Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2153/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2153.13.1
Datum podání12.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 205a, § 213, § 132, § 153, § 122


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2153/13 ze dne 13. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Thi Hong Van Hoangové, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Říčkou, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 23/25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, č.j. 21 Co 360/2012 - 93, a dále proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 5. 2012, č.j. 14 C 1476/2010 - 60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáním ze dne 30. 7. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Žalobou podanou dne 22. 11. 2010 se vedlejší účastnice, obchodní společnost Morava-Gross s.r.o., domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 31. 5. 2008 s účinností od 1. 6. 2008 na dobu neurčitou. Dle této smlouvy se stěžovatelka měla zavázat hradit vedlejší účastnici na nájemném částku 35.000,- Kč měsíčně. Dne 19. 8. 2008 byl dohodou vedlejší účastnice se stěžovatelkou předmětný nájemní vztah ukončen ke dni 31. 8. 2008. Stěžovatelka však nájemné za měsíc srpen 2008, splatné předem dne 20. 7. 2008, dle tvrzení vedlejší účastnice uhradila pouze ve výši 15.000,- Kč. Zbývající část nájemného ve výši 20.000,- Kč pak stěžovatelka ani přes výzvu neuhradila, proto se vedlejší účastnice obrátila se svou žalobou na soud.

3. Okresní soud ve Znojmě rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 10. 5. 2012, č. j. 14 C 1476/2010 - 60, tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 20.000,- Kč s příslušenstvím a dále na nákladech řízení částku 15.800,- Kč. V odůvodnění právě uvedeného rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka v řízení nepopřela, že by předmětnou nájemní smlouvu podepsala, a pronajaté nebytové prostory v období od 1. 6. 2008 do 31. 8. 2008 užívala. Skutečnost, že stěžovatelka předmětnou smlouvu někdy koncem května 2008 podepsala, a to za přítomnosti svědka, jeho otce (jednatele vedlejší účastnice, Jana Grosse st.) a manžela stěžovatelky, byla dle soudu potvrzena i svědeckou výpovědí svědka Jana Grosse ml., vedoucího provozu vedlejší účastnice. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že smlouva je padělkem, neboť je v ní uvedeno IČ stěžovatelky, a to přesto, že jí v den, kdy k podpisu předmětné smlouvy mělo dojít, ještě nebylo známo. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na zprávu Živnostenského úřadu ve Znojmě, z níž bylo zjištěno, že dle tehdy platné a účinné právní úpravy bylo možné identifikační číslo stěžovatelce přidělit již při ohlášení živnosti, nikoli až při vzniku živnostenského oprávnění, jež je dle výpisu ze živnostenského rejstříku datováno k 29. 7. 2008. Soud prvního stupně z výše uvedených skutečností dovodil, že v době podpisu smlouvy dne 31. 5. 2008 již identifikační číslo stěžovatelky mohlo být známo, a tedy ve smlouvě uvedeno. Správnost právě uvedeného závěru byla dle soudu prvního stupně navíc potvrzena i tím, že stěžovatelka nikterak nezpochybnila, že za měsíc srpen 2008 zaplatila vedlejší účastnici na nájemném částku 15.000,- Kč.

4. K následně podanému odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č.j. 21 Co 360/2012 - 93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování stran přidělení identifikačního čísla stěžovatelky a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že identifikační číslo stěžovatelky nemohlo být známo před 29. 7. 2008, a tedy smlouva nemohla být podepsána dne 31. 5. 2008, ale naopak byla antidatována. Tato skutečnost však dle odvolacího soudu ještě neznamená, že práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy účastníky nezavazují, ale vzbuzuje toliko pochybnost, od kterého data jsou ujednání účastníků účinná. V této souvislosti je tak dle názoru odvolacího soudu rozhodné, že stěžovatelka nepopřela užívání předmětných nebytových prostor v měsíci srpnu 2008 a nepopřela rovněž částečnou úhradu nájemného ve výši 15.000,- Kč. Z toho má odvolací soud za zřejmé, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou vznikl platný závazek týkající se měsíce srpna 2008 a činila-li dle smlouvy výše nájemného 35.000,- Kč, vzniklo vedlejší účastnici právo na úhradu zbývající části nájemného ve výši 20.000,- Kč.

III.

5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud si na úvod dovoluje upozornit na skutečnost, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy provedly a hodnotily provedené důkazy. Soudu prvního stupně je v ní vytýkáno, že z důkazů nepřípustně extenzivně dovodil, že stěžovatelka své identifikační číslo znala déle než dva měsíce před jeho skutečným přidělením, aniž by taková skutečnost z provedeného dokazování vyplývala. Odvolací soud se pak dle názoru stěžovatelky neseznámil se spisem dostatečně, když tvrzení stěžovatelky, že smlouva je padělkem, bylo odmítnuto s odkazem na § 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustná novota. Dále stěžovatelka napadá postup odvolacího soudu, jenž na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva byla antidatována, aniž by v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 občanského soudního řádu zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Soudům obou stupňů je pak vytýkáno, že se nevypořádaly s tvrzením stěžovatelky a doloženými důkazy o padělání smlouvy.

7. V této souvislosti si Ústavní soud nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce), nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dle názoru Ústavního soudu dovodit nelze, a to z následujících důvodů.

8. Pokud stěžovatelka namítá pochybení soudu prvního stupně, jež mělo spočívat v tom, že tento nepřípustně extenzivním způsobem dovodil z provedeného dokazování, že stěžovatelka znala své IČ dříve než dva měsíce před jeho skutečným přidělením, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že soud prvního stupně v tomto bodě skutečně pochybil, když se spokojil pouze s obecným tvrzením živnostenského úřadu o možnosti přidělení identifikačního čísla oprávněné osobě před vznikem živnostenského oprávnění, a aniž by se u příslušného živnostenského úřadu informoval, zda se jednalo o takový případ předčasného přidělení identifikačního čísla i v právě posuzovaném případě, vztáhl tuto obecnou informaci na daný případ sám, v důsledku čehož dospěl ke skutkovému závěru, jenž však neměl oporu v provedeném dokazování. Toto pochybení však již bylo napraveno odvolacím soudem, který dokazování doplnil a učinil vlastní, provedenému dokazování odpovídající, skutkové závěry, jež však z důvodů, podrobně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí, nebyly způsobilé změnit výsledek řízení. Tuto námitku stěžovatelky tak nelze shledat důvodnou.

9. Stěžovatelka se dále domnívá, že do jejího práva na spravedlivý proces bylo nepřípustně zasaženo rovněž odvolacím soudem, a to tím, že tento dle jejího názoru rozhodl nad rámec podané žaloby, když dospěl ke skutkovému zjištění, že předmětná nájemní smlouva byla antidatována, přestože takovou skutečnost ani jedna ze stran sporu netvrdila. S tímto názorem se však Ústavní soud nemohl ztotožnit, a to s ohledem na znění § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou pak v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 občanského soudního řádu) a jejich hodnocení (§ 132 občanského soudního řádu). Z právě uvedeného tedy vyplývá, že závěr o skutkovém stavu věci si soud vytváří sám, a to na podkladu provedeného dokazování a skutečností, které z něho vyplynou najevo. Soud tedy není zásadně vázán skutkovými tvrzeními některého z účastníků řízení, ale naopak se od skutkové verze předestřené mu účastníky řízení smí a musí odchýlit, pokud tato není s výsledky provedeného dokazování v souladu. O nepřípustné rozhodnutí nad rámec podané žaloby by se jednalo toliko v případě, kdy by soudy přisoudily něco jiného nebo více, než bylo účastníky řízení navrhováno (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu), což se však v posuzovaném případě nestalo.

10. Přisvědčit nelze ani námitce, že závěr o antidatování předmětné smlouvy nemá oporu v provedeném dokazování. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložil, z jakého důvodu dospěl k závěru o antidatování předmětné smlouvy (smlouva nemohla být podepsána dříve než 29. 7. 2008, stěžovatelka však v řízení nepopírala užívání předmětných nebytových prostor v měsíci srpnu 2008 a zaplacení části nájemného ve výši 15.000,- Kč), přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry přehodnocovat, jak již bylo uvedeno výše. Pokud pak stěžovatelka namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejími tvrzeními a předloženými důkazy o padělání předmětné smlouvy, Ústavní soud uvádí, že z ústavní stížnosti není patrné, jaké konkrétní "opomenuté" důkazy má stěžovatelka na mysli (přičemž Ústavní soud po prostudování předmětného spisového materiálu žádné důkazní návrhy stěžovatelky, s nimiž by se obecné soudy zákonem stanoveným způsobem nevypořádaly, ve věci neshledal), a proto se k této její námitce nemůže blíže vyjádřit.

11. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti konečně namítá i to, že odvolací soud dospěl ve věci k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, a to v tom směru, že k podpisu předmětné nájemní smlouvy nedošlo dne 31. 5. 2008, ale později, a tudíž byla smlouva antidatována. Vzhledem k této skutečnosti pak měl odvolací soud dle názoru stěžovatelky s ohledem na ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu znovu provést všechny důkazy, jež byly provedeny soudem prvního stupně a na jejichž základě bylo možné k takovému zjištění dospět (tedy výslech svědka Jana Grosse ml., který před soudem prvního stupně vypověděl, že byl přítomen podpisu smlouvy někdy koncem května 2008, a dále výslech zástupce účastnice řízení, Jana Grosse st.). Rovněž této námitce nelze dle názoru Ústavního soudu přisvědčit. Podle ustanovení § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, na nějž stěžovatelka ne zcela přiléhavě odkazuje, je odvolací soud povinen zopakovat dosud provedené důkazy vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že jediným skutkovým zjištěním, jež se s ohledem na doplnění dokazování stalo mezi soudem prvního a druhého stupně sporným, byla otázka, kdy došlo k podpisu předmětné nájemní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl na základě výpovědi svědka, Jana Grosse ml., a zástupce účastnice řízení, Jana Grosse st., k názoru, že se tak stalo dne 31. 5. 2008. Tento závěr však byl vyvrácen odvolacím soudem, který doplnil dokazování formulářem fyzické osoby ze dne 29. 7. 2008, který stěžovatelka podávala v souvislosti se zahájením své podnikatelské činnosti, a dále zprávou Obecního živnostenského úřadu Znojmo ze dne 20. 6. 2012. Odvolací soud měl na základě těchto důkazů jednoznačně za prokázané, že stěžovatelka skutečně neznala své IČ dříve než 29. 7. 2008, a tudíž k podpisu smlouvy, v níž bylo její IČ uvedeno, nemohlo dojít před tímto datem. Za popsaného stavu tak bylo zcela nadbytečné, aby odvolací soud opakoval dokazování předmětnými výpověďmi za účelem zjištění, kdy byla smlouva podepsána, neboť skutečnost, že k podpisu smlouvy nemohlo dojít již dne 31. 5. 2008 (a výpovědi svědka a zástupce účastnice řízení tak nejsou v tomto bodě pravdivé), byla v rámci odvolacího řízení spolehlivě objasněna.

IV.

12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru