Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 214/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
škoda/náhrada
důkazní břemeno
Poškozený
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.214.15.1
Datum podání22.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

99/1963 Sb., § 135 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 214/15 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 381/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 21 Cdo 1877/2013-119 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 16 Co 232/2012-91, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Domova důchodců Šumperk, příspěvkové organizace, IČ: 75004011, se sídlem Šumperk, U sanatoria 2631/25, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. ledna 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku (dále též "soud prvního stupně") ze dne 15. ledna 2009 č. j. 1 T 400/2008-730, jenž nabyl právní moci dne 11. února 2009, uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 téhož zákona. Posledně uvedeného trestného činu se měl dopustit ve stručnosti tím, že přivodil státu prostřednictvím rozpočtových nákladů Sociálních služeb Šumperk, příspěvkové organizace (právní předchůdkyně vedlejší účastnice), škodu, když jako její ředitel

a) po dohodě s jiným zaměstnancem na vlastní náklady opatřil materiál na opravu fasády penzionu pro důchodce za 15 000 Kč a po jejím provedení nechal z rozpočtu příspěvkové organizace proplatit na základě fiktivní faktury blíže určeného dodavatele částku 94 000 Kč, ze které si ponechal hotovost 34 000 Kč a částku 7 000 Kč vyplatil tomuto dodavateli za poskytnutí faktury;

b) sám navrhl dvěma zaměstnancům odměny pod předem dohodnutou podmínkou, že mu z ní následně bude odevzdáno přibližně 40 %, načež získal od jednoho z nich částku 76 880 Kč a od druhého postupně částky 6 000 Kč a 7 000 Kč;

c) uzavřel s jinou osobou dohodu o provedení práce mimo pracovní poměr, na jejímž základě ji vyplatil celkem 15 600 Kč, aniž by na jejím základě byly dohodnuté práce skutečně provedeny,

d) z pozice nadřízeného pracovníka odesílal po dobu dvou let zaměstnance příspěvkové organizace ve funkci řidič - údržbář, aby v rozsahu průměrných 12 hodin měsíčně prováděl drobné práce při výstavbě jeho rodinného domu; za tuto dobu byla tomuto zaměstnanci hrazena mzda v plné výši, tedy ve výši o 39 981,50 Kč vyšší, než jaká by odpovídala skutečně provedené práci.

3. Žalobou podanou dne 16. listopadu 2009 se Sociální služby Šumperk, příspěvková organizace (dále jen "žalobkyně"), domáhala vůči stěžovateli náhrady škody, která jí měla být způsobena uvedeným jednáním. Předmětem sporu byla částka 204 270,50 Kč s příslušenstvím, sestávající z částek 34 000 Kč a 7000 Kč, jež měly být vyplaceny na základě falešné faktury bez jakékoliv protihodnoty [skutek a)], částky 76 880 Kč, kterou měl získat stěžovatel z odměn vyplacených zaměstnancům žalobkyně na základě jeho návrhu, zvýšené o odvody na sociální a zdravotní pojištění ve výši 26 909 Kč [skutek b)], částky 19 500 Kč, představující proplacenou mzdu za neodvedenou práci, navýšenou o uvedené odvody [skutek c)], a částky 39 981,50, představující proplacenou mzdu za dobu, kdy příslušný zaměstnanec pracoval na rodinném domě stěžovatele [skutek d)].

4. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. února 2012 č. j. 14 C 47/2009-69 (jeho výrokem I) byla žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení právě výše uvedené částky, zamítnuta. Z jeho odůvodnění vyplývá, že v souladu s § 135 odst. 1 občanského soudního řádu je soud vázán výrokem, že byl trestný čin nebo správní delikt spáchán, a výrokem o tom, kdo jej spáchal, nikoliv však též zjištěnou výší škody. V dané věci přitom podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by žalobkyni některým z výše uvedených jednání stěžovatele nějaká škoda vznikla.

5. S uvedeným hodnocením se neztotožnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud"), jenž svým rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 16 Co 232/2012-91 změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 204 270,50 Kč s příslušenstvím. V této souvislosti uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je třeba nejen zaviněného kvalifikovaného protiprávního jednání, ale též způsobení určité škody, v důsledku čehož je soud v dané věci při rozhodování o náhradě škody v občanském soudním řízení vázán trestním rozsudkem ve všech okolnostech, které jsou podmínkou odpovědnosti stěžovatele za škodu žalobkyni způsobenou. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel měl možnost skutkově i právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy k vznesenému obvinění v průběhu trestního řízení. Této možnosti ovšem nevyužil, proti trestnímu příkazu nepodal odpor a ten nabyl právní moci. Za této situace tak odvolací soud nemohl akceptovat, aby v civilním řízení, kdy je po stěžovateli požadovaná náhrada škody, fakticky přezkoumával rozhodnutí trestního soudu. Závěr, že svým jednáním nezpůsobil žalobkyni žádnou škodu, by ve své podstatě zpochybnil důvodnost jeho odsouzení. Z trestního příkazu tedy bylo třeba v souladu s § 135 odst. 1 občanského soudního řádu převzít i závěr, že jí vznikla škoda.

6. K jednotlivým dílčím nárokům pak odvolací soud uvedl, že zcela jasně vznikla škoda v důsledku skutku a), neboť stěžovatel bezdůvodně zaplatil částku 7 000 Kč a ponechal si částku 34 000 Kč, aniž by poskytl žalobkyni jakoukoliv protihodnotu. Pokud jde o skutek b), za odměny vyplacené v souladu se zákonem nelze považovat vyplacení mimořádných odměn pod předem dohodnutou podmínkou následného odevzdání podílu z této odměny sobě, pročež lze považovat za škodu i zaplacení částky 76 880 Kč, navýšené o odvody ve výši 26 909 Kč. Škoda měla dále vzniknout skutkem c), neboť k proplacení mzdy ve výši 19 500 Kč na základě dohody o provedení práce došlo navzdory tomu, že dohodnuté práce nebyly provedeny. Nakonec je nepochybná i škoda ve výši 39 981,50 Kč, jež vznikla v důsledku skutku d), když na příkaz stěžovatele byla proplacena mzda zaměstnanci, přestože stěžovatel věděl, že v příslušném období tento zaměstnanec nepracoval pro žalobkyni, nýbrž pro něj na stavbě jeho rodinného domu.

7. Uvedeným závěrům přisvědčil i Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud"), který rozsudkem ze dne 22. října 2014 č. j. 21 Cdo 1877/2013-119 zamítl dovolání stěžovatele.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1979 sp. zn. Cpj 35/78, podle něhož je soud podle § 135 občanského soudního řádu vázán rozhodnutím soudu v trestním řízení, pokud se jím konstatuje, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, není však již vázán jinými skutečnostmi, a to zejména řešením otázky, v jaké výši a komu byla škoda způsobena. Bylo povinností žalobkyně, aby v řízení o své žalobě prokázala, že byla stěžovatelem poškozena a v jaké výši, přičemž v tomto ohledu nepostačovalo pouze poukázat na obsah trestního příkazu. Ten navíc konstatoval, že škoda byla způsobena státu, přestože zřizovatelem žalobkyně byl územní samosprávný celek.

9. To, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní, když nebyla schopna prokázat přesnou výši škody, jež ji měla být způsobena, je nejhmatatelnější v případě skutku d). Netvrdila totiž ani neprokazovala, ve kterých dnech, jak dlouho a v jakém čase měl příslušný zaměstnanec pro stěžovatele pracovat v jeho domě, v důsledku čehož nebylo možné určit, v jakém čase naopak neměl pracovat v pracovní době u žalobkyně. V tomto ohledu se sveřepě držela rámcového konstatování trestního soudu o 12 hodinách, které sice postačovalo pro naplnění trestní odpovědnosti, nikoliv však též odpovědnosti soukromoprávní. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele založena na svévolné aplikaci podústavního práva, právní závěry v nich obsažené jsou zase v extrémním rozporu s provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními. Z tohoto důvodu jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

III.

Vlastní posouzení

10. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

11. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

12. Ústavní soud má za to, že odvolací i dovolací soud aplikovaly § 135 odst. 1 občanského soudního řádu v souladu s jeho zněním a účelem. V trestním řízení bylo postaveno najisto, že stěžovatel způsobil žalobkyni škodu (šlo o součást skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona). Jednání, kterým k tomu došlo, bylo přitom podrobně specifikováno ve výroku trestního příkazu. Úvahy, na jejichž základě soudy posoudily výši této škody, měly svůj základ ve skutkových zjištěních trestního soudu a nelze jím vytknout, že by byly svévolné či nerozumné. To platí ve vztahu ke všem jednotlivým jednáním, jichž se měl stěžovatel dopustit. Pakliže stěžovatel nesouhlasí s tím, že se dopustil některého ze skutků uvedených v trestním příkazu (včetně škody v něm identifikované), měl možnost své námitky procesně adekvátním způsobem uplatnit již v rámci trestního řízení, a to podáním odporu. Takovýto úkon ovšem neučinil, přičemž svou tehdejší procesní nečinnost nemůže zhojit v následném civilním řízení, v jehož rámci je proti němu uplatněn nárok na náhradu škody, námitkami fakticky směřujícími k přehodnocení správnosti výroku o jeho vině. Lze tedy uzavřít, že s napadenými rozhodnutími nelze identifikovat žádný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení tohoto základního práva stěžovatele v dané věci zjevně nedošlo.

13. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru