Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2183/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost ro... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
sankce
Výkon rozhodnutí
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2183.17.1
Datum podání14.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 502, § 501


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2183/17 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem Matoušova 515/12, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. února 2017 č. j. 33 Nc 26/2014-605 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2017 č. j. 11 Co 143/2017-683, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a P. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 7. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před zasahováním do rodinného života, které je garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v opravném prostředku, nesouhlasila, že jí, jako matce nezletilé dcery V. Č., byla nespravedlivě uložena peněžní sankce z důvodu neplnění soudního rozhodnutí o nařízení předběžného opatření k návrhu P. Č., otce nezletilé. Dle přesvědčení stěžovatelky soudy, jako orgán veřejné moci, aplikovaly donucovací prostředky, aniž by zjistily skutkový stav. Tento postup nepovažuje za účelný ani důvodný, zcela zjevně nevede ke zlepšení styku dcery s otcem, naopak se ukázaly za naprosto kontraproduktivní. Stěžovatelka uvedla, že žádným způsobem nebránila styku nezletilé s otcem, a to ani aktivně či pasivně, nebylo prokázáno, že by mařila vykonatelné soudní rozhodnutí. Ve stanovených termínech nezletilou na styk s otcem řádně připravila a vedla ji ke komunikaci, ale přece nemohla násilím překonávat odpor nezletilé k otci. Stěžovatelka poukázala na to, že dcera je natolik rozumově vyspělá, že svoje odmítavé postoje k některým formám styku dokáže racionálně odůvodnit.

3. Dále stěžovatelka uvedla, že svým postupem obecné soudy nerespektovaly existující judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou například v nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14, usnesení ze dne 8. 6. 2004 sp. zn. I ÚS 315/03. Soudy mechanicky aplikovaly donucovací prostředky, aniž by zjistily řádně skutkový stav, proč ke styku nedochází, nevyslechly nezletilou a ignorovaly informace (protokoly OSPOD, FIXME), když přenesly zcela odpovědnost na matku, kterou sankcionovaly. Odvolací soud nenapravil vady předchozího řízení a jen snížil udělenou pokutu ze 40 000 Kč na 30 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Proti usnesení odvolacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil.

4. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, a to ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); či nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), zejména body 34-37 a 42-45]. O takový případ interpretace práva v posuzované věci zjevně nešlo.

6. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že stěžovatelka neplní soudní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a je třeba přistoupit k uložení pokuty. Odvolací soud konstatoval, že nelze přehlížet, že stěžovatelce již byly uloženy dvě pokuty, každá ve výši 8 000 Kč za jeden nerealizovaný víkendový styk, nicméně stěžovatelku nevedly k respektování vykonávaného rozhodnutí.

7. Z ustanovení § 501 z. ř. s. je zřejmé, že při výkonu rozhodnutí vydaného ve věci péče o nezletilé dítě je výzva ke splnění uložené povinnosti obligatorně realizována tehdy, nebyl-li povinný v řízení o péči o nezletilé dítě poučen o možnosti výkonu rozhodnutí a o následcích neplnění stanovených povinností. Obvodní soud pro Prahu 1, proto postupoval správně, když usnesením ze dne 14. 10. 2014 č. j. 33 Nc 26/2014-48, vyzval stěžovatelku (dále též "matka") k plnění povinností stanovených v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 33 Nc 26/2014-18, aby styk otce s nezletilou nemařila a důsledně respektovala stanovené povinnosti a zároveň ji poučil o možnosti jeho výkonu ukládáním pokut nebo odnětím dítěte. Městská část Praha 1 - OSPOD byla také soudem vyzvána, aby stěžovatelku vedla k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí. Nicméně poté, co matka již byla poučena soudem o následcích neplnění stanovených povinností, lze následně při opětovném neplnění jejích povinností přistoupit k výkonu předběžného opatření (resp. soudního rozhodnutí) buďto za pomoci výzvy, shledá-li k takovému postupu soud zvláštní důvody (výzva podle § 501 odst. 1 z. ř. s. zde již má fakultativní povahu), nebo uložením pokuty podle § 502 odst. 1 z. ř. s., to však při splnění podmínek pro její uložení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15, či usnesení ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1769/16, bod 17).

8. Ústavní soud přisvědčil přiléhavým a logickým závěrům (s ohledem na provedené dokazování) ve věci rozhodujících soudů, že je-li vskutku nezletilá tak vyspělá, jak stěžovatelka v opravných prostředcích uvádí, měla by se podle toho chovat. Nezletilá by za příkladného vedení matky měla pochopit, že soudní rozhodnutí o realizaci styku otce s ní je přijaté proto, že rodiče nejsou schopni se jakkoli dohodnout a je třeba ho dodržovat. V zájmu nezletilé pro její další život rozhodně není, aby bylo tolerováno její nepřístojné chování k otci a uchylování se k jeho vydírání, aby si uvykla tomu, že ostatní se budou podřizovat jejím přáním a že ona bude dělat jen to, co sama chce. Z obsahu rozhodnutí je zcela zřejmé, že nezletilá si diktuje podmínky, za nichž se bude s otcem stýkat, víkendové styky (event. prázdninové) se nedaří realizovat opakovaně, i když se mají odehrát jinde, než v bytě otce, a proto se tvrzení, že pro nezletilou je, s ohledem na její popsané negativní zážitky v bytě otce, traumatizující pobyt v něm, jeví jako nanejvýš účelové.

9. Namítá-li matka, že negativní postoj nezletilé k otci se ukládáním pokut matce ještě zhoršil, protože nezletilá musela omezit své volnočasové aktivity, pak je třeba matce důrazně vysvětlit, že k uložení pokut matce bylo přistoupeno v důsledku jejího chování, když matka opakovaně nerespektuje soudní rozhodnutí, a že nelze zaměňovat příčinu s důsledkem a klást takový důsledek za vinu otci.

10. Ve vztahu k námitkám matky ohledně charakteru uložené pokuty postačí Ústavnímu soudu poukázat na závěry usnesení odvolacího soudu (s. 6 - 7). Účelem pokuty ukládané podle § 502 z. ř. s. není sankcionování povinného rodiče za nesplnění povinnosti, ale pokuta také musí zároveň plnit svůj motivační charakter, její maximální možná výše představuje 50 000 Kč. Dále odvolací soud uvádí, že výkon rozhodnutí odnětím dítěte lze k realizaci práva otce na styk s nezletilou nařídit jen výjimečně, proto k této možnosti nepřistoupil.

11. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, aplikovaly je ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů není ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu není případná a vychází ze zcela rozdílné situace.

12. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími civilních soudů došlo k protiústavnímu zásahu do práv stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před zasahováním do rodinného života, které je garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy.

13. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru