti k porušení

stěžovatelových základních práv v tomto stádiu trestního řízení

(tj. rozhodování o vazbě), nýbrž bude významná až v rámci

rozhodování o případné vině a trestu stěžovatele. Proto ústavní

stížnosti v tomto směru nelze přisvědčit.

Při přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze

Ústavní soud dále důsledně respektoval svoje výše uvedené ústavní

vymezení, z něhož vyplývá možnost zásahu do rozhodovací činnosti

obecných soudů pouze v případě její protiústavnosti a nikoliv

toliko protizákonnosti. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud

v Praze u stěžovatele shledal vazební důvody podle ustanovení §

67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. To znamená, že dovodil

existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že

stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu

stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned

zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest

[písm. a)] a zároveň že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky

nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností

závažných pro trestní stíhání [písm. b)].

Vrchní soud v Praze usoudil, že stěžovateli skutečně hrozí

vysoký trest (10-15 let) a dovodil, že "je evidentní, že daná

situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat

a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Zároveň

vrchní soud uvedl, že dokazování v hlavním líčení v době

rozhodování o napadeném usnesení ještě nebylo skončeno, s čímž

ostatně koresponduje i obsah předmětného soudního spisu, z něhož

vyplývá, že k výslechu některých svědků (zejména vietnamských

státních občanů) došlo skutečně až po vydání napadeného rozhodnutí

(č.l. 1027). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že

vazební důvody byly u stěžovatele shledány i v dalších

rozhodnutích obecných soudů, vydaných až po podání ústavní

stížnosti, byť Nejvyšší soud ČR v citovaném usnesení ze dne 25.

8. 1999 dospěl k závěru, že je dán vazební důvod pouze podle

ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který hovoří

o tzv. vazbě útěkové.

Ústavní soud dospěl k názoru, že výše uvedené skutkové

a právní závěry Vrchního soudu v Praze není - z ústavně právního

pohledu - důvodné zpochybňovat, byť byl názor Krajského soudu

v Plzni jiný. Za toho stavu Ústavní soud - vědom si svého

ústavního vymezení a rozsahu přezkumu, který je oprávněn vykonávat

- dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze

stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody podle

čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru