Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 212/97Nález ÚS ze dne 09.06.1998Zbavení vlastnického práva nesprávným rozhodnutím soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/11 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.212.97
Datum podání17.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2

229/1991 Sb., § 4 odst.1, § 6 odst.1 písm.r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 212/97 ze dne 9. 6. 1998

N 67/11 SbNU 147

Zbavení vlastnického práva nesprávným rozhodnutím soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 9. června 1998 v senátu ve věci

ústavní stížnosti ing. P. B., bytem ve F.,

zastoupeného JUDr. B. V., advokátem se sídlem ve F., proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22

Ca 597/96, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu

F., okresního pozemkového úřadu jako účastníků řízení

a Zemědělského družstva v P., Obce P., ČR zastoupené Okresním

úřadem ve F. a Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn.

22 Ca 597/96, potvrzující výrok v části 1) a 2) rozhodnutí

Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10.

1996, sp. zn. PzÚ 144/91-B-Ra, se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhal

zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp.

zn. 22 Ca 597/96, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu,

okresního pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ

144/91-B-Ra. Správním rozhodnutím Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996 bylo rozhodnuto ve

výrocích 1) a 2) tak, že navrhovatel není vlastníkem pozemků

v kat. úz. P. v těchto výrocích specifikovaných a za nevydané

pozemky se nepřiznává nárok na pozemek náhradní či jinou zákonnou

náhradu. Správní rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vlastníkem

nemovitostí je otec navrhovatele F. B., který žije v USA. Na

základě opravného prostředku podaného navrhovatelem k obecnému

soudu se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který rozhodl tak,

že napadené správní rozhodnutí ve výroku 1) a 2) potvrdil

a nepřiznal navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení.

Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že dospěl

k závěru, že ve věci byl úplně a přesně zjištěn skutkový stav a ze

skutkových zjištění byly vyvozeny správné právní závěry. Protože

navrhovatel není oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst.

1 nebo 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen

"zákon o půdě") nelze proto rozhodnout, že je vlastníkem

nemovitostí v k. ú. P., jejichž vydání se domáhá. Tento závěr

vyplývá z toho, že darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969 uzavřená

mezi navrhovatelem a jeho otcem poté co byla registrována bývalým

Státním notářstvím ve Frýdku-Místku dne 15. 9. 1969, ztratila

účinnost v důsledku toho, že registrace byla zrušena rozsudkem

Nejvyššího soudu ČSSR a následně došlo ke zpětvzetí návrhu na

registraci a zastavení řízení.

Navrhovatel poukazuje v ústavní stížnosti na porušení čl. 3

odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele

se jak obecný soud, tak správní orgán nezabývaly tím, že

v důsledku rehabilitačního rozhodnutí Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 5 Rt 143/90, se stala

původní registrace darovací smlouvy platnou, a že proto oprávněnou

osobou k vydání nemovitostí ve smyslu § 4 zákona o půdě je sám

stěžovatel a nikoliv jeho otec, který získal americké státní

občanství a nemůže proto ve smyslu citovaného ustanovení zákona

o půdě uplatňovat nárok na vydání nemovitostí. V této souvislosti

poukazuje stěžovatel na výrok rozhodnutí o soudní rehabilitaci,

"jímž se současně prohlašují za zrušená všechna další rozhodnutí

v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala".

Soudní rehabilitací byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 1T 269/70, kterým byl

otec navrhovatele odsouzen k trestu odnětí svobody pro trestný čin

opuštění republiky v trvání jednoho roku nepodmíněně a k trestu

propadnutí majetku. Podle stěžovatele v návaznosti na tento

trestní rozsudek byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne

22. 9. 1972, sp. zn. 4 Cz 55/72, jímž byla registrace darovací

smlouvy zrušena a věc vrácena bývalému Státnímu notářství ve

Frýdku-Místku k novému rozhodnutí s odůvodněním, že došlo

k porušení zákona proto, že nebylo řádně zkoumáno, zda převodce

lze pokládat za devizového tuzemce, když odešel z Československa

v září 1968 a nehodlá se vrátit zpět.

Stěžovatel dále uvádí, že bylo jasné, že registrace darovací

smlouvy nemohla být znovu povolena. V tomto směru také vysvětlil

notář navrhovateli, že musí návrh na registraci vzít zpět, pokud

nechce mít potíže. Stěžovatel proto zpětvzetí podepsal, když jiná

možnost neexistovala.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Krajský soud

v Ostravě její zamítnutí. Poukázal na to, že svým obsahem se snaží

stěžovatel využít Ústavního soudu jako další instance v hierarchii

obecných soudů. Dále poukazuje Krajský soud v Ostravě na

skutečnost, že čl. 11 odst. 1 Listiny nemohl být porušen, neboť

tímto ustanovením je poskytována ochrana již existujícímu

vlastnickému právu a nikoliv tvrzenému nároku na ně.

Obec P. jakožto jeden z vedlejších účastníků navrhla

zamítnutí ústavní stížnosti. Stejný závěr vyjádřil i Okresní úřad,

okresní pozemkový úřad ve F., který poukázal na to, že spor vznikl

poté co bylo okresním pozemkovým úřadem odmítnuto schválit dohodu

o vydání pozemků ze dne 29. 6. 1992 uzavřenou mezi stěžovatelem

a ZD P. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že darovací smlouva ze

dne 4. 7. 1969 byla uzavřena téměř rok poté co otec navrhovatele

opustil republiku, tedy v době když již žil v USA. ZD P. ponechalo

posouzení ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, samo se

však ztotožňuje s navrhovatelem v jeho snaze o nalezení práva.

Pozemkový fond ČR se v písemném vyjádření ztotožnil se stanoviskem

Okresního úřadu F., okresního pozemkového úřadu.

II.

Po studiu skutkových zjištění a po obeznámení se s obsahem spisu Krajského

soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 597/96, dospěl Ústavní soud

v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu ve F. k těmto závěrům.

Ústavní soud zejména konstatuje, že při projednávání podaného

návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů ve smyslu čl.

91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci za předpokladu, že

napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti

zaměřil na ústavně právní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského

soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 22 Ca 597/96, ve

spojení se správním rozhodnutím Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu ve F. ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. PzÚ

144/91-B-Ra, a jeho výroky 1) a 2) a otázku, zda byla porušena

základní lidská práva ve smyslu Listiny základních práv a svobod.

V tomto směru Ústavní soud přisvědčil navrhovateli v jeho

tvrzení, že obecný soud i správní orgán neposoudily správně

podstatu žádosti navrhovatele o vydání nemovitostí, kterou opřel

o ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, tj. o tvrzení, že

pozemky byly odňaty postupem porušujícím obecně uznávaná lidská

práva. V řízení bylo nesporně prokázáno usnesením Okresního soudu

ve Frýdku-Místku ze dne 11. 10. 1990 sp. zn. 5 Rt 143/90, že otec

navrhovatele byl účasten soudní rehabilitace podle § 2 zák. č.

119/1990 Sb. Citovaným rozhodnutím pak nejen, že byl zrušen

původní odsuzující trestní rozsudek Okresního soudu ve

Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 1T 269/70, ale i všechna

další rozhodnutí v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově

navazovala. Takovým rozhodnutím zcela nesporně je i rozsudek

bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 9. 1972, sp. zn. 4 Cz

55/72, jímž bylo zrušeno rozhodnutí bývalého státního notářství ve

Frýdku-Místku ze dne 15. 9. 1969, sp. zn. R I 1775/69,

o registraci darovací smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a jeho

otcem dne 4. 7. 1969. Pokud v důsledku soudní rehabilitace byl

zrušen citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, pak ovšem

je nutno považovat registraci darovací smlouvy ze dne 15. 9. 1969

za platnou a v důsledku toho je platnou a právně účinnou

i darovací smlouva ze dne 4. 7. 1969. Na jejím základě je proto

nutno považovat navrhovatele za vlastníka nemovitostí, jejichž

vydání se domáhá a podle zákona o půdě pak za osobu oprávněnou ve

smyslu ustanovení § 4 odst. 1.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet zejména ze

soudního rozhodnutí, jež je výsledkem řízení podle zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a mít na mysli i jeho

interpretaci ve vztahu k zákonu o půdě. Opačný názor by vedl nutně

k závěru, že všechna rozhodnutí soudních orgánů v soudních

rehabilitacích by byla bez právního významu, což nemá oporu

v zákoně.

Tím, že Krajský soud v Ostravě a Okresní úřad, okresní

pozemkový úřad ve F. aplikovaly nesprávný právní názor na

postavení navrhovatele jako vlastníka nemovitostí, jejichž vydání

žádal a svým rozhodnutím ho zbavily vlastnictví těchto

nemovitostí, zasáhly do základních práv a svobod navrhovatele,

chráněných Ústavou resp. Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud proto uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě

v předmětné věci pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a s čl. 36 Listiny,

jakož i pro rozpor s čl. 90 Ústavy ČR zrušil. Podle citovaných

ustanovení má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo

všech vlastníků má stejný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1

Listiny). Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 Listiny). Soudy jsou

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). V daném případě

nebylo v intencích těchto ustanovení rozhodováno.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 9. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru