Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 212/02Usnesení ÚS ze dne 15.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
hospodářská, sociální a ku... více
Věcný rejstříktrest/výkon
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.212.02
Datum podání09.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 325

20/1966 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 212/02 ze dne 15. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného advokátkou JUDr. M. K., proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. Nt 878/2001, a proti postupu zdravotnického zařízení Vězeňské služby ve Valdicích,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Jičíně zamítl návrh stěžovatele (odsouzeného) na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že stěžovatel odůvodnil svůj návrh na přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů tím, že prý onemocněl nádorovým onemocněním a jeho léčení si vyžádá složitý chirurgický zákrok, který nelze provést v podmínkách výkonu trestu, nýbrž toliko v civilním a specializovaném zdravotnickém zařízení. Protože však okresní soud zjistil, že stěžovatel nejevil zájem o spolupráci se zdravotnickými orgány vězeňské služby, která je prý nezbytně nutná pro další postup a pro zjištění jeho zdravotního stavu, nebylo možno učinit závěr o faktickém stavu stěžovatele a o tom, že skutečně trpí těžkou chorobou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud napadeným usnesením porušil jeho základní právo, zakotvené v čl. 31 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto usnesení stěžovatel nenapadl řádným opravným prostředkem (stížností), "přesvědčen o marnosti tohoto kroku". K okolnostem případu stěžovatel uvedl, že potřebná vyšetření pro stanovení jeho diagnózy skutečně provedena nebyla, nicméně příčinou údajně není jeho nečinnost, nýbrž postup zdravotnických zařízení vězeňské služby, jež mu neposkytly potřebnou a včasnou zdravotní péči k určení diagnózy.

Proto stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Jičíně a zároveň též zakázat zdravotnickému zařízení Vězeňské služby ve Valdicích pokračovat v porušování práva podle § 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tzn. práva na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci o osobě stěžovatele.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatel proti shora citovanému usnesení Okresního soudu v Jičíně nepodal stížnost ke Krajskému soudu v Hradci Králové, ačkoliv byl o této možnosti řádně poučen. Tím zjevně před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva připouští.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu sice platí, že ve výjimečných případech Ústavní soud na vyčerpání všech přípustných procesních prostředků netrvá; tato výjimečná situace však může nastat toliko tehdy, jestliže se podání těchto prostředků jeví v konkrétním případě jako zjevně neefektivní. V souzené věci však stížnost ke Krajskému soudu v Hradci Králové nemohl Ústavní soud za zjevně neefektivní považovat. To lze dovozovat již z toho, že - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu a také z obsahu ústavní stížnosti - Okresní soud v Jičíně zamítl návrh stěžovatele na přerušení výkonu trestu již dne 11. 9. 2001, leč toto usnesení Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 10. 2001 zrušil. Je tedy zřejmé, že v tomto konkrétním případě se stěžovatel nemohl důvodně domnívat, že podání řádného opravného prostředku proti citovanému usnesení by bylo zjevně neefektivní (resp. jednalo by se o "marný krok", jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti). V tomto směru je tedy ústavní stížnost nepřípustná.

Rovněž ohledně námitek stěžovatele proti postupu zdravotnického zařízení Vězeňské služby Ústavní soud shledal, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Z okolností konkrétního případu je především zřejmé, že námitky proti tvrzenému protizákonnému postupu zdravotnického zařízení mohl stěžovatel uplatnit v rámci přezkumného řízení proti napadenému usnesení Okresního soudu v Jičíně. Ústavní soud totiž nemohl přehlédnout, že z povahy souzené věci (z materiálního hlediska) spatřuje stěžovatel protiústavnost zásahu do svých základních práv v tom, že je nadále ve výkonu trestu odnětí svobody, přestože se domnívá, že jeho zdravotní stav vyžaduje speciální léčení v civilním zdravotnickém zařízení. Efektivním prostředkem proti tomuto zásahu přirozeně může být pouze žádost o přerušení výkonu trestu (resp. řízení s podáním tohoto návrhu související a uplatnění všech procesních prostředků v rámci tohoto řízení) a nikoliv seznámení se s vlastní zdravotnickou dokumentací.

Ústavní soud konečně konstatuje, že podle ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. má každý občan právo podat návrh vedoucímu zdravotnického zařízení na přezkoumání rozhodnutí nebo opatření zdravotnických zařízení ohledně jeho práv a povinností, týkajících se zdraví. Rozhodnutí vedoucího zdravotnického zařízení je možné podrobit dalšímu přezkumu, a to v závislosti na typu zdravotnického zařízení (§ 77 odst. 3 cit. zákona). Protože stěžovatel nikterak nedoložil, že se proti postupu zdravotnického zařízení náležitým a zákonným způsobem bránil, nezbývá Ústavnímu soudu než i z tohoto důvodu konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2002

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru