Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2183/12 #1Nález ÚS ze dne 22.05.2013Požadavek náležitého odůvodnění u tzv. útěkové vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Brno-venkov
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
Trestní řízení
vazba/důvody
obviněný
Hlavní líčení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/69 SbNU 429
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.2183.12.1
Datum vyhlášení06.06.2013
Datum podání12.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 90, § 67 písm.a, § 68


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Použití vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu musí soudy odůvodnit hodnocením konkrétních skutečností, které svědčí o tom, že se obviněný bude skrývat nebo uprchne; pokud tak soudy neučiní, poruší základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jaroslava Kokrhánka zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. 5. 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 77/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2012 sp. zn. 5 To 119/2012 pro rozpor s čl. 8 odst. 5 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel stíhaný pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele byl vzat do vazby usnesením okresního soudu z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení. Stěžovatel namítal, že ačkoliv ve vztahu k němu byla nařízena útěková vazba, usnesení okresního soudu vůbec nezmínilo důvody svědčící o existenci obavy, že se bude skrývat nebo že uprchne.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud jednak připomněl charakter vazby jako zajišťovacího institutu, jednak to, že výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují spáchání skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.

V posuzované věci Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí o vazbě stěžovatele nebylo odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti relevantní pro užití vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Okresní soud sice uvedl v odůvodnění řadu jednání, jimiž obhajoba opakovaně zmařila konání nařízených líčení, ovšem obavu z pokračování obstrukčních jednání nelze zaměňovat s obavou, že obviněný se bude skrývat (usnesení sp. zn. III. ÚS 18/98) nebo že uprchne.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil pro rozpor s čl. 8 odst. 5 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013

N 91/69 SbNU 429

Požadavek náležitého odůvodnění u tzv. útěkové vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 2183/12 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kokrhánka, zastoupeného Mgr. Janem Farkačem, advokátem, se sídlem Štursova 34, 616 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 77/2011 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2012 sp. zn. 5 To 119/2012 o vzetí stěžovatele do vazby, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení.

Usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 77/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2012 sp. zn. 5 To 119/2012 se ruší pro porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2012, stěžovatel, stíhaný toho času pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, napadl usnesení Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. 2 T 77/2011 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byl podle § 68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. března 2012 sp. zn. 5 To 119/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

2. Stěžovatel namítá, že je mu usnesením okresního soudu vyčítáno údajné maření průběhu trestního řízení procesními obstrukcemi, ovšem vůbec se v něm nehovoří o tom, že by existovala obava z toho, že se bude skrývat nebo že uprchne. Přitom § 67 písm. a) trestního řádu upravující tzv. útěkovou vazbu opravňuje soud k jejímu uvalení pouze: 1. pokud existuje důvodná obava, že obviněný uprchne, nebo 2. pokud existuje důvodná obava, že se obžalovaný bude skrývat (samozřejmě za kumulativního naplnění dalších zákonných podmínek). Za jiných okolností soud obviněného do vazby vzít nemůže. Stěžovatel upozorňuje, že ani jednou neprojevil ani náznak přípravy jednání spočívajícího v útěku ze země nebo ve skrývání a ani soud ve svém usnesení neuvedl, že by měl takovouto obavu. Vzít obviněného do vazby toliko z důvodu, že by měl protahovat průběh trestního řízení, nelze.

3. Stěžovatel také prohlašuje, že řízení ani záměrně nezdržuje. Po celou dobu trestního procesu řádně žije v místě trvalého bydliště a pouze jednou, dne 19. 1. 2012, se nedostavil k hlavnímu líčení, ačkoliv byl řádně předvolán. To ovšem učinil pouze proto, že zachovával domácí klid v souladu s lékařským doporučením, kdy byl teprve krátce předtím, než líčení mělo začít, propuštěn z kardiologického oddělení. Navíc, i kdyby se na dané hlavní líčení dostavil, stejně by nebyl schopen aktivní účasti, jak dokládají jeho další pozdější zdravotní problémy.

4. Jako výsměch pak stěžovatel označuje konstatování v usnesení okresního soudu, že ve vazbě bude chráněn před činností novinářů a nebude vystavován stresovým situacím. Těžko si představit, že by stěžovatel, bez jakéhokoliv kontaktu s okolním světem a svými blízkými, v bídném zdravotním stavu, naplněn obavami z další zvůle rozhodujícího předsedy senátu a v prostředí plném kriminálních živlů, kde jsou drasticky omezena práva pobývajících osob, měl být v klidném prostředí.

5. Stěžovatel namítá i průtahy v řízení spočívající v tom, že prvostupňové usnesení bylo obhájci stěžovatele doručeno, byť se jedná o vazební řízení, až dne 29. 2. 2012, tedy až 41 dní po jeho ústním vyhlášení. Okresnímu soudu také trvalo více než 15 dnů, než odeslal odvolacímu soudu odůvodněnou stížnost proti vzetí do vazby.

6. Z uvedených důvodů stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zachování osobní svobody, když byl vzat do vazby, aniž by byl naplněn jakýkoliv důvod stanovený zákonem, jak vyžaduje čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tento stav nebyl napraven ani krajským soudem. Stěžovatel uvádí, že byl již před podáním ústavní stížnosti z vazby propuštěn na základě složení peněžité částky; to však nečiní z přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí toliko akademickou otázku. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

8. Okresní soud, Okresní státní zastupitelství Brno-venkov ani krajský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

9. Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

III.

10. Ústavní soud po prostudování vyžádané kopie předmětného spisu okresního soudu sp. zn. 2 T 77/2011 a uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud považuje za potřebné ze své ustálené judikatury nejprve připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, kdy jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo kdy rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

12. Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu, a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat.

13. V posuzované věci ovšem Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí o stěžovatelově vazbě odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti není, respektive ne poukazem na skutečnosti takové, které by měly být z pohledu užitého vazebního důvodu považovány za relevantní.

14. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny zní: "Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu."

15. Dle § 67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do útěkové vazby jen tehdy, "jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, (...) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest".

16. Ústavní soud konstatuje, že v usnesení okresního soudu je uvedena řada jednání, jimiž obhajoba opakovaně zmařila konání nařízených líčení, zejména pak charakteru nedostavování se k líčení (ze strany jak stěžovatele, tak i jeho obhájce) bez omluvy, eventuálně s omluvou, která nebyla řádně doložena. Ústavní soud má za to, že odůvodnění usnesení okresního soudu v tomto směru přesvědčivě vyvrací stěžovatelovo tvrzení, že řízení záměrně nezdržuje. Je zcela evidentní, že obavu z pokračování obstrukčních jednání nelze zaměňovat s obavou, že obviněný se bude skrývat nebo že uprchne.

17. Pod pojmem uprchne se rozumí vždy útěk do ciziny. Pod pojmem se bude skrývat soudní praxe rozumí ukrývání se v tuzemsku. Okresní soud ovšem, jak zcela případně stěžovatel namítá, ani netvrdí, že by shledal obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, neboť namísto toho hovoří jen o obavě z pokračování obstrukcí výše uvedeného druhu. (V odůvodnění usnesení okresního soudu je doslova uvedeno, že "v případě ponechání obžalovaného na svobodě by mohlo opakovaně docházet ke stejným, do očí bijícím, obstrukcím jako dosud.")

18. Nadto, i kdyby okresní soud obavu z toho, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, ve svém rozhodnutí seznal, musel by tento závěr založit na hodnocení konkrétních skutečností, které by v jeho prospěch svědčily. Těmi by mohly být jednak ty zákonem výslovně předpokládané (nelze-li hned zjistit totožnost obviněného, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest), ale i skutečnosti jiné, jako např. příprava obviněného na odcestování, snaha zajistit si falešné doklady na cestu do cizího státu, delší opuštění místa bydliště a zaměstnání, zadržení obviněného na útěku přes hranice apod. (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, str. 467 I. dílu.). Dle ustálené soudní praxe však pouhá skutečnost, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ač byl řádně předvolán, obavu, že se skrývá, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, neodůvodňuje. Nutnost zabezpečení přítomnosti obviněného na hlavním líčení ani všeobecný zájem na jeho nerušeném a plynulém průběhu nejsou samy o sobě důvodem vazby. Vzetím do vazby nelze nahrazovat jiné zákonné způsoby zabezpečení účasti obviněného [usnesení Najvyššieho súdu SSR ze dne 22. 2. 1988 sp. zn. 4 To 12/88 (R 8/1989 tr.)]. Zdržování řízení není považováno za akceptovatelný důvod ke zbavení osobní svobody rovněž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srovnej Tymoshenko v. Ukraine - Application no. 49872/11 - § 270).

19. Účast obviněného je možno zabezpečit především jeho předvedením policejním orgánem podle § 90 trestního řádu. V případě obstrukcí ze strany obhájce pak lze zvažovat možnost aplikace § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, dle kterého je možno rozhodnout o vyloučení advokáta z obhajoby, "jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn", eventuálně iniciaci kárného řízení.

20. Teprve v případě, že by obstrukcím obhajoby nebylo možno zabránit ani naznačenými prostředky, by teprve bylo možno zvažovat, že prostor obecného soudu je již zúžen do té míry, že jednání stěžovatele je nutno považovat za skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 (U 41/11 SbNU 317)]. V posuzované věci ovšem okresní soud v odůvodnění svého usnesení ani slovem nezmiňuje, že by v bodě 19 zmiňovaných prostředků jakkoliv využil, ani neodůvodňuje, proč by snad jejich využití nemohlo obstrukcím na straně obhajoby zabránit. Tím vzniká dojem, že soud fakticky rozhodl o vazbě obžalovaného s ohledem na nedostavení se obhájce, ačkoliv obhájce má samostatnou odpovědnost, jak bylo uvedeno shora

21. Co se týče usnesení krajského soudu, tento soud ve svém rozhodnutí zmiňuje jako důvod vazby i hrozbu vysokého trestu. Činí tak nicméně jen okrajově a paušálně, kdy je zřejmé, že i krajský soud vyšel především z okresním soudem shledaných obstrukcí, aniž by otázku výše hrozícího trestu jakkoliv blíže rozvedl a individualizoval. Ani obsah usnesení krajského soudu tak nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nerektifikoval.

22. Pokud jde o otázku průtahů, Ústavnísoud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

23. Ke konstatování v usnesení okresníhosoudu, že ve vazbě bude obviněný chráněn před činností novinářů a nebude vystavován stresovým situacím, se Ústavní soud nepovažuje za nutné blíže vyjadřovat, neboť má za to, že jej okresní soud učinil v určité nadsázce a neměl tím na mysli důvod, proč bere stěžovatele do vazby.

IV.

24. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru