Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2159/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/zrušení
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2159.10.1
Datum podání26.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142, § 150 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2159/10 ze dne 6. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. V., zast. Jiřím Drápalem, advokátem, sídlem Horní náměstí 5/12, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Co 422/2009-396, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 1.4.2009, č.j. 16 C 31/2001-362, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a S. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem. Uvedla, že rozsudkem okresního soudu bylo jejich podílové spoluvlastnictví k vymezeným nemovitostem v kat. úz. Krásno nad Bečvou zrušeno a vypořádáno tak, že do vlastnictví vedlejšího účastníka, vystupujícího v řízení před obecnými soudy jako žalobce, připadly dva pozemky, do jejího vlastnictví dům a též dva pozemky a dále bylo zřízeno věcné břemeno umístnění kanalizace; na vypořádání byla stěžovatelka povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 983 784 Kč. Oba účastníci napadli rozsudek soudu I. stupně odvoláním, krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3.5.2010, sp.zn. 22 Cdo 637/2010. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnického práva. K průběhu sporu poskytla stěžovatelka podrobnější informace: Vedlejší účastník se žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, jež jsou specifikovány ve výroku rozsudku. Stěžovatelka na výzvu soudu podala vyjádření, ve kterém, mimo jiné, uvedla, že by soud měl vypořádat i další budovu, sice v katastru nemovitostí zapsanou jako výlučné vlastnictví vedlejšího účastníka, nicméně tvořící podstatu bezpodílového spoluvlastnictví, po uplynutí tříleté lhůty, transformované na podílové spoluvlastnictví. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování týkající se i této budovy, předmětem vypořádání učinil pouze nemovitosti specifikované ve výroku, neboť dospěl k závěru, že zmíněná další budova není v podílovém spoluvlastnictví účastníků, nelze proto provést vypořádání; důvodem má být fakt, že nikdy nebyla předmětem bezpodílového spoluvlastnictví. Odvolací soud na základě odvolání obou účastníků přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a ztotožnil se s jeho závěry. Další námitky soustředila do vypořádání jednoho z pozemků - zahrady, ohledně něhož se neshodli na způsobu dělení, a soudy měly na výběr z několika variant. Soudy při dělení pozemku vycházely z geometrického plánu, stěžovatelka v odvolání uváděla vhodnější dělení, jejími argumenty se odvolací soud nezabýval, jen shrnul, že závěry soudu I. stupně jsou správné. Přitom soudy obou stupňů nezdůvodnily, proč je zvolený způsob nejvhodnější, z rozhodnutí nejsou ani zřejmé důvody, proč je tento pozemek rozdělen nerovnoměrně a vedlejšímu účastníkovi připadl větší díl. Zřízené věcné břemeno, podle jejího názoru, odporuje ústavně zaručeným právům, kdy vlastníka lze omezit jen pokud je to nezbytně nutné. V další části se stěžovatelka podrobně věnovala vlastnickému režimu sporné budovy, kdy snášela argumenty proti závěru soudů, že tato budova je ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, současně připomíná, že právě tato budova byla mezi účastníky jádrem sporu.

Vzhledem ke tvrzenému porušení jejích základních práv, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Vedlejší účastník se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 2.3.2001 domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Krásno nad Bečvou s odůvodněním, že tyto nemovitosti nabyli se stěžovatelkou za trvání manželství, jež bylo pravomocně rozvedeno, a ve tříleté lhůtě od zániku manželství nedošlo k majetkovému vypořádání, proto jsou nemovitosti v jejich podílovém spoluvlastnictví. Požadoval, aby do jeho výlučného vlastnictví připadl jeden z pozemků a část zahrady. Stěžovatelka navrhovala, aby jí připadl dům a zbývající pozemky, předmětem vypořádání učinila i další budovu (prodejnu a bufet) s odůvodněním, že byla postavena za trvání manželství, a navrhovala, aby si ji ponechal vedlejší účastník proti finančnímu vypořádání. Okresní soud prováděl dokazování, řešil i otázku sporné budovy, u níž odkázal na předchozí rozsudek okresního soudu ve věci sp.zn. 11 C 130/97, potvrzený krajským soudem, neboť v tomto řízení vzaly soudy za prokázané, že jde o výlučné vlastnictví vedlejšího účastníka, a dodal, že tento závěr nemůže změnit ani nové rozhodnutí ve správním řízení, ani žaloba, kterou se žalovaná domáhala uložení povinnosti katastrálnímu úřadu (řízení v této věci bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu). Z těchto důvodů učinil okresní soud předmětem vypořádání nemovitosti vymezené vedlejším účastníkem, v souladu s vůlí spoluvlastníků rozhodl o připadnutí domu se zastavěným pozemkem stěžovatelce, do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka připadl pozemek zastavěný budovou v jeho vlastnictví. Podrobně se soud zabýval vypořádáním dalšího pozemku - zahrady, a to jeho reálným rozdělením. Ustanovený znalec navrhl několik možností, přičemž každý z účastníků preferoval jinou (kvůli prostoru pro mimosoudní dohodu bylo řízení přerušeno), protože k dohodě nedošlo, soud vybral jednu z vhodných variant, jež byla posouzena i v průběhu jednání na místě samém. V mezidobí si stěžovatelka nechala vypracovat vlastní geometrický plán, který v podstatě kopíroval jednu z variant navrženou znalcem; soud tento nový geometrický plán respektoval; využil ho též při zřízení věcného břemene umístění kanalizace. S ohledem na rozdílnou hodnotu nemovitostí nabývaných do výlučného vlastnictví ustanovil soud znalce a na základě jeho posudku stanovil výši částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi. Rozsudek soudu I. stupně napadl odvoláním vedlejší účastník domáhající se vypořádání ve smyslu geometrického plánu pořízeného znalcem ustanoveným soudem z důvodu nevhodného tvaru nového pozemku. Proti rozsudku se odvolala i stěžovatelka, opětovně požadující vypořádání sporné budovy, namítající nesprávné hodnocení druhého geometrického plánu a odmítající věcné břemeno. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že sporná budova nepatří do podílového spoluvlastnictví, stejně jako s výběrem varianty pro rozdělení jednoho z pozemků - zahrady. Krajský soud se vypořádal též s návrhy obou účastníků na doplnění dokazování. Následně stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3.5.2010, č.j. 22 Cdo 637/2010-431, odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění se zabýval stěžovatelčinou námitkou ohledně sporné budovy a výslovně uvedl, že vedlejší účastník ji neučinil předmětem vypořádání a soudy o ní nerozhodovaly. Tento závěr doplnil poučením, že v případě, že by jejich úvahy o vlastnictví této budovy byly nesprávné, není tu žádná část výroku, jejímž zrušením by bylo možno dosáhnout nápravy. Následně stěžovatelce naznačil, že pokud měla za to, že v průběhu řízení vzájemným návrhem uplatnila nárok na vypořádání podílového spoluvlastnictví i k této budově a soud o ní nerozhodl, měla navrhnout vydání doplňujícího rozsudku; takto zde není pravomocné rozhodnutí způsobilé k dovolacímu přezkumu. Ještě připomenul odlišný postup soudu při vypořádání společného jmění manželů a při vypořádání podílového spoluvlastnictví. Ani v otázce výběru jedné z více variant dělení pozemku neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu představoval rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. K věcnému břemenu konstatoval, že soudy v nalézacím řízení neučinily skutkové zjištění, že kanalizaci lze z pozemku přikazovanému vedlejšímu účastníkovi napojit přímo na veřejnou kanalizaci, proto se jí odvolací soud neměl důvod zabývat.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

Podstatou sporu stěžovatelky s vedlejším účastníkem je otázka vypořádání podílového spoluvlastnictví ke konkrétním nemovitostem, které vzniklo tzv. fikcí vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zákoníku (původně podle § 149 odst. 4 obč. zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998), tj. v důsledku nečinnosti bývalých bezpodílových spoluvlastníků. Stěžejní stěžovatelčinu námitku představuje její tvrzení o podílovém spoluvlastnictví ke sporné budově a o nutnosti jeho vypořádání. Přitom okresní i krajský soud se touto otázkou ústavně konformním způsobem věcně vypořádaly (s odvoláním na dřívější rozhodnutí v jiném soudních řízení), návod na procesní postup stěžovatelce poskytl v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud; její představy o způsobu řešení nekorespondují povaze řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (z tohoto hlediska je zcela bezvýznamné její tvrzení o tom, že zápis stavby byl proveden na základě rozhodnutí, které bylo zrušeno pro nezákonnost, stejně jako fakt, že stavba není zkolaudována). Druhá námitka míří proti zvolené variantě rozdělení jednoho z pozemků, konkrétně průběh hranice dělení; ani tato námitka nemá ústavně právní relevanci, protože obecné soudy se zabývaly účelností rozdělení pozemků a zajištěním efektivity a fungování nově nastupující situace. Třetí stěžovatelčina námitka ohledně věcného břemena je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, jako nedůvodná je výslovně hodnocena v usnesení Nejvyššího soudu.

Jestliže stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky vyplývající z podílového spoluvlastnictví v procesu jeho zrušení a vypořádání ovládaného zásadou, že nelze nikoho nutit, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu (až na výjimky). Obecné soudy se jejími námitkami řádně zabývaly a Ústavní soud neshledal při aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 a § 142 odst. 3 obč. zákoníku žádné extrémní vybočení z jejich obvyklé interpretace a aplikace, které by mělo ústavně právní relevanci.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

S ohledem na závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ponechal Ústavní soud stranou své pozornosti nedostatek plné moci, která byla udělena jako "zvláštní plná moc k podání ústavní stížnosti a zastupování před Ústavním soudem". Takto vymezený předmět zastupování, bez specifikace napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za neurčitý projev vůle zmocnitele. V takové situaci by však výzva k odstranění vad plné moci byla pouhým formálním úkonem.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2010

Vojen Güttler,

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru