I.ÚS 219/99 ze dne 13. 10. 1999
N 140/16 SbNU 51
Důvody zrušení rozhodnutí obecného soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní
stížnosti stěžovatele N. H. M., zastoupeného advokátkou JUDr.
A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999,
sp. zn. 10 To 36/99, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 3. 1999, sp. zn.
4 T 12/98, rozhodl, že se přijímá peněžitá záruka stěžovatele ve
výši 500.000 Kč a že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu.
V odůvodnění usnesení krajský soud zejména uvedl, že na
stěžovatele byla podána obžaloba pro trestné činy loupeže podle
ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 3 trestního
zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního
zákona. "Na základě nařízeného hlavního líčení" prý již byli
vyslechnuti všichni obžalovaní v této trestní věci stejně jako
svědek-poškozený L. V. T.
Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu
Plzeň - město ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. Nt 208/97, z důvodů
uvedených v ustanovení § 67 písm. b) a c) trestního řádu.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 7 To
589/97, bylo toto rozhodnutí zrušeno a stěžovatel byl vzat do
vazby z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a) a b) trestního řádu.
Dne 16. 3. 1999, poté, co soud určil výši peněžité záruky,
obhájkyně stěžovatele za něj složila peněžitou záruku ve výši
500.000 Kč.
Krajský soud dospěl k závěru, že v souzené věci byli v dosud
provedeném hlavním líčení vyslechnuti již všichni obžalovaní
a svědek-poškozený a že proto vazební důvod podle ustanovení § 67
odst. 1 písm. b) trestního řádu není dán. K vazebnímu důvodu podle
ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu krajský soud uvedl, že
stěžovatel je cizinec, který se na území České republiky zdržuje
na základě platného povolení. Je ženatý, jeho manželka je české
národnosti, on sám má v ČR stálé bydliště a dosud nebyl soudně
trestán. Hrozí mu sice vysoký trest odnětí svobody, nicméně
krajský soud - s přihlédnutím k rodinným poměrům stěžovatele
a k jeho osobě - dospěl k závěru, že složenou peněžitou záruku je
možné přijmout a propustil stěžovatele z vazby na svobodu.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil citované
usnesení Krajského soudu v Plzni a rozhodl, že žádost stěžovatele
o propuštění z vazby na svobodu se zamítá a že se peněžitá záruka
nepřijímá.
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud zejména uvedl, že
dokazování v hlavním líčení nebylo dosud skončeno. Z charakteru
žalované trestné činnosti prý lze vyvodit obavu, že by stěžovatel
při propuštění na svobodu mohl působit na dosud nevyslechnuté
svědky nebo i na spoluobviněné a jinak mařit objasňování
skutečností závažných pro trestní stíhání. Již samotný vývoj
důkazní situace v průběhu hlavního líčení "zejména s ohledem na
postoj poškozeného L. V. T. vzbuzuje v soudu obavu o tom, že
k jistému působení na svědky již došlo". Použití ustanovení § 73a
odst. 1 trestního řádu o peněžité záruce je vázáno na existenci
vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) nebo c) trestního
řádu a jeho aplikace při současně existujícím vazebním důvodu
podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu je prý vyloučena.
Proto Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že u stěžovatele
přetrvávají vazební důvody podle § 67 odst. 1 písm. a) a b)
trestního řádu. První vazební důvod je prý dán tím, že stěžovatel
je ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do 15 let a navíc se jedná
o cizince, takže "daná situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný
mohl na svobodě selhat a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu
stíhání". Rovněž vazební důvod podle ustanovení § 67 odst. 1 písm.
b) trestního řádu byl údajně dán.
V záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel
napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadené usnesení
je založeno na úvaze, že "z charakteru žalované trestné činnosti
je dovozována obava a důvod dalšího trvání vazby", avšak bez
bližšího odůvodnění. Vrchní soud prý také odděleně hodnotí jako
důkaz postoj poškozeného L. V. T.a a tím porušuje princip
bezprostřednosti trestního řízení a právo obžalovaného podle čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Zásada bezprostřednosti totiž znamená, že rozhodující
orgán je oprávněn rozhodovat na základě důkazů před ním
provedených. V daném případě prý však došlo k tomu, že vrchní soud
hodnotil uvedený jediný důkaz bez ohledu na další, ve věci již
provedené důkazy, a důkazy, jež teprve budou provedeny a "předem
výpověď učiněná poškozeným v řízení před soudem byla nezákonně
zpochybněna". To stěžovatel označil za postup ovlivňující
rozhodování soudu v I. stupni. Žádná konkrétní skutečnost, že by
došlo k ovlivňování svědků, údajně nebyla zjištěna, takže byl
porušen i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Postupem vrchního soudu
prý byla porušena rovněž zásada volného hodnocení důkazů a zásada
presumpce neviny, neboť žádný druh důkazu nemá předem určenu
důkazní sílu či hodnotu.
Proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení Vrchního soudu
v Praze bylo zrušeno a prohlašuje, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní
soud v Praze a dále Krajský soud v Plzni.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření toliko odkázal na
odůvodnění usnesení, které v této věci vydal a uvedl, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.
Krajský soud v Plzni nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu
v Praze (obsaženém v napadeném usnesení), že samotný vývoj důkazní
situace v průběhu hlavního líčení, zejména s ohledem na postoj
poškozeného, vzbuzuje v soudu obavu, že k jistému působení na
svědky již došlo. Toto tvrzení prý nemá v trestním spise oporu. Ze
strany stěžovatele žádné pokusy o ovlivnění svědků-poškozených
zaznamenány nebyly a rovněž poškozený L. V. T. k dotazům
u hlavního líčení ovlivňování své osoby ze strany jiných osob
nepotvrdil a naopak uvedl, že při výslechu na policii v průběhu
přípravného řízení lhal. Tuto změnu ve výpovědi údajně nelze
přičítat k tíži stěžovatele. Navíc prý jiný spoluobžalovaný (T. V.
H.), který byl ve vazbě z důvodu podle ustanovení § 67 písm. b)
trestního řádu, byl po výslechu jmenovaného poškozeného propuštěn
z vazby na svobodu, proti čemuž se státní zástupce vzdal práva
stížnosti a je prý tedy zřejmý nepoměr v postupu mezi oběma
spoluobžalovanými. Náhled vrchního soudu se proto údajně může
jevit jako nepřípustné zasahování do zásady volného hodnocení
důkazů, neboť krajský soud je postaven do situace, "že o některém
z důkazů je již dopředu učiněn závěr o jeho věrohodnosti či
nevěrohodnosti".
Krajský soud v Plzni uvedl, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že - po
podání ústavní stížnosti -(29. 4. 1999) usnesením ze dne 21. 5.
1999, sp. zn. 4 T 12/98, zamítl Krajský soud v Plzni stěžovatelovu
žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť důvod vazby uvedený
v § 67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu prý trval i nadále.
Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 2. 6. 1999, sp. zn. 10 To 54/99, zamítl. Usnesením ze dne 4.
8. 1999, sp. zn. 10 Ntv 4/99, Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu
stěžovatele do 31. 12. 1999 z důvodů podle ustanovení § 67 odst.
1 písm. a) a b) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne
25. 8. 1999, sp. zn. 7 Tvo 106/99, toto usnesení Vrchního soudu
v Praze doplnil tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodu
uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy
obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat
dokazování, před nimi prováděné, a tím zasahovat do zásady volného
hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nejsou porušena ústavně
zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že
důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy,
pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov.
např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však o takový případ nejedná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Vrchní soud
v Praze v napadeném usnesení odděleně hodnotil určitý důkaz
(postoj poškozeného), čímž prý porušil princip bezprostřednosti
trestního řízení, předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou
v řízení před soudem a tím porušil i zásadu volného hodnocení
důkazů a princip presumpce neviny.
Ústavní soud především poukazuje na to, že podle ustanovení
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat ten, kdo
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem,
opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno
jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z toho je
zřejmé, že jedním ze základních znaků opodstatněné ústavní
stížnosti je příčinná souvislost mezi zásahem orgánu veřejné moci
a porušením základního práva nebo svobody. Tato podmínka však není
splněna, pokud stěžovatel namítá porušení některého základního
práva, které však není přímo vyvoláno zásahem, který ústavní
stížnost napadá.
V souzené věci se proto stěžovatel dopouští omylu, jestliže
tvrdí, že protiústavnost napadeného usnesení spočívá i v tom, že
Vrchní soud v Praze předem zpochybnil výpověď poškozeného učiněnou
v řízení před soudem a tím porušil zásadu volného hodnocení
důkazů. Tato otázka totiž není v příčinné souvislosti k porušení
stěžovatelových základních práv v tomto stádiu trestního řízení
(tj. rozhodování o vazbě), nýbrž bude významná až v rámci
rozhodování o případné vině a trestu stěžovatele. Proto ústavní
stížnosti v tomto směru nelze přisvědčit.
Při přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze
Ústavní soud dále důsledně respektoval svoje výše uvedené ústavní
vymezení, z něhož vyplývá možnost zásahu do rozhodovací činnosti
obecných soudů pouze v případě její protiústavnosti a nikoliv
toliko protizákonnosti. Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud
v Praze u stěžovatele shledal vazební důvody podle ustanovení §
67 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu. To znamená, že dovodil
existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že
stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu
stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned
zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest
[písm. a)] a zároveň že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky
nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností
závažných pro trestní stíhání [písm. b)].
Vrchní soud v Praze usoudil, že stěžovateli skutečně hrozí
vysoký trest (10-15 let) a dovodil, že "je evidentní, že daná
situace odůvodňuje obavu, že by obžalovaný mohl na svobodě selhat
a vyhýbat se útěkem či skrýváním trestnímu stíhání". Zároveň
vrchní soud uvedl, že dokazování v hlavním líčení v době
rozhodování o napadeném usnesení ještě nebylo skončeno, s čímž
ostatně koresponduje i obsah předmětného soudního spisu, z něhož
vyplývá, že k výslechu některých svědků (zejména vietnamských
státních občanů) došlo skutečně až po vydání napadeného rozhodnutí
(č.l. 1027). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že
vazební důvody byly u stěžovatele shledány i v dalších
rozhodnutích obecných soudů, vydaných až po podání ústavní
stížnosti, byť Nejvyšší soud ČR v citovaném usnesení ze dne 25.
8. 1999 dospěl k závěru, že je dán vazební důvod pouze podle
ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který hovoří
o tzv. vazbě útěkové.
Ústavní soud dospěl k názoru, že výše uvedené skutkové
a právní závěry Vrchního soudu v Praze není - z ústavně právního
pohledu - důvodné zpochybňovat, byť byl názor Krajského soudu
v Plzni jiný. Za toho stavu Ústavní soud - vědom si svého
ústavního vymezení a rozsahu přezkumu, který je oprávněn vykonávat
- dospěl k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze
stěžovatelova ústavně zaručená základní práva nebo svobody podle
čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších
předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. října 1999