Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2142/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkodůvodnění
daň/správce daně
platební výměr
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.2142.15.1
Datum podání16.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 54 odst.2

337/1992 Sb., § 63 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2142/15 ze dne 29. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti UK-service s. r. o., se sídlem Praha 9, Jandova 208/8, IČ: 26184559, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 208/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2015 č. j. 9 Afs 175/2014-24 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014 č. j. 8 Af 66/2010-203, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. července 2015, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ukládání daní a poplatků jen na základě zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny.

2. Městský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, zamítl žalobu stěžovatelky podanou dne 28. listopadu 2007, jíž se domáhala zrušení osmi rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 12. listopadu 2007, kterými byla zamítnuta její odvolání proti sedmi platebním výměrům ze dne 19. března 2007 a jednomu platebnímu výměru ze dne 28. května 2007, vydanými Finančním úřadem pro Prahu 9. Všemi platebními výměry byl stěžovatelce sdělen předpis penále za prodlení úhrady daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. července 2000 do 30. června 2002 v celkové výši 80 270 Kč.

3. Kasační stížnost stěžovatelky, podanou proti rozsudku Městského soudu v Praze, Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl, a to rozsudkem napadeným ústavní stížností.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že k její žádosti a za správní poplatek 300 Kč vydal správce daně dne 7. listopadu 2005 potvrzení, že ke dni 7. listopadu 2005 nemá daňové nedoplatky. Stalo se tak v souvislosti s předpokládaným ukončením činnosti stěžovatelky a jejím výmazem z obchodního rejstříku, přičemž následně došlo ke změně původního záměru a společnost byla v únoru 2006 prodána novému majiteli, který se stal novým jediným společníkem a jednatelem stěžovatelky. I přes tyto skutečnosti Městský soud v Praze při hodnocení žalobních námitek dospěl k závěru, že uvedené potvrzení má za následek toliko vznik nároku na náhradu škody, kterou tímto stát (správce daně) způsobil, nemá to však žádný vliv na zákonnost následně vydaných platebních výměrů na daňové penále. Stěžovatelka s těmito závěry vyslovila nesouhlas. Napadená rozhodnutí správce daně, která stěžovatelka napadla žalobou, jsou podle jejího názoru neústavní, nezákonná, překvapivá a jako taková neměla při soudním přezkumu úspěšně obstát. Stěžovatelka má za to, že postup ve věci rozhodujících soudů svědčí o libovůli a porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci a presumpce správnosti aktu veřejné moci, jakož i ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci.

5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, zde zjistitelné nejsou.

9. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že městský soud se celou věcí řádně zabýval, v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Městský soud se přitom vypořádal i s námitkami vznesenými stěžovatelkou, jež jsou rovněž uvedeny v ústavní stížnosti.

10. Nejvyšší správní soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelce vznikla povinnost platit penále za prodlení úhrady daně z přidané hodnoty ze zákona. Tato její povinnost trvala jak v době vydání potvrzení o bezdlužnosti, tak v době vydání platebních výměrů, neboť nenastala žádná skutečnost, se kterou by zákon spojoval zánik povinnosti penále platit (potvrzením o bezdlužnosti správce informoval stěžovatelku toliko o stavu jejího osobního daňového účtu). Vydanými platebními výměry správce daně neukládal povinnost platit penále, pouze v souladu s § 63 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2006, nýbrž stěžovatelce sdělil výši penále k určitému dni. Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že předmětem řízení není posouzení správnosti postupu dřívějšího správně daně spojeného s vydáním potvrzení o bezdlužnosti v době, kdy existovala povinnost stěžovatelky uhradit penále a stejně tak se v tomto řízení nebylo možno zabývat případnými jinými nároky stěžovatelky, což jí nicméně nebrání ve využití jiných právních institutů, jež český právní řád nabízí.

11. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

12. Ústavní soud nemá za to, že by posuzovaná věc dosáhla intenzity, nevyhnutelné pro ústavněprávní rozměr přezkumu. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci lze uzavřít, že stěžovatelce se porušení namítaných základních práv nezdařilo doložit.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru