Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2171/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
advokát/odměna
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2171.10.1
Datum podání27.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89

484/2000 Sb., § 12

99/1963 Sb., § 268 odst.1, § 142


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2171/10 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 4. 2010, č. j. 40 Co 221/2010-133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení citovaného usnesení obecného soudu pro tvrzený rozpor se svým základním právem dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 29 Nc 831/2006-112, zastavil podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. exekuci, nařízenou usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 11. 2006, č. j. 29 Nc 831/2006-8 (výrok I.), uložil oprávněnému nahradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7.800,- Kč (výrok II.) a rozhodl o povinnosti oprávněného zaplatit povinnému (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 4.900,- Kč.

Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil. Výroky II. a III. změnil tak, že uložil povinnému (stěžovateli) nahradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7.800,- Kč a rozhodl o povinnosti povinného zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce částku 41.960,- Kč (výrok II. napadeného usnesení). Ve výroku III. pak uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 2.300,- Kč.

Krajský soud výrok II. odůvodnil v podstatě následovně. Podle § 89 exekučního řádu ve znění do 31. 7. 2007 dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Obsah spisu je důkazem toho, že si oprávněný ve stadiu nařízení exekuce počínal s potřebnou mírou pečlivosti, kterou na něm bylo možno považovat; to vyplývá z toho, že učinil návrh na nařízení exekuce v době, kdy byl exekuční titul formálně i materiálně vykonatelný. Objektivní důsledek zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí, které bylo podkladem exekuce, bylo po jejím nařízení zrušeno) nelze přičítat k tíži oprávněnému. Exekuční titul byl Vrchním soudem v Olomouci vůči povinnému zrušen, a tím další vedení exekuce ztratilo své opodstatnění. Závěry Vrchního soudu v Olomouci však nelze klást do souvislostí s procesním chováním oprávněného při vedení exekuce. V exekučním řízení hradí náklady exekuce v zásadě povinný (§ 87 odst. 3 e. ř.). Oprávněný si podáním návrhu na nařízení exekuce počínal s potřebnou mírou uvážlivosti a nebyly mu k dispozici poznatky, z nichž by se dalo jednoznačně předvídat, že dojde k zastavení exekuce pro zrušení titulu. Není pak možné náhradu nákladů exekutora odmítnout pro "nedostatek procesního zavinění" účastníků řízení, neboť náklady exekuce musí hradit buď povinný (jako je tomu v souzené věci), a není-li to možné, tedy jestliže soud dospěje k závěru, že jsou důvody pro to, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. O takový případ však ve věci nejde. Dále krajský soud konstatoval, že nelze přičítat důvod zastavení nařízené exekuce soudnímu exekutorovi a z obsahu spisu se nepodávají žádné relevantní skutečnosti, pro které by bylo možné uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř. ve prospěch povinného.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v podstatě následující. Exekuce vůči stěžovateli jako povinnému byla nařízena na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu (ve spojení s v ústavní stížnosti citovanými rozhodnutími obecných soudů). Později však vrchní soud (v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu) rozhodl tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje, neboť v době zahájení řízení o vydání platebního směnečného rozkazu již pohledávka stěžovatele neexistovala. Stěžovatel namítá, že z průběhu nalézacího řízení byla oprávněnému známa jeho argumentace, která nakonec měla výraz v rozhodnutí vrchního soudu, který směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli zrušil. Nadto oprávněný nepodal návrh na zastavení exekuce, to musel učinit stěžovatel, a oprávněný dokonce podal odvolání do výroku o zastavení exekuce. Dále stěžovatel namítá, že ve stejném řízení, o stejném předmětu řízení, dochází k nerovnoprávnému postavení účastníků řízení "z hlediska příslušné částky na možnou náhradu nákladů řízení, kdy oprávněný při nařízení výkonu rozhodnutí má nárok ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) vyhl. 484/2000 Sb. na 50% sazby odměny podle ustanovení § 3 odst. 1 téže vyhlášky, a naopak povinný má ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) vyhl. 484/2000 Sb. nárok na 4.000,- Kč, kdy samotné návrhy na zastavení výkonu rozhodnutí - exekuce mohou být daleko komplikovanější, jak ve skutkové, tak i právní stránce, než pouhý formální návrh na nařízení a provedení výkonu rozhodnutí".

III.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na právní závěr uvedený v napadeném usnesení. Uvedl, že rozhodnutí o tom, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, znamená zhodnotit a posoudit procesní zavinění účastníků při vedení exekuce. Nelze-li oprávněnému vytknout procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena, má právo na náhradu všech nákladů, které účelně vynaložil v kterémkoli stadiu exekučního řízení. Obsah spisu byl důkazem toho, že si oprávněný ve stadiu nařízení exekuce počínal s potřebnou mírou pečlivosti, kterou na něm bylo možno požadovat, což vyplývá z toho, že učinil návrh na nařízení exekuce v době, kdy exekuční titul byl formálně i materiálně vykonatelný. Objektivní důsledek zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (rozhodnutí, které bylo podkladem exekuce, bylo po jejím nařízení zrušeno) nelze přičítat k tíži oprávněného. Exekuční titul byl Vrchním soudem v Olomouci vůči povinnému zrušen, a tím další vedení exekuce ztratilo své opodstatnění. Závěry Vrchního soudu v Olomouci pak nelze klást do souvislostí s procesním chováním oprávněného při vedení exekuce. V exekučním řízení hradí náklady exekuce v zásadě povinný (§ 87 odst. 3 e. ř.). Oprávněný si podáním návrhu na nařízení exekuce počínal s potřebnou mírou uvážlivosti a nebyly mu k dispozici poznatky, z nichž by se dalo jednoznačně předvídat, že dojde k zastavení exekuce pro zrušení titulu. Proto - s ohledem na to, že oprávněný nezavinil zastavení exekučního řízení - povinnost k náhradě nákladů, jež se váží k osobě soudního exekutora, nese povinný; stejně tak ho stíhá povinnost nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení.

Vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy oprávněný) uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména následující. Právo věřitele domáhat se formou exekučního řízení vymožení své pohledávky na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu nemůže být podmíněno schvalováním a souhlasným stanoviskem protistrany. Argumentací protistrany, jež bývá v bezpočtu případech ryze účelová, rovněž nemůže být ovlivněna náležitá péče oprávněného při podávání návrhu na nařízení exekuce. To by bylo popřením samotného opodstatnění existence vykonávacího řízení. Vedlejší účastník vycházel ze správnosti exekučního titulu, jenž byl navíc "posvěcen" i rozhodnutím soudu druhého stupně. Ani existence dovolání nemůže zakládat překážku realizace práva věřitele exekučně se domáhat po povinném plnění; podání dovolání obecně nemá ze zákona odkladný účinek. Nelze proto dospět k závěru, že by se oprávněný (vedlejší účastník) dopustil jakéhokoliv procesního zavinění, jehož následkem by došlo k zastavení exekučního řízení. Jistou majetkovou křivdu na straně stěžovatele (úhrada nákladů exekučního řízení oprávněnému) lze zhojit pomocí institutu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci dle zák. č. 82/1998 Sb.. Za nesprávné rozhodnutí soudu (celé nalézací řízení před podáním dovolání stěžovatele) je odpovědný stát, nikoliv oprávněný, který z tohoto hlediska také vycházel z nesprávného pravomocného rozhodnutí soudu při podávání návrhu na nařízení exekuce. Jeho nárok na úhradu nákladů exekučního řízení je však zcela legitimní a nemůže být zkrácen.

Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení uvedl především následující. Nelze od sebe oddělovat nalézací řízení a řízení o výkonu rozhodnutí. Právo na náhradu nákladů řízení není možné posuzovat jen v rovině samotné exekuce, tedy jen z pohledu, jak učinil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, že si oprávněný ve stádiu nařízení exekuce počínal s potřebnou mírou pečlivosti, "ale že k zastavení exekuce došlo z toho důvodu, že neexistuje právo přiznané soudem, že neexistuje exekuční titul, že na straně stěžovatele nebyla dána žádná povinnost"; k tomu soud nepřihlédl. Tedy, podle stanoviska soudu by měl nést náklady stěžovatel, ač riziko možného výsledku řízení nesou po celou dobu oba účastníci. Nelze tedy neúspěch vedlejšího účastníka přenášet na stěžovatele, protože rozhodující je, že na straně vedlejšího účastníka (dříve oprávněného) neexistuje právo. Není podstatné, zda si oprávněný ve stádiu nařízení exekuce počínal s potřebnou mírou pečlivosti, ale rozhodující je, zda bylo "právo" na jeho straně či ne, protože k zastavení exekuce nedošlo pro chování povinného, nýbrž proto, že rozhodnutí, které bylo podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno z toho titulu, že žádná pohledávka oprávněného neexistovala.

IV.

1) Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že - ve srovnání s výrokem II. napadeného usnesení - to měl být naopak vedlejší účastník jako oprávněný, kdo měl být zavázán k uhrazení nákladů exekuce soudnímu exekutorovi a rovněž měl být oprávněný zavázán uhradit stěžovateli jeho náklady exekučního řízení před soudem prvního stupně; to proto, že pravomocný exekuční titul byl později (tj. po právní moci exekučního titulu) zrušen.

Ústavní soud se obdobnou otázkou již ve své judikatuře zabýval. V nálezu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10, konstatoval následující:

"V daném případě odvolací soud spatřoval procesní pochybení oprávněné v tom, že Ústavním soudem byly na základě ústavní stížnosti povinného zrušeny rozsudky, které v dané věci představovaly exekuční titul pro exekuci... 14. V dané věci oprávněná vycházela z existence vykonatelných exekučních titulů, jakož i z vědomosti o majetnosti povinného, což se potvrdilo i tím, že byla úspěšně provedena dražba nemovitosti povinného. Ze žádné z těchto skutečností nelze vyvozovat účast oprávněné a její zavinění na zastavení exekuce. Konstruování procesního zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, je nedostačující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela logicky poukazuje na to, že návrh na nařízení exekuce podala na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a rozhodnutí Ústavního soudu, který tyto tituly zrušil, nemohla předvídat ani jinak ovlivnit. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl o povinnosti oprávněné hradit náklady exekuce, aniž by jí bylo možno vytýkat nedostatek náležité opatrnosti, nepostupoval v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a vyplývají i z judikatury Ústavního soudu. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 15. Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup."

Ústavní soud nevidí důvod se od citovaného nálezu Ústavního soudu odchylovat. Tedy, krajský soud napadeným usnesením rozhodl v souladu s citovaným nálezem. Pokud by rozhodl dle žádání stěžovatele, postupoval by v rozporu s ním. Proto Ústavní soud odmítl shora citovanou námitku stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

2) Pokud stěžovatel dále namítá, že oprávněný posléze nepodal návrh na zastavení exekuce (že to musel učinit stěžovatel) a že oprávněný dokonce podal odvolání do výroku o zastavení exekuce, neplyne z toho, proč by z těchto skutečností bylo možné dovodit, že zastavení exekuce zavinil oprávněný. Stěžovatel v tomto směru konkrétní argumentaci nepředkládá, tím méně s ústavněprávním dosahem. Proto i tuto námitku Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

3) Stěžovatel konečně tvrdí, že ve stejném řízení, o stejném předmětu řízení, dochází k nerovnoprávnému postavení účastníků řízení z hlediska příslušné částky na možnou náhradu nákladů řízení, jestliže oprávněný při nařízení výkonu rozhodnutí má nárok ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) vyhl. 484/2000 Sb. na 50% sazby odměny podle ustanovení § 3 odst. 1 téže vyhlášky, a naopak povinný má ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) vyhl. 484/2000 Sb. nárok na 4.000,- Kč, byť návrhy na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) mohou být daleko komplikovanější než pouhý formální návrh na nařízení a provedení výkonu rozhodnutí.

K tomu Ústavní soud především uvádí, že citovanou námitkou stěžovatel v podstatě tvrdí, že při určení odměny advokáta dle § 12 odst. 1 písm. b) vyhl. 484/2000 Sb. by měla být zohledněna náročnost úkonu; zde však lze citovat kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 13.6.2007 sp. zn. III. ÚS 780/07: "K námitce, že při určení odměny advokáta by měla být zohledněna náročnost úkonů, považuje Ústavní soud za potřebné poukázat na § 2 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., které jsou základem pro posouzení výše sazby odměny advokáta, přičemž zvýšení zákonem stanovené sazby odměny závisí na úvaze soudu...". Tedy, tu stěžovatel opomíjí možnost soudu sazbu odměny advokáta zvýšit.

Jen pro úplnost Ústavní soud navíc konstatuje, že stěžovatel tuto námitku koncipuje pouze obecně. Tedy netvrdí, že v jeho konkrétní věci byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí - exekuce daleko komplikovanější (ve skutkové či právní stránce nebo v obojí) než je vlastní návrh na nařízení a provedení výkonu rozhodnutí.

V.

Podstatou ústavní stížnosti je tedy stěžovatelova nespokojenost s rozhodnutím obecného soudu, s nímž polemizuje. Tu je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 Ústavy). Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností a zásadně se nezabývá přehodnocováním důkazních závěrů obecných soudů. To mu přísluší pouze za situace, kdy byla již samým dokazováním porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, event. jde-li o rozhodnutí mající povahu svévole.

V předmětné věci však k takovému pochybení nedošlo. Skutečnost, že obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Samo napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné, přesvědčivé a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru