Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2151/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksoud/rozhodování bez jednání
dovolání/přípustnost
Dovolání
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2151.18.1
Datum podání21.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c, § 214 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2151/18 ze dne 4. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Suchánkové, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Vladislavova 17, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 27 Co 290/2016-170, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, č. j. 33 Cdo 1357/2017-165, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburku domáhala vydání rozsudku, kterým by byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1.292.325,61 Kč, úroky z prodlení z částky 450.000 Kč a náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tvrdila, že vedlejší účastnici zapůjčila v roce 1994 částku 450.000, jež byla splatná 30. 6. 2014.

Okresní soud v Nymburku svým rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 6 C 95/2015-85, žalobě stěžovatelky vyhověl co do částky 300.000 Kč s úroky z prodlení. Ve zbývající části žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, avšak ve výroku III. nebyla uvedena žádná konkrétní částka, byť samotné odůvodnění obsahovalo výpočet náhrady nákladů řízení. Následně pak vydal dne 28. 1. 2016 opravné usnesení č. j. 6 C 95/2015-100, kterým změnil výrok III. tak, že stěžovatelka byla povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 97.249,40 Kč. Dalšími opravnými usneseními ze dne 10. 3. 2016, č. j. 6 C 95/2015-107 (resp. 6 C 95/2015-109), opětovně změnil výrok III. svého rozsudku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 62.627,50 Kč. Tato částka byla vypočtena z celkových nákladů řízení ve výši 116.886 Kč a úspěchu žalované ve výši 53,58%.

Proti výroku II. a III. podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 Co 290/2016-132 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce další částku 150.000 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem II. rozhodl krajský soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovatelce, a to v částce 123.172 Kč. Výrokem III. rozhodl krajský soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 34.362 Kč.

Vedlejší účastnice napadla výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 33 Cdo 1357/2017-165, napadené nákladové výroky krajského soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu bylo následně rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 22.651 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.668 Kč (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla Nejvyššímu soudu, že tento se nezabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť nebyla splněna podmínka podle ustanovení § 238 odst. 1) písm. c) o. s. ř. Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že dovolání není přípustné "proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč...". Výrokem III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 Co 290/2016-132, bylo přitom rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 34.362 Kč.

V souvislosti s uvedeným stěžovatelka poukázala na roztříštěnou judikaturu Nejvyššího soudu v otázce přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c). Zatímco ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1609/2013, dospěl jmenovaný Nejvyšší soud k závěru, že pro účely hranice 50.000 Kč se částky obsažené v různých výrocích nesčítají, byť se jedná o výroky nákladové, v projednávané věci se této judikatury nedržel, když připustil dovolání vůči výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud měl postupovat podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Pokud tak příslušný soudní senát neučinil, zasáhl do práva stěžovatelky na zákonného soudce. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze podle stěžovatelky seznat, jaký měl rozhodující senát právní názor na otázku přípustnosti dovolání.

Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že se Nejvyšší soud odchýlil od své vlastní judikatury (sp. zn. 29 ICdo 34/2013), podle níž pro posouzení přípustnosti dovolání není rozhodující výše náhrady nákladů řízení přiznaných, ale výše nákladů v řízení odepřených. Vedlejší účastnice ve svém dovolání specifikovala odepřené náklady řízení, sestávající z částky 29.597 Kč (náklady před soudem prvního stupně) a z částky 5.920 Kč (náklady řízení před odvolacím soudem). Je zřejmé, že obě částky ani ve svém součtu nedosahují hranice přípustnosti dovolání.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla Krajskému soudu v Praze, že v době po kasačním usnesení Nejvyššího soudu rozhodoval bez nařízení jednání.

Ze všech shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že ústavní stížností napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.

Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal, resp. podle stěžovatelky nevypořádal, s přípustností dovolání. Jak bylo shora nastíněno, zákonodárce stanovil jako spodní hranici přípustnosti dovolání částku 50.000 Kč. Judikatura Nejvyššího soudu se v minulosti rozcházela a nebylo jasno, zda se nákladové výroky před soudem prvního a druhého stupně pro účely přípustnosti dovolání sčítají či nikoliv. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3122/13 nebo 30 Cdo 1609/13, z nichž se podává, že nákladové výroky se pro účely přípustnosti dovolání nesčítají. Dlužno dodat, že tento svůj právní názor Nejvyšší soud nijak blíže nezdůvodnil.

Proti tomu právnímu názoru stojí celá řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je prezentován právní názor opačný s tím, že je i řádně odůvodněn. Ve své podstatě je zlomovým rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/16, v němž se k otázce sčítání nákladů před soudem prvního a druhého stupně uvádí, že "... částky náhrad jsou pro účely posouzení přípustnosti dovolání sčítány, neboť řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím tvoří jeden celek a přípustnost dovolání nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči jednomu z účastníků jedním nebo více výroky ...". Tyto závěry byly následně podrobeny i ústavněprávnímu přezkumu, srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/17. Navíc rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 173/16 bylo dne 17. 5. 2017 přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Z uvedeného vyplývá, že původně nejednotná judikatura Nejvyššího soudu ve stěžovatelkou nadnesené otázce již byla sjednocena. Proto věc nemusela být předložena k rozhodnutí podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, velkému senátu Nejvyššího soudu.

Poukazuje-li stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2013, podle něhož pro posouzení přípustnosti dovolání není rozhodující výše náhrady nákladů řízení přiznaných, ale výše náhrady nákladů v řízení odmítnutých, nutno uvést, že vytrhává závěry dovolacího soudu z kontextu. Nejvyšší soud dospěl ke svému právnímu názoru v souvislosti s určitými konkrétními okolnostmi případu, k nimž však stěžovatelka nepřihlíží. Nejvyšší soud v právní větě shora citovaného usnesení vztáhnul své závěry toliko na případy, kdy soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pak je pro posouzení přípustnosti dovolání určující výše nákladů, které soudy podle dovolání odepřely. Závěry Nejvyššího soudu nelze paušalizovat. K tomu srov. např. jeho usnesení sp. zn. 20 Cdo 1064/16, podle něhož "Výše odepřené náhrady nákladů řízení je pro posouzení, zda bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující toliko v případě, že dovolatel dovoláním napadá výrok, jímž mu nebyla přiznána žádná náhrada nákladů.". Tím se projednávaná věc odlišuje od stěžovatelkou odkazované judikatury Nejvyššího soudu.

Pokud stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv a svobod v tom, že krajský soud rozhodl o jejím odvolání bez nařízení jednání, lze ji odkázat na ustanovení § 214 odst. 1) písm. e) o. s. ř., podle něhož jednání není třeba nařizovat v případech, kdy se odvolání týká toliko nákladů řízení.

Ze shora uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru