Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 215/95Nález ÚS ze dne 25.06.1996K otázce uplatnění postupu soudu podle § 250f o.s.s.ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 52/5 SbNU 413
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.215.95
Datum podání25.09.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 215/95 ze dne 25. 6. 1996

N 52/5 SbNU 413

K otázce uplatnění postupu soudu podle § 250f o.s.s.ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

stěžovatele O. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. S., o ústavní

stížnosti ze dne 22. 9. 1995 proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6. 1995, čj.

22 Ca 854/94 - 18, se ruší.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností ze dne 22. 9. 1995, došlou Ústavnímu

soudu dne 25. 9. 1995 a podanou včas ve smyslu ustanovení § 72

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel

domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6.

1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, který nabyl právní moci dnem 7. 8.

1995. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ostravě ze dne 14. 11. 1994, čj. FŘ/3164/231/94,

a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 3. 1994, čj.

FÚ 230/1747/94-AG. Těmito rozhodnutími finančních úřadů byla

potvrzena povinnost stěžovatele doplatit na dani z přidané hodnoty

částku Kč 1 186 524,--, a to za 15 obchodních případů v období od

12. 2. 1993 do 6. 4. 1993, kdy došlo k úhradě DPH za zboží - ropné

deriváty K 4-TO - v sazbě 5%, ačkoliv jak vyplývá z obou správních

rozhodnutí, tak z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, mělo dojít

k zatížení uvedeného zboží daní z přidané hodnoty v sazbě 23%.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud

v Ostravě postupoval v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv

a svobod. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, a tudíž dle

názoru stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení § 250f o.s.ř.,

neboť se v tomto případě nejedná o pouhé posouzení právní otázky.

Stěžovatel v průběhu řízení o přezkumu správního rozhodnutí před

Krajským soudem v Ostravě zpochybnil i skutková zjištění, učiněná

v předchozích řízeních a domáhal se provedení dalších důkazů.

V přístupu Krajského soudu v Ostravě spatřuje stěžovatel

i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to

v tom, že nebyl zabezpečen rovný přístup k subjektům práva. Petit

ústavní stížnosti v souladu s argumentací stěžovatele obsahuje jen

návrh na zrušení rozsudku krajského soudu.

Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání

ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový

materiál Krajského soudu v Ostravě, jakož i obou finančních úřadů,

a požádal Krajský soud v Ostravě, jako účastníka řízení, o písemné

vyjádření. Ve svém vyjádření se k ústavní stížnosti předsedkyně

senátu Krajského soudu v Ostravě (JUDr. E. C.) navrhla zamítnutí

ústavní stížnosti, neboť pojem jednoduchý případ je soudní praxí

vykládán v souladu s ustanovením § 250f o. s. ř. tak, že se ústní

jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci samé

zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na

základě obsahu správních spisů. V daném případě krajský soud

dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou dostačující a nebylo

třeba doplňovat dokazování způsobem navrhovaným v žalobě

stěžovatelem.

Ústavní soud, po zhodnocení všech podkladů, dospěl k těmto

závěrům:

Ústavní soud je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky

soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou třetí instancí

v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není ani zabývat se

eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob

chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, či správními

a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená

porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním

zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud

však vždy zkoumá, zda v řízení před soudy - a to i v netrestních

věcech - nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak

tzv. právo na spravedlivý proces, jak je má na mysli čl. 36 odst.

1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom

nejen fyzické, ale i právnické osoby disponují některými právy

zaručenými Listinou základních práv a svobod (srov. Pl. ÚS

15/93). Právo na spravedlivý proces mezi ně bezesporu patří.

Ústavní soud již v řadě svých nálezů vyslovil názor, že

ustanovení § 250f o. s. ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti

veřejného jednání a dále i zásadu bezprostřednosti, takže právě

proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat striktně, a to

tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních

orgánů soudem se zpravidla jedná, pokud jde o soudní řízení,

o řízení jednostupňové. Přistoupit k použití tohoto ustanovení lze

tedy jen v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm

stanovené. K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen

o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněna také další

podmínka v něm obsažená, totiž že se jedná o případ jednoduchý

(srov. např. sp. zn. II. ÚS 75/94, sp. zn. IV. ÚS 105/94, sp. zn.

IV. ÚS 113/94), zejména je-li nepochybné, že správní orgán

vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen

o posouzení právní otázky.

Ústavní soud z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě

zjistil, že soud velmi obsažně hodnotil rozhodnutí obou finančních

úřadů a shledal, že nebylo zjištěno porušení zákona, které by mělo

za následek zkrácení subjektivních práv žalobce; proto zamítl

žalobu podle ustanovení § 250j odst. 1 o. s. ř. Přitom soud uvedl,

že se jednalo pouze o posouzení právní otázky, takže rozhodl ve

věci bez nařízení jednání podle § 250f o. s. ř.

Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k tomu, že ústavní

stížnost je důvodná. K porušení práva na spravedlivý proces došlo

tím, že k aplikaci § 250f o. s. ř. krajským soudem nebyla splněna

jedna v něm stanovených podmínek, tj. že se jedná o jednoduchý

případ. O takový případ se nesporně nejednalo, jak jednoznačně

vyplývá z předmětu sporu (doplatek na dani z přidané hodnoty vyšší

než jeden milion Kč, navazující na 15 obchodních případů), stejně

jako z podrobně rozpracovaného rozsudku v této věci, protože právě

věcná složitost projednávaného případu nepochybně vyžadovala, aby

stěžovatel byl jednání soudu přítomen ve smyslu čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod.

V souzené věci tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na

veřejné projednání jeho věci u nezávislého a nestranného soudu

a tím k porušení článku 38 odst. 2 (ve spojení s článkem 36 odst.

1) Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený

rozsudek zrušil.

Protože ústavní stížnost směřuje v prvé řadě k dodržení

zásady ústnosti a veřejnosti soudního řízení, a nikoli

k meritornímu rozhodnutí ve věci samé, nechápe Ústavní soud

finanční ředitelství jako vedlejšího účastníka v tomto rozsahu

řízení, které se týká především aplikace § 250 f) o. s. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se podle § 54

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat.

V Brně dne 25. června 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru