Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 215/04Usnesení ÚS ze dne 02.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.215.04
Datum podání13.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb., čl. I odst.327

40/1964 Sb., § 39, § 37

99/1963 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 215/04 ze dne 2. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele - společnosti L., zastoupené advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 492/2002, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 22 Co 240/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 C 33/2001, spojené s návrhem na zrušení bodu 327, části první, čl. I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, takto:

1. Ústavní stížnost se odmítá.

2. Návrh na zrušení bodu 327, části první, čl. I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 81 Ústavy, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 492/2002, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 22 Co 240/2002, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 C 33/2001. Předmětnou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení bodu 327, části první, čl. I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (Okresní soud v Jindřichově Hradci) zamítl návrh stěžovatele na určení, že smlouva o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce ze dne 10. 7. 1997, uzavřená mezi žalovaným č.1 (FNM), jako převádějícím a žalovaným č.2 (městem T.) jako přejímajícím, o převodu vlastnického práva k movitému i nemovitému majetku, jiných práv a jiných majetkových hodnot, jež slouží k provozování státního podniku ST, je neplatná. Uvedl, že na této určovací žalobě dle § 80 písm. c) o.s.ř. nemá žalobce naléhavý právní zájem; určovací žaloba má preventivní povahu, leč samo právo na uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ji bylo porušeno a tomu odpovídající žaloba byla pravomocně již dříve zamítnuta.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání v dané věci odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se žalobou ze dne 28. 8. 2000 domáhal vydání rozsudku na určení, že Smlouva o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce ze dne 10. 7. 1998, uzavřená mezi FNM České republiky, jako převádějícím a městem T., jako přejímajícím, o převodu vlastnického práva k movitému a nemovitému majetku, jiných práv a jiných majetkových hodnot, jež sloužil k provozování státního podniku ST, je neplatná. Důvodem podání žaloby bylo, že se stěžovatel podle podmínek obchodní veřejné soutěže, vyhlášené FNM účastnil "opakované obchodní veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku ST č. PP 50393/2001". Dopisem ze dne 28. 11. 1997 oznámil FNM stěžovateli, že vyhodnotil jeho soutěžní návrh v předmětné obchodní veřejné soutěži jako vítězný. Stěžovatel jako vítěz obchodní veřejné soutěže prý učinil všechny úkony k tomu, aby mohl zaplatit doplatek kupní ceny za privatizovaný majetek, aby tento mohl převzít a hospodařit sním. FNM však oznámil stěžovateli, a to dopisem ze dne 22. 5. 1998, že "v souladu s usnesením vlády ČR ze dne 29. 4. 1998 č. 300, bod II.1. FNM ČR zrušil vítězství Vaší společnosti v předmětné veřejné soutěži" s tím, že složená kauce ve výši 22.000.000,- Kč bude převedena na účet stěžovatele. Jak později stěžovatel zjistil, rozhodla vláda ČR svým dalším usnesením o privatizaci s.p. ST č. 300 ze dne 29.4.1998 - bez ohledu na výsledky (skončené) veřejné obchodní soutěže, ve které byl jako vítěz vyhlášen stěžovatel - o "bezúplatném převodu majetku státního podniku ST na město T." . FNM uzavřel dne 10. 7. 1998 s městem T. smlouvu, určení jejíž neplatnosti se stěžovatel v tomto řízení domáhal (srov. výše).

Se závěry obecných soudů v dané věci stěžovatel nesouhlasí a polemizuje s nimi. Uvádí, že názor, že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, uzavřené mezi FNM a městem T., zastává i Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací v napadeném rozsudku čj. 22 Co 240/2002 ze dne 26. 2. 2002. Stěžovatel k tomu dodal, že ač odvolací soud správně připouští, že za určitých podmínek může mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního vztahu nejen ten, kdo je účasten právního vztahu, na druhé straně však vylučuje, že by se jednalo o případ stěžovatele; to proto, že vyhovění žalobě na neplatnost předmětné smlouvy by prý nemohlo mít dopad na právní postavení stěžovatele, neboť ten by se podle mínění soudu nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, s ohledem na rozhodnutí vlády, kterým bylo FNM uloženo zrušit výsledek posledního kola veřejné soutěže. Tento názor považuje stěžovatel za nesprávný a v postupu, resp. právním názoru obecných soudů spatřuje zásah do svých shora uvedených základních práv.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v právním názoru stěžovatele, lišícím se od závěrů obecných soudů, posuzujících daný případ. Především je nutno předeslat, že právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Obecně nezbývá než v tomto směru připomenout, že Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud rovněž obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Ve zkoumaném případě postupovaly obecné soudy v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova ústavně zaručená základní práva neporušily.

Z relevantní části odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (Okresního soudu v Jindřichově Hradci) zejména vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení je dán především tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Ze zjištěného skutkového stavu měl soud prvního stupně za nepochybné, že veškeré právní kroky, které žalobce - stěžovatel činil, směřovaly k respektování výsledku opakované obchodní veřejné soutěže, jíž se stal vítězem, to znamená k uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku státního podniku ST. V souladu s tím se také u Krajského obchodního soudu v Praze již v jiném řízení domáhal, aby FNM byla uložena povinnost takovou smlouvu s žalobcem uzavřít (viz dále). Toto řízení již bylo pravomocně skončeno tak, že žaloba byla zamítnuta. Samotné určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce nemá proto pro stěžovatele jako žalobce v nyní řešené věci žádný právní význam. I při případném určení neplatnosti této smlouvy by se jeho právní postavení nijak nezměnilo. Podle soudu prvního stupně bylo nepochybně na místě žalovat na plnění, kde se otázka neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce ze dne 10. 7. 1998 řešila jako otázka předběžná. Žalobce ostatně také svého práva využil a k ochraně svých práv žalobu na plnění k soudu podal, leč se svým návrhem neuspěl.

K uvedenému právnímu názoru soudu prvního stupně doplnil odvolací soud, že jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, neboť lze žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce lze řešit jako předběžnou otázku v řízení, kde by se žalobce domáhal přímo určení existence práva nebo právního vztahu k tomuto majetku. Aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy je nejen ten, kdo je účasten právního vztahu, tedy kdo je účastníkem této smlouvy, ale i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by rozhodnutí o žalobě mohlo mít dopad na její právní postavení. Nedostatek naléhavého právního zájmu na této určovací žalobě na neplatnost smlouvy je tedy podle odvolacího soudu dán i z pohledu aktivní legitimace žalobce k takové žalobě, neboť i kdyby bylo žalobě na určení neplatnosti smlouvy vyhověno, nemohlo by to mít dopad na právní postavení stěžovatele, neboť ten by se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, s ohledem na rozhodnutí vlády, kterým bylo FNM uloženo zrušit výsledek posledního kola veřejné soutěže.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů se lze -is ohledem na specifika daného případu - ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. V dané souvislosti totiž nelze přehlédnout, že stěžovatel již dříve podal ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 671/01; stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 29 Cdo 2853/99-75, ze dne 11. 9. 2001 (ve spojení s rozsudky nižších soudů), kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cmo 27/99, ze dne 24. 8. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 48 Cm 247/98, ze dne 14. 7. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, domáhajícího se vůči FNM ČR uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ST, s.p. s příslušenstvím. Jak Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 671/01 ze dne 18. 4. 2002 vyslovil, jádrem návrhu byl nesouhlas stěžovatele s tím, že obecné soudy nepřezkoumávaly, zda vláda ČR byla oprávněna rozhodnout o změně privatizační metody z privatizace metodou veřejné soutěže na privatizaci bezúplatným převodem. Všechny ostatní otázky, tj. zejména posouzení smlouvy o převodu privatizovaného majetku uzavírané mezi FNM a stěžovatelem byly totiž závislé právě na rozhodování o privatizaci. Ústavní soud po přezkoumání celého řízení a všech podkladových materiálů tehdy souhlasil s právními závěry obecných soudů v tom, že smlouva uzavřená mezi FNM a stěžovatelem v době, kdy zakladatelem nebyla předmětná část privatizovaných ST převedena na F., byla absolutně neplatná proto, že F v té době nemohl s uvedeným majetkem disponovat právem vlastníka. Skutečnost, že majetek byl zakladatelem převeden až následně po změně usnesení vlády a po novém rozhodnutí o privatizaci, nemohla vést k odstranění výše uvedeného důvodu neplatnosti smlouvy a tak k její konvalidaci. O právním posouzení této skutečnosti nebylo podle názoru Ústavního soudu pochyb. Ústavní soud uvedl, že stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv (práva na soudní ochranu) především v tom, že obecné soudy nepřezkoumaly usnesení vlády ČR o privatizaci, resp. změnu tohoto usnesení. Ústavní soud však prohlásil, že zde nemůže stěžovateli přisvědčit právě proto, že samotné rozhodnutí o privatizaci je vyloučeno ze soudního přezkumu a soudy proto nemohou přezkoumávat a rozhodovat ve věci, která není svěřena do jejich pravomoci a naopak je z ní výslovně vyloučena. Pokud Ústavní soud jindy judikoval, že je v pravomoci obecných soudů rozhodovat v otázkách souvisejících s privatizací, pak se jednalo vždy jen o soudní přezkum toho, zda byly naplněny předpoklady stanovené zákonem pro možnost privatizace. O takovou situaci se však v předmětné věci nejednalo, protože stěžovatel vytýkal obecným soudům, že nepřezkoumaly samotné rozhodnutí vlády o privatizaci. Proto byla tehdejší ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. I proto, nad rámec dalších důvodů uvedených výše, lze uzavřít, že při komplexním posouzení celé věci - podle přesvědčení Ústavního soudu - nelze ani z ústavněprávního hlediska obecným soudům vytýkat, že na straně stěžovatele neshledaly naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o bezúplatném převodu majetku do vlastnictví obce (města T.) ze dne 10. 7. 1997 je neplatná.

Je třeba znovu zdůraznit, že základ sporu byl řešen - podle názoru obecných soudů i podle přesvědčení Ústavního soudu - ve shora zmiňovaném řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ST, s.p., ve kterém se svojí žalobou neuspěl, a v následném řízení před Ústavním soudem v něm byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (III. ÚS 671/01). V nyní zkoumané věci tedy nelze dovozovat, že by Ústavní soud mohl - ve vztahu k tomu, o co stěžovatel zejména usiluje, tedy o vyslovení neplatnosti smlouvy o převodu předmětného majetku na město T. - zásadním způsobem opět inferovat a měnit či znovu otevírat řízení, jehož právní podstata byla vyřešena již dříve, v jiném řízení před nezávislými soudy, jejichž rozhodnutí již Ústavní soud přezkoumal. Jen pro úplnost lze doplnit, že přesvědčení stěžovatele, že by daná smlouva měla být s ohledem na výše podrobně popsané okolnosti případu uzavřena s ním a nikoliv s městem T., nemůže být podle názoru Ústavního soudu chápáno ani jako tzv. legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, které - i podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva - musí vycházet z konkrétního zákonného ustanovení nebo soudního rozsudku; musel by zde tedy být výrazně silnější právní základ takového očekávání, než je skutečnost, že FNM oznámil v roce 1997 stěžovateli, že vyhodnotil jeho soutěžní návrh jako vítězný. To je třeba posuzovat i se zřetelem na další právní a administrativní kroky, jež v další době následovaly.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 492/2002, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, nutno uvést, že toto rozhodnutí sice nebylo, v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením § 243c odst. 2 o.s.ř., které Ústavní soud následně svým nálezem ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) zrušil, odůvodněno; tato skutečnost však sama o sobě nemůže vést k vyhovění ústavní stížnosti a k zrušení takového rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vždy je totiž třeba zejména zkoumat, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele v řízení před nalézacím a odvolacím soudem; pokud se tak nestalo - jako v daném případě - bylo by zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu projevem zcela formalistického přístupu a na věci samé by nemohlo nic změnit. Nejedná se tedy o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Je-li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který musí být odmítnut (srov. ust. § 43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).

Ostatně, nelze přehlédnout, že Ústavní soud již ustanovení, které stěžovatel - důsledně vzato - napadá (§ 243c odst. 2 o.s.ř.), v jiném řízení zrušil (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, str. 131 a násl., vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.).

Jen pro úplnost lze ještě doplnit, že návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona by bylo nutno odmítnout i z toho důvodu, že stěžovatel vlastně napadl ustanovení předpisu, který je ve smyslu legislativně - technickém pouhým novelizujícím předpisem, jenž vnesl změny a doplnění do zákona novelizovaného, tedy v daném případě do občanského soudního řádu, který by však právě správně měl být v petitu návrhu napadnut (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str. 271 a násl.). Uvedené konstatování však má s ohledem na shora uvedené pouhý akademický charakter.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2006

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru