Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 215/02Usnesení ÚS ze dne 03.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
hmotné zabezpečení
Důchod
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.215.02
Datum podání10.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 29, § 71

2/1993 Sb., čl. 30

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 215/02 ze dne 3. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti K.N., zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 20 Cao 15/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2000, č.j. 27 Ca 63/2000-19, potvrdil v právní věci navrhovatelky K.N. (dále jen "stěžovatelka") proti odpůrci Česká správa sociálního zabezpečení, Praha (dále jen "ČSSZ") rozhodnutí ČSSZ ze dne 7. 3. 2000, č. 265 305 086, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud uvedl, že citovaným rozhodnutím ČSSZ byl stěžovatelce přiznán starobní důchod podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). Do tohoto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, v němž namítla, že nebylo vyhověno její žádosti o přiznání starobního důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. a nebyla vyloučena doba pobírání švýcarského starobního důchodu od 1. 4. 1988 do 31. 12. 1995. Městský soud z dávkového spisu stěžovatelky zjistil, že na základě její žádosti o starobní důchod ze dne 14. 3. 1996 bylo ČSSZ vydáno rozhodnutí ze dne 1. 4. 1997, kterým byl stěžovatelce přiznán starobní důchod. Poté stěžovatelka předložila potvrzení o odpracované době ve Švýcarsku a na základě tohoto potvrzení bylo vydáno rozhodnutí ČSSZ ze dne 7. 3. 2000, č. X, kdy jí odpracovaná doba ve Švýcarsku byla zhodnocena jako doba vyloučená ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 149/1988 Sb."). Městský soud z dávkového spisu stěžovatelky dále zjistil, že ČSSZ při výpočtu jejího starobního důchodu od 1. 1. 1996 postupovala podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 100/1988 Sb.") tak, že (s ohledem na to, že v roce 1968 stěžovatelka měla na území ČR poslední výdělek) vzala v úvahu její průměrný měsíční výdělek za roky 1964 - 1968. Podle zákona č. 155/1995 Sb. bylo stěžovatelce na území ČR hodnoceno 24 roků pojištění, tj. 48 % z průměrného měsíčního výdělku, což představuje částku 641,- Kč a tato částka včetně valorizačních zvýšení činí 889,- Kč měsíčně. Doba od roku 1968 do 31. 3. 1988 jí byla v souladu s ustanovením § 12 odst. 7 vyhlášky č. 149/1988 Sb. - vzhledem k tomu, že ve Švýcarsku pracovala (a nešlo o pracovníky v zahraničí a o doby započtené podle § 10) - zhodnocena jako doba vyloučená. Městský soud poukázal na to, že ČSSZ postupovala správně, jestliže ve smyslu ustanovení § 71 zákona č. 155/1995 Sb. provedla propočet výše starobního důchodu stěžovatelky podle zákona č. 100/1988 Sb. a též podle zákona č. 155/1995 Sb. a poté stěžovatelce přiznala důchod podle zákona č. 100/1988 Sb. Vyloučit dobu pobírání švýcarského starobního důchodu citované ustanovení vyhlášky č. 149/1988 Sb. neumožňovalo. Podle názoru městského soudu je pobírání starobního důchodu v zahraničí možno zahrnout do doby vyloučené až na základě zákona č. 134/1997 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1998, takže tento zákon se na výpočet starobního důchodu stěžovatelky nemůže použít. Městský soud proto dovodil, že rozhodnutí ČSSZ je ve smyslu ustanovení § 71 zákona č. 155/1995 Sb. věcně správné a potvrdil je.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 20 Cao 15/2001, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V prvé řadě konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny, a vyvodil z něho závěr, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Vrchní soud dále uvedl že napadeným rozhodnutím ČSSZ ze dne 7. 3. 2000, č. 265 305 086, byl stěžovatelce přiznán starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb. s tím, že výše důchodu se skládá ze základní výměry ve výši 680,- Kč měsíčně a z procentní výměry. ČSSZ vycházela ze správného zjištění, že v roce 1968 dosáhla stěžovatelka při době zaměstnání 323 dnů vyměřovacího základu ve výši 14.246,- Kč, přičemž počet dnů vyloučených dob činil 7001. Do těchto dob bylo nutno zahrnout 2 dny v roce 1968 (doba pobírání nemocenského) a dobu, kdy stěžovatelka pracovala ve Švýcarsku a byla zde důchodově pojištěna. Tato doba pojištění je totiž dobou vyloučenou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., který odkazuje na předchozí právní úpravu vyloučených dob, pokud jde o doby "získané" před 1. 1. 1996. Předchozí úprava byla zakotvena v § 12 odst. 7 vyhlášky č. 149/1998 Sb. Vrchní soud uvedl, že stěžovatelce lze přisvědčit potud, že s účinností od 1. 1. 1998 je mezi doby vyloučené zahrnuta též doba pobírání starobního důchodu, za něž se považuje i vyplácení takových důchodů od zahraničního (v souzené věci švýcarského) nositele pojištění. Stalo se tak zákonem č. 134/1997 Sb. Poněvadž však tento zákon neobsahuje v tomto směru žádné přechodné ustanovení, je nutno přihlédnout k čl. V. zákona č. 289/1997 Sb., kterým se (poznámka: mimo jiné) mění a doplňuje zákon č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 134/1997 Sb. (a na nějž stěžovatelka odkazuje), podle něhož o nárocích na důchody, které vznikly před 1. 1. 1998 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. 1. 1998, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhoduje podle předpisů platných před tímto dnem. Odvolací soud proto dovodil, že o stěžovatelčině nároku na změnu výše dávky bylo třeba rozhodnout podle předpisů platných přede dnem 1. 1. 1998, neboť nárok vznikl před 1. 1. 1998 a bylo o něm již jednou pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud v této souvislosti poznamenal, že jde o zásadu vztahující se k nároku samotnému; pokud jde o vyloučené doby, je mezi ně zahrnuta doba pobírání starobního důchodu až od 1. 1. 1998, což znamená, že jde o dobu získanou po tomto datu. Vrchní soud současně poukázal na princip, podle něhož "rozhodující je, která právní úprava platila v době, do níž vyloučené doby spadají, a to bez ohledu na datum vzniku nároku na důchod. Je pak tudíž nerozhodné, zda nárok vznikl před 1. 1. 1998 či po tomto datu, jak se mylně domnívá navrhovatelka".

Podle názoru odvolacího soudu příznivější řešení nevyplývá pro stěžovatelku ani z obsahu Smlouvy mezi Českou republikou a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení (která vstoupila v platnost dne 1. 11. 1997; dále jen "Smlouva"), na jejíž obsah (zejména čl. 31 odst. 2) stěžovatelka v žádosti o nové vyměření dávky odkazovala, neboť novým vyměřením nedošlo v žádném případě ke snížení jejího dosavadního nároku. Dle vrchního soudu nedošlo ani k porušení čl. 21 odst. 3 Smlouvy, neboť při vydávání napadeného rozhodnutí byly z rozhodného období vyloučeny doby pojištění získané podle švýcarských právních předpisů, jimiž byla doba pojištění stěžovatelky z titulu jejího zaměstnání. Doba pobírání starobního důchodu "není dobou pojištění z hlediska předpisů důchodového pojištění (zabezpečení), ale pouze nemocenského pojištění, a proto nemohla být z rozhodného období vyloučena". Vrchní soud dále konstatoval, že na stěžovatelčin případ "nelze pak vztáhnout čl. 30 odst. 1 Smlouvy, neboť ten pamatuje na pojistné případy, které nastaly před jejím vstupem v platnosti a které nezakládaly nároky na dávky před tímto dnem. Navrhovatelce (poznámka: stěžovatelce) však byl starobní důchod před uvedeným datem přiznán".

Odvolací soud proto uzavřel tak, že ČSSZ neměla - s ohledem na ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. - jinou možnost, než stěžovatelce vypočítat starobní důchod (byť přiznaný podle zákona č. 155/1995 Sb.) podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995 v rozsahu uvedeném v odst. 4 téhož ustanovení, a to včetně zvýšení, která by náležela k tomuto důchodu k uvedenému dni.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 20 Cao 15/2001, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že v souzené věci jde o "řešení otázky v právním předpise výslovně neupravené, zda může být výše starobního důchodu, na které vznikl nárok podle právních předpisů ČR za dobu zaměstnání či pojištění v ČR, nepříznivě ovlivněna dobou pobírání cizozemského starobního důchodu". Dále poukázala na to, že účelem podstatné změny ve výpočtu vyměřovacího základu (poznámka: zákonem č. 155/1995 Sb.) oproti právní úpravě z roku 1988 bylo, aby na výši důchodu mělo vliv velmi dlouhé období v produktivním životě člověka. Podstatná změna ve výpočtu vyměřovacího zákona si vyžádala ochranné ustanovení (§ 71 odst. 1 citovaného zákona), které platí do roku 2005. Stěžovatelka se současně domnívá, že úmysl zákonodárce (vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu) byl zřejmý; tj. že rozhodné období bude zahrnovat i doby, kdy pojištěnec neměl žádný vyměřovací základ a že doby, při jejichž trvání by nebylo přiměřené vyžadovat placení pojistného, popř. doby, v nichž se nepodaří prokázat výši vyměřovacích základů, se z rozhodného období vylučují. To, že zákonodárce v příslušném původním ustanovení § 16 odst. 4 citovaného zákona neuvedl i dobu pobírání starobního důchodu, "svědčí jen o nedostatku zkušeností s důsledky opuštění podmínky trvalého pobytu na území ČR jako jedné z podmínek vzniku nároku na důchod, nikoliv o úmyslu snížit právě v těchto případech vyměřovací základ". Obdobně stěžovatelka dovozuje to - ze skutečnosti, že zákon č. 134/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., neobsahuje žádné přechodné ustanovení - že jeho čl. I. bod 14 "doplňuje původní znění § 16 odst. 4 zdp (poznámka: zákona č. 155/1995 Sb.), aniž kdo bude zkoumat, od kdy toto doplnění platí a zda tedy lze vyloučit dobu pobírání starobního důchodu až od roku 1998 nebo i roky 1996 a 1997 ... Pokud by měl zákonodárce v úmyslu vylučovat doby pobírání starobního důchodu až od roku 1998, vyjádřil by to přímo v §u 16 odst. 4 zdp".

Stěžovatelka dále poukázala na to, že se odvolací soud (na str. 11 rozsudku) dopustil nepřesnosti v citování čl. 30 odst. 1 Smlouvy, pokud uvedl, že na stěžovatelčin případ "nelze vztáhnout čl. 30 odst. 1 Smlouvy, neboť ten pamatuje na pojistné případy, které nastaly před jejím vstupem v platnosti a které nezakládaly nároky na dávky před tímto dnem. Navrhovatelce (poznámka: stěžovatelce) však byl starobní důchod před uvedeným datem přiznán". Stěžovatelka v této souvislosti připomíná, že čl. 30 Smlouvy je rozdělen do čtyř odstavců; v prvním se uvádí, že "Tato smlouva se vztahuje také na pojistné případy, které nastaly před jejím vstupem v platnost.", zatímco druhý odstavec zní: "Tato smlouva nezakládá žádné nároky na dávky za doby před jejím vstupem v platnost.". Stěžovatelka se domnívá, že slova "nezakládá žádné nároky" lze vyložit v souvislosti s odstavcem prvním jedině tak, že nezakládá nárok na výplatu dávky, i když pojistný případ "před vstupem Smlouvy" nastal. To přesně odpovídá její situaci, neboť "pojistný případ nastal sice již v roce 1981, popř. v roce 1986 nebo 1991, nárok na výplatu důchodu vyměřeného podle Smlouvy však náleží nejdříve ode dne jejího vstupu v platnost". Stěžovatelka se domnívá, že tím má být zaručeno, že se Smlouva vztahuje i na případy, kdy občan splnil všechny podmínky již v minulosti; odstavec druhý pak vylučuje poskytování důchodu za doby před vstupem Smlouvy v platnost - nelze tedy zpětně dávku doplácet. Tento článek prý Vrchní soud v Praze v souvislosti s čl. 31 odst. 2 Smlouvy nesprávně vykládá, neboť odstavec druhý dává občanům právo požádat o nové vyměření důchodu ve smyslu Smlouvy. Stěžovatelka z toho dovozuje, že není možné nejméně ode dne platnosti Smlouvy ponechat starobní důchod přiznaný podle zákona č. 155/1995 Sb. bez nového vyměření podle zásad této Smlouvy a proto by měl být její starobní důchod vyměřen nově, resp. jeho výše změněna po stanovení vyměřovacího základu tak, že bude z rozhodného období 1968 až 1995 vyloučena nejen doba pojištění ve Švýcarsku, ale i doba pobírání švýcarského starobního důchodu. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud porušil principy právního státu a důvěry občana v závazné mezinárodní smlouvy, jestliže v důsledku nerespektování Smlouvy a také Úmluvy MOP o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách (uveřejněné pod č. 416/1991 Sb.) neuznal zásadu "stanovení výše důchodu v závislosti na předchozích výdělcích dotyčné osoby ... když dosažený výdělek v roce 1968 ČSSZ rozdělila nejen na dobu zaměstnání v roce 1968, ale i na dobu několika roků pobírání cizího starobního důchodu".

Stěžovatelka tvrdí, že jí vrchní soud upřel právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Došlo prý i k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odvolací soud "nepřihlížel pečlivě ke všemu, co uvedli účastníci", jak mu to ukládá § 132 o.s.ř. a konečně k porušení čl. 1 Listiny o rovnosti občanů v právech, neboť "bez jakéhokoliv přijatelného odůvodnění vzniklé nerovnosti je osobní vyměřovací základ, z něhož se vypočítává procentní výše důchodu, některým důchodcům (kteří mohli uplatnit nárok na český důchod až po roce 1995) zhoršována kvalita důchodového zabezpečení v závislosti na tom, co se dělo hluboko po vzniku sociální události, zatímco u ostatních důchodců je pro výpočet vyměřovacího základu rozhodující jen příjem dosažený v produktivním věku před vznikem sociální události".

Stěžovatelka proto navrhla Ústavnímu soudu, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 20 Cao 15/2001, zrušil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 267). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva (u Městského soudu v Praze a v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze) domáhala, a ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud "nepřihlížel pečlivě ke všemu, co uvedli účastníci", jak mu to ukládá § 132 o.s.ř., avšak tvrzené náležitě nekonkretizovala. Pokud poukazuje na údajné ignorování důkazů odůvodňujících odvolání (zejména vztahujících se ke splnění nároku na český dílčí starobní důchod již ke dni 5. 3. 1981), Ústavní soud jí přisvědčit nemůže, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (na str. 7 a násl. a str. 10, č.l. 42 a násl. a č.l. 45 soudního spisu) tuto otázku dostatečně jasně a zřetelně vysvětlil. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda byl soudní proces jako celek spravedlivý. Ani z tohoto hlediska však neshledal žádné pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, a není důvodu se domnívat, že by obecné soudy v souzené věci nepostupovaly nestranně a nezávisle.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí odvolacího soudu v zásadě věcí jeho posouzení a jeho argumenty (uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. Ústavní soud bere na vědomí tvrzení stěžovatelky, že pokud zákonodárce v příslušném původním ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. neuvedl i dobu pobírání starobního důchodu, "svědčí to jen o nedostatku zkušeností s důsledky opuštění podmínky trvalého pobytu na území ČR jako jedné z podmínek vzniku nároku na důchod, nikoliv o úmyslu snížit právě v těchto případech vyměřovací základ"; zvažuje i její úsudek, že ze skutečnosti, že zákon č. 134/1997 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., neobsahuje žádné přechodné ustanovení, plyne, že jeho čl. I. bod 14 "doplňuje původní znění § 16 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., aniž kdo bude zkoumat, od kdy toto doplnění platí a zda tedy lze vyloučit dobu pobírání starobního důchodu až od roku 1998 nebo i roky 1996 a 1997, a že pokud by měl zákonodárce v úmyslu vylučovat doby pobírání starobního důchodu až od roku 1998, vyjádřil by to přímo v §u 16 odst. 4 zdp". Jde však o úvahu, která se jeví být racionální jen zdánlivě, neboť z hlediska ochrany ústavnosti se nejedná o nic jiného než o spektakulární a účelová tvrzení. V případě opačného přístupu by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy ČR, ale postupně by se stával pravidelnou třetí instancí, což jeho úkolem není (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267). Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze proto za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny nelze považovat (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 255; o případ uváděný v těchto nálezech se v souzené věci nejedná).

Stejně tak nemůže Ústavní soud dát stěžovatelce za pravdu, pokud namítá porušení čl. 1 Listiny, tj. porušení rovnosti občanů v právech tím, že u důchodců, kteří mohli uplatnit nárok na český důchod až po roce 1995, je zhoršována kvalita důchodového zabezpečení v závislosti na tom, co se dělo hluboko po vzniku sociální události. Odvolací soud dostatečně zřetelně vysvětlil podstatu rozhodování o stěžovatelčině nároku na důchod a poukázal na její situaci, jestliže o jejím nároku, který vznikl před 1. 1. 1998, bylo (již jednou) pravomocně rozhodnuto podle předpisů platných před tímto dnem. Stejně tak v případě vyloučených dob Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na argumentaci vrchního soudu, podle níž rozhodující je skutečnost, která právní úprava platila v době, do níž vyloučené doby spadají, a to bez ohledu na datum vzniku nároku na důchod.

Ústavní soud ostatně (i v právě uvedené souvislosti) konstatuje, že vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně vyložil, proč uvedenou právní úpravu nelze na souzenou věc vztáhnout, jestliže byl stěžovatelce starobní důchod před vstupem Smlouvy v platnost přiznán. Na tom nic nemění to, že vedle ustanovení odst. 1 neodkázal na ustanovení odst. 2 čl. 30 Smlouvy, avšak ve vztahu k obsahu obou článků jejich interpretaci provedl. Stěžovatelka se dále mýlí, jestliže se domnívá, že jí starobní důchod nebyl nově vyměřen, neboť správní žalobou napadeným rozhodnutím ČSSZ ze dne 7. 3. 2000, č. 265 305 086, (tedy již za platnosti Smlouvy), ji tento důchod znovu vyměřen byl a jeho výše změněna po stanovení vyměřovacího základu (při vyloučení doby pojištění ve Švýcarsku, a v případě doby pobírání švýcarského starobního důchodu při vyloučení od 1. 1. 1998), a to z důvodů v odůvodnění vrchního soudu vysvětlených (na str. 11 odůvodnění; č.l. 46 spisu) a výše Ústavním soudem připomenutých. To je v souladu s čl. 21 odst. 3 Smlouvy. Porušeno nemohlo být ani ustanovení odst. 1 čl. 31 Smlouvy, neboť dřívější rozhodnutí ČSSZ (ze dne 1. 4. 1997) tomuto novému vyměření nebránilo a nové vyměření respektovalo skutečnost, že pojistný případ nastal před vstupem Smlouvy v platnost. Nedošlo ani k porušení ustanovení odst. 1 čl. 30 Smlouvy. Ústavní soud současně dodává, že však ani za této situace (tj. při novém vyměření správní žalobou napadeným rozhodnutím ČSSZ) nemohly být - z důvodů vrchním soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedených - Smlouvou založeny žádné (další) nároky na dávku za doby před jejím vstupem v platnost a byl tedy respektován i odst. 2 čl. 30 Smlouvy. Ústavní soud musí dále za lichou označit námitku stěžovatelky proti údajně nesprávnému výkladu ustanovení odst. 2 čl. 31 Smlouvy vrchním soudem, neboť ten i v tomto směru správně poukázal na to, že novým vyměřením v žádném případě nedošlo ke snížení dosavadního nároku stěžovatelky.

Za tohoto stavu nelze akceptovat ani námitku porušení stěžovatelčina práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle ustanovení čl. 30 odst. 1 Listiny a ani stěžovatelčino tvrzení, že vrchní soud neuznal zásadu stanovení výše důchodu v závislosti na předchozích výdělcích dotyčné osoby dle Úmluvy MOP o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách. Vrchní soud vyložil své právní názory, pokud jde o dotčenou právní úpravu (včetně novel provedených zákony č. 134/1997 Sb. a č. 289/1997 Sb.) dostatečně jasně, logicky a přesvědčivě, takže Ústavní soud nevidí důvod, aby ani v tomto směru jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska korigoval.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru