Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2129/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
řízení/zastavení
opravný prostředek - řádný
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2129.15.1
Datum podání16.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175, § 201


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2129/15 ze dne 30. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem, se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 29 Cdo 4227/2014-658, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2014 č. j. 12 Cmo 79/2014-645 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2012 č. j. 30 Cm 107/2004-559, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se žalobce domáhal po třech žalovaných, mezi nimi i po stěžovateli, zaplacení částky 85.762.022,53 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze nejprve v roce 2004 vydal směnečný platební rozkaz na zaplacení uvedené částky, následně po podání námitek žalovaných rozhodl usnesením ze dne 2. 6. 2005 č. j. 30 Cm 107/2004-107 o zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení v rozsahu 70.762.022,53 Kč s příslušenstvím, neboť žalobce vzal před zahájením jednání nařízeného na den 2. 6. 2005 v daném rozsahu žalobu zpět. Při doručování obou uvedených rozhodnutí městského soudu stěžovateli došlo původně k pochybení; směnečný platební rozkaz tak byl stěžovateli řádně doručen až v roce 2008 a usnesení o částečném zastavení řízení až v roce 2014.

3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. 8. 2012 č. j. 30 Cm 107/2004-559 městský soud rozhodl o námitkách stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu tak, že jej ve vztahu ke stěžovateli ponechal v platnosti a dále rozhodl o nákladech řízení. Následně městský soud vydal opravné usnesení ze dne 4. 9. 2012 č. j. 30 Cm 107/2004-569, jímž opravil výrok svého rozsudku ze dne 16. 8. 2012 tak, že směnečný platební rozkaz se ve vztahu ke stěžovateli ponechává v platnosti v rozsahu směnečného peníze 15.000.000 Kč s příslušenstvím. V opravném usnesení byl stěžovatel rovněž poučen, že může podat odvolání jak proti danému usnesení, tak proti předchozímu rozsudku městského soudu. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel proti dotčenému rozsudku městského soudu odvolání podal a dosud o něm nebylo rozhodnuto.

4. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 7. 2014 č. j. 12 Cmo 79/2014-645 k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení městského soudu ze dne 2. 6. 2005 o částečném zastavení řízení. Vrchní soud zdůraznil, že v dané věci vzal žalobce žalobní návrh částečně zpět dne 2. 6. 2005 dříve, než soud začal ve věci jednat, tudíž nebylo třeba souhlasu žalovaných s učiněným zpětvzetím (dle § 96 občanského soudního řádu) a městský soud postupoval správně. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 29 Cdo 4227/2014-658 odmítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu ohledně významu nesouhlasu žalovaných s částečným zpětvzetím žaloby v dané věci a dále uvedl, že na věcné správnosti usnesení odvolacího soudu nic nemění ani rozsudek městského soudu ze dne 16. 8. 2012. O částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení totiž městský soud rozhodl dříve, přičemž časový odstup mezi tímto rozhodnutím a následným usnesením odvolacího soudu byl zapříčiněn nesprávným postupem městského soudu při doručování předmětného rozhodnutí z roku 2005. K dalším otázkám předloženým stěžovatelem v dovolání Nejvyšší soud konstatoval, že na jejich řešení právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudů vytýká několikero pochybení. Uvádí, že pokud v průběhu řízení před soudem dojde k připuštění změny žaloby, nelze později v témže řízení meritorně rozhodnout tak, jako kdyby ke změně žaloby nedošlo, což se fakticky v daném případě stalo, neboť doručením usnesení o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení stěžovateli byl post factum měněn předmět již ukončeného prvoinstančního řízení. Nejvyšší soud se pak podle stěžovatele v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval podstatou dovolání, tedy námitkou chybějící procesní opory a nicotnosti právních důsledků úkonu obeslání stěžovatele usnesením o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení (coby úkonu učiněného po vyhlášení rozsudku prvoinstančního soudu). Dále stěžovatel namítá, že (spolu se směnečným platebním rozkazem) nebyl obeslán žalobou, a tak dosud nedošlo k prezentaci směnky k placení, pročež celé prvoinstanční řízení, včetně napadeného rozsudku městského soudu, je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle stěžovatele tak Nejvyšší soud měl napadené usnesení vrchního soudu zrušit a spolu s ním zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.

7. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

8. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Podaná ústavní stížnost směřuje jednak proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu ohledně částečného zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení a jednak proti rozhodnutí nalézacího soudu ohledně ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu se přitom stěžovatel mohl bránit odvoláním, což podle informace uvedené v ústavní stížnosti též učinil. Toto rozhodnutí tak nelze považovat za poslední procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva, ba dokonce se nejedná ani o rozhodnutí pravomocné, pokud je vedeno odvolací řízení. Ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2012 (spojená zejména s argumentací ohledně absence prezentace směnky k placení, respektive nedoručení žaloby stěžovateli), je tudíž nepřípustná, neboť nerespektuje zásahu subsidiarity ústavní stížnosti, jelikož stěžovatel v daném rozsahu prve nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

10. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud směřuje proti napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, ústavní stížnost přípustná je a splňuje i ostatní zákonné formální náležitosti. Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v daném rozsahu zjevně neopodstatněná.

11. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. K žádnému takovému pochybení ve stěžovatelově případě nedošlo. Podaná ústavní stížnost v přípustném rozsahu, tj. pokud směřuje proti rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu v návaznosti na usnesení městského soudu o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení, naopak vůbec nedosahuje hranice ústavnosti – není vůbec zřejmé, jaká skutečná újma na základních právech se stěžovateli měla přihodit. Ani stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti nepředkládá bližší ústavněprávní argumentaci a neuvádí, jak přesně měly obecné soudy porušit nikoli formální zákonné či podzákonné normy, ale jeho ústavně zaručená práva či ústavní principy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vytýká obecným soudům přehnaný formalismus v soudním řízení, nyní se však takového přehnaně formalistického přístupu dopouští sám stěžovatel (a to i přes, nebo snad právě pro své právnické vzdělání). Napadenými rozhodnutími došlo k potvrzení částečného zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení, tedy fakticky se jednalo o rozhodnutí ve prospěch stěžovatele. Relevantní prvoinstanční rozhodnutí sice bylo spojeno s poněkud matoucím postupem vzhledem k pochybením městského soudu při doručování tohoto rozhodnutí, jakož i dalších rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) stěžovateli, nicméně tento matoucí postup sám nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí či vůbec postupu obecných soudů ve věci. Ústavní soud zdůrazňuje, že byť s několikaletým zpožděním, všechna relevantní rozhodnutí městského soudu byla stěžovateli doručena a ten měl zachovánu možnost podání odvolání proti nim. Rozhodnutí městského soudu o částečném zrušení směnečného platebního rozkazu a zastavení řízení se sice vůči stěžovateli stalo účinným až v roce 2014, nicméně vydáno bylo již v roce 2005, což nelze přehlížet. S tímto rozhodnutím pak navíc není v rozporu ani rozsudek městského soudu o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti vůči stěžovateli, neboť ten je třeba nahlížet ve spojení s navazujícím opravným usnesením městského soudu, tudíž ve výsledku byl směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli ponechán v platnosti pouze v rozsahu, v němž nebyl rozhodnutím městského soudu z roku 2005 zrušen, a řízení nebylo zastaveno.

14. Ústavní soud tak znovu konstatuje, že jeho ústavním posláním je ochrana ústavnosti, neslouží tedy jako další přezkumná instance v soudním řízení ani jako ochránce zákonnosti, a už vůbec ne formalistické zákonnosti, k níž se snad vztahuje stěžovatel. Projednávaný případ tedy nedosahuje ústavněprávní relevance a napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nebyla vůbec dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud nad rámec nutného podotýká, že obě uvedená rozhodnutí obsahují srozumitelná, přesvědčivá, logická a celkově zcela dostatečná odůvodnění, kterým z ústavněprávní perspektivy není co vytknout.

15. Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbývajícím rozsahu, směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru