Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 213/12 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
Smlouva o dílo
odpovědnost
reklamace
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.213.12.1
Datum podání20.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 649, § 583, § 633 odst.1, § 645 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 213/12 ze dne 21. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 92/21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, čj. 25 Co 485/2008 - 162, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2011, čj. 33 Cdo 3186/2009 - 224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení 1,021.936,- Kč, ve kterém jako žalovaný neuspěl. Podle stěžovatele bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V návrhu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 703/06, který, podle jeho názoru, na jeho věc přímo dopadá. Napadená rozhodnutí nebyla totiž řádně odůvodněna, neboť v nich absentuje podstatná část argumentace a rozhodnutí jsou postavena jen na několika tvrzeních. Soudy rovněž nesplnily povinnost vypořádat se se všemi jeho právně relevantními námitkami. Napadená rozhodnutí jsou založena jedině na tvrzení, že stěžovatel dílo od žalobce prokazatelně převzal a žalobce tak měl právo na zaplacení ceny díla, přestože dílo vykazovalo vady.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 7. 2008, čj. 12 C 212/2003 - 123, zamítl žalobu, podanou proti stěžovateli, na zaplacení částek 100.000,- Kč, 300.000,- Kč, 498.383,- Kč a 123.553,- Kč, to vše s úroky z prodlení od dat, uvedených u jednotlivých částek, do zaplacení.

Po odvolání obou účastníků sporu Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 1,021.936,- Kč s úroky z prodlení a v zamítavé části ohledně úroků z prodlení z částek 300.000,- Kč a 123.553,- Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 18. 10. 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování komunikace k 27 rodinným domům v Třebotově, lokalita Zálesí. Komunikace byla zhotovena o jeden metr užší a její napojení na hlavní silnici nebylo provedeno tak, jak předpokládala projektová dokumentace. Komunikace byla tedy provedena odlišně od projektové dokumentace, což nebylo mezi účastníky sporné. Spornou byla pouze otázka, zda tato změna v projektové dokumentaci byla se stěžovatelem sjednána, či zda o ní alespoň věděl a jaký má tato skutečnost vliv na úhradu ceny díla.

Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud bylo dílo provedeno v rozporu s projektovou dokumentací a žalobci se nepodařilo prokázat, že by tato změna byla se stěžovatelem sjednána, pak bylo dílo provedeno vadně. Za dané situace bylo tedy na stěžovateli, aby vady u žalobce řádně reklamoval, tedy nejen je vytkl, ale také uplatnil konkrétní nárok. Stěžovatel žádný takový nárok řádně neuplatnil, netvrdil a ani neprokázal, že by před zahájením soudního řízení vady díla žalobci vytkl. Pouze v průběhu řízení poukázal na některé vady díla, ale žádný konkrétní nárok z titulu odpovědnosti za vady neuplatnil. Odvolací soud zdůraznil, že podle § 649 ObčZ musí být práva z odpovědnosti za vady uplatněna u zhotovitele v záruční době, jinak zaniknou. Bylo tedy na stěžovateli, aby v této době svůj konkrétní nárok uplatnil. Pokud tak neučinil, jeho právo zaniklo v souladu s § 649 a § 583 ObčZ.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že dílo bylo dne 30. 12. 2002 žalobcem předáno a stěžovatelem převzato. Odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 33 Odo 48/2002, kde vyjádřil názor, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla i v případě, že objednatel dílo převzal a dílo je vadné, neboť v takovém případě může uplatnit právo z odpovědnosti za vady ve smyslu § 645 odst. 1 ObčZ. Zhotovitel nemá právo na zaplacení ceny díla, pokud dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1 ObčZ podle smlouvy řádně a v dohodnuté době a objednatel dílo nepřevzal. Z ustanovení § 650 ObčZ pro objednatele vyplývá povinnost převzít jen zhotovené dílo. Od takto formulovaných závěrů neměl dovolací soud důvod se odchýlit ani v předmětné věci, protože stěžovatel zhotovené dílo od žalobce prokazatelně převzal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s odvolacím a dovolacím soudem, pokud jde o způsob hodnocení provedených důkazů, i pokud jde o jejich právní závěry z těchto důkazů vyvozené. Jedná se o výhrady, které stěžovatel již vyjádřil, ve shodném smyslu a rozsahu, v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, ale toto postavení Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že jak odvolací, tak i dovolací soud správně zjistil skutkový stav věci a oba soudy z něho vyvodily, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech lze odkázat na podstatné pasáže z odůvodnění jejich rozhodnutí, částečně reprodukované shora. Ústavní soud tedy nezjistil, že by v daném řízení došlo k porušení některého základního práva stěžovatele. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

´

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru