Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2181/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2181.17.1
Datum podání14.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2181/17 ze dne 24. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti ELKO EP, s. r. o., se sídlem Palackého 493, Holešov - Všetuly, IČ: 25508717, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Čechova 1184/2, Přerov, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 2 Nc 1029/2015-206 ze dne 29. 9. 2016 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 16/2017-267 ze dne 27. 4. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojila stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo svobodně podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy svým postupem měly rovněž porušit čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že obchodní společnost Teco, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), podnikající mj. v oboru inteligentních elektroinstalací, uplatnila prostřednictvím žaloby podané u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") vůči stěžovatelce práva z užitného vzoru "Systém pro elektronický přenos dat", zapsaného pod č. 21380, a práva ze slovní ochranné známky "CIB Common Installation Bus", zapsané pod č. 326489. Vedlejší účastnice vznesla v souvislosti s tímto nárokem návrh na vydání předběžného opatření, jemuž městský soud usnesením č. j. 2 Nc 1029/2015-116 ze dne 12. 2. 2016 (v usnesení nesprávně uvedeno 12. 2. 2015) vyhověl a stěžovatelce uložil se v České republice 1) zdržet výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování a držení výrobků uvedených ve výroku II. usnesení, 2) zdržet se výroby, nabídky, uvádění na trh, užívání, vystavování, skladování, držení či pořádání uživatelských školení ohledně výrobků obsahujících buď samostatně anebo ve spojení s jinými výrobky systém pro elektronický přenos dat specifikovaný ve výroku III. usnesení, to vše s výjimkou výrobků ve výroku III. usnesení výslovně vypočtených, 3) zdržet se umisťování označení "CIB" na elektrické a elektronické výrobky nebo jejich obaly, zdržet se nabídky, skladování a uvádění na trh elektrických a elektronických výrobků pod označením "CIB", zdržet se užívání označení "CIB" v obchodních listinách a v reklamě, a to ve spojení s elektrickými a elektronickými výrobky, s výjimkou výrobků zaznamenaných ve výroku IV. usnesení.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením č. j. 3 Cmo 89/2016-182 ze dne 26. 8. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku II., jež se týkala výrobků označených RFDA-73M/RGB, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbytku pak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 21. 9. 2016 podala stěžovatelka návrh na zrušení předmětného předběžného opatření, který městský soud výrokem I. usnesení č. j. 2 Nc 1029/2015-206 ze dne 29. 9. 2016 zamítl. Tento výrok napadla stěžovatelka odvoláním, nicméně vrchní soud jejím argumentům nepřisvědčil a usnesením č. j. 3 Cmo 16/2017-267 ze dne 27. 4. 2017 rozhodnutí městského soudu potvrdil.

Stěžovatelka s posledně zmíněnými rozhodnutími městského a vrchního soudu nesouhlasila, což dala najevo v ústavní stížnosti. V ní namítala, že se v průběhu řízení ve věci samé stalo zcela zřejmým, že žaloba vedlejší účastnice nebude úspěšná. Z důvodu formalistického přístupu obecných soudů se však stěžovatelka nemohla domoci zrušení vydaného předběžného opatření, přestože toto má likvidační dopad na její podnikatelskou činnost. Stěžovatelka v dané souvislosti uvedla, že v rámci odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření předložila soudu znalecký posudek, z nějž vyplývalo, že z její strany není nijak zasahováno do průmyslových práv vedlejší účastnice. Odvolací soud ovšem konstatoval, že pro jeho rozhodnutí je relevantní pouze obsah spisu ke dni vydání předběžného opatření a ke znaleckému posudku nepřihlédl. Stěžovatelka tedy podala návrh na zrušení předběžného opatření, v němž opětovně poukázala na předmětný znalecký posudek, jakož i na skutečnosti, jež vyšly najevo při prvním ústním jednání ve věci, zejména při výslechu znalců. Obecné soudy však ve svých rozhodnutích vyslovily názor, že se námitky uplatněné stěžovatelkou vztahují k okolnostem, které zde byly již v době vydání předběžného opatření, a nelze je tedy zohlednit, resp. že tyto měly být uplatněny v odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka se tak ocitla v situaci, kdy má k dispozici jednoznačné stanovisko, že neporušuje práva vedlejší účastnice, jímž se však obecné soudy odmítají zabývat a vyvodit z něj důsledky ve vztahu k dalšímu trvání předběžného opatření. Obecné soudy jí tímto způsobem v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení odepřely právo předložit svá tvrzení v obdobném rozsahu, jako měla druhá strana sporu. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti upozornila, že pominou-li důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, je soud povinen jej zrušit i bez návrhu, což v jejím případě obecné soudy neučinily. Pokud šlo o věcné posouzení jejího návrhu na zrušení předběžného opatření, stěžovatelka vytkla vrchnímu soudu, že jeho závěry neměly oporu v provedeném dokazování a že byly založeny na dezinterpretaci výpovědí znalců učiněných na jednání konaném dne 13. 9. 2016. Vrchní soud měl dle stěžovatelky pochybit rovněž tím, že oprávněnost vydaného předběžného opatření opíral o ničím nepodloženou domněnku, že vedlejší účastnice v budoucnu upraví petit žaloby tak, aby tato nebyla zjevně bezúspěšnou. Přitom pominul, že v případě změny petitu by předběžné opatření zajišťovalo zcela odlišný nárok, než je v řízení ve věci samé uplatňován žalobou. Stěžovatelka taktéž poukázala na nejednotnost rozhodování vrchního soudu, přičemž odkázala na usnesení č. j. 3 Cmo 3/2017-103 ze dne 27. 1. 2017, které bylo vydáno ve skutkově obdobném sporu mezi vedlejší účastnicí a společností iNELS, s. r. o., jež je členem téhož koncernu jako stěžovatelka. V citovaném usnesení dospěl týž senát vrchního soudu, pokud šlo o výslech znalců ze dne 13. 9. 2016, ke zcela odlišným závěrům než v nyní projednávané věci. Zatímco ve věci iNELS, s. r. o., vrchní soud použil výslech znalců jako argument pro nevyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření, v případě stěžovatelky jím naopak odůvodnil ponechání předběžného opatření v platnosti. Konečně stěžovatelka namítla, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími obrannými námitkami, a to zejména s odkazy na ustálenou judikaturu vrchního soudu, reprezentovanou rozhodnutími sp. zn. 3 Cmo 227/98 a 3 Cmo 594/95, a se skutečností, že se znalci ve svých posudcích zabývali jinými otázkami, než jsou upraveny předběžným opatřením.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že v dané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh na zrušení předběžného opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002, či usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření je věcí obecných soudů, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že jeho podstatou může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o předběžném opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy logicky a srozumitelně vyložily, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření nevyhověly, přičemž se v dostatečném rozsahu vypořádaly se všemi relevantními námitkami.

Stěžovatelce především nebylo možno přisvědčit v tom, že by obecné soudy formalisticky odmítaly vzít na vědomí jednoznačné důkazy o bezúspěšnosti žaloby. Je pravda, že se obecné soudy v rámci rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření nezabývaly dílčími argumenty směřujícími k okolnostem, které zde byly již v době vydání předběžného opatření (otázka přiměřenosti zásahu do práv stěžovatelky; skutečnost, že vedlejší účastnice po dlouhou dobu trpěla jednání stěžovatelky). Obecné soudy nicméně pečlivě zvážily stávající stav řízení, zejména s přihlédnutím k dokazování, jež proběhlo při ústním jednání dne 13. 9. 2016. Městský soud uzavřel svůj podrobný rozbor konstatováním, že je evidentní, že "spor bude dlouhý a k řešení bude celá řada otázek technických i právních. Nic to však nemění na tom, že i nadále není vůbec vyloučeno, že žalobce ve sporu úspěch mít bude, pro vydání předběžného opatření tato pravděpodobnost stačí. Ke změně okolností, které má na mysli § 77 odst. 2 o. s. ř., nedošlo, důvod zrušit předběžné opatření tudíž není." S tímto názorem se pak v obecné rovině ztotožnil i vrchní soud.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládala Ústavnímu soudu vlastní interpretaci stavu dokazování, přičemž, na rozdíl od obecných soudů, dovozovala, že žaloba vedlejší účastnice nemůže být úspěšná, a od toho pak odvíjela jádro své stížnostní argumentace. Stěžovatelka se tak fakticky domáhala toho, aby Ústavní soud přehodnotil názor obecných soudů na význam výpovědí znalců, potažmo na pravděpodobnost úspěchu žaloby, čímž jej ovšem stavěla do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud nezjistil, že by rozhodování obecných soudů vybočilo ze zákonných mezí, bylo zatíženo svévolí či z jiných důvodů nenaplňovalo požadavky spravedlivého procesu, proto nebyl povolán do úvah obecných soudů stran dalšího trvání předběžného opatření jakkoliv zasahovat. Skutečnost, že stěžovatelka se způsobem, jímž obecné soudy posoudily její návrh, nesouhlasí, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Oporu v obsahu rozhodnutí vrchního soudu postrádá pak tvrzení stěžovatelky, podle něhož jmenovaný soud oprávněnost vydaného předběžného opatření založil na hypotéze, že vedlejší účastnice v budoucnu upraví petit žaloby tak, aby tato nebyla zjevně bezúspěšnou. Vrchní soud žádný takový závěr nevyslovil. Možnost úpravy petitu žaloby je v jeho rozhodnutí zmíněna jen v rámci rekapitulace obsahu odvoláním napadeného usnesení městského soudu. I městský soud přitom bezúspěšnost žaloby, resp. nutnost úpravy petitu zmínil pouze jako jednu z možných variant dalšího vývoje, která nastat sice může, ale nemusí, což bude záviset na dalším průběhu dokazování. Za těchto okolností tedy nelze, resp. by bylo předčasné, konstatovat neexistenci vztahu mezi povinnostmi zajišťovanými předběžným opatřením a žalobou.

Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku nejednotnosti rozhodování, neboť ve věci iNELS, s. r. o., byla nosným důvodem rozhodnutí vrchního soudu (usnesení č. j. 3 Cmo 3/2017-103 ze dne 27. 1. 2017) skutečnost, že žalobce (totožný jako v nyní projednávané věci) s dostatečnou mírou jistoty neosvědčil, že by žalovaný s výrobky nakládal tak, jak bylo popsáno v návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť téměř všechny předložené doklady se týkaly stěžovatelky a nikoliv společnosti iNELS, s. r. o. Mezi tímto rozhodnutím a rozhodnutím ve věci stěžovatelky tak neexistuje zásadní rozpor. Dílčí posun v argumentaci stran vyjádření znalců není dle názoru Ústavního soudu natolik významný, aby byl způsobilý vyvolat pochybnost o ústavnosti napadeného usnesení vrchního soudu.

Ve světle výše řečeného Ústavní soud proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru