Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2138/09 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Brno-venkov
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předst... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2138.09.1
Datum podání13.08.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 260

141/1961 Sb., § 71 odst.2, § 67 písm.b, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2138/09 ze dne 28. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 31 Nt 308/2009, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 9 To 331/2009, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2009, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 31 Nt 308/2009 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byl podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 9 To 331/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že jeho obhájce nebyl přítomen jeho výslechu při rozhodování o vazbě, neboť nebyl řádně vyrozuměn o jeho konání. Z protokolu nazvaného "Protokol o výslechu" sepsaného okresním soudem dne 11. 6. 2009 v době od 11:30 do 11:45 hodin lze dovodit, že obhájce obviněného JUDr. K. K. nebyl přítomen a že měl být "telefonicky uvědomen". Stěžovatel prohlašuje, že jeho obhájkyně JUDr. Klára Slámová nebyla o úkonu soudu vyrozuměna nijak a nikdy. Z uvedeného protokolu lze dovodit, že soud měl chybně za to, že obhájcem stěžovatele je JUDr. K. K., a proto také skutečného obhájce zvoleného obviněným na plnou moc založenou ve spise - JUDr. Kláru Slámovou - vůbec o konání úkonu neinformoval. Pouze dne 10. 6. 2009 v cca 23 hodin bylo obhájci JUDr. K. telefonicky sděleno soudcem okresního soudu, že soudkyně Mgr. Jana Lorencová plánuje výslech obviněných, u kterých byl podán návrh na vzetí do vazby, dne 11. 6. 2009 od 10 hodin. JUDr. K. však nebylo sděleno, kterých obviněných se úkon týká, a v případě kterých obviněných byl podán návrh na vzetí do vazby (JUDr. K. byl zmocněn k obhajobě 4 z 10 obviněných a JUDr. Slámová byla zmocněna k obhajobě pouze jednoho obviněného, tedy stěžovatele). JUDr. K. telefonujícímu soudci sdělil, že od 10:00 hodin se dostavit k úkonu nemůže, neboť v ranních hodinách je od 8:30 přítomen u hlavního líčení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, že však se může dostavit okamžitě po jednání tohoto soudu, tedy cca do 12. hodiny. Současně žádal, aby byl úkon s jím zastupovaným obviněným posunut soudkyní tak, aby se jej mohl zúčastnit. Oznamující soudce sdělil, že požadavek obhájce a jeho důvod soudkyni sdělí. Obhájci však soudcem současně nebylo sděleno, kterých obviněných se úkon bude týkat a v jakém pořadí budou výslechy prováděny. Dne 11. 6. 2009 v cca 8:10 telefonovala obhájci JUDr. K. osobně soudkyně Mgr. Jana Lorencová a oznámila, že by chtěla začít s jednáním o vazbě obviněných v 10:00, ale že by začala projednávat věc těch obviněných, které nezastupuje advokát K., tak, aby se mohl k jednání dostavit. Soudkyní však opět nebylo advokátovi sděleno, kterých obviněných se úkon bude týkat. Advokát soudkyni sdělil, že se dostaví do 12 hodin. Soudkyně s tímto termínem a postupem souhlasila a pouze žádala, aby se advokát dostavil co nejdříve, neboť již na dobu po 13 hodině má plánovanou jinou činnost. Advokát JUDr. K. se dostavil k úkonu soudu do suterénní místnosti zařízení cel předběžného zadržení v ulici Příčná v Brně v 11:59 hodin. V této době však již jednání o vazbě a výslech stěžovatele byly skončeny, neboť se úkon konal již v době od 11:30 do 11:45 hodin (viz protokol), tedy příjezdu obhájce nebylo soudem vyčkáno do předem ujednaného termínu, ačkoliv vyčkáno být mohlo. Přitom doba deseti hodin, která uplynula od vyrozumění JUDr. K. do konání výslechu mu rozhodně nedávala šanci na změnu jeho programu, neboť v noci těžko může shánět jiné advokáty či obvolávat soudy, aby změnily nařízené termíny hlavních líčení. Výslechem bez přítomnosti obhájce a tedy možnosti se se svým obhájcem radit bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu.

Stěžovatel dále namítá, že byl postupem soudu zkrácen na svých právech tím, že před rozhodnutím o vazbě nebyl seznámen s obsahem návrhu státního zástupce na jeho vzetí do vazby způsobem, který by mu umožnil se k tomuto návrhu řádně vyjádřit. Z protokolu vyplývá, že státní zástupce pouze v závěrečném návrhu odkázal na písemný návrh na vzetí do vazby, přičemž skutečnost, že by obviněný byl jakkoliv seznámen s obsahem tohoto návrhu z protokolu nijak dovodit nelze. Možnost se vyjádřit je dána tím, že se obviněnému návrh OSZ přečte, či alespoň předestře.

Stěžovatel také tvrdí, že nebyla splněna nezbytná podmínka, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Formulace okresního soudu, že "z dosud zjištěných skutečností je zřejmé, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, se stal, vykazuje všechny znaky výše citovaného trestného činu a současně jsou zde dány všechny důvody pro podezření, že skutek spáchal obviněný", je nepřezkoumatelná. Přitom upozorňuje, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1, 2, písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl spolu s dalšími obviněnými dopustit tím, že "po předchozích vzájemných dohodách mezi sebou a s dalšími dosud neustanovenými osobami, vedeni jednotným záměrem a s předem dohodnutou dělbou úkolů, se podíleli na organizaci, personálním a materiálním zajištění a uspořádání koncertů tzv. "White power music", a to s vědomím, že v jejich průběhu, kterému byli přítomni, dojde ze strany účinkujících interpretů i dalších přítomných osob k šíření extrémně pravicových myšlenek neonacismu, extremního nacionalismu, rasismu, xenofobie a výzvám k násilí proti lidem jiné barvy pleti, jiného vyznání či politického smýšlení, oslavování a propagaci neonacistických hnutí Národní odpor (označovaného i jako Odpor, Svobodný odpor, Svobodná mládež aid., přičemž se vždy jedná o stejnou skupinu osob, užívajících jiného označení pro zamezení identifikace), Blood and Honour a dalších a jejich složek a čelních představitelů". Aby se jednalo o skutek naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu tak, jak je tvrzeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, musí být spáchán tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným způsobem (písm. a) druhého odst.). Z usnesení o zahájení trestního stíhání však jeho naplnění nelze dovodit. Namítá rovněž, že je opakovaně označován jako představitel hnutí Národní odpor, ačkoliv tato skutečnost nebyla ničím prokázána a v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v usneseních týkajících se vazby nejsou uvedeny žádné skutečnosti, které by toto prokazovaly. V souvislosti s námitkami proti vadám usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel odkazuje i na k ústavní stížnosti přiloženou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a žádá, aby její obsah byl považován též za obsah této ústavní stížnosti.

Stěžovatel má dále za to, že nebyla dostatečně odůvodněna existence vazebních důvodů. Důvody odůvodňující vazbu koluzní jsou vágní. Soud prvého stupně uvedl, že "je nesporné, že obviněný je v přímém kontaktu se širokým okruhem osob (kdy tyto osoby navzájem udržují značnou loajalitu). V daném případě je ledy zcela konkrétním způsobem odůvodněna obava, že v případě ponechání obviněného na svobodě, by mohl působit na dosud nevyslechnulé svědky." Dle stěžovatelova přesvědčení však konkrétní skutečností odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasňování věci, nemůže být tvrzení soudu, že obvinění jsou v přímém kontaktu se širokým okruhem osob. Lze si představit nespočet případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby nejen participující na trestném činu, ale také jako svědkové způsobilí vnést do věci více světla, aniž by to samo o sobě bylo důvodem pro uvalení koluzní vazby. Zde odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 207/99 a I. ÚS 470/05. Důvodem vazby koluzní nemůže být jen samotný fakt počátku vyšetřování, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující důvodné obavě, že obviněný má koluzní záměr (srov. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. vydání, C.H. Beck, 2005, str. 457). Vadu neodstranil ani stížnostní soud, který pouze uvedl k námitce obhajoby, že "samozřejmě v současné době nelze jednoznačně vymezit okruh osob, na které by mohlo být působeno, a to ať by to byli spoluobvinění, kteří jsou stíháni nevazebně, nebo potencionální budoucí svědci."

Pokud jde o důvody vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, odůvodnění rovněž není v souladu se zákonem. Okolnost, že se mají plánovat údajně další akce, sama o sobě k důvodu předstižné vazby nestačí. I kdyby se jich měla zúčastnit nějaká skupina s texty písní s neonacistickou tématikou, pak tato okolnost, i kdyby existovala, sama o sobě neznamená, že na té či oné akci skutečně písně s neonacistickou tématikou mají zaznít. Ani následné odůvodnění tohoto vazebního důvodu krajským soudem spočívající v připomenutí předchozích potrestání nelze považovat za dostatečné. Skutečnost, že např. ve věku 16 let (tedy před třinácti lety) se stěžovatel dopustil trestného činu výtržnictví, jistě nemohla mít na současné rozhodování o nutnosti vazby vliv, tím spíše, že odsouzení je zahlazeno. Dále ne zcela přesná poznámka o podané obžalobě pro zcela shodný trestný čin (ve skutečnosti pro trestný čin podle § 260 odst. 1, 2 písm. a)), kterého se měl stěžovatel dopustit v lednu 2007, se jeví být v rozporu s presumpcí neviny, neboť v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a nelze k ní přihlížet při rozhodování o vzetí do vazby.

Nezbytná podmínka pro uvalení vazby, že nebylo možno v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, nebyla zdůvodněna vůbec.

Stěžovatel za to, že uvedenými pochybeními došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby jeho stížnost byla projednána přednostně, neboť projednání ústavní stížnosti v delším časovém horizontu by mohlo vést k dalšímu podstatnému prodlužování vazby.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud toliko odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Okresní státní zastupitelství Brno-venkov sdělilo, že se zcela ztotožňuje s výroky napadených usnesení. Odkazuje přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2102/09, ve kterém již dříve Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost spoluobviněného M. F., napadající tatáž usnesení jako nyní posuzovaná ústavní stížnost a také z podstatné části ze zcela shodných důvodů. Ústavní soud se tak již jednou věcně vypořádal s podstatnou částí námitek, které nyní uplatňuje stěžovatel a neshledal je opodstatněnými.

Okresní státní zastupitelství Brno-venkov dále uvedlo, že pokud jde o námitky proti zákonnosti a důvodnosti vedení trestního stíhání, odkazuje pro stručnost na připojený opis usnesení státního zástupce ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. ZT 280/2009, v jehož odůvodnění se podrobně vypořádalo s námitkami a tvrzeními obviněných, které jsou v nezměněné podobě převzaty i do předkládané ústavní stížnosti. Souhrnně lze konstatovat, že skutkové námitky obviněného nejsou v souladu se stavem dokazování, podávajícím se z vyšetřovacího spisu, a nebyly shledány ani pochybení ve zvolené právní kvalifikaci.

K námitkám o nevyrozumění obhájce o konání výslechu před rozhodováním soudu o vzetí stěžovatele do vazby Okresní státní zastupitelství Brno-venkov konstatuje, že jde o účelovou a vědomě nepravdivou manipulaci obhájce s fakty. Dozorující státní zástupce byl osobně některým úkonům souvisejícím se zahájením trestního stíhání obviněných v posuzované trestní věci přítomen a proto může s jistotou uvést, že namítaný procesní postup měl ve skutečnosti zcela jiný průběh než uvádí stěžovatel. Dne 9. 6. 2009 po zahájení trestního stíhání obviněných a po zvolení (případně ustanovení) obhájců bylo obhájkyní stěžovatele JUDr. Slámovou sděleno, že se plánovaných výslechů obviněných dne 10. 6. 2009 nezúčastní, zúčastní se jich však v substituci JUDr. K. K tomu doložila jednak plnou moc klienta a jednak i substituční plnou moc. Dne 10. 6. 2009 se výslechů obviněných skutečně zúčastnil JUDr. K. K., a to i jako substituční obhájce stěžovatele. V rámci těchto úkonů obhájci policejnímu orgánu sdělovali, jakým způsobem chtějí být vyrozumíváni, pokud bude podán návrh na vzetí obviněných do vazby. JUDr. K. výslovně požádal, aby v případě podání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby byl v zastoupení JUDr. Slámové vyrozuměn on, k čemuž poskytl na sebe telefonický kontakt (viz návrh na vzetí obviněných do vazby). Pokud tedy soud vyrozuměl o rozhodování o návrhu jej a nikoli JUDr. Slámovou, pak to bylo výlučně na základě jeho výslovné žádosti.

Dále lze k namítanému způsobu vyrozumění uvést, že soud k němu přistoupil bezprostředně poté, co obdržel návrh na vzetí obviněných do vazby. Obhájcům oznámil, že úkony budou probíhat druhý den v době, do které zbývalo cca 11 hodin. Pokud tedy soud, který měl na projednání návrhu velmi krátkou lhůtu 24 hodin, ihned po převzetí návrhu vyrozuměl obhájce s předstihem téměř poloviny této lhůty, jde v jeho případě naopak o velmi vstřícný a nikoli obhajobu zkracující přístup. Navíc obhájci byli již v průběhu dne 10. 6. 2009 uvědomeni, že pokud bude v případě jejich klientů podán návrh na vzetí do vazby, bude o něm soud rozhodovat v průběhu následujícího dne. Svůj program těmto úkonům tedy mohli přizpůsobovat již mnohem dříve, než v nočních hodinách. To, kdy bude soud rozhodovat o případném návrhu na vazbu, také logicky vyplývalo z běhu lhůt podle § 76 trestního řádu. Kromě toho je nutno doplnit, že účast na namítaném úkonu soudu je právem obhájce, úkon však lze provést i bez něj. Bylo tedy pouze na zvážení priorit obhájce, zda se úkonů zúčastní, případně zda pro svoje aktuální pracovní vytížení vůbec obhajobu obviněného převezme a bude schopen řádně vykonávat.

Následně dne 11. 6. 2009 rozhodující soudkyně Okresního soudu Brno-venkov na dotaz dozorujícího státního zástupce ohledně přítomnosti obhájců uvedla, že JUDr. K. byl vyrozuměn o tom, že výslechy obviněných budou probíhat od 10.00 hod, k čemuž měl sdělit, že se dostaví až okolo 12. hodiny. Přestože soud nemusel vyčkávat na příjezd tohoto obhájce (všichni ostatní si svůj program stačili uzpůsobit a byli přítomni), uspořádal program výslechů tak, že nejprve byli vyslechnuti obvinění, jejichž obhajobu nevykonával jmenovaný advokát, a teprve poté bylo přistoupeno k výslechu jeho klientů. Soudkyní rozhodně nebylo sděleno, že by se jmenovaným obhájcem dohodla na nějakém odložení úkonů.

Pokud jde o samotný úkon, může obhájce stěží namítat jeho průběh, pokud (jak je z textu stížnosti patrno) se jej vůbec neúčastnil. Nicméně lze uvést, že stěžovatel byl po jeho předvedení před soud tímto seznámen, že je ve vztahu k němu státním zástupcem podáván návrh na vazbu a z jakých důvodů. Poté byl v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními poučen, načež sdělil, že se k ničemu vyjadřovat nechce. V rámci závěrečného návrhu státní zástupce odkázal na písemně podaný návrh, neboť v důsledku pasivity obviněného nebylo nic, co by podle jeho názoru z jeho hlediska v návrhu nebylo obsaženo. Následně soud vyhlásil usnesení.

Důvody, které vedly k danému postupu, byly uvedeny v návrhu Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jehož kopii přikládá a na jeho odůvodnění odkazuje. U obviněného M. důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu pominul uplynutím lhůty tři měsíců trvání vazby (§ 71 odst. 2 trestního řádu), to jest dnem 9. 9. 2009. I nadále však trvá obava, že obviněný bude v případě propuštění ze zadržení opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Tato obava je patrná již ze samotné geneze stíhaných jednání, ke kterým mělo za účasti obviněných v různých kombinacích docházet opakovaně nejméně v 11 dokumentovaných případech po dobu delší jednoho roku, přičemž ze zjištěných skutečností se současně podává, že obvinění jsou dlouhodobými příznivci a účastníky aktivit extremistických hnutí a je tedy dán zcela reálný předpoklad, že v těchto svých aktivitách budou i nadále pokračovat (bez ohledu na to, že momentálně žádná jejich akce z důvodu omezení jejich osobní svobody není veřejně avizována). Současně v těchto souvislostech nelze přehlédnout také významné skutečnosti spočívající v předchozí trestní minulosti obviněného. Z opisu evidence Rejstříku trestů, jakož i z opatřených soudních rozhodnutí, je zřejmé, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně trestně postihován pro násilné a výtržnické jednání. Stíhaného jednání se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za skutek, ke kterému v textu odsuzujícího rozsudku soud uvedl, že za útoky tohoto obviněného stojí jeho příslušnost ke hnutí Skinheads. Kromě toho byl v mezidobí od jeho vzetí do vazby odsouzen Okresním soudem České Budějovice (dosud nepravomocně) pro typově shodnou trestnou činnost, jako v tomto řízení, spočívající v přípravě rozšiřování hudebních nosičů s neonacistickou tématikou.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti má Okresní státní zastupitelství Brno-venkov za to, že je třeba ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zcela zamítnout.

Krajský soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.

Krajské státní zastupitelství v Brně odkázalo na vyjádření zasílané Okresním státním zastupitelstvím Brno-venkov s tím, že se s ním ztotožňuje.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 31 Nt 308/2009 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Co se týče problematiky nepřítomnosti stěžovatelova obhájce při rozhodování o vazbě Ústavní soud konstatuje, že touto námitkou se již řádně zabýval krajský soud (viz str. 2 jeho usnesení), i dále lze poukázat na výše citované vyjádření Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, kdy skutečnosti v něm uvedené stěžovatel nepopřel, ač mu Ústavním soudem byla dána možnost repliky. Především však má Ústavní soud za to, že i kdyby stěžovatelův obhájce skutečně nebyl o konání předmětného výslechu řádně informován, nejednalo by se o důvod k zásahu Ústavního soudu. Nutno totiž připomenout, že podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Je tedy v prvé řadě na obecných soudech, aby, se znalostí konkrétních okolností případu, dohlížely na dodržování zaručených práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pokud by Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatele v plném rozsahu, bylo by možno v nedostatečném informování obhájce stěžovatele spatřit jeho zkrácení na zaručeném právu na právní pomoc, avšak zkrácení napravitelné, respektive napravené, tím, že obhájce stěžovatele se o probíhajícím řízení dozvěděl přinejmenším následně, kdy proti usnesení okresního soudu stěžovatel mohl podat, a také skutečně podal, zastoupen obhájcem, stížnost, čím mu byl dán prostor veškeré právní námitky, které měly vyvrátit tvrzení o důvodnosti vazby, uvést. Stručněji řečeno, pokud stěžovatele okresní soud zkrátil v jeho právu na právní pomoc, bylo toto zkrácení již rektifikováno v rámci řízení před stížnostním soudem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2075/07 in http://www.usoud.cz). Ze stejných příčin pak nemůže být důvodnou ani stěžovatelova námitka, že nebyl řádně seznámen s obsahem návrhu státního zástupce na vzetí do vazby.

Ke stěžovatelově argumentaci zpochybňující naplnění nezbytných podmínek pro uvalení vazby Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.

V dané věci lze do jisté míry přisvědčit stěžovateli v tom směru, že odůvodnění usnesení okresního soudu je dosti stručné, nicméně Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů, když při posuzovaní jeho dostatečnosti nelze odhlédnout též od obsáhlejšího odůvodnění návrhu na vzetí do vazby, se kterým se okresní soud zjevně ztotožnil, a především pak rovněž od podrobnějšího odůvodnění usnesení soudu stížnostního.

Ústavní soud dále odkazuje též na odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 2102/09 (in http://www.usoud.cz), kterým odmítl ústavní stížnost spoluobviněného M. F. Co se týče stěžovatelem zpochybňovaného naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty dle § 260 odst. 2 písm. a) trestního zákona, lze zopakovat, že k zahájení trestního stíhání "postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu a není proto nutné, aby byla trestná činnost prokázána v míře potřebné pro prokázání viny (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1214), natož v míře o níž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního stíhání (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467, aj.). Je přirozené, že názory orgánů veřejné žaloby a názory obhajoby na to, co je a není prokázáno, se mohou (i diametrálně) odlišovat a konečným způsobem je oprávněn o tomto sporu v souladu s ústavněprávně vymezenou pravomocí rozhodnout až soud. To přitom neplatí jen pro otázky skutkového stavu, ale zásadně i pro otázky právního charakteru, tedy i otázku právní kvalifikace." Jak Ústavní soud rovněž uvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 2102/09, existence koluzního důvodu vazby pak v podstatné míře eliminovala možnost nahradit vazbu jiným opatřením.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Pokud jde o stěžovatelovu žádost o předností projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru