Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2119/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
ČESKÝ TELEKOMUNIKAČNÍ ÚŘAD - Česká republika
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Opatrovník
Správní řízení
procesní postup
Telekomunikace
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2119.15.1
Datum podání14.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 8 odst.1, § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2119/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Starého, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Freyova 82/27, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 142/2015-64 ze dne 20. května 2015, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze, Sokolovská 219, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 domáhal na vedlejší účastnici řízení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") při ustanovení opatrovníka stěžovateli pro správní řízení. ČTÚ rozhodoval v roce 2002 ve správním řízení na základě návrhu společnosti ČESKÝ TELECOM, a. s., o povinnosti stěžovatele uhradit dlužnou cenu za poskytnuté telekomunikační služby. ČTÚ však veškeré písemnosti stěžovateli zasílal na nesprávnou adresu, správnou doručovací adresu si neověřil. Vzhledem k tomu, že zaslané písemnosti se nepodařilo doručit, ČTÚ stěžovateli pro řízení ustanovil opatrovnici - zaměstnankyni ČTÚ. Následně úřad rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit 5 370,40 Kč s příslušenstvím. Nesprávnost postupu ČTÚ stěžovatel spatřoval v tom, že mu byla opatrovnice ustanovena, aniž by pro to byly podmínky. Tímto procesním postupem mu byla způsobena škoda odpovídající nákladům exekučního řízení (22 211,60 Kč), v němž byla dlužná částka vymáhána, a úroku z prodlení (3 311,60 Kč). Obvodní soud žalobě vyhověl, neboť shledal, že ČTÚ skutečně ve správním řízení nepostupoval řádně, neověřil si doručovací adresu, nesprávně tedy ustanovil opatrovníka. Tím ČTÚ podle soudu stěžovateli znemožnil účast na řízení, což lze považovat za nesprávný postup. Proti tomuto rozhodnutí se vedlejší účastnice řízení odvolala.

2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení tak, že žaloba se zamítá. Podle soudu je třeba rozlišovat nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí. Rozhodnutí je možné za nezákonné považovat, pouze pokud bylo zrušeno, jinak se uplatní presumpce jeho správnosti. Nesprávným úředním postupem je potom jen takový postup, který k vydání rozhodnutí nevede, nebo se bezprostředně neodrazí v obsahu rozhodnutí, pokud je vydáno. Podle městského soudu se však postup ČTÚ nesporně projevil nejen v rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, ale též v rozhodnutí ve věci, tedy v rozhodnutí o povinnosti stěžovatele uhradit cenu poskytnutých telekomunikačních služeb. Stěžovatel se tedy měl nejprve domáhat zrušení tohoto rozhodnutí, což neučinil. Podmínky pro přiznání škody způsobené nesprávným úředním postupem tak nebyly splněny.

3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku městského soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále též k porušení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. Namítl, že posouzení městského soudu je přepjatě formalistické. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu byl postup ČTÚ při ustanovení opatrovníka nesprávný, stěžovatel se tak nemohl účastnit řízení. Tento postup je možné považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Judikatura Nejvyššího soudu odkazovaná městským soudem na projednávanou věc nedopadá. Stěžovatel se o existenci rozhodnutí ČTÚ dozvěděl v průběhu exekučního řízení, pro své zastoupení zmocnil advokáta, který však záhy zemřel. Stěžovatel sám nevěděl, jak se adekvátně bránit. Je přitom nespravedlivé, pokud je stěžovateli vytýkáno, že za této situace nedosáhl zrušení správního rozhodnutí.

4. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření uvedla, že postup ČTÚ ve správním řízení považuje za řádný. Zároveň zdůraznila, že předmětem řízení před Ústavním soudem může být pouze otázka aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb., tedy závěry rozsudku městského, nikoli samotný postup ČTÚ. Na věc se nemůže uplatnit judikatura Ústavního soudu k ustanovování opatrovníků ze strany ČTÚ. Samotné rozhodnutí městského soudu pak vedlejší účastnice považuje za správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť škodu stěžovatel spatřuje v procesním postupu, který se projevil v rozhodnutí o ustanovení opatrovníka a v rozhodnutí o věci samé. Správně tedy měl dosáhnout zrušení těchto rozhodnutí a žalovat na náhradu škody způsobenou rozhodnutím.

5. Stěžovatel v replice uvedl, že procesní postup ČTÚ nelze považovat za správný, naopak byl i s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu jednoznačně nezákonný. Setrval také na svém názoru, že postup při ustanovení opatrovníka a jím způsobenou škodu lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

9. V projednávané věci se stěžovatel dovolával judikatury Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval ustanovováním opatrovníka v řízení před orgány veřejné moci v případech, kdy nebylo dostatečně zjištěno místo pobytu účastníka řízení nebo mu byl ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců toho kterého orgánu (pro přehled srov. nález sp. zn. III. ÚS 281/15 ze dne 20. 8. 2015 a tam citovanou judikaturu). Vedlejší účastnice řízení však přiléhavě poukázala na to, že předmětem nynějšího řízení nemůže být správnost či ústavnost ustanovení opatrovníka, ale pouze otázka rozhodnutá napadeným rozsudkem městského soudu. Ústavní soud se proto zabýval pouze závěry městského soudu o tom, zda lze případné pochybení ČTÚ při ustanovení opatrovníka ve správním řízení považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

10. V tomto ohledu je třeba připomenout výše uvedené východisko, že výklad zákona č. 82/1998 Sb. náleží především obecným soudům, Ústavní soud do něj zasahuje jen výjimečně. To platí i pro výklad pojmů "nesprávný úřední postup" a "nezákonné rozhodnutí" (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015). V projednávané věci městský soud svůj závěr opřel o setrvalou judikaturu civilních soudů, podle níž je nesprávným úředním postupem porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97 ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 36/2004 ze dne 14. 4. 2005 či usnesení sp. zn. 25 Cdo 40/2005 ze dne 15. 9. 2005).

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako dříve v řízení před městským soudem, uvedl, že tato judikatura Nejvyššího soudu se uplatní pouze na "věcná rozhodnutí", nikoliv procesní postup. Městský soud se s tímto hodnocením neztotožnil a Ústavní soud mu v tomto ohledu nemá z ústavního hlediska co vytknout. Městský soud totiž srozumitelně, logicky a přesvědčivě vysvětlil, že procesní postup ČTÚ se projevil nejen v samotném rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, ale též v rozhodnutí ve věci samé. Sám stěžovatel ostatně výši nárokované škody způsobené postupem ČTÚ odvozuje mimo jiné od výše nákladů exekučního řízení. Bez rozhodnutí ve věci samé by však nebylo ani exekučního titulu, ani exekučního řízení. Jeho náklady a tím i tvrzená škoda by tedy nemohly vzniknout. Ústavní soud proto neshledal excesivním názor městského soudu, že v projednávané věci nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

12. Úvahy městského soudu vedou k závěru, že stěžovatel se měl škody domáhat z důvodu existence nezákonného rozhodnutí. Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatel měl možnost domoci se zrušení rozhodnutí ČTÚ ve věci (srov. požadavek § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). V tomto ohledu lze odkázat na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně rušil rozhodnutí ČTÚ v případech, kdy zjistil, že účastníkům řízení byl nesprávně ustanoven opatrovník (ať již z řad zaměstnanců správního orgánu nebo po nedostatečném ověření doručovací adresy účastníka). V projednávané věci ovšem stěžovatel samotné rozhodnutí ČTÚ nenapadl, o čemž s ohledem na znění ústavní stížnosti a dalších vyjádření není pochyb. Jak plyne ze správního spisu, o existenci rozhodnutí a jeho obsahu se stěžovatel dozvěděl nejpozději dne 16. 8. 2011, lhůta pro podání ústavní stížnosti by ani nebyla zachována. Stěžovatel se tedy nepokusil odstranit údajně nesprávné, avšak pravomocné rozhodnutí ČTÚ prostřednictvím rozhodnutí příslušného orgánu (v tomto případě Ústavního soudu) pro jeho neústavnost, uplatnil toliko nárok na náhradu škody. Závěry stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu se tedy na projednávanou věc pro skutkové odlišnosti uplatnit nemohou.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru